Platit napůl?

když to mám říct na rovinu, asi ho nemám správně a naplno ráda, jinak by mi nevadilo, že platíme napůl...jezdí na víkendy, bydlí 200 km daleko, je od 50 v důchodu, sportuje, relaxuje a já dělám stresující práci- nějak to nejde dohromady.
po dvou pracovních dnech si připadám bez citu...unavená, bez každodenní opory.Trávím 2 hodiny denně v tramvaji.On si nikdy nepřiveze auto, bylo by to drahé.
Není to prostě ono.Jak by bylo hezký, kdyby na mne někdy počkal před prací a jeli bychom autem si zaplavat do bazénu.Nebo večer do kina...Já vím, na čem jsem.

Olo, a v čem je tedy konkrétně problém (že spolu nebydlíte)?

Příběh Holčičky mnou otřásl, takové cílené vykořisťování!- I v mém životě rozvedené ženy se to podobnými nápadníky hemžilo a proto jsem i nadále bydlící BEZ přítele.
Obávám se , jestli to není trend doby. Můj současný přítel by také rád do mé čisté a pohodově vedené domácnosti, ale taky - vše platíme napůl a vlastně si připadám málo milovaná. Je kolem těch peněz jistá úzkost.
Budu bydlet i nadále sama - děti mi už pomalu vyletěly z hnízda. Přítel taky velmi často mluví o penězích, slevách atd.K čertu...

Nevíš, co je společná kasa? Obě výplaty do jednoho šuplete a je jedno, kolik tam kdo dal. Chlap si vždycky nechá něco za nehty a ty dělej, jako že to nevidíš. 10-20% výplaty je divný. To ti jako nemůže dát celou? Nezlob se na mě, ale to je, jako kdybyste si navzájem nevěřili.

Pro anonyma z 19.1.: V jeho případě to ale tak nebylo, v té době jsem studovala a brigádničila, zatímco on normálně pracoval a nejspíš i slušně vydělával, každopádně víc než já v té době. Když jsem se o tom bavila s mámou, vyjádřila názor, že se sice vymlouvá na špatné zkušenosti z minula, ale že může být prostě jen lakomý. Těžko říct, teď už se s ním nescházím.

je to smutny,kdyz se on boji o penize,copak si mysly ze mu budes davat svou pulku z toho mala?napr.ja,jsem ted 4 mesice na nemocnesky,a muj muz vydelava dost,nikdy ani slovem se nezmini ze mam ted min ze bych mela davat pulku.az se uzdravim ,bude to jako predtim,pul ja pul on,clovek nikdy nevi kdy muze byt sam nemocny...nevim,ale s lakomcem bych nezila.

Dokonce jsme spolu mluvili na tema, co kdyby prislo dite (jeste tak 5 let chci pockat, ale HA take neni uplne 100%) a ja nemela ani to, co si vydelam, jak by si to predstavoval? a on mi odpovedel, ze to bychom se pochopitelne vzali a vse by bylo spolecne. Je mozne, ze by se clovek zmenil diky kusu papiru? Nechapu, ze je svatba pro nej tak dulezita. Dulezitejsi, nez ze spolu pres dva roky zijeme?

pro raze:
Jakym zpusobem spolecnou kasu? "Kazdy da stejne" je nesmysl, pokud je mezi prijmy tak velky rozdil jako (zatim; doufam, ze to bude lepsi:-)) u nas. No a na model "kazdy da urcite procento" sveho prijmu mi pritel rekl, ze bychom kazdy mohl dat tak 10-20%, ze potrebuje nejake penize na utratu. Nejak jsem po teto debate ztratila chut s nim cokoliv resit a rozhoduji se, zda neni lepsi se rozejit.

Bydlet ve 30 u maminky je smutny...bydlet tam i s pritelkyni a mit z toho radost je tragicky, pochopil bych to, kdyby nebyla jina moznost, tzn. nemate penize na byt, nemate praci atd...ale to neni vas pripad.

Tak si zřiďte společnou kasu. Jaký jednou platil on, podruhý já, platíme snad my! Pokud nejste MY, ale JÁ a ON, tak to přeci nemá cenu spolu žít.

Lucko, prošla jsem podobným vztahem jako ty a i když to bylo dost bolestné, po dlouhé době jsem ho ukončila..přišlo mi, že se zajímal jen o to co jeho "maminka" a jak ušetřit...teď mám nový vztah už přes rok a je to o něčem uplně jiném, jsem spokojená. Ale držím palečky, ať to vyjde a ať to zvládnete!

Nebo je takto nerovnomerny vztah odsouzen k zaniku?

Mam dojem, jakoby to Petra psala o nas:-) Vek i nerovnomernost co se tyce prijmu je temer stejna jako u nas (ja jeste chodim do skoly, partner jiz pracuje, spolu jsme 3 a pul roku), jen s tim rozdilem, ze bydlime s jeho rodici, protoze pritel nechce "vyhazovat" penize za spolecny podnajem. Je normalni, ze chce pockat az dostuduji, a budeme si moci koupit byt na hypoteku napul (tak to doslova rekl) a do te doby bydlet u rodicu? Nebo by mel "prekousnout" to, ze rok bude platit vetsi cast najmu (pokud najdu maly byt, abych mela na polovinu, tka se mu nelibi a chce vetsi, hezci, blize centra apod.) s tim, ze ja jsem doma vice nez on a starala bych se tedy o domacnost? Pomalu z nej ziskavam pocit, ze se mu z domova nechce - maminka uvari, pritelkyne vypere, uklidi, a navic zadara - takze zbyde na hospody, nakupy blbosti apod... Jak to vidi panove? Je obvykle, ze 30lety chlap rika, ze neni potreba se stehovat od rodicu, protoze byt rodicu je velky a oni maji radost, ze jim obcas s necim vypomuze? Nebo v ramci vlastni hrdosti se snazite odstehovat a budovat nekde neco vlastniho? (Jeste dodavam, neni to v tom, ze by si to nemohl dovolit). Nebo cekate, az se partnerka "zmuze" a budete moci "platit napul"?

Ještě k mému bytu - ten jsem si také pořídila za své, jakož i většinu dovolených. Samozřejmě, je-li něco nad mé možnosti a chceme to oba, nebráním se :-))

Pro Dušana: mohu se přidat k těm nezištným a téměř neexistujícícm výjimkám? Před pár lety jsem měla milence, byl to můj kolega )a ženatý, jak jinak než špatně :-)) no, možná měl pravdu, všechno u něj určuje manželka, ale jsou spolu doteď. a pořád se mě ptal, proč s ním chodím, co od něj chci a budu chtít, pořád mu nešlo na rozum, co já (prý krásná) na něm (prý ošklivém) vidím. Takže se bál, že ho snad budu vydírat, nutit k výdajům, prostě nevím, dodnes jsem to nepochopila. Prostě jsem to ukončila, dnes žiju s přítelem, který má dost peněz a ten bývalý vidí, že nechci ani obrovské byty, domy, nová auta, dovolené na konci světa... Ledasco z toho bych mohla mít, ale nějak po tom netoužím. Stačí mi můj malý ale skvělý byt, dovolená na místech, která mám ráda, sice u moře, ale žádné přehnané dálky, stačí Egypt, Kanáry apod., protože ráda plavu a potápím se. Do oblečení investuji, abych byla koukatelná pro okolí, ale nebaví mě tím trávit čas a shánět to. No, a mí muži (ten současný i bývalý)tomu nerozumí a nechápou - jakto, že nerozhazuju a nenutím je k větším výdělkům? Pánové, máte vážně tak špatné zkušenosti? Já jsem zvyklá se o sebe starat sama.

.....netrap se, s tim nic nenadelas!? R.

Asi tak jak píšeš. Je to normální, když to ale překračuje mez, je to extrém. Ono ani ten chlap /-ec/ nemusí být žádný zazobanec. Nemusí být krkoun, ale zkrátka nemá.

Mně přijde normální, když v restauraci jednou platí jeden a po druhé druhý nebo když se na útratu nějak složí, ale zažila jsem i kluka, co úzkostlivě přepočítával, jestli náhodou nezaplatil i pár korun za mě, ačkoliv jsem z něj peníze rozhodně tahat nechtěla a sama jsem navrhla, že zaplatíme oba. To už je fakt extrém.

richarded jdi si masírovat ego jinam;) sem se to nehodí, těžko si tu ženský který řeší vyžířky, sednou na prdel z toho jak si jakože neodolatelnej a vzdělanej model, kterej bude až dostuduje neodolatelně bohatej:--))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

No mě třeba nepřijde divné, že jdem ve dvou na pivo a zaplatíme si každý svou útratu. Občas se pozvem, ale nemusíme to přeci tak praktikovat pořád? :o) Je to prostě o přístupu a hlavně o tom, jak si to ti dva mezi sebou domluví (pokud by to nefunguje samo, jak psala Dark).