Podvodníci - šarlatáni

Přidat komentář

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

--------------------------------------------------------------------------------

TALICH Václav (* 28. 5. 1883 Kroměříž, + 16. 3. 1961 Beroun) - český dirigent a hudební pedagog

Václav Talich byl synem učitele hudební školy a regenschoriho Jana Talicha, od něhož získal základy hudebního vzdělání. V letech 1897-1903 studoval na pražské konzervatoři houslovou hru u Jana Mařáka a O. Ševčíka. Ihned po absolutoriu byl přijat do Berlínské filharmonie a záhy se stal jejím koncertním mistrem. Po roce se ze zdravotních důvodů vrátil zpět do Čech, už s přáním stát se dirigentem. V sezóně 1904-05 byl koncertním mistrem opery v Oděse, politické nepokoje ho vypudily a následující rok učil na hudební škole v Tbilisi. Po návratu do Prahy byl v letech 1906-07 korepetitorem soukromé pěvecké školy, pak dirigentem pražského Orchestrálního sdružení. Nemožnost získat doma pevnou existenci ho vedla na léta 1908-12 do Lublaně, kde byl dirigentem Slovinské filharmonie. Jeho dalším působištěm byla plzeňská opera (1912-15), v dalších letech války se tam živil jako učitel hudby.

V prosinci 1917 dostal Talich poprvé možnost dirigovat jako host Českou filharmonii. V roce 1918 mu bylo K. Kovařovicem nabídnuto místo 2. kapelníka Národního divadla, ale Talich dal přednost dirigentské funkci v České filharmonii. Nejprve v ní působil pod vedením Ludvíka Čelanského, v letech 1919-41 byl jejím uměleckým šéfem. Když k němu pražské mezinárodní hudební festivaly v polovině 20. let obrátily pozornost mezinárodní hudební veřejnosti, Talichův vztah k prvnímu českému orchestru se povážlivě rozvolnil, a to vinou jeho četných zahraničních angažmá. Umělecké závazky v Anglii, ve Skotsku, a zvláště ve Švédsku, kde od roku 1926 po 10 let pravidelně čtyři měsíce v roce působil v čele orchestru Konzertvöreningen ve Stockholmu, nebylo možno bez problémů spojit s povinnostmi pražskými. Talich navíc učil na pražské konzervatoři (1923-27) a od roku 1932 na mistrovské škole pražské konzervatoře. V říjnu 1935 nastoupil jako tzv. "správce opery" Národního divadla a vedl ji až do května 1945. Repertoárově navázal na linii Ostrčilovu s preferencí české opery a posílil soubor o vynikající síly: Zdeňka Chalabalu povolal jako dramaturga a dirigenta, mezi sólisty přivedl M. Podvalovou, M. Tauberovou, B. Blachuta, E. Hakena a další.

Tvrdou prací a zvýšenými uměleckými nároky (zavedl například praxi dělených zkoušek jednotlivých nástrojových skupin) povznesl Talich v době první republiky Českou filharmonii mezi přední světové symfonické orchestry. Počínal si přitom mnohdy diktátorsky, a když si u Smetanových a Janáčkových oper, uváděných v ND, dovolil rozsáhlé upravovatelské zásahy, vytvořil se proti němu tábor odpůrců, jehož osu tvořil Z. Nejedlý a jeho žáci. Naopak dvořákovský tábor a ctitelé Talichem skvěle interpretovaného díla Sukova, Martinů a dalších byli na straně Talichově.

Životní otřes přinesly Talichovi první dny osvobození v květnu 1945, kdy nebyl pro údajné kolaborantství s Němci (musel za války vystoupit s Českou filharmonií v Berlíně za účasti Goebbelse a dalších představitelů nacistické strany) vpuštěn do budovy Národního divadla. O několik dní později byl při setkání se Z. Nejedlým u Smetanova hrobu na Vyšehradě tímto komunistickým ideologem obviněn, že prováděním Smetany za nacistického režimu zneuctil českou hudbu. 16. května 1945 byl v Berouně zatčen, četníky veden přes město a eskortován do pankrácké věznice. Protestní dopis členů České filharmonie z 29. května předsedovi vlády Z. Fierlingerovi zůstal bez odezvy. Po osmi týdnech věznění byl Talich propuštěn na příkaz prezidenta Beneše. K soudní žalobě proti němu pro nedostatek důkazů nedošlo, tzv. čestný soud při Svazu výkonných hudebních umělců došel v listopadu 1945 k závěru, že Talicha nelze viniti ani v nejmenším z nečeského chování.

Na koncertní pódium se Talich vrátil v září 1946. Tehdy už mohl veřejnosti prezentovat i práci Českého komorního orchestru, který vytvořil převážně ze svých žáků (1946-48 opět učil na konzervatoři a na AMU). Od prosince 1946 znovu působil ve filharmonii, od července 1947 byl znovu uměleckým vedoucím opery ND. Jakmile se však po komunistickém puči v únoru 1948 stal Nejedlý opět ministrem kultury, byl Talich okamžitě z ND a filharmonie vypovězen. Na sklonku roku 1949 přijal pozvání ze Slovenska a v Bratislavě řídil do 1952 komorní orchestr a pak i Slovenskou filharmonii (k jeho nejlepším odchovancům patřil dirigent Ladislav Slovák) a učil na VŠMU. Od roku 1954 směl opět nahrávat a veřejně koncertovat s Českou filharmonií, v prosinci 1955 vystoupil naposledy.

(tv)

TATARKA Dominik (* 14. 3. 1913 Drienové, + 10. 5. 1989 Bratislava) - slovenský spisovatel

Dominik Tatarka byl nejvýznamnějším ze slovenských autorů, které normalizace na začátku 70. let odsunula do postavení persona non grata, a svá díla mohl vydávat jen v samizdatu, případně v exilu. Vzhledem k odlišné situaci na Slovensku, kde se spisovatelské disidentské hnutí výrazněji nerozvinulo, byl i jedním z mála slovenských intelektuálů, kteří udržovali kontakty s českou opozicí - Tatarka signoval již při jeho vzniku prohlášení Charta 77.

Tatarkovy literární počátky ve 40. letech jsou spjaty s dozvuky slovenského nadrealismu a poznamenal ho i vliv existencialismu (V úzkosti h?adania, 1942; Panna zázračnica, 1945). V novele Farská republika (1948) vytvořil groteskně přízračné podobenství slovenského fašistického státu. Již v druhé polovině 50. let Tatarka psal částečně alegorické, silně lyrizované novely, jež odrážely vystřízlivění z iluzí o spasitelnosti vyšším rozumem - dogmatem řízené společnosti. Knižního vydání se dočkaly až v dekádě následující: Démon súhlasu (1963), Prútené kreslá (1963).

Tatarka razantně odmítl srpnovou intervenci a nehodlal se "zpacifikovat" ani při snesitelnější a pragmatičtější politice slovenského kulturně režimního establishmentu. Od roku 1970 žil pod stálým policejním dohledem. Jeho texty nabyly podoby nikdy nekončícího, stylově zcela neohraničeného, polymorfního deníku, v němž se lyrickým sítem autorova vnímání odrážely intimní (mnohdy i silně erotické) a společenské skutečnosti. Tatarka tu přijal stylizaci "karpatského pastiera", zosobňujícího umlčený hlas svého národa. Z reflexívních zápisů vznikla - i díky historikovi Jánu Mlynárikovi, jenž text editoval - volná trilogie Písačky. V samizdatu je v roce 1979 vydal v Praze (což bylo příznačné) L. Vaculík ve své edici Petlice, později byly vydány v exilových nakladatelstvích. Pandánem k Písačkám se stala kniha Nahrávačky, jež přepsáním z magnetofonových pásků pořídila Tatarkova důvěrná přítelkyně Eva Štolbová a roku 1988 vyšly v kolínském nakladatelství Index.

Tatarkovo dílo bylo jako první (1986) odměněno Cenou Jaroslava Seiferta.

(jp)

TAUBEROVÁ Marie (* 28. 4. 1911 Vysoké Mýto) - českápěvkyně-sopranistka

MarieTauberová, vlastním jménem Marie Proskeová, studovala nejprve hru na klavír a zpěv ve Vídni na hudební akademii. Pro její hlasovou výchovu byla rozhodující dvě studijní léta u Carpiho v Miláně. V roce 1936 poprvé hostovala v Národním divadle, jehož členkou byla od listopadu 1936 do září 1973. Byla provdána za dirigenta J. Krombholce. Její jemný koloraturní soprán charakteristického zabarvení, spojený s příkladnou dikcí, jakož i dívčí půvab vždy úsměvné světlovlásky ji předurčily jak pro subretní role (Barče ve Smetanově Hubičce), tak pro Mozartovu Zuzanku a Papagenu (Figarova svatba a Kouzelná flétna), Zerbinettu Straussovy Ariadny, ale i pro Evu Wagnerových Mistrů pěvců. K jejím vrcholným kreacím patřila Karolina ze Smetanových Dvou vdov a titulní role Julietty a Mirandoliny B. Martinů. V koncertním repertoáru měla velký ohlas zvláště její interpretace písní J. Křičky. Uplatnila se též ve filmech (U nás v Kocourkově a dalších).

(tv)

TAUER Felix (* 20. 11. 1893 Plzeň, + 17. 3. 1981 Praha) - český orientalista a překladatel

Felix Tauer, přední znalec perské literatury, ale i celého islámského světa, byl vedle Rudolfa Růžičky a J. Rypky nejmladší z trojlístku žáků a následovníků proslulého A. Musila. Tauer na pražské univerzitě vystudoval češtinu a dějepis (1918). Už tehdy se však probudil jeho zájem o islámskou kulturu, který ho nakonec přivedl na další studia do Istanbulu (1921-22), kde studoval jak turecké, tak arabské a perské rukopisy. Po návratu se habilitoval (1925) a poté působil jako docent a po okupačním intermezzu od roku 1945 jako profesor dějin islámských zemí na Filosofické fakultě UK až do svého penzionování (1965).

Tauer vzdor šíři svých zájmů byl především vynikajícím znalcem perské historické a naukové literatury. Na toto téma publikoval už před 2. světovou válkou ve francouzštině, zásadní význam má i jeho obsáhlá stať zahrnutá do Dějin perské a tádžické literatury. Stejně objevné pro českého čtenáře byly i jeho pasáže o Orientu v Dějinách lidstva (1936-43) z období od vystoupení Muhammada po výboje Mongolů.

Pro širší veřejnost však zůstane Tauer známý především svým kompletním překladem klasického díla Tisíc a jedna noc (šest svazků vyšlo 1928-32, poslední dva 1954, 2. vydání 1972-75). Už po smrti autora vyšlo dílo Svět islámu, jeho dějiny a kultura (1984). Mezi jeho žáky - íránisty - vynikl především Otakar Klíma (autor Slávy a pádu starého Íránu), Jiří Bečka a Jan Marek, ale Tauer ovlivnil i řadu našich arabistů a turkologů, například Luďka Hřebíčka.

(fh)

Podvodníci - šarlatáni

Přidat komentář