nebaví mě život

Není skutečné soucasne paradigma zastarale,vlastně nevědecké.

Jak lékaři vysvětlují chování a jednani pacienta v době po aplikace psychodelik?

Minule životy nebo kolektivní nevědomí. ....

Mně ten život také...S tou starší dcerou se to může zlepšit. Puberťáci bývají hodně často na rodiče drsní, všechno chtějí dělat jinak než rodiče. Človek má pocit, že jim nic nepředal. Ale většina dětí z tohoto období vyroste a pokud je vy v srdci nezavrhnete a nebudete jim toto období vyčítat, tak vás zas jednou budou milovat.

Odpověď na otázku proc...Třeba je to ještě jinak. Třeba si to lidé nesou z minulých životů.

Odpověď na otázku proc došlo k "zamrznuti" v Plzni naleznete v knihách psychiatrů prof.Grofa a C.G.Junga.Posouvaji rozhodne období vlivu na psychicke zdraví jedince daleko před postnatalni obdobi.Viz.kolektivni nevědomí. ....např. zážitky z koncentračního tábora na potomky aniž by byly jejich nositeli předem jakkoli sdílene.
Učit se,uučit se učit se.

el.em., můžu se zeptat,...To bohužel nemůžeš vědět, jak na tom přispěvatelé jsou... co ty víš, třeba jsi na tom z holek nejlépe ty.

el.em., můžu se zeptat, kolik ti je? Rodinou myslíš svou původní rodinu nebo tu svou? Ptám se, protože si myslím, že jsi ještě mladá a nevíš, co ti život přinese. Už zítra můžeš být šťastná, z kdovíjakého důvodu. Já jsem měla kolem dvaceti taky sebevražedné myšlenky, bývá to časté. Prý je snad sebevražda nejčastějším důvodem smrti mladých lidí od 15 do 25. A hvězdičko, teď pro vás pro obě - mně je 45, jsem sama, nevyléčitelně nemocná, ale ID mi dali jen 1.stupeň, takže musím samozřejmě pracovat, z práce mě ale před pár měsíci vyhodili kvůli nevýkonnosti, takže jsem na tom blbě i finančně a bojím se, jestli najdu práci a když, tak jak ji budu zvládat, bojím se budoucnosti, stáří, bezmoci. Bojuju s těžkými depresemi. Kvůli kterým mě nic nebaví. Jediné, co mě drží při životě je víra, že jednou bude trochu líp. Trochu. Že se moje deprese zlepší, abych měla aspoň z něčeho potěšení. Z kytky, dobré knížky, co já vím. Je hrozné, když si uvědomím, jak jsem dopadla. Taky jsem chtěla být krásnou nevěstou, mít hodného chlapa, rodinu... Nic z toho už nebude. Přesto se snažím pořád nějak bojovat. Tak to taky nevzdávejte. Nejste na tom určitě hůř než já.

Nechci žít. Nechci tu být....Mně ten život také nebaví. S rodiči a sourozenci se nestýkáme, moje nynější rodina také za nic nestojí, manžel mě využívá, starší dcera, které je teď 15, mě neustále posílá do prdele, před lidmi hraje divadlo, že jí pomalu ubližuji a tahá ze mě jen peníze. Jak jsem si to zařídila, tak to mám. Chtěla jsem pro všechny to nejlepší, aby nemuseli žít jako já, když jsem byla dítě. Takže se ze mne stala služka a chodící kasa a nechávám si od všech srát na hlavu :-( Všem pomáhám, i lidem v okolí, ale nikdo nechce vidět, nikoho nezajímá, že i já bych chtěla, aby mě měl někdo rád a nebyla jsem jenom někdo, kdo tu je pro všechny, ale přitom nesmí ani upustit slzu, nebo se svěřit s problémem. Akorát mladší dcera za něco stojí a ta mne má upřímně ráda. Ale odcházet z tohoto světa dobrovolně nebudu, neuděláme to, viď? Život nás sice drtí, ale my se s tím popereme. Určitě piš dál!!!

Ti mohu pomoci....

Nechci žít. Nechci tu být. Zašlo to až tak daleko že jsem si sbalila doma všechny věci a chtěla se jít zabít. Jsem srab. Neudělala jsem to. Teď jsem došla domů a zase přemýšlím co dál. Nikoho nemám. Rodina nemá zájem. Bydlím sama. Je mi vážně hrozně. Sedím mezi sbalenýma věcma a přemýšlím co teď. Hroznej pocit beznaděje,deprese a úzkosti. Nechci tu být ani minutu. Potřebuju pomoct

Ahoj, je smutný, že lidí s takovými pocity je víc. A bouhžel já zažívám něco podobného. Vím, že to nejsem já. Vím, že nejsem šťastný ani v případě, že si koupím pěknou konvici do kuchyně, nebo malou pračku. Chybí mi pocit naplńění a důležitosti - že se nemám o koho starat a doma mě nikdo nečeká. Už je to přes 3 měsíce, co už nejsem s bývalou. Začali jsme spolu bydlet po 2 měsících kvůli drobným komplikacím s pracovní smlouvou a trochu i bydlením v čb. Přestěhoval jsem se k ní, abychom mohli udělat rekonstrukci bytu a dojíždění by bylo složitější. Našel jsem si v jejím městě práci. I teď si vybavuji jak jsme byli spolu šťastní a užívali si spolu život. Začali jsme rekonstruovat náš, tedy její byt, abychom tam mohli spokojeně žít a plánovat další věci. Oba jsme měli užasnou představu, jak spolu zůstaneme. Na hádky a problémy jsme vždy našli řešení. V srpnu jsme si pořídili kotě a předtím si pořídila ježečka, protože díky sousedům musela dát pryč svého pejska. Tehdy jsem jí já a její rodina drželi nad vodou, pač neměla chuť k jídlu a dost brečela(měla ho od štěněte). Měl jsem o ní strach a tím víc jsem se o ní bál a pak při společném bydlení o ní pečoval, aby byla šťastná. Díky jsem našel úžasný vlastnosti, které jsem nikdy sám nenašel a začal se kvůli ní i hezky oblékat atd. Pomohl jsem jí v tolika ohledech, že to už ani na rukou nespočítám, prožili jsme spolu chvíle, které jí může lecjaká další žena závidět. Věnoval jsem se jí a všemu okolo, aby neměla nikdy pocit, že jí ignoruji. Od té doby, co jsme s ní bydlel - začal jsem vnímat každý její pocit. Vlastně jsem nevěděl, jak je to možný, že to umím. Cítil jsem každé její rozladění, ikdyž s tím za mnou nepřišla. O některých problémech jsme spolu mluvili pozdě, než jsme měli, ale vždy se našla cesta jak z toho ven. Asi tak 3 týdny po pořízení kotěte přišla s tím, že chce mít se mnou miminko. Seděl jsem v koupelně a nemohl tomu uvěřit, chtělo se mi brečet. Pro mě to znamenalo strašně moc - jiná holka před ní s tím nepřišla. A já měl jasno, do měsíce pořídím prstýnek a požádám jí o ruku. Druhý den jsem jí to odsouhlasil a jí se rozsvítili oči jako hvězdičky.Její rodina by si pak myslela, že jsem jí udělal dítě ale prstýnek nikde. Vycházelo by to, že bych si jí cca za necelý rok vzal. Navíc jsme o tom, jednou na procházce mluvili a ona to naznačila, že by chtěla. Pro mě bylo hlavní, že dělám tu rekonstrukci s pomocí jejího táty(prtže jsem nebyl tak ručně zdatný, jako jsme teď) pro nás a pro to, co bude v budoucnu. Šetřili jsme peníze - ona platila kuchyň a materiál, já měl zaplatit nábytek do obýváku. Během toho všeho jsem se potýkal s kontrolováním a kritizováním od jedné nadřízené a s malou mzdou. Měl jsem strach, že se o ně nepostarám, když mě budou pouštět domů dřív. Když mi začala dovolená(so-ne - od víkendu do dalšího víkendu). jeli jsme k jejím kamarádům. Záleželo mi na nich, protože je měla ráda a já chtěl mezi ně zapadnout. U nich doma jsem své ex, ne její přání, nafotil krásný fotky. Díky tomu focení jsem věděl, že si ji chci opravdu vzít a mé srdce hoří jen pro ni. Že je zkrátka a dobře perlou mého života(a asi pořád je). Jelo se na diskotéku, kde se to trochu zvrtlo díky mé upřímnosti. Udělal jsem vůči ní tolika chyb a řekl tolika hnusných slov, že mám teď i po té době těžké svědomí. Bydlím zpátky v čb, ale chybí mi radost. Chybí ona, ježek, kotě a rekonstrukce. Ten den, co se vrátila domů a já na ní čekal, abysme vše vyříkali a mohlo všechno zase v pohodě - nezapomenu. Přišla a už na chodbě, bez jakéhokoliv dospělého jednání, mi řekla že je konec a že se mám odstěhovat. Ten předchozí týden mé dovolené jsem cítil že je odtažitá a že je něco špatně. Měla krámy, tak jsem předpokládal, že to bude z toho. Nebylo, nepřišla za mnou ani tehdy když věděla, že je to mezi námi blbý. Byla dost s rodinou, když mohla. A ten den jí její tetička, která mě v životě neviděla, odsoudila a ona na základě tohodle toho, mi dala kopačky. Ani jsme si pořádně promluvili a den předtím jsem jí řekl, co mě trápí. Ten poslední týden s ní se ke mě ani netulila, nepřišla mi dát ani pusu, ani polibek, žádné objetí, žádná společná aktivita. Navíc tři po kopačkách, v původním plánu, bylo že spolu půjdeme do řecké restaurace. Vycházelo to na datum 21. září - 5 měsíců spolu. Tam jsem s ní měl přijít, kytka připravená u stolu, večeře a nakonec u sklenky vína jí požádát o ruku. Nic neměla tušit a proto jsem byl tak tichý a přemítal o tom všem. Chtěl jsem, aby to bylo dokonalé, stejně tak jako mít s ní rodinu. Bylo to něco, na čem mi záleželo a co bylo pro mě důležité! V to pondělí jsem se složil. Budu upřímný, tehdy na té akci s jejími přáteli, jsem sdělil v noci její kamarádce, že pokud me opustí - prevedu penize na ni a zabiju se. Smrt za lásku jako Romeo a Julie. Její kámoška to chápala, protože by bez toho svého také nemohla být. Než jsem to stačil udělat, seknul jsem u ní doma sebou. Ona vylezla z vany a okamžitě mě její rodina odvezla do nemocnice na neurologii. Cesta nebyla příjemná, chtěli se mě asi tím rozchodem zbavit, pač její táta byl hnusnej. Ona neřekla nic, jen seděla nechala ho mluvit, ikdyž viděla jak na tom jsem. Po tom všem, co o ní vím a s čím vším jsem jí pomohl, mě takto odkopla. Od toho dne nemůžu najít vlastnosti, který jsem měl. Nemůžu najít radost ze života, chuť něco dělat a čekám na to, až si pro mě bůh přijde. Cítím se osaměle a holky se mi vyhýbají, ikdyž to s nimi myslím dobře. Dávám si určitý čas a pak se uvidí, co se mnou bude. Už dlouho o sobě vím, že tím jak jsem vnímavý k lidem, tím nepatřím do tohodle toho časového období. Už jen přežívám a v praci se tvářím, že jsem šťastnej, ale nejsem. Kolikrát sedím v tom mém malém bytečku a říkám si jak jsem to všechno mohl dopustit. Byla by cesta zpátky, ale musí chtít i ona. Vidět mě, abych jí řekl že už vím co jsem podělal. Všechno jí říct. To ale už nechce slyšet. Vyměnila mě za jinýho a já se z těch stavů nálad a smutku nemůžu dostat. Jsou dny, kdy jsem happy, ale přichází dny, kdy jsem na dně a brečím. Takže s lítostí zažížám to, co vy ostatní. A naprosto chápu, jáké to je s tím žít.

Mám to úplně stejně.
Jen k tomu mám na krku starej barák, kterej jsem koupil, když jsem byl jeßtě s ex, zadlužil jsem se a pak mě začla podvádět a odmítá se odstěhovat. Všude mě pomlouvá a doma na nic nesáhne. Každý víkend jezdí vymrdávat a mě žádná neodpoví ani na inzerát. Už chci aby to skončilo.

ahoj poslední dobou mám...Mám to úplně stejně.
Jen k tomu mám na krku starej barák, kterej jsem koupil, když jsem byl jeßtě s ex, zadlužil jsem se a pak mě začla podvádět a odmítá se odstěhovat. Všude mě pomlouvá a doma na nic nesáhne. Každý víkend jezdí vymrdávat a mě žádná neodpoví ani na inzerát. Už chci aby to skončilo.

Nebaví me žit 79

to jsem si občas taky...Homeophatika jsou placebo!!! Je to vědecky prokázané, že nefungují. Bohužel placebo jsou i některé léky z oficiální medicíny, které jsou zcela k ničemu!!

nebavi me zit

Ne že by mě zrovna nebavil život, ale spíš mě nebaví a ubíjí práce. Není to vždy úplně hrozné, ale v poslední době tu práci jen tak nějak přetrpím a jdu domů. Je to v jedné fabrice - opakující se činnost na 3-4 strojích. Nejsem tam dlouho - zatím něco přes půlrok, ale cítím, jak tam začínám "zakrňovat" (jestli mě chápete). Co byste mi poradili? (lepší práci nějak moc aktivně nehledám, spíš se obden podívám na jeden portál, jestli nenabízí nějakou zajímavější práci, ale už přes ten půlrok prostě nic). Máte radu?

Pomozte mi. Už jsem byla...Děvče, jak ti tady můžeme pomoct. Zní to děsivě-mlátit tě za každou jizvu, vždyť je to vytloukání klínu klínem. Ale na druhou stranu-pro rodiče je stejně děsivé zjistit, že se jejich dcera sebepoškozuje.
Nejspíš jsou více zoufalí, nežli zlí...
Pomoct ti může jedině někdo, kdo s tebou bude ve styku. když ne nikdo známý, pak psycholog, psychiatr. Jen držím pěsti, ať narazíš na někoho osvíceného, a nešoupne tě do blázince, to je dost reálné. Bohužel, nebudu ti nic nalhávat.
Podle mé zkušenosti pomůže jedině dlouhodobá psychoterapie, v krizi i léky.
jen pokud nejsi plnoletá, posečkala bych s nimi, pokud se vyloženě neplánuješ říznout fakt hluboko anebo něco podobnýho.
Řekni mámě, že potřebuješ pomoc, že chceš k psycholožce. Že to sama nezvládneš, abys přestala.Držím pěsti.

Pomozte mi. Už jsem byla relativně v klidu, když mě rozbuška v podobě ”rozchodu” opět zapálila. Rodiče viděli jizvy, hrozí odstavením k fotrovi a mlácením za každou novou. Jako bych to dělala pro krásu. Pomozte mi z toho ven, prosím!