jak se vyrovnat se smrtí svého dítěte

Přišli jsme o svého osmiletého chlapečka v srpnu 2005.Umřel při autonehodě,první moment tomu člověk nachce uvěřit a připustit si,že je to pravda.Pak se cítí,jako by ho někdo zmlátil a on nemohl vstát a jít dál.Ale starost o dceru,která se z¨trácela před očima,nás donutila se tomu postavit a jít dál.Šlo to jen velmi těžko.Nepomohl ani psycholog,ani práce.Ta bolest a neskutečný žal jsou tu pořád a asi nikdy nepřejdou.Usmálo se na nás štěstí a narodila se nám holčička,která to všechno trošku rozsvítila.Ale syn nám pořád stašně chybí a nikdy ho nikdo nenahradí.Ta bolest v nás bude pořád.Kdo to nezažil,nikdy nepochopí.

Milá Hanyško,velmi s tebou cítím.Citliví lidé to mají na světě o hodně těžší,víc o všem přemýšlejí a překážky v životě nedokážou zdolávat tak snadno jako ostatní.Tvůj syn je teď v péči psychiatrů a to je dobře,pomůžou mu jeho poraněnou a citlivou dušičku léčit.Snaž se mu být oporou a poraď se s psychologem jak se ke svému synovi teď chovat.Citlivá povaha je povaha,nejde změnit je člověku daná.Držím palečky,aby to tvůj syn zvládl a pochopil že mu život bude klást i jiné překážky a že tohle není to správné řešení.

Milé holky, čtu to tady a slzy mi tečou z očí jako hrachy. Před pár lety jsem přišla o brášku, byl to už dospělý mužský s rodinou, a strašně obdivuju svoji maminku, že to tehdy dokázala unést a neodešla dobrovolně ze světa, já bych to asi nedokázala.
Možná je to náhoda, že jsem na tyto stránky zabrousila právě dnes, opravdu nevím, co mě k tomu přivedlo, ale včera se pokusil můj mladší syn (18) spáchat sebevraždu z nešťastné lásky, podřezal si žíly. Naštěstí se mu to nepovedlo, ale já jsem z toho teď tak strašně špatná, pořád jen brečím, a tak hrozně se bojím, že to udělá znovu a tentokrát se mu to povede... je strašně citlivý a všechno si moc bere. Je mi hrozně a tolik se o něho bojím...

Milá H taky jsem si nedokázala představit život bez svého syna,věřila jsem jako věřící že se mi tohle nikdy s ným kladným postojem a dobrotou k životu nestane,ale pak se to najednou stalo a já tomu nemohla uvěřit.Život i svět se během vteřiny sypal jako domeček z karet.Člověk jen tupě zíral, nechtěl uvěřit a ani žít,bolest ho rvala na kusy a on nemohl nic dělat.Život tě do té situace postaví i když ty nechceš, dala bys všechno co máš aby to nebyla pravda.Ale to nejde,nejde to vrátit,nejde to zastavit,je je ukrutná bolet a beznaděj.Nevíš co dělat,co dál,svět se ti jako by zastavil,točí se pro jiné a ty víš, že i když je venku krásně a svítí sluníčko,tak že pro tebe už bude navždycky svítit jinak.Mirka

Držte se všichni, já osobně bych to nezvládla, neumím si představit nebýt bez své jediné dcery. Nejhorší je když Vás dítě přežije. Asi bych se upila k smrti.

Pro Danu,Jarku,Mirku.Nevím,co napsat.Je mi líto ,že nejsem sama.Proč nás potkalo takové šílené zoufalství.U nás po ulici chodí paní - troska. Strašně let.Jednou jsem se dozvěděla,že jí zemřela jediná dcera.TO jsem nedokázala pochopit,jak se může z někoho stát taková troska.Osud mi připravil stejnou cestu.Víte co mi pomohlo přežít.Myšlenka, že můj syn jenom odjel. Nosím mu náruče kytek a nedovolím si připustit, že tam je. Povídám si s ním.Přestala jsem chodit do společnosti.Přestala jsem cokoli slavit. Změnila jsem se.Drží mi zahrada.Kopu kopu a celé dny poslouchám z wolkmena Zicha.To mi pomáhá se vrátit do života.Také jsem hned po týdnu utekla z domova do práce.Sice jsem tam nebyla co platná.Celý den jsem tupě zírala do počítače a ani nevěděla jak se jmenuji.Dnes už je to lepší.Můj syn jen odjel a já se těším až se setkáme.Pokud chcete nechám Vám zde svoji adresu. Jajka. A Mirko tobě napíši.

Byla to ma velka kamaradka Bohuzel jsem ji poznala prave kdyz ji zemrel jeji 8mesicni syn. Bolet pro ni byla tak velka za poslednich 10let ze se dala na alkoho,pak prisla ztrata prace a po ni nasledovala anorexie a po ...smrt.Delala jsem co jsem mohla,ale ona chtela tam ...odkud neni navratu. Drzte se

pro Danu,Jarku,Kajku

I já ztratila svého jediného syna jsou to čtyři měsíce a bolest je veliká,budu ráda když mi napíšete.Pořád jen brečím a jen jako by přežívám ze dne na den a nevím jak žít dál,třeba spolu tu cestu najdeme pojí nás stejná rodinná tragédie která nám úplně změnila zivot.Nevím jak dál,ztratila jsem smysl života.Budu ráda když napíšete.Mirka mamkamm"email.cz

Ahoj Jarko. Plně s Tebou souhlasím.Kdo neprožil, nepochopí.Před 14 měsíci jsem také ztratila jediného syna. Je to život o ničem. Nemám radost.Je to zoufalství,beznaděj. Volám o pomoc,ale ještě jsem nepotkala člověka,který to dokáže. Psycholog,kineziologie,..... nic nepomůže. Nejhorší je probuzení a zjištění,že je to pravda.

Vím o čem se tady píš, ale bohužel nemohu potvrdit, že to bude časem lepší. Ztratila jsem jediného syna, už je to víc než dva a půl roku a pořád to peklo trvá. Uvítala bych kontakt na skupina stejně nešťastných lidiček, o které tady byla poznámka. Jediné co opravdu dočasně uleví, je opravdu ta práce, ale co večery a víkendy. Děs. Držte se.

Nejlepší je se z toho na začátku hodně vyplakat a pak také vypovídat se z toho, nebo vypsat. Je to forma psychoterapie - zkrátka musíte to ze sebe dostat ven, pokud se z toho nechcete vyzpovídat, tak to zkuste svěřit aspoň tomu papíru a opravdu se Vám uleví. Myslím, že i tato diskuse může dobře posloužit. A také práce, jak psal Vladimír - ta přestavba domu/bytu je jedna z nejlepších věcí, které můžete udělat. Nejhorší je navěsit si fotografie zemřelého dítěte po celém bytě a neustále koukat na věci, které po dítěti zbyly. Raději to dejte všechno pryč z dohledu a soustřeďte se na to pozitivní, co máte ještě kolem sebe a před sebou. A nebojte se psychologů!