Nevěřím svému partnerovi a ničím náš vztah

No prostě jsem ho úplně patologicky podezřívala z čehokoliv.Představovala jsem si,že si někoho najde,že mě opustí,že chodí někam chlastat atd. atd. Přitom jsem neměla důvod.Vyvrcholilo to tím,že mi začal lhát a pak,když jsem mu jednou pořádně "šlápla na krk" a naoko se s ním rozešla,tak už nechtěl zpátky.

Když se ho ale zeptala přímo,zda někoho má,tak mi řekl,že ne.Pokud nemám v ruce důkaz,tak co mohu dělat?Jinak se ke mě chová hezky a neustále mě objímá a chová se velmi něžně a pozorně.Nevěrní chlapi přeci něžnosti s partnerkou odmítají,ne?Myslíte,že mu to mám zatrhnout?Prostě mu říci:nechci abys byl někde přes noc.?Já ale také někdy zůstávám někde přes noc-pokud někde pařím,tak se těžko budu dopravovat ve tři ráno domů.On hlavně nechápe,že to je něco,co je v nepořádu.Strašně se diví,že mi to vadí.

Take jsem prozivala to same, je to uplne priserne, ale vzdycky se mi potvrdilo, ze kdyz se zacne takhle chovat, tak nekoho ma. Zacne se vytracet, telefonovat kdyz jsem z dosahu, chodi s mobilem i na zachod a kdyz nahodou prijde zprava a jsem u toho, tak dela ze nic neprislo. Je to na palici.Tak se s nim radeji rozejdi. Nestoji za to, to vim.

Evelíno, já to moc chápu. Zažívala jsem něco podobného, i když - byly tam různý zvonění telefonu, kterej v mojí blízkosti nebral a dokázal mi tvrdit do očí, že žádnej telefon nezvoní, se svými známými mě tak neseznámi, nebo řekl třeba - nemůžu přijet, jedu tam a tam, a když jsem řekla, já jedu s tebou, za půl hodiny přišel s tím, že už je to vyřešený a nikam jet nemusí.... atd. atd. Já myslím, že ke vztahu je potřebná důvěra, jinak je to o ničem. Samozřejmě, že je hrozný, když je ženská chorobně žárlivá a dokáže tím ubít i pěkný vztah, ale ty jsi, jak píšeš, rozumná holka a tohle tě popadlo jen v tomhle konkrétním případě... to je divné, ne? Já jsem se v tom taky hrozně plácala, byla jsem přesně co ty, nikdy jsem nežárlila, spíš jsem provokovala, aby chlapi žárlili na mě a pak mě to takhle popadlo. Ten vztah jsem musela ukončit, víceméně ovšem proto, že jeho výlety byly čím dál častější a pak na mě měl čas asi tak dvakrát po dvou hodinách v týdnu. Nevím, jestli někoho měl, třeba ne. Ale já jsem pak už byla psychicky tak vycuchaná, že se mi po tom rozchodu i trochu ulevilo. I když - bolelo to strašlivě. Taky si říkám, že jsem třeba blbla zbytečně - ale já mu nedělala scény, spíš jsem se trápila a občas si rýpla - taky mám totiž za sebou lži a nevěry a tak jsem hodně nedůvěřivá. Ale myslím, že člověk má určitý instinkt, podvědomě spoustu věcí tušíš aniž by sis je vědomě přiznala, a pokud se ti zdá, že něco skřípe.... Navíc, jak píšeš, že on nevěřil, že by takovou krásnou ženskou jako ty získal - tak to jsem taky znala typy, který si pak s jinýma dodávaji sebevědomí. Což je taky síla.

Evelíno, mám za sebou už dlouhá léta manželství a tak ti povím pár slov. Taky jsem kdysi byla žárlivá, ačkoliv jsme se od sebe nehnuli (pracovali jsme i ve stejném podniku). Neměla jsem žádný důvod, jen ve mě hlodalo slovíčko cokdyby. Přešlo mě to úplně po narození prvního dítěte. Tím nechci říct, že by to stejně zafungovalo i u tebe. Je to různé, ale tvůj přítel ti přímo dodává do žil pocity žárlivosti svým způsobem života. Opravdu si rozvaž s ním založit rodinu. Je na něj spolehnutí? Odpověz si aspoň na tuto otázku.Nevím, neznám tě, a může mi být jedno, co s vámi bude. Přesto mi nedalo tě upozornit na to, že život je dlouhý, přijdou všelijaké problémy, i s dětmi apod., a ten tvůj člověk mi nepřipadá vůbec zodpovědný.

Možná máš někde v podvědomí opravdu důvod mu nevěřit,to znám,taky jsem si to dlouhou dobu nedokázala přiznat. Opravdu si takhle přestavuješ chlapa(nebo kluka-neznám věk) pro rodinej život? Jde sám,ani neví kam... pařící tůra? A ty na něj doma čekáš,kdy se vrátí...,možná přichází po půl roce zamilovanosti normální soužití a v tom se teprve pozná jestli to stojí za to.

Jinak já mám také známé,nebo kamarády,které on nezná a když jdu někam,tak se ani neptá s kým.Stejně mu odpovím:jdu na pařbu.Tak se víc neptá.

Takhle-my se známe od puberty,takže samozřejmě máme spoustu společných kamarádů a chodíme pařit i společně.Ale pak má ještě nějaké známé,které já nikdy neviděla a on tvrdí,že tito by se mi jistě nelíbili-že by mi přišli pod mou uroven.Já mu řekla,že musí vědět,že se umím bavit s každým-jsem ten typ,co si umí pokecat i s bezdomovcem na nádraží.Nemluví o nich ale vlastně jako o kamarádech,ale jako o známých.Prostě si jde sám-někam.Kam,nevím.Sám říká,že neví,kde vlastně skončí,prostě vyrazí a uvidí,kam ho vítr zavane-taková pařící tůra,nebo jak to nazvat.Někdy ale řekne,že jde k tomu a tomu a zhruba kde bydlí,jací lidé se tam scházejí nevím.Casto je to o tom,že něco zařizuje-prý....Opravdového blízkého přítele ale nemá.třeba to považuje skutečně bezvýznamné,mě s nimi seznamovat.A čert ví,co to je za lidi.Nevím.Jinak pokud jsem si všimla,rád se se mnou ukazuje-ví,že se líbím a nikdy nevěřil,že on by mě získal.Ale po těch karambolech prostě nějak neumím věřit-nevěra člověka srazí na kolena.

A to Tě do společnosti svých přátel nebere? A znáš vůbec lidi,s kterýma se stýká? Z tvého psaní mi to nějak uniklo. To máte každej svůj okruh lidí,s kterejma chodíte pařit? To by se mě asi taky nelíbilo...

Já mám práce dost,podnikám a taky mám dítě.Děkuji za radu,ale na koníčky už dávno čas nemám,pracuji někdy i přes noc.Nejsem z těch,co nemaj do čeho rejpnout,nebo chudinka co doma brečí a nemá s kým kam jít.Kamarády mám,kamarádky nikoliv.Pařit chodíme každý tyden.Spatně jsi mě asi pochopila-mluvím o psychickém problému a zajímá mě,jestli někdo má ten samy problém a jak ho řešil..a zda se mu povedlo ho vyřešit.Mluvím o své podezíravosti a žárlivosti,která mě naprosto nepochopitelně přepadla ted skoro ve třiceti..Nikdy jsem tyhle stavy neměla a partneři se mě kolikrát ptali,zda je vůbec mám ráda,když vůbec nežárlím.Tak v tomto stavu neumím chodit.Jak říkám,nechci si zničit vztah s mužem,s kterým si chci založit konečně rodinu.

proč nejdete pařit spolu?? Já chápu, že se všude říká at občas jde chlap sám s kámošema, tak až by šel tak vyraž s holkama aspon na něj na chvíli zapomeneš. Já nevidím nic špatného na tom když partneři chodí pařit spolu, pokud chce chodit chlap pořád sám, tak něco asi na tom bude ne?? A neužírej se, tohle období žárlení už mám za sebou, ale musím říct, že mě to přešlo až když jsem byla těhotná, jinak jsem taky vyváděla, ale já to v sobě dusila, aby nic nepoznal, občas jsem si nechutně rejpla, a to jsme se pak zhádali. ted je mě celkem jedno, když můj chlap někam jde, i když je fakt, že málokdy.Zkus si najít nějaký koníčky, aby ses odreagovala, hlavně si pěstuj dál kamarádky, a nesed doma.

Tak katkto vyvadela moje zena... po 16 letech manzelstvi jsem to vzdal. Mame dve deti 16 a 14 let. Proste jsem si nasel nekoho, kdo me nebude tyrat a nicit. (ono nebylo lehke soustredit se na praci na rodinu, kdyz jsem stale slysel vystky typu kde a s kym jsi byl...)

A co ty jsi prováděla,Verčo?

Jo jo.Já jsem si tímhle způsobem rozbořila téměř 4-letý perspektivní vztah.Být tebou s tím začnu urychleně něco dělat.Nejlepší bude zajít k psycholožce.

Taky jsem takhle vyváděla,ale nejhorší na tom bylo,že se mé obavy potvrdily.

Obracím se na vás se svým problémem.Měla jsem,jako každý člověk pár vztahů,a ve dvou případech tam byly lži,nevěra,atd.Nyní mám vztah nový-jsme spolu půl roku a ze začátku jsem mu věřila a bylo vše ok.Nyní jsem se změnila av žárlivou a podezíravou nánu.Je mi ze mě zle!!!Nemůžu si pomoci-každý den si říkám,že dnes to bude jinak,že dnes nebudu do něj žárlivě rýpat a vyzvídat s kým kam jde..Nikdy jsem tohle nedělala.Je to člověk,s kterým i plánujeme rodinu a tvrdí,že mě miluje.Já mu nevěřím a ničím tou nedůvěrou náš vztah-nevím kde se to ve mně vzalo,sakra!!Když jde na noc pařit s kámošema,tak se doma klepu a nespím,protože mám paranoidní představu,že tam potká "osudovou lásku" a bude konec.Nikdy jsem nebyla žárlivá-naopak.Partneři si libovali,že je nechávám žít v klidu.Je to jako nemoc.Jsem strašně neštastná.Nevím,zda už je to paranoia.Stále si představuji,že když mě třeba nechce vzít mezi kamarády,protože chce jít pařit sám,že je to proto,že si tam sebou bere jinou,nebo že tam bude i objekt,který se mu líbí.A nejen to-ničí mě to strašně a nemohu si pomoci.Přitom jsem schopná,samostatná ženská-dokonce i jak říkají,krásná ženská.Ale jsem pronásledovana představou,že se za každým dubem může zamilovat.Co mám dělat?Sama si pomoci neumím.Hlavně to u sebe neznám-stává se mi to poprvé.