Chtělo se vám zabít vaše dítě?

Andy-dcera má o 2.5 roku staršího bratra,vychází spolu tak jako každý sourozenci, hádají se, ale nemůžou bez sebe být a když o něco jde, vždy drželi a drží spolu. V jejích 5 letech jsem se rozvedla a žijem 12 let s mým přítelem, s kterým vychází, až na drobné maličkosti, ale to je všude.Nikdy nebyly problémy se stýkáním s otcem, naopak vždy jsme se na všem bez problémů domluvili.S bývalám manželem jsme se rozešli v dobrém,žádné hádky kolem rozvodu, majetku, ano dětem,chodí k nám běžně a dobře si rozumí i s mým přítelem.Tam problém není a nebyl.Nevím ani, jestli cítím pocit prohry, nebo zklamání, napsala bych to jinak.Spíš přemýšlím, co a jak bych udělala, nebo neudělala jinak, vrací se mi vše od jejího narození a kalkuluji.Po rozhovoru s psychiatričkou v nemocnici mně ona ujistila, že nemám na tom sebemenší vinu,abych si absolutně nic nevyčítala, že to potvrdila i malá, že jí z mé strany nic nechybělo, ale to neznamená, že nehledám chybu sama v sobě.Andy, ale prohru necítím, možná se to trošku kříží s momentální výhrou,protože vše dopadlo dobře.Pa a díky.

Správně, Jiříku! Neživí,nestará se, nemá se proč zabíjet! Ale když ta dnešní společnost je degenerovaná a nejradši by za kreténismy dětí věšela jejich rodiče pro výstrahu. Když se zabije dítě, žádná škoda, už muselo bejt vadný a co se zmetkama. To o dost horší je, když při tý sebevraždě vyhodí do luftu celej barák i s lidma, nebo jenom pár lidí přejede...jhá bych děcka s sebevražednejma chutěma nacpal do detenčky, tam nikoho neohrozí!!!!

Mno to asi nebude mít po matce. Ale třeba bude mít štěstí a umlátíš ho sám. Rozhodně bych doporučoval léčení, ovšem spíš tobě než klukovi. Předpokládám že pocházíš ze silně věřící rodiny, nejspíš mladší sourozenec, v kolektivu dost odstrkovaný s dost silným napoleonským komplexem.

Ano, kluk se mě chtěl několikrát zabít, je magor po matce, všichni říkali, že je šílená, ale já jsem si ji blbec, bral aby neměla ostudu, stejně to měla s ví Bůh kým když jsem byl na vojně. Kluk má sebevražedný sklony, je to psychouš a chce tím být zajímavej. Ale já to z kluka pokaždý vymlátil:) Můžu doporučit, zabírá spolehlivě!

Já myslela na sebevraždu od svých 14 let. Zcela mě to přešlo v 19ti, kdy jsem porodila dceru. Důvody k sebevraždě taky nebyly z lásky či škole, ale kvůli rodině. Nevím, jaké máte doma poměry Evo, potřebovala bych vědět, zda-li žijete s optcem dcery, jak spolu všichni vycházíte, kolik má dcera sourozenců a tak. Někdy se to nezdá, taky jsem nikdy s nikým nemluvila o tom, co mě trápí a to vás pak donutí přemýšlet nad tímto činem, protože pak máte někdy pocit, že už vám hlava z toho všeho praskne a pokud se do ni nevejde již nic pozitivního, máte pocit, že život je zbytečný. Je to i věkem a obdobím, kdy člověk hledá své místo a postavení a nedej bože, že má pocit, že nikam nepatří. Škola mi doporučila psychologa, jen proto, že jsem o životě nemluvila jako daru nýbrž o otravě a ta mi po pár sezeních řekla, že nedávám své duši vhodnou potravu, proto je můj život velká otrava, páč duše se neumí radovat, což je pochopitelné, když svůj mozek zaměstnávám otázkami, jak nejmíň bolestivou smrt si zvolit. Nejlepší na pochopení duše a její potravy a funkce je kniha Roberta Fulghuma "kniha nejen o duši". Krásně a jednoduše v ní popisuje proces živení duše, pochopení její podstaty atd.. Velice tuto knihu doporučuju, v stejném věku jsem ji přelouskala jako nic, páč moje duše ji úplně hltala hlady. Je pravda, že kniha dokáže pomoci v pochopení, ale jen v případě, že člověk má zájem a chtíč tyto věci chápat:)
Milá Evo, vašim obavám se vůbec nedivím, hlavně by mě zajímalo jako matku, zda-li cítíte nějaký pocit prohry či zklamání sama ze sebe..děkuji

Mně by ale mimochodem taky zajímalo, jestli bych toho psychologa nepotřebovala já též, jelikož se toho úzkostlivého strachu nemohu pořád zbavit, myslela jsem, že se to časem bude zlepšovat, ale zlepšení nepozoruji.Pa a díky všem za rady.

Katka-deprese to není, je to jen psychicý blok, který, jak řekla psycholožka, se dá po nějakém počtu sezení odstranit.Ona nemá deprese, ale jen se nechce svěřovat okolí se svým problémem, aby neobtěžovala.A léky a antidepresiva?To je ta poslední cesta a navíc je to návykové, viděla jsem pár lidí v Dobřanech a to je nenávratný stav, to snad nepotřebuje mladá holka, která si teprve uceluje názory,ona potřebuje mluvit s člověkem, který ví, jak to odbourat a ne utlumovat práškama.

Velmi mě ten problém zaujal. Já se sebevraždou velké zkušenosti nemám, ale byly v mém životě chvíle (už asi kolem 12.roku života), kdy jsem o tom opravdu uvažovala. Trpěla jsem a trpím dodnes fobií a úzkostnými stavy...
Byla jsem s tím na kineziologii a to je alternativní psychologie. Velmi mi to pomohlo. Pokud má vaše dcera k alternativě důvěru, určitě bych to zkusila radši, než jít klasicky za psychiatrem, který jí natuty předepíše nějaká antidepresiva plná chemických svinstev. Tohle je prostě psychika a musí se ta duše léčit od základů a ne jen tlumit příznaky antidepresivy, která mají mimochodem spoustu dalších vedlejších účinků.
A pokud je vaše dcera citlivější a třeba i věřící, (pozor, to neznamená, že musí být v nějaké fanatické církvi apod.) mohu doporučit přednášky Dr. Marty Foučkové. Na jejích přednáškách se dozví více podrobností a může se jí přímo zeptat na konkrétní problém. Já se snažím poradit to, co mě samotné pomáhá. Je to samozřejmě individuální, ale myslím, že za pokus by to stálo. Každopádně vám i vaší dceři budu moc držet palce, protože vím, co jsou deprese a úzkosti. Hodně štěstí. Kdyby ste se mě ještě chtěla na něco zeptat, tady je můj email: jupanejak"seznam.cz

nemám s tím zkušenost, ale řekla bych že to je deprese. Ztráta radosti ze života, únava- to by odpovídalo. Divím se že doktoři na to nepřišli. Hlavně by měla dostat léky, antidepresiva.

Ahoj, chtěla jsem se zeptat vás všech, co vás tahle hrozná skutečnost potkala.Mě ano, ale naštěstí s dobrým koncem.Chtěla se mi zabít moje 17-letá dcera.Snědla prášky, jaké, psát nebudu, abych nedávala někomu návod, ale zachránila jsem jí.Musím podotknout, že je to krásná holka, milá a upřímná, ale má problém, problém o jakém jsem nevěděla a konktrétně ho neví ani psyhiatři.Nebylo to kvůli lásce, ani škole.Poslední dobou pořád spala, nic jí nebavilo, říkala, že je unavená, nechtělo se jí do školy, prostě změna.Samozřejmě mě to zarazilo, ale říkala, že na ní něco leze, že jí pobolívá hlava, přikládala jsem to počátku nějaké chřipky a nakonec ji na to stačila hodina, kdy jsem odjela k rodičům.A teď k jejímu rozhodnutí-má určitý blok, kdy ona sama je ochotna všem se snažit pomoct, ale sama se se svým problémem svěřovat nechce, jelikož má pocit, že její nejbližší, včetně rodičů mají problémů dost a nechce jim přidělávat starost-závěr lékaře-psychiatra.Tak se ty nahromaděné problémy obalily do jednoho velkého a chtěla to ukončit tímhle způsobem.Založila jsem tohle nešťastné téma, proto abychom si předali zkušenosti a rady i jako varování rodičům, kdyby pozorovali na svých dětech nějakou změnu.Hlavně bych chtěla poprosit rodiče, kterým se to stalo, nebo odborníka o radu, jak se k dítěti, které se pokusilo o sebevraždu chovat.Nechci dát příčinu k tomu, aby to zopakovala,byla to pro mě nejhorší chvíle v mém životě,kontroluju každou větu, každou její i mou reakci, každé vysvětlení, zamýšlím se nad tím, jestli, když je důvod, zvýšit hlas, nebo ne, prostě mně to postihlo víc, než jsem si myslela.Vím, že hlavně mluvit, mluvit, ale nemůžu s ní být 24 hod. denně a umírám strachy, co se stalo, když nezvedá telefon, budím se v noci, jestli dýchá,chvíli je ve svém pokoji a už ji jdu kontrolovat, jestli něco nechystá atd. Je to zničující, ale využívám každé chvíle, abych se ujistila, že je vše vpořádku, jestli to takhle půjde dál, dlouho to nevydržím.Děkuji všem.Pa