Strach z lidi

vodnář, student VŠ, překáží a pořádně

A co jsi za znameni a co delas za praci? Neprekazi Ti to v praci?

Tak to jsme na tom stejně. Já se lidem vážně vyhýbám, jak můžu. Přitom bych byl rád mezi lidmi, ale prostě se toho bojím. Je to takový blbý pocit, kdy člověk něco na jednu stranu moc chce a na druhou se toho strašně bojí.
Občas mívám takový jako záchvat, že si vyjdu mezi lidi, ale pak to přejde a strašně znervózním a rychle odejdu. Někdy mám takový stav, že lidi nechci vidět vůbec. Vyjdu si někam do přírody a když třeba v dáli zahlédnu chodce, tak se mu snažím vyhnout. Prostě ho nechci ani potkat.
Vážně nevím co s tím. K doktorovi se mi nechce. Tam se stydím dvojnásob a popravdě jsem u žádného nebyl několik let. Nemám vlastního zubaře ani obvoďáka, naštěstí jsem zdravý a nic mi nechybí (beru-li jen tu fyzickou stránku).
Jsem jak Robinson mezi hromadou lidí. Ani toho Pátka nemám. A Sobotu si kvůli tou také nejsem schopen najít.

"Jasný, že ti dlužím spoustu hezkejch slov!
Se mnou, děvče, nemáš na ně kliku.
Dávno už je umím všechny nazpaměť,
jenomže mi váznou na jazyku.

Takový ty slova jako čmeláčci
huňatý a milý s kapkou medu.
Dávno už je umím všechny nazpaměť,
ale znáš mně. Řečnit nedovedu.

Tak mi promiň, děvče. Však to napravím!
Můj ty smutku, já si dám tu práci.
Vyklopím je všechny aspoň naposled
až si pro mně přijdou...
až si pro mně přijdou..
až si pro mně přijdou funebráci."
(Zpíval kdysi Michal Prokop)

Láska je jako večernice
plující černou oblohou.
Zavřete dveře na petlice
a rozežhněte všechny svíce
a opevněte svoje těla
Vy kterým srdce zkameněla.

Láska je jako krásná loď,
která ztratila kapitána.
Námořníkům se třesou ruce
a bojí se, co bude z rána.
Láska je jako bolest z probuzení
a horké ruce hvězd,
které ti oknem do vězení
květiny sypou ze svatebních cest.

Láska je jako večernice
plující černou oblohou.
Náš život hoří jako svíce
a mrtví milovat nemohou.
(Mišík)

Adriana, je celkom mozne, ze proste trpis sociálnou fóbiou a preto ten strach z ludí. Poznám to velmi dobre to co si opisovala, lebo ja prezívam to isté uz dost dlho, a poviem ti jednu vec,: Vyskúsala som vsetko mozne a nic mi nepomohlo tak, ako navsteva psychiatra. A tým nemyslím lieky, ktoré beriem, tie mi ani velmi nepomáhajú, lebo ludí sa stránim dalej, ale ide o ten fakt, ze viem co mi je, a niesom jediná na svete, co sa tak cíti. Je na tebe ako to budes riesit, ci pojdes za psychologom alebo sa s tým vyrovnáš sama. Mne pomohla hlavne, ze som sa prijala taká aká som a uz sa netrápim tým, preco nemozem byt ostatní ludia okolo mna. Neznasam chodit von, kadejaké vecierky a diskotéky, mám pár kamarátok a to mi stací.Radsej sedím doma a robím to co mám rada a kaslem na to co si myslia druhí...

Ahoj, mas pravdu, ze se stydim.Ja se vlastne stydim odjakziva, protoze od prirody vzdycky zrudnu, a to si nemusim ani nic myslet, ale lidi okolo na to reagujou, ale nevim, jestli tenhle problem s tim souvisi. Nikdy jsem nechtela davat najevo pocity a uz vubec kdyby mne nekdo videl brecet, kdyz jsem byla mala. Proste mi dela problem projevit pocity.

Adriano,
A co cítíš? Co by vyšlo najevo? Za co by ses tak styděla? Zní to jako bys měla v sobě vůči ostatním zlobu, která se nesmí dostat navenek, aby neubližovala. Neboj se až tolik, lidi často vydrží víc, než to vypadá. Naštvou se a zas vychladnou, svět se nezboří úplně, jenom se trošičku poškodí. Nebude to katastrofa, jenom havárie. Za čas se na to stejně zapomene.

jsem na tom podobne jako ty,ale vybrala jsem si to sama. Lidem neverim! Nekolikrat jsem se spalila a zjistila jsem nez mit kolem sebe hafo lidi falesnych,radeji nikoho!!
Zkus zajit k psychol.... urcite ti pomuze zda mas opravdu zajem neco stim delat.Ja jsem zpokojena tak!!

Ahoj lidi, zjistila jsem, ze mam docela problem. Vzdycky jsem si udrzovala odstup od lidi, ale nikdy jsem si neuvedomila, ze se jich vlastne svym zpusobem stranim. Ze to mozna neni normalni. Nerada chodim na mista, kde je hodne lidi, kde by mne mohli pozorovat, a proste nechci k nim byt uprimna, sdelovat svoje pocity a mam az panickou hruzu z toho, ze nekdo pozna, co citim. Jinak jsem otevrenej clovek, ale v jadru vlastne hrozne uzavrena. Mate to tak nekdo podobne? Jsem prej hezka holka mi rikaji. Jenze mne to vadi, kdyz mne lidi pozorujou, nemuzu k nim byt uprimna. Proto mezi lidi uz ani moc nechodim, ale vadi mi to, pripada mi, ze se izoluju a je to cim dal nenormalnejsi.