ŽIju sama a jsem spokojená

Victorie, podobne ja mam dojem, ze najit zenu, ktera nebude chtit deti a spolecne bydleni je problem. Dokonce asi vetsi, nez najit muze popsanych vlastnosti.

To přijde.

Pavlino,mame dum 4+1 a dve koupelny.Jsme dva:-))Jednu loznici mame navic,kdyby nekdo prijel..Do te chodim trucovat,kdyz se nekdy nafouknu:-))I muj muz to chape.Jinak dole v obyvaku se divame na T.V a v patre je pracovna s P.C.Casto se jeden diva a druhy je na netu.Navic muj muz odjizdi i na tyden do prace.Samoty si tedy uzivam dosytosti,ale nikdy mne to nevadilo,naopak.

Ja mam stesti, ze mame pomerne velky dum (pro dva lidi :-)), nicmene zavedli jsme jakysi 'trucovaci pokoj' - volny pokoj, kde je postel a ruzne knizky a blbosti, ktere se nikam nehodi. Tam se obcas zavru a treba si jenom ctu, nebo tam i obcas spim. Proste potrebuju obcas trochu samoty a vlastniho prostoru. Manzel to chape.

Danka: Právě toho jsem se dřív bála, že když s někým budu chodit delší dobu, bude chtít společné bydlení, a když řeknu "ne", rozejdeme se. Třeba moje máma mé názory celkem respektuje, ale říkala mi, že najít chlapa, co nechce děti a ani společné bydlení, bude dost těžké. Teď už se možnosti společného bydlení v budoucnu tolik nebráním, ale stejně, není nad to přijít do prázdného bytu, kde mě nikdo neruší, nemusím s nikým komunikovat, prostě můžu si dělat, co se mi zlíbí. Naprosto tě chápu.

Moc mě potěšilo,že je nás více.Já mám muže ráda,randím s nimi,vztahu se nevyhýbám,ale dříve nebo později se dostaneme do bodu,kdy chce společné bydlení a to já vždy zamítnu a mám po vztahu:).Už jsem jednou s chlapem bydlela-musím říci,že byl senzační o domácí práce jsme se dělili rovným dílem,občas mě překvapil večeří,v tomto ohledu si na něj nemůžu stěžovat,neměli jsme žádné problémy,ale přistihla jsem se,že si moc užívám volné víkendy,když někam odjel a já zůstala sama.Prostě se ráda vracím do prázdného bytu,jsem ráda,když nemusím s nikým komunikovat a další drobnosti,které vytvářejí pohodu.

U nás se tedy singlisté za normální opravdu nepovažují. Známí a přátelé mne znají a nediví se, ale v práci slýchám často: " Tak co už někoho máš?" nebo

Já žiju sama,byla to má volba a jsem moc spokojená.Jen mi vadí nepochopení okolí, které má pořád (pro mě z nepochopitelných důvodů) potřebu to řešit,rozebírat,udílet mi dobře míněné rady...

Ale vždyť my jsme vlastně moderní!Hodně lidí na západě žije single a nikomu to nenormální nepřijde.Taky se tam děti o sebe dost brzy starají samy.To jen my jsme pořád v zajetí toho,že dívka se má vdát ,mít děti a trpět manželovi všechno.Musí do roztrhání těla sloužit všem v rodině,dělat jim služky a ještě si myslet,že ji to vlastně baví.Musí vydělávat peníze,jinak by rodina vůbec nevyžila.Názory,jak za první republiky,ale to měla každá žena živnostníka k ruce služku a byla doma s dětmi.Já razím heslo-žít a nechat žít.

Máš pravdu, nejde. Je to řetěz přizpůsobování se, řetěz kompromisů, a neustálé přizpůsobování svých potřeb potřeb druhého, pokud ten druhý nemá být chudák.
Já jsem hledala "chybu" ( nebo spíš důvod, to se nedá nazvat chybou) u sebe, proč se v životě v páru vždy přizpůsobuju, přizpůsobuju, až zjistím, že nemám kam uhnout, a soužití se pro mn stává nesnesitelným. Určitě jsou prapříčiny TAKÉ v dětství. rodiče neměli hezké manželství, dva tak rozdílní lidé spojili své životy, a pak kvůli nám, dětem, liem, a vůbec tlaku okolí, pohodlí, zvyku a hrůzy z problémů PO rozvodu zůstali spolu. Byla jsem svědkem soužítí dvou lidí, kteří každý sám byli super, dohromay katastrofa.
Moje babička byla od 25ti let, kdy ovdověla, sama. Ten klid, pohodu, absolutní pohodu!, kyž jsem k ní přišla jsem vnímala jako vrchol snažení se o něco...
V páru se mně to nepovedlo.
A až jsem začala žít sama, tak po delším čase jsem zjistila, jak jsem klidná, pohodová, vyrovnaná, nebojím se, sebevědomá - a pocit soběstačnosti je k nezaplacení!

Nahlídla jsem tady, protože jediný problém nebo spíš zádrhel byl a je v tom, že mně okolí podezírá, že to hraju, a já přitom nevím, jak reagovat.
Chlapi nemohou pochopit - a teď se omlouvám, není to můj pocit ale jejich slova - jak může tak atraktivní, schopná ženská, která umí všechno, včetně rozdávání pohoy a tepla domova zůstat sama, ženský mně nevěří, že netoužím po opěrném rameni silného druha.
Opěrné rameno jsem vždy našla na konci své ruky, nikdy ne u partnera. Ale to je dlouhé povídání.
Jen jsem moooc ráda, že jsem našla stejné lidičky, jako jsem já - a přitom normální! :-))) velký smajlík, protože já si připadám někdy normální jako jediná okolo!

Johano, ty jsi trochu jiný případ. Ty jsi nežila sama, rodinu jsi měla, vlastně máš.Jsi těch lidí už přesycená, toužíš po klidu.Spíš jde o holky, ženy, nebo muže, kteří si dobrovolně zvolí "samotu".Nechci mermomocí za tím něco hledat, ale co třeba u někoho obava ze ztráty soukromí? Soužití s někým je přece ztráta soukromí?

Tak já partnera rozhodně už nechci a mám psa.Po příteli netoužím a spřízněných duší mám dost.Ale psy mám ráda a kromě toho,že ohlídá byt,na něj můžu mluvit a jít s ním ven,kdy chci.On je vždycky nadšený,když přijdu domů,tak mě vesele vítá a umí dát radost najevo.Doma chci mít svůj klid,a to s partnerem většinou nejde.

Jsem víc než 20 let vdaná a mám dvě děti. Nikdy v životě jsem nebydlela sama. Buď s rodiči, nebo s prvním manželem, nebo s druhým - současným manželem. Momentálně po ničem víc netoužím, než mít svůj, třeba jen malilinkatý byteček a bydlet jen se svou mladší dcerou. Ta starší (19 let)už si stejně svůj život pomalu zařizuje sama. A až dospěje a osamostatní se i ta mladší - užívat si naplno svobody. Dcery přijdou i s vnoučaty na návštěvu, zase odejdou a já budu sedět v klidu v houpacím křesle a číst detektivky. Doufám, že se toho dožiju, protože jsem si ze všech těch starostí s dětma a trápením s partnerem přivodila takové stresy, že jsem oněmocněla.
Ještě chci říct, že mé dcery jsou pro mě vším a moje manželství je naprosto průměrné. Jen já asi nejsem stvořená pro rodinný život. Nikdy jsem si nepředstavovala sebe ve velkém domě s plno dětma, manželem a psem. Jsem od přírody spíše samotář a nevadí mi být sama. Ostatně, je mnohem lepší samota, kterou si dobrovolně zvolíte, než vztah, kde vás ten druhý ignoruje, takže se cítíte příšerně osamocena. To je daleko horší.

Člověk žijící sám není opuštěný!!!Má přátele,rodinu,proto není pravda,že si psem či kočkou něco kompenzuje,vždy jsem měla doma něco živého,od křečka po andulky,proto mi přišlo samozřejmé,že vždy nějáké zvíře budu mít i v dospělosti.A pes je můj splněný sen,vždy jsem si ho přála,ale rodiče mi jej nechtěli povolit,vždy jsem měla jasno,že ho jednou budu mít bez ohledu na to,zda budu žít sama nebo s partnerem!

Nemusí to brát jako samotu a opuštěnost,prostě jen mají rádi procházky se psem.Nebo si neumí představit život bez zvířat.Jednoduše mají rádi zvířata a nic jiného za tím není.

Ale asi tu svou nezávislost a svobodu berou trochu jako samotu a opuštěnost, když chtějí vedle sebe mít něco živého,ne?

Někdo má raději psy a někdo kočky.Ten kdo je líný venčit nebo nemá čas,tak si pořídí místo psa kočku a nemusím v tom být potřeba suplovat partnera....

Určitě ho bereš jako zosobněného člověka. Podvědomě chceš, aby ti někdo patřil, aby s tebou sdílel život.Pes přece může suplovat partnera, kterého zrovna nemáš (ale určitě chceš, nebo budeš chtít).

Já žiju sám a mám psa. Tak nezapadám?

Nevím sice, kolik je ti let, ale má otázka zní - A co za 20 let?Nebude tě to mrzet? Božena Němcová říkala