Krize středního věku?

Holky, každému je na kolik se...Ale na to musíš mít partnera, který na to přistoupí. máš - li manžela, který mezi lidi nerad, když jdeš sama, nic sice nenamítá, ale tváří se jak raněné zvíře a stále se ptá, kdy přijdeš domů, navíc bydlíš na venkově a sama večer - složitá doprava, můžeš tisíckrát chtít. No a můžu ho tady nechat samotnýho, tak se oba užíráme,trápíme v depresích.

krize jsou různé.

chlapi, piste, jak prozivate...ja jsem zena, mam 46 a krizi vubec nepocituju, mam konicky i pratele i milence a je to fajn, protoze manzel uz nestoji za nic

tvl ja se tak citim ve 23 letech :D a nevim co s tim ma delat

je mi 41 ale ani me to neprijde.Nebojim se stari,ale nemoci.Je mi jedno ze ma postava neni jako ve dvaceti,je mi jedno ze se objevuji prvni vrasky,ale jsem rada za kazde nove rano,ze chodim,vidim,mam hodneho muze,klid,a tak co schazi?Proc premyslet o necem,co je?Starneme vsichni,ale myslim si ze ve 40 letech,byt pesimista?Jasne telo se uz nekdy bouri,ja mam zivot rada,zalezi na kazdem z nas ,jak si to udela.Ve 20 jsme byly naivni a blby,a ted uz clovek neco vi.Nekdo je stary ve 20,druhy mlady v 50.A tak 40 nevesit hlavu,zivot je krasny..se vsim vsudy

Milá Helen,je mi 29 a pocit že mi život utíká mezi prsty občas taky mám... ale jsou to jen chvilky melancholie a smutku. Mé sestře ve dvaceti diagnostikovali rakovinu - je to už šest let, má za sebou několi operací, ale stále je "zdravá" a krásná. Žijem s obavou co příjde, přesto ale i když ta mrška spí někde vzadu v našich myslích, život je od toho aby se žil. Pro malé radosti, pro každý den. Můj názor je asi trošku od věci, vždyť netuším jaké to je, když moje vlastní tělo začne divnou bitvu, hormony se zblázní...nevím jaké to je. Ale vím co je to mít obavy o život a zdraví svých blízkých i sebe. Nechtějte aby vám do života vstoupilo něco takového jen abyste si konečně uvědomla vzácnost a krásu života...Je to jen na vás, tak starosti za hlavu a zkuste se ráno začít usmívat dokud se nezačnete opravdu smát.

Helen, souhlasím s názorem. Milenec by byl časem další problém. Držím palce !!!

50sátko, taky se utěšuju tím, že to bude hormonálními změnami, brzy jsem dospívala, možná přijde dřív i klimakterium. Každopádně si říkám, že pokud to v nějaké dohledné době nepřejde, vyhledám odborníka. Milence ne, máme s manželem hezký vztah, navíc mi to přijde jako vytloukání problému problémem ještě větším. Takže to vidím spíš na toho psychiatra.

Helen, neblázni, takhle si opravdu přivodíš nějaké deprese, které budeš muset léčit.Je možné, že se Ti opravdu mění hormonální hladina v těle, ale nenech se tím ovládnout.
Možná mě tady ukamenujete, ale nejlepší by bylo, kdyby jsi si našla o něco mladšího milence a uvidíš, jak by se Ti vrátil život do žil. I můj gynekolog ženskejm říká, když si hodně stěžují na různé problémy, že by potřebovaly alespoň ze dva milence. Smějeme se tomu, ale něco pravdy na tom bude. V tomhle věku je většina z nás ještě k světu a potřebujeme cítit trochu více toho zájmu o naši osůbku.Přestáváme cítit tu jiskru a utíkáme do nemocí, ale není to ještě moc brzy?

Myslíš takový ten pocit,že tady blbneš na hřišti a stejně je to všechno na nic, protože konec je za dveřmi,tak to jsem taky měla.Koupila jsem si nové šaty a říkala si, že to je na nic, už je stejně neužiju, protože dneska mi ještě sluší a zítra už na ně budu stará a směšná... Půlku života lezu "na kopec" a druhou půlku "z kopce" a to teď zrovna nastává... Růže se rozvíjí a pak uvadá... Prošla jsem si tím,není to 100% za mnou,ale je to o hodně lepší. Jestli se z toho nedostaneš sama v nějaké reálné době,doporučuji psychyatra-nikdo o tom nemusí vědět.A nebo ještě lépe milence.

Helen,možná že tvé pocity mohou souviset s příchodem klimakteria.Jsi sice ještě mladá,ale u každé ženy to přichází jinak.Mě je už 50,také jsem byla hodně aktivní,někdy až "střelená",ráda jsem se bavila,ale poslední dobou se mi stává něco podobného,co tobě.

Helen, to je hodně zvláštní, co píšeš... Nejspíš na Tebe dopadly myšlenky a pocity o pomíjivosti, konečnosti života. Člověk jako by opustí prostor vlaku a už neumí jet v něm dál a vnímat vše jen zevnitř. Nevím, co Ti na to poradit, nejspíš je to opravdu krize středního věku. Snad to pomine.

Holky, problém je v tom, že jsem vždycky byla (a pro své okolí snad stále ještě ještě jsem) aktivní a společenský člověk s mnoha zájmy. Potíž je v tom, že v posledních měsících se jakoby oddělilo to, co dělám, od toho, co u toho prožívám. Grilujeme, hraje se na kytaru, a já jako bych se na to najednou dívala z výšky a říkala si - to je tanec na palubě Titaniku. Sedíme s kamarádkami jako obvykle u kafe, legrácky, srandičky - a já mám najednou pocit, že mluví nějakým cizím jazykem. Hrajeme s mužem tenis, a zase - místo mnoho let reálně prožívané radosti z pohybu vidím jakoby zvenčí směšnou blond postavičku poskakující po kurtu...

Mám o více než deset let starší kamarádku, které letos bude 45 let. Je to úžasná ženská, pro mě v mnohém vzorem. Obdivuju ji, protože dobře zvládá starosti o svou rodinu, ale zároveň i sama aktivně žije, chodí do divadel, do kina, jednou týdně cvičit, na koncerty, najde si i čas posedět s kamarádkami, navíc miluje literuaturu a hodně čte. Je dobře naladěná, má smysl pro humor. Mně je přes třicet a rozhodně nestíhám tolik věcí, jako ona, ale to ani není mým cílem. Ale je mým vzorem, to rozhodně.

Hlavně záleží na člověku a jeho přístupu. Asi na každého jednou dopadne jeho věk, člověk si tvrdě uvědomí, že dvacet už mu nikdy nebude. Jenomže žít můžeme třeba do sedmdesáti - to se už ve 40 budeme trápit a vidět vše jen černě?

Holky, doufám a věřím, že život může být fajn v každém věku (když je zdraví a nejsou existenční starosti, a člověk má kolem sebe lidi, které má rád, tak potom už vůbec není co řešit). Takže hlavu vzhůru, Helen. :-)

Asi to známe všechny.Bude mi 44 a taky jsem to řešila a částečně do dneška řeším.Jasně, nic co by člověka překvapilo a bylo úplně nové (jako ve 20) už nepřijde.Ale život bude takový, jaký si ho zařídím.Když budu jenom sedět doma,opravdu můžu v téhle pozici dřepět až do smrti.Člověk musí jít životu naproti, chodit mezi lidi, najít si třeba nové kamarádky,bezva je sport a lidi kolem něho.Nesmíš se nechat pohltit tím negativním.

Holky, každému je na kolik se cítí.K povinnostem si přiberte ještě zábavu, známé.Mně je 38 let, ale jsem tak střelená, že i mé děti chtějí, abych s nima chodila občas do barů.Jezdíme se známýma na dovči, na grilovačku, domluvíme se s partou a jdem ženský i mužský někam na terasu.Přece život nekončí kolem 40cítky, ale naopak, začínají super dny, pokud jsou děti odrostlé a v podstatě bezstarostný život.Berte to s humprem, dělejte si srandu sami ze sebe a ono se to vše otočí.Pa všem 40-cítkám.

Helen, je mi 40 a jsem na tom podobně. Ještě si myslím, že vypadám naprosto příšerně a jsem úplně neschopná. Neumím si sebe představit jako důchodkyni. Přitom vím, že jediný, kdo mi v tom může pomoci, jsem já sama. Ale nemohu najít sílu začít něco měnit.

Dobrý den, je mi 41 let a v poslední době se potýkám s podivnými pocity. Zdá se mi, že život hrozně rychle utíká, je mi smutno z toho, že jeho lepší polovinu mám už za sebou. Pořád se zabývám myšlenkami typu - kolik dobrých let mi ještě zbývá, kdy uhodí nějaká nemoc apod., a někdy docházím k závěru jako v tom starém vtipu, že už nemá cenu kupovat si dlouhohrající desku. Nežiju, přežívám. Automaticky vykonávám své povinnosti - práce, rodina - ale na nic se nedokážu soustředit, plně si to prožít a užít, vidím jen skutečné i potencionální problémy. Připadám si jako na dřímající sopce, pořád čekám, co hrozného se stane. Je to duševní choroba, nebo jeden z normálních příznaků toho, čemu se říká krize středního věku? Máte to někdo také tak?