Židé

Ba co víc, mám pocit, že ji potřebujete ještě více než jehovisté! To jsem nečekal, že se s takovým případem setkám.

mordechaj, misurec, wayss - hoši, vy potřebujete léčbu Eusébisem opravdu velmi, ale velmi nutně.

Jox/Venca tam dobrovolně...amen!

Jox/Venca tam dobrovolně nikdy nepůjde,pro něj si budou muset přijít maníci se svěrací kazajkou.

11. BISKUPOVÉ ZA COMMODOVY...jdi s tim uz do prdele!!!

Čím víc Tě pozoruji, tím.....a tak já už jsem taky antisemita a možná i tvůj soused a tvůj pes taky,všichni jsme náckové.Ale tu návštěvu dlouho neodkládej,ve svém vlastním zájmu.

11. BISKUPOVÉ ZA COMMODOVY VLÁDY

Po 19leté Antoninově vládě nastoupil Commodus.8 V jeho prvním roce se stal v Alexandrii biskupem Julianus. Před ním byl tam biskupem po 12 let Agrippinus.

12. FILOZOF PANTAENUS

V tehdejší době byl představeným tamní školy pro věřící pro svou učenost velmi vynikající muž jménem Pantaenus. Již od dávné doby totiž tam byla škola, kde se vyučovalo posvátným vědám a byla vedena znamenitými výmluvnými teology. Jak víme, zachovala se až po naši dobu. Mezi ně v tehdejší době obzvlášť patřil Pantaenus. Napřed se vzdělával ve filozofické škole tak zvaných stoiků. Také prý velmi horlil pro Boží slovo a jako hlasatel Kristova evangelia prý navštívil dokonce národy na Východě a přišel až do Indie. Tehdy totiž existovalo ještě mnoho evangelistů, hlasatelů Božího slova, kteří svou horlivostí napodobovali apoštoly a snažili se přispět k rozmnožení a růstu Božího slova. K nim prý patřil i Pantaenus a prý přišel až do Indie. Prý našel u několika obyvatel, kteří poznali Krista, Matoušovo evangelium, které se tam dostalo před jeho příchodem. Těmto obyvatelům měl kázat evangelium Bartoloměj, jeden z apoštolů, a měl jim tam zanechat Matoušovo evangelium v hebrejštině, které se tam udrželo až do zmíněné doby. Tento Pantaenus byl nyní po své vznešené činnosti nakonec představeným školy v Alexandrii a vysvětloval ústně i písemně poklady božského učení.

13. KLEMENT ALEXANDRIJSKÝ

V té době v Alexandrii jako Pantaenus zabýval se studiem posvátných knih i Klement,9 stejného jména jako starý římský biskup a žák apoštolů, a stal se velmi známým. Tento Klement vzpomíná ve svých Hypotyposeis jmenovitě Pantaena jako svého učitele. Zdá se mi, že v první knize svých Stromata, kde mluví o vynikajících nástupcích apoštolů, jen tak matně naznačuje, že se s nimi stýkal. "Toto dílo" říká, "není spisem vyumělkovaným krásnými slovy, nýbrž obsahuje poznámky, které by mi pomáhaly při mé zapomětlivosti ve stáří. Je to prostý obraz, jakési načrtnutí jasného a bohatého učení a oněch blažených a opravdu úctyhodných mužů, které jsem byl uznán za hodna poslouchat. Jeden z nich, Ionicus byl v Řecku, jiný ve Velkém Řecku, jeden pocházel z Coelesyrie, druhý z Egypta, jiní žili na Východě a sice jeden byl Assyřan, druhý původem Hebrejec z Palestiny. Posledního - podle svých vědomostí však prvního - jsem zastihl v Egyptě, kde se skrýval. Tito muži uchovali věrnou tradici apoštolského učení, které jako děti od otce přijali přímo od svatých apoštolů Petra a Jakuba Jana a Pavla. Jsou podobni spíše otcům než dětem - a s Boží pomocí až po naši dobu se snažili zasévat ono apoštolské semeno do našich srdcí.

14. JERUZALÉMŠTÍ BISKUPOVÉ

Slavným současníkem těchto mužů byl a ještě nyní je mnohými oslavován biskup jeruzalémské křesťanské obce Narcissus. Byl 15. nástupcem tamních biskupů od židovské války za Hadriana. Že od této doby tamní obec tvořili ponejprv pohané po těch co byli z obřízky a že jako první biskup pohanského původu ji řídil Marcus, o tom jsme se již zmínili. Jeho nástupcem v biskupské službě uvádějí záznamym v archivu tamní církve Cassiana, po něm Publia, Maxima, Juliana, Gaja, Symmacna a jiného Gaja, potom zase jiného Juliana, pak Kapita, Valense, Dolichiana a konečně Narcissa, který byl v pořadí třicátým od apoštolů.

15. RHODON A ROZŠTĚPENÍ MARCIONITŮ

V této době vydal různé knihy i Rhodon z Asie. Jak sám říká, učil se v Římě u dříve uvedeného Tatiana a s ostatními bojoval také i proti Marcionově sektě. Vypráví, že se sekta v jeho době rozštěpila do různých směrů. Zmiňuje se o těch kteří přivodili rozštěpení a podrobně vyvrací falešné učení jednoho každého. Slyš jeho slova! "Neshodují se ve svých názorech, protože každý pevně stojí za svým neudržitelným názorem. K nim patří Apelles,10 který vyniká nad ostatní světějším způsobem života a svým stářím. Ten uznává jen jeden princip a tvrdí, že dar prorokování pochází z jednoho zlého ducha. Při tom se řídí výroky jakési ďáblem posedlé panny jménem Philumene. Jiní, jako námořník Marcion, uznávali dva principy. K nim patří Politus a Basilicus. Tito šli za oním vlkem z Pontu a poněvadž právě tak jako on nemohli nalézt důvod, proč jsou věci rozdílné, ulehčili si námahu a uznali beze všeho dva principy. Jiní se zase dostali na ještě horší scestí a přijali ne dva, ale dokonce tři principy bytí. Původcem a vůdčí osobou tohoto učení, jak sami jeho přívrženci říkají, je Syneros". Rhodon píše dále, že měl rozmluvu i s Apellem. Toto jsou jeho slova: "Starý Apelles s námi hovořil a byl usvědčen, že v mnoha případech nemá pravdu. Na to řekl, že není třeba články víry tak přesně zachovávat, ale že každý má zůstat při víře, kterou jednou přijal. Tvrdil, že by všichni, kdo doufali v Ukřižovaného, mohli dosáhnout blaženosti, kdyby dobře jednali. Za nejnejasnější předmět považoval, jak jsme předtím řekli, nauku o Bohu. Jako my uznával totiž jednu prapříčinu, princip". Když Rhodon vyložil celý jeho systém, dodává: .,Když jsem mu však řekl: Kde máš důkaz či jak můžeš dokázat, že existuje jedna prapříčina? Řekni nám to? Odpověděl: Výroky proroků se samy vyvracejí, poněvadž neobsahují nic pravdivého; prý se neshodují a navzájem si odporují. Proč ale je jen jedna prapříčina, řekl, že to neví, ale že tomu musí věřit. Když jsem jej zapřísahal, aby řekl pravdu, přísahal, že mluví pravdu. Že neví, jaký je jeden nezplozený Bůh, ale že tomu věří. Vysmál jsem se mu. Vytkl jsem mu také, že se vydává za učitele, ale že nemohu se od něho dozvědět nic učeného: V témže spisu, který věnoval Calistionovi, říká Rhodon, že byl v Římě Tatianovým žákem. Sděluje také, že Tatian napsal komentář k biblickému šestidenní, ve kterém sliboval vysvětlit temná, nejasná místa v Písmu svatém. Rhodon nyní sám říká, že ve vlastní knize chce vyřešit Tatianův úkol. Naproti tomu Apelles se nesčetněkrát prohřešil proti Mojžíšovu Zákonu, četnými spisy napadl Boží slovo a nemálo se snažil je vyvrátit a zcela zavrhnout. Aspoň tak si to myslil. Tolik o tomto.

16. FRYŽŠTÍ FALEŠNÍ PROROCI

Nepřítel Boží církve, který tolik nenávidí všechno dobré a miluje špatné a nikdy nevynechá příležitost činit lidem úklady, způsobil, že znovu rozbujely hereze. Přívrženci jedné hereze se plazili jako hadi po Asii a Frygii. Prohlašovali, že MonTanus11 je Utěšitel (Paraklét) a jeho dvě průvodkyně Proscilla a Maximilla že jsou Montanovy prorokyně.

17. SCHISMA V ŘÍMĚ ZPOSOBENÉ BLASTEM

Jiní zvedli svou hlavu v Římě. V jejich čele byl Florinus, který byl od církve zbaven kněžského úřadu, a Blastus, který zastával podobný blud jako Florinus. Tito mnohé odvedli od církve a přetáhli je na svou stranu. Oba dva se však snažili zavést každý své vlastní nové učení.

18. MONTANUS A JEHO FALEŠNÍ PROROCI

Proti tak zvané fryžské sektě postavila za pravdu bojující Boží moc pevnou a nepřemožitelnou obranu: Apollinaria z Hierapolis, o němž již dříve byla řeč, a ještě mnoho jiných učených mužů tehdejší doby kteří nám také zanechali velmi bohatou látku pro naše vyprávění. Jeden z nich12 hlásí hned na začátku svého spisu, že proti nim vystoupil se svými důkazy nejprve ústně. Ve svém spise Proti Fryžským uvádí toto: "Ač, milý Avercie Marcelle, ses na mne před dlouhou dobou obrátil, abych napsal spis proti sektě nazvané podle Miltiada, až do nynějška jsem tak nečinil. Ne že bych nemohl vyvrátit lži a vydat svědectví pravdě, jako spíše ze strachu a starosti, že by si někteří mohli o mně myslit, že chci k učení evangelia Nového Zákona něco přidat nebo ubrat. Vždyť každý kdo se rozhodl zařídit svůj život podle evangelia, nesmí k evangeliu nic přidávat ani z něho ubírat. Byl jsem nedávno v Ankyře v Galatii. Tamní obec byla zcela omámena novými proroctvími. Nejsou to však, jak oni říkají, nová proroctví, ale spíše lživá proroctví. S pomocí Pána jsem o tom i o jiném, co mi říkali po mnoho dní mluvil v obci. Obec z toho měla velkou radost a byla posílena v pravdě, názory opačné strany odraženy a odpůrce zesmutněl. Tamní kněží v přítomnosti mého spolu kněze Zotika Ostrema mne prosili, abych jim napsal o tom, co jsem řekl proti protivníkům pravdy. Neudělal jsem to, ale slíbil jim, že s pomocí Pána takový spis napíšu a ihned jim jej pošlu."
Když toto vedle jiného v úvodu své knihy uvedl říká pak o původci zmíněné hereze toto: Váš odpor proti církvi a vaše schismatické kacířství má svůj původ v obci Arbada v Mysii, která sousedí s Frygií. Tam prý žil v době, kdy byl asijským prokonsulem Gratus, jistý Montanus, který se před nedávném stal věřícím. V bezmezné touze učinit něco velkého připravil tak nepříteli cestu. Na popud démona dostal se do jakéhosi vytržení a začal říkat nové neslýchané věci. Hlásal názory, které byly proti zvyku a tradici církve. Jedni z těch kteří slyšeli jeho zvrácené řeči, považovali jej za ďáblem posedlého a pomatence, který svými výmysly mate lid, a zakázali mu mluvit. Byli si vědomi toho že Pán mluvil o tříbení duchů a že varoval před falešnými proroky. Druzí jako by povzbuzeni Duchem Svatým a darem prorokování zapomněli na napomenutí Pána a žádali pomateného svůdce, aby se nenechal umlčet. Tedy lstí či spíše takovýmto druhem podvodu se snažil ďábel o záhubu těch, kteří se neřídili oním slovem Pána. Uspal jejich víru v pravdu, takže potom věřili Montanovi. Mimo to si démon přivolal na pomoc dvě ženy, naplnil je falešným duchem, takže ony jako Montanus vedly nesmyslné a nevhodné řeči. Zloduch chválil ty, kteří se chlubili jejich přátelstvím, současně je takovým způsobem pokáral, že to budilo zdání, že dovede i kárat. Počet Frygů, kteří se nechali oklamat, byl však malý. Zloduch vybízel urážet celou církev, protože si neváží falešných proroků a falešný prorok nemá k ní přístup. Když totiž věřící v Asii se na rozličných místech sešli, aby si prověři

2. MUČEDNÍCI V GALLII ZA VLÁDY VERA A ZPŮSOB JEJICH SMRTI

Bojištěm uvedených událostí byla Gallie. Slavnými městy, která se vyznamenala více než jiná jsou Lugdunum (Lyon) a Vienna (Vienne). Oběma protéká řeka Rhodanus (Rhone), protékající celou krajinou mohutným proudem. Tamní velmi slavné církve poslaly frygijským křesťanským obcím v Asii písemnou zprávu2 o mučednících, ve které vyprávějí, co se u nich stalo. Uvedu zde jejich vlastní slova. "Kristovi služebníci ve Vienne a v Lugdunum přejí bratřím v Asii a Frygii, kteří mají tutéž víru a tutéž naději na vykoupení, pokoj, milost a slávu od Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista". Když ještě něco úvodem předeslali, začínají se zprávou takto: "Velikost utrpení, zběsilost pohanů vůči svatým a veliké utrpení mučedníků nejsme ani schopni přesně vylíčit, jestli vůbec je možné to popsat. Vždyť odpůrce zaútočil na nás veškerou svou mocí, a byla to jen předehra příštího jeho strašného řádění. Žádný prostředek nenechal nevyzkoušený. Na služebnících Božích se cvičil i se svými služebníky. Nesměli jsme do chrámů, na náměstí, do lázní. Nikdo z nás se nesměl ukázat na veřejnosti. Boží milost však bojovala za nás proti nim, zachraňovala slabé a proti protivníkovi postavili jako pevné sloupy muže, kteří svou statečností dovedli na sebe upoutat všechnu jeho sílu. Utkali se s ním a málo dbajíce na nadávky a tresty chvátali ke Kristu. Ukazovali činem, že utrpení tohoto času není nic proti slávě, která se na nás zjeví. Nejprve je napadla lůza, která křičela, bila je, vláčela sem a tam, drancovala, kamenovala, zkrátka všechno, co dělá běsnící dav vůči veřejným i osobním nepřátelům. Pak byli válečnými tribuny a městskými úřady přivedeni na náměstí, v přítomnosti davu vyslýcháni a když se přihlásili ke Kristu byli až do příchodu místodržícího uvrženi do vězení. A když pak byli přivedeni k místodržícímu, dovoloval si na nich kdejakou surovost. Jeden z bratří byl Bettius Epagathus. Nesmírně miloval Boha a vedl tak přísný život že bez ohledu na jeho mládí jej přirovnávali starému Zachariáši. Zachovával všechna přikázání a příkazy Pána, neúnavně pomáhal kterémukoli bližnímu, byl plný Boha a Božího ducha. Tento nyní při své povaze nemohl snést tak nespravedlivé jednání soudu a pln rozhořčení žádal aby vyslechli jeho obhajobu bratří u nichž nelze shledat, že by se rouhali či jednali bezbožně. Lidé stojící kolem soudního stolce zdvihli proti němu hlasitý křik - byl to totiž velmi vážený člověk. Místodržící však nebral žádný ohled na jeho oprávněnou žádost nýbrž zeptal se jej, zda je také křesťanem. Když to Epagathus hlasitě potvrdil, byl jako zastánce křesťanů přijat mezi vyvolený zástup mučedníků. On měl při sobě pravého zastánce (Ducha Svatého) v mnohem větší míře než Zachariáš. Dal to najevo plností své lásky, když za hájení bratří byl ochoten sám dát život. Byl a je pravý učedník Krista, který následuje Beránka kamkoliv.
Nyní začalo mezi ostatními tříbení duchů. Kdo byli rozhodní a připravení ti byli prvními mučedníky. Také oni se vší radostí skládali vyznání mučedníků. Avšak byli tu i nerozhodní, nepřipravení a ještě slabí, a ti nemohli snést tíži velkého boje. Z těchto rychle odpadlo asi 10. Připravili nám velký zármutek i nezměrnou bolest a ochromili odvahu ostatních, kteří ještě nebyli zatčeni a kteří bez ohledu na všechny obtíže, které by měli vytrpět stáli u svědků víry a neodloučili se od nich. Všichni jsme měli velký strach, že nevyznají víru. Ne strach z hrozících muk, nýbrž strach aby někdo neodpadl. Dennodenně byli zatýkání, kdo byli hodni doplnit počet mučedníků, takže nakonec z obou církví všichni výborní lidé, jejichž úsilím církev zde mohutněla, byli společně zatčeni. Byli však zatýkáni i někteří pohanští otroci, kteří byli u našich, protože místodržící veřejně přikázal nás všechny vyhledat. Tito na satanův podnět ze strachu před mučením, když to viděli u mučedníků a na pokyn vojáků rozšiřovali proti nám lži o thyetických hostinách, oidipovských ohavných souložích a ještě o jiných ohavnostech,3 které nesmíme ani vyslovit ani na ně pomyslit, ani nemůžeme věřit, že by se něco takového stalo. Když se tedy nyní o tom rozšířila pověst, začali všichni proti nám zvířecky zuřit, takže i ti, kteří kvůli příbuzenským vztahům projevovali umírněnost, se nyní hrozně rozhněvali a skřípali zuby proti nám. Splnilo se nyní slovo našeho Pána, že přijde čas kdy každý, kdo vás zabije, bude věřit, že tím prokázal Bohu službu. Proto nyní vytrpěli svatí mučedníci muka, která nemohou vyjádřit žádná slova. Satan nabízel všechno, aby něco špatného proti nám řekli.
Obzvláště však zuřivost lidu, místodržícího i vojáků byla namířena proti diakonu Sanctovi z Vienny a proti Maturovi, který sice před nedávnem přijal svatý křest, avšak ukázal se být statečným bojovníkem, proti Attalovi z Pergamu původem, který byl vždy sloupem a oporou naší církve. Zuřivost byla namířena i proti Blandině, na které Kristus ukázal, že i to, co je před světem nepatrné a pohrdání hodné, je u Boha ve velké úctě, jestliže je to taková láska k Bohu, která nezáří pomíjejícím světlem, ale ukazuje svou sílu. Vždyť zatím co jsme se všichni o ní báli i její paní, která také sama jako bojovnice byla mezi svědky víry, měli jsme velkou starost,
že by Blandina tělesně slabá nebyla schopna upřímně vyznat svou viru, byla Blandina tak silná, že ti, kteří ji od rána do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál. Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali. Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána, doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit, by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání víry. Její posilou a úlevou v jejich bolestech a utišujícím prostředkem proti všemu, co trpěla, byla slova: Jsem křesťanka a nám se nemůže nic stát.
I Sanctus snášel mimořádně a nadlidským způsobem všechna mučení, jaká lidé mohli vymyslet. Bezbožní totiž doufali, že velikým utrpením na něm vynutí pro něho nepříznivé vyznání. On však jim odolával s takovou houževnatostí, že neřekl ani své jméno, ani jméno národa a města, odkud pocházel, ani zda je otrok či svobodný, nýbrž na každou otázku v latině odpovídal jen Jsem křesťan. Toto vyznal místo svého jména, místo své vlasti, místo svého původu a místo každé jiné odpovědi. Nic jiného od něho pohané neslyšeli. Místodržící a mučitelé byli na něho proto tak rozzlobeni, že nakonec, když už nevěděli, co mu ještě udělat, pokládali mu rozžhavené kovové destičky na nejcitlivější části těla. Pálilo jej to, ale on zůstal nezlomen, nezakolísal. Pevně trval na svém vyznání posilován nebeským pramenem živé vody, který proudí z Kristova srdce. Jeho tělo bylo svědkem, co mu udělali. Byl jedna rána, jedna podlitina. Ztratil všechnu vnější lidskou podobu. V něm trpící Kristus učinil veliký zázrak. Oslavil jeho jméno, zničil odpůrce a dal jej za příklad ostatním, že není nic strašné, kde je láska Otce, nic bolestivé, kde je vznešenost Kristova. Vždyť když bezbožní po několika dnech mučení začali jej znovu mučit v domnění, že jej přemohou, budou-li jej znovu mučit, poněvadž nebylo možno se ani dotknout jeho oteklých a zanícených ran. Nic takového se nestalo. Proti všemu lidskému očekávání bylo jeho tělo při opakovaném mučení stále vzpřímené. Dostal znovu svou dřívější podebu a mohl pohybovat údy, takže toto druhé mučení Kristovou milostí nebylo pro něho mučením, ale uzdravením.
Jistá Biblias byla mezi těmi, kteří zapřeli víru. Ďábel věřil, že právě teď ji dostane. Chtěl však, aby svými pomlouvačnými výpověďmi uspíšila své zavržení. Nechal ji proto mučit, aby ji jako slabou a neodvážnou osobu přinutil potvrdit nám přisuzované zločiny. Na mučení si to rozvážila. Jako by se probudila ze spánku, vzpomněla si při časném trestu na věčná muka v pekle a odpověděla těm, kteří ji uráželi:
Jak mohou takoví lidé jíst děti. když nesmějí ani požít krev nerozumných zvířat?" Pak se přiznala, že je křesťankou a připojila se tak k vyvoleným zástupům.
Když nyní všechna tyranská mučení statečností mučedníků učinil Kristus neúčinnými, vymyslil si ďábel něco jiného. Totiž zavření do tmavé odporné komory, natahování nohou na dřevo až do pátého otvoru a všechna jiná mučení, která rozzlobení a ďáblem posedlí katovi pomocníci zatčeným působili. Většina jich se udusila ve vězení. Tolik jich chtěl tímto způsobem Pán odvolat ze života a na nich zjevit svou slávu. Ti totiž, kteří přežili tak hrozná muka, že by nad nimi člověk zaplakal, a nepřežili by, i kdyby se jim dostalo sebe větší péče, zůstali ve vězení. Tito zbavení sice lidské pomoci, avšak posilováni Pánem na těle i na duchu povzbuzovali a těšili ostatní. Jiní, kteří před krátkou dobou byli zatčeni, i bez mučení nemohli snést vězeňské útrapy a umírali ve vězení.
Tehdy byl v Lugdunum biskupem blažený Photinus. Bylo mu přes 90 let a byl tělesně velmi slabý takže nemohl ani dýchat. Veliká touha po mučednictví dodávala mu nový život. Tohoto zlomeného sice na těle stářím a nemocí, avšak ještě silného na duchu vlekli před soud, aby skrze něj mohl Kristus triumfovat. Vojáci jej vedli v doprovodu městských úředníků za pokřiku všeho lidu, jako by to byl sám Kristus, k soudu, kde vydal krásné svědectví. Na otázku místodržícího, kdo je Bohem
křesťanů, odpověděl: "Jsi-li toho hoden, poznáš jej". Na to byl nemilosrdně sem a tam vtáčen a nespočetně bit. Kolem stojící do něho kopali bez ohledu na jeho stáří. Ti co stáli dále, házeli po něm, co měli po ruce. Všichni si mysleli, že by bylo hříšným proviněním neúčastnit se této zloby. Věřili, že se takto bohové mstí. Skorem bez dechu byl Photinus uvržen do vězení, kde po dvou dnech zemřel.
Právě nyní zasáhlo zvláštní Boží řízení a ukázalo se nesmírné milosrdenství Ježíše, jak se zřídka

13. HADRIANŮV PŘÍPIS, JÍMŽ ZAKAZUJE POTRESTAT KŘESŤANY
BEZ SOUDNfHO VÝSLECHU

"Aelius Hadrianus Minuciovi Fundanovi.
Od tvého předchůdce Serenia Graniana jsem obdržel dopis. Nepovažuji za dobré připustit bez přísného vyšetření věci, aby tito lidé byli znepokojováni a udavačům byla dávána možnost jednat špatně. Jestliže tedy obyvatelé provincie by mohli v takové obžalobě proti křesťanům uvést, co by křesťané i před soudem mohli potvrdit, suď je podle toho. Neužívej však donucování ani nedávej na pokřik žalobců. Mnohem důstojnější je prošetřit, zda žaloba je odůvodněná. Jestliže je někdo obžaluje a dokáže jim, že udělali něco proti zákonu, vynes rozsudek podle velikosti provinění. Kdyby se však žaloba zakládala na pouhé pomluvě, ať, při Herkulovi, je potrestán žalobce podle velikosti falešného udání" (Apol. I,69). Takový je obsah dopisu Hadrianova.

14. ŘÍMŠTÍ A ALEXANDRIJŠTÍ BISKUPOVÉ ZA ANTONIOVY VLÁDY

Když Hadrian po 21 leté vládě zemřel, správu římské říše převzal Antonius Pius7. V prvním roce tohoto císaře zemřel Telesphorus. Římskou církev řídil 11 let. Po něm nastoupil na biskupský stolec v Římě Hyginus. Ireneus vypráví, že Telesphorus oslavil konec svého života mučednickou smrtí.

15. ZAKLADATELÉ SEKT V TEHDEJŠÍ DOBĚ

Ireneus na témže místě uvádí také, že v době jmenovaného římského biskupa Hygina žil v Římě zakladatel sekty Valentinus a původce marcionistického bludu Cerdo (Kerdon). Ireneus Říká: "Valentinus přišel do Říma za Hygina, svou činnost rozvinul za Pia a žil až do Aniceta. Cerdo, předchůdce Marciona žil právě v době devátého biskupa Hygina. Vstoupil do církve a přiznal své bludy. I potom to dělal tak, že tajně učil (svým bludům) a hned je zase odvolal, až konečně usvědčen z bludu sám se odloučil od společenství bratří." Tuto zprávu nám podává Ireneus ve třetí knize proti Herezím. Ve své první knize říká o Cerdonovi: "Jistý Cerdo, který se vzdělal ve škole simonianů a v době biskupa Hygina se zdržoval v Římě, učil, že Zákonem a Proroky ohlášený Bůh není Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Jednoho prý známe, druhého však nikoli. Jeden že se jeví jako spravedlivý, druhý jako dobrý, Cerdonovým následovníkem byl Marcion z Pontu, který své učení šířil ohavným rouháním" (Adv. haer. I,27). Ireneus poukazuje také na Valentinův bludný názor na hmotu a odhaluje zakrývanou zlobu tohoto číhajícího hada. Kromě toho vypráví také o jakémsi Markovi, který se prý vyznal v magických podvodech. Uvádí také, jak zasvěcují do svých odporných mysterií. "Jedni", píše Ireneus, "připravují svatební postel a zasvěcení provádějí tím, že nad zasvěceným vyslovují určitá slova. To, co zde činí, nazývají duchovním zasvěcením a tvrdí, že takové je manželství v nebi. Jiní zasvěcence vedou k vodě a zatímco je křtí říkají: Ve jménu neznámého Otce všehomíra, ve jménu, pravdy, matky všeho a ve jménu toho, který sestoupil na Ježíše. Jiní zase k tomu vyslovují hebrejská jména, aby zasvěcující se měl při tom větší posvátnou hrůzu."
(Iren. Adv. haer. I,21,3).

16. BISKUPOVÉ V ŘÍMĚ A ALEXANDRII

Když Hyginus po čtyřleté biskupské službě zemřel, převzal řízení římské církve Pius. V Alexandrii byl však zvolen za biskupa po Eumenovi, který vedl tamní církev 13 let, Marcus. Když Marcus po 10 letém řízení zemřel, převzal řízení alexandrijské
církve Keladion. V Římě zemřel Pius v 15. roce své biskupské služby a hlavou římské církve byl ustanoven Anicetus. V jeho době přišel Hegesippus do Říma, jak sám vypráví, a zdržel se tu až do doby, kdy byl biskupem Eleutherius.

17. JUSTINOVA KNIHA PROTI MARCIONOVI

V tehdejší době zvlášť vynikal Justin, který oblečen do šatu filozofa hlásal Boží slovo a svými spisy bojoval za víru. Vydal také spis proti Marcionovi (Adversus Marcionem) a udává, že tento muž byl ještě na živu, když psal tuto knihu. Říká totiž: "Známe jistého Marciona, který ještě nyní žije a učí své přívržence věřit, že existuje jiný větší Bůh než je Stvořitel světa. Pomocí zlých duchů všude mnoho lidí svedl k tomu, aby vedli rouhavé řeči, popírali, že Stvořitel světa je Kristovým Otcem, a vyznávali, že existuje jiný mnohem mocnější Stvořitel. Přesto všichni jeho přívrženci, jak jsme poznamenali, se nazývají křesťany. I když v jejich učení nepanuje jednota, říkají si po vzoru řeckých filozofů filozofové" (Apol. I,26). Pak Justin ještě poznamenává: "Vydal jsem také spis proti všem herezím. Chcete-li si jej přečíst, mohu vám jej poslat". Tento Justin napsal také velmi vhodné pojednání proti Řekům. Některé jiné spisy obsahující obhajobu naší víry věnoval císaři Antoniovi příjmením Zbožný (Pius) a římskému senátu. Justin byl totiž v Římě. Kdo a odkud pochází, udává sám ve své Apologii.

18. JUSTINOVA APOLOGIE CÍSAŘI ANTONIOVI

"Samovládci Titovi Hadrianovi Antoninovi Piovi, císaři Augustovi, jeho synu filozofu Verissimovi a Luciovi, synu císaře filozofa a adoptivnímu Piovu synu, který je přítelem vědění, jakož i důstojnému senátu a všemu římskému lidu věnuji a předávám tento spis já jako jeden z nespravedlivě nenáviděných a tupených, Justin, syn Prosca syna Bacchia, pocházející z Neapolské Flavie v palestinské Syrii8" (Apol. I,1 ).

19. PŘÍPIS CÍSAŘE ANTONIA ÚŘADŮM ASIJSKÉ PROVINCIE O NAŠEM NÁBOŽENSTVÍ

Tohoto císaře prosili i jiní bratří v asijské provincii o ochranu, poněvadž trpěli všemožná příkoří od tamního obyvatelstva. Proto poslal asijským úřadům tento rozkaz: "Marcus Aurelius Antoninus, samovládce a císař, Arméňan, nejvyšší kněz, patnáctkrát tribunem, třikrát konzulem posílá úřadům svůj pozdrav. Vím, že i bohové se starají o to, aby takoví lidé se neskrývali. Vždyť bohům daleko více než vám záleží na tom aby byli potrestáni ti, kteří jim odpírají posvátnou úctu. Když je obviňujete z bezbožnosti a zastrašujete je, posilujete v nich jejich víru. Jsou-li obžalováni, možno jim dovolit, aby ukázali, že dávají přednost zemřít pro .svého Boha než před životem. Proto vycházejí také jako vítězi, když raději obětují svůj
život, než aby se dali pohnout udělat to, co se od nich žádá. Co se týče zemětřesení, které u vás bylo a ještě je a proto ztrácíte hlavu, považuji za užitečné napomenout vás, abyste, kdykoli se něco takového stane, porovnali své chování s chováním křesťanů. Oni důvěřují ve svého Boha, vy naproti tomu, jako byste ztratili hlavu. Nestaráte se o bohy ani nechcete sloužit onomu nesmrtelnému, kterého křesťané uctívají. Místo toho je pronásledujete až k smrti. Co se týče křesťanů, mnoho provinčních místodržících napsalo mému vznešenému otci a obdrželo od něho rozhodnutí, aby je žádným způsobem neobtěžovali, jestliže nepodnikají nic proti římské moci. I my jsme obdrželi četné zprávy o křesťanech, na které jsem odpověděl ve stejném smyslu jako otec. Kdyby však přece jen někdo chtěl někoho pohnat před soud jen proto, že dotyčný je křesťanem, má být obžalovaný zproštěn obžaloby, i když je zřejmé, že je křesťanem, a žalobce ať je potrestán. Dáno v Efeu pro úřady v Asii."

20. MELITONOVA APOLOGIE VEROVI

Že se stalo, dosvědčuje biskup sardské křesťanské obce Melito9, který tehdy žil. Možno to jasně poznat z toho, co říká ve své Apologii adresované samovládci Verovi, v níž obhajuje naši víru.

21. ZPRÁVY O ŽÁKU APOŠTOLŮ POLYKARPOVI

V tehdejší době, kdy římskou křesťanskou obec spravoval Anicetus, podle Ireneovy zprávy Polykarp ještě žil. Zdržoval se v Římě a jednal s Anicetem o sporné otázce slavení velikonoc. Právě tento spisovatel Ireneus ve 3. knize svých Herezí (Adv. haer. III,3,4) uvádí z Polykarpova života tuto událost, kterou zde nemohu opomenout. "Polykarp nejen přejal učení od apoštolů a nejen se stýkal s mnohými, kteří Krista viděli, nýbrž byl také apoštoly ustanoven biskupem smyrnenské obce v Asii. I my jsme ho jako mladí viděli. Žil velmi dlouho a zemřel ve vysokém stáří slavnou a vznešenou mučednickou smrtí. Učil to, čemu se naučil od apoštolů, co také církev učí a co jedině je pravda. Svědky toho jsou všechny církve v Asii i Polykarpovi nástupci až po nynější dobu. Je hodnověrnější a spolehlivější svědek pravdy než Valentin, Marcion a ostatní bludaři. Za Aniceta pobýval v Římě a Boží církvi vrátil mnohé z předtím zmíněných heretiků, když veřejně prohlásil, že pravda, které učí církev, je jedinou pravdou, kterou přijal od apoštolů. Dále žijí ještě někteří, kteří od něho slyšeli, že učedník Pána Jan se šel v Efezu koupat. Jak však Jan spatřil uvnitř Cerintha, aniž by se vykoupal, prý rychle opustil lázně se slovy: Utečme, lázně by mohly spadnout, poněvadž je tam nepřítel pravdy Cerinthus. Polykarp sám jednou potkal i Marciona. Jak mu Marcion řekl 'Znáš mne?', odpověděl Polykarp 'Znám satanova prvorozeného!' Takové zdrženlivé chování zachovali apoštolové a jejich učedníci .vůči těm, kteří zfalšovali pravdu, že se s nimi ani do řeči nechtěli dát. I Pavel řekl: "Varuj se bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul. Víš, že takový je zkažený a svým hříšným jednáním sám sebe odsuzuje" (Tit. 3,10). Velmi poučný je Polykarpův list Filipanům, z něhož, kdo chtějí a myslí na svou spásu, aby
se mohli poučit o jeho víře a opravdovosti jeho kázání". Tolik Ireneus. Polykarp ve zmíněném svém listě Filipanům, který je až do dneška zachován, užívá svědectví z prvního listu Petrova.

22. PO ANTONIOVI NASTOUPIL JEHO SYN VERUS S BRATREM LUCIEM

Antonius zvaný Zbožný (Pius) vládl plných 22 let. Po něm nastoupil jeho syn Marcus Aurelius Verus,10 který se také nazývá Antoninus, se svým bratrem Luciem.

23. POLYKARPOVA MUČEDNICKÁ SMRT SPOLU S JINÝMI ZE SMYRNY
ZA VLÁDY VERA

V této době za krutého pronásledování tehdy v Asii skončil svůj život mučednickou smrtí i Polykarp. Považuji za nanejvýš nutné ve svých Dějinách předat příštím generacím z

http://katolikrevue.ath.cx/_download/PROGLAS_zruseny_web/Euseb.htm

26. PRAVÉ A NEPRAVÉ SPISY NOVÉHO ZÁKONA

Bude na místě zopakovat právě uvedené spisy Nového Zákona. Na prvním místě nutno uvést svaté čtyřčíslí evangelií. Pak jsou to Skutky apoštolské. Po nich listy Pavlovy, ke kterým podle pořadí se připojuje tak zvaný první list Janův a list apoštola Petra. K nim možno připojit, chcete-li, Janovo Zjevení. O tomto Zjevení na vhodném místě uvedu, co si o něm staří myslí. Tyto spisy jsou všeobecně uznávány za pravé. K těm však, o kterých se pochybuje, ale jsou všude známy, patří list Jakubův, Judův, stejně tak i druhý list Petrův a tak zvaný druhý a třetí list Janův, ať už je napsal evangelista či jiný téhož jména. Mezi nepravé nutno počítat Skutky Pavlovy (Acta Pauli), tak zvaného Pastýře, Zjevení Petrovo, kromě těchto list, který nese jméno Barnabáše a tak zvané Učení apoštolů (Didaché). Jak řečeno, možno sem zařadit i Janovo Zjevení, chce-li někdo. Jak jsem poznamenal, někteří je zavrhují, jiní je však počítají mezi pravé spisy. Mezi tyto někteří počítali Evangelium podle Hebreů (Evangelium secundum Hebreos), které si oblíbili zvláště ti z Hebreů, kteří přijali křesťanskou víru. Tyto všechny by bylo možno počítat za pochybné. Také jsem považoval za nutné uvést jejich seznam. Rovněž rozlišil jsem podle církevní tradice všeobecně jako pravé a nezfalšované uznané spisy od těch, které sice nepatří do kánonu, poněvadž jsou o nich určité pochybnosti, většina církevních spisovatelů je však uznává. Takto možno snadno rozeznat pravé od těch, které pod jménem apoštola přivedli na svět heretici. Sem patří Evangelium Petrovo,
Tomášovo, Matěje a ještě některé jiné jako Skutky Ondřejovy, Janovy a ostatních apoštolů. O těchto spisech se ani jeden pravověrný církevní učitel ve svých pracích nezmínil. Také myšlenky a zásady se tak vzdalují od pravé katolické víry, že je jasné, že to jsou výmysly heretiků. Proto nelze je počítat ani mezi pochybné spisy, nýbrž nutno je zcela zavrhnout jako rozumu odporující a bezbožné.
Vraťme se nyní zase k našim Dějinám.

27. PODVODNÍK MENANDER

Po Šimonu Magovi následoval Menander, který svým chováním stejně jako Šimon se projevil jako účinný nástroj ďábelské síly. I Menander byl Samaritán a své magické umění stejně jako jeho mistr dovedl k nejvyšší dokonalosti, měl však ještě bohatší zásobu nesmyslných výmyslů. Tvrdil totiž že je vykupitelem a byl poslán z říše neviditelných eónů vykoupit lidi. Nikdo, učil dále, nemůže dosáhnout moc nad anděly stvořiteli světa, kdo není před tím uveden do jím naučeného magického umění a nebude jím pokřtěn. Komu se dostalo pocty být tímto křtem pokřtěn, ten již v tomto životě dosáhne nesmrtelnosti a nikdy nezemře, bude vždy mladý a nesmrtelný. Toto učení možno lehce poznat z Ireneových knih (Adver. haer. I,23,5). I Justin tam, kde se zmiňuje o Šimonovi a o tomto, říká: Víme, že jistý Menander, také Samaritán z vesnice Karattaia Šimonův žák na podnět démonů přišel do Antiochie a mnohé svým uměním svedl. Přemluvil své přívržence, že nezemřou. Ještě nyní existují jedinci jeho strany, kteří to tvrdí" (Apologia I,26). Ve skutečnosti lstivý ďábel se snaží prostřednictvím takových podvodníků urážet magickým uměním velké tajemství víry a vysmívat se křesťanskému učení o nesmrtelnosti duše a zmrtvýchvstání. Avšak ti, kteří si vyvolili takovéto spasitele, ztratili veškerou naději na spasení.

28. HEREZE EBIONITŮ

Jiné, které zlý duch nemohl odvést od Božího Pomazaného, podmanil si tím, že poznal jejich slabou stránku. Staří je nazvali ebionity, protože měli o Kristu ubohé přízemní představy. Považovali jej totiž za pouhého obyčejného člověka, který jen pro svou mravní dokonalost se prohlašuje za spravedlivého a že byl zplozen stykem muže s Marií. Zachovávání Zákona považovali za naprosto nutné, jako by vírou v Krista a životem podle Krista nemohli dosáhnout blaženosti. Jiní z nich, kteří se rovněž nazývali ebionité, vyvarovali se takových nesmyslů a nepopírali, že Kristus se narodil z Panny a Ducha Svatého. Avšak nechtěli přiznat, že Kristus předtím existoval jako Bůh, jako Slovo a Moudrost. Tím se dopustili téže bezbožnosti jako ti před tím uvedení, zvláště když se horlivě snažili konat obřady mojžíšského zákona týmž způsobem jako Židé. Tvrdili, že je nutno zcela zavrhnout listy apoštola Pavla. Toho nazývali odpadlíkem. Uznávali pouze Evangelium podle Židů (Evapgelium secondum Hebreos), ostatní evangelia považovali za bezcenná. Sabbat a ostatní židovský způsob života zachovávali jako Židé, neděli však slavili stejným způsobem jako my jako památku zmrtvýchvstání Spasitele. V důsledku tohoto jejich učení dostali jméno Ebionité, což znamená nepatrné poznání. "Ebion" znamená "žebrák".

29. HERESIARCHA CERINTHUS

V téže době měl také Cerinthus vystoupit jako zakladatel jiné sekty. Gaius, o němž jsem se dříve na jiném místě zmínil, píše o něm ve své Disputatio: "Ale i Cerinthus vypráví nám ve svém Zjevení jakoby psaném nějakým velikým apoštolem 0 obdivuhodných věcech, které prý mu sdělili andělé. Tvrdí, že po zmrtvýchvstání přijde na zem Kristovo království a lidé že v tomto jeruzalémském státě budou znovu holdovat vášním a radovánkám. A jako nepřítel božských spisů prohlašoval, že svatební veselí bude trvat 1 000 let. Tím lehko svedl neznalé: `
I Dionysius,12 který v naší době byl biskupem alexandrijské církve, ve druhé knize svých přislíbeních (De promissionibus), kde uvádí něco ze staré tradice o Janově Zjevení, se takto zmiňuje o tomto muži: "Cerinthus, který založil po něm nazvanou sektu, prý chtěl dát svým výmyslům zdání hodnověrnosti, tímže svou knihu uvedl pod jménem Jan. Hlavně učil, že bude na zemi Kristovo království. Po takovém jako smyslný požívačný člověk toužil. Snil, že to království bude sestávat v ukájení břicha a zvířecích pudů to je v jídle, pití, svatebních hostinách. A krásnými slovy vylíčil, že v království budou jen svátky s obětmi a obětními hostinami". Tolik Dionysius.
Ireneus uvádí ve své první knize proti herezím (Adv. haer. I,26) ještě několik jiných od něho pocházejících utajovaných bludných názorů. Ve třetí knize vypráví zaznamenání hodnou událost, za níž podle své výpovědi děkuje Polykarpovi. Apoštol Jan přišel totiž do lázní se vykoupat. Když se však dozvěděl, že je tam Cerinthus, vyskočil a utíkal ven. Nechtěl totiž být s ním pod jednou střechou. Totéž radil i svému průvodci slovy: "Utečme, lázně by se mohly zřítit, protože je uvnitř nepřítel pravdy Cerinthus".

30. MIKULÁŠ A PO NĚM NAZVANÁ SEKTA

V této době povstala také tak zvaná sekta nikolaitů, ale jen na krátký čas. Zmiňuje se o nich i Zjevení Jana (2,6,14,15). Jako zakladatele své sekty označují s chloubou Mikuláše, jednoho z jáhnů, kteří spolu se Štěpánem byli od apoštolů ustanoveni pro službu chudým (Sk 6,5). Klemens Alexandrijský vypráví ve 3. knize svých Stromata doslovně toto: "Tento Mikuláš prý měl hezkou ženu. Když mu po nanebevstoupení Spasitele vytýkali žárlivost, přivedl svou ženu do shromáždění a nabídl ji každému, kdo by se s ní chtěl oženit. Tento způsob jednání prý dokonale souhlasí s jeho výrokem, že je nutno pohrdat tělem. Jeho přívrženci slepě a neuváženě následovali jeho slova a ukájeli svou tělesnost ohavným způsobem. O Mikulášovi jsem však slyšel, že krom své ženy žádnou jinou neměl a že z jeho dětí dcery zastárly jako panny a jeho syn že se rovněž vyvaroval výstředností. Je-li tomu tak, předvedení své paní bylo důkazem, že se dovedl ovládat a nebyl vášnivý co se týče tělesných požitků. To ovětluje i jeho výrok "Pohrdat tělem". Jak věřím, nechtěl podle přikázání Pána sloužit dvěma pánům, rozkoši a Pánu. I Matěj měl učit, že nutno s tělem bojovat a pohrdat jím, nedovolit mu žádnou rozkoš; duši že je nutno bránit vírou a poznáním" (Stromata III,6). Toto by mohlo stačit o těch, kteří v udaném čase se snažili zfalšovat pravdu, zmizeli však rychleji než zvuk.

31. APOŠTOLOVÉ, KTEÍŘÍ BYLI ŽENATÍ

Týž Klement, jehož slova jsem právě uvedl, kvůli těm, kteří zavrhovali manželství, vypočítává ty z apoštolů, kteří žili v manželství (Stromata III,6). "Či snad", píše tam, "opovrhují apoštoly? Vždyť Petr i Filip měli děti, ano, Filip své dcery i provdal. Pavel se v jednom ze svých listů nerozpakuje pozdravovat svou manželku, kterou sebou nevodil, aby se snáze mohl věnovat své službě." Poněvadž jsme již na to přivedli řeč, nebylo by neuvážené uvést z Klementa jinou vyprávění hodnou událost. Ten v 7. knize svých Stromat vypráví toto: "Když blažený Petr viděl svou manželku vést na popravu, prý se zaradoval, že ji Bůh povolal do své vlasti. Volal ji jménem, povzbuzoval a těšil ji: Pamatuj, moje drahá, na Pána! Manželství blažených bylo takové, jaká byla láska vnitřně dokonale spojených." Myslím, že jsem to právem uvedl.

32. SMRT JANA A FILIPA

U Petra a Pavla jsme již dříve uvedli dobu, způsob i druh jejich smrti, stejné i místo, kde byly pochovány jejich tělesné pozůstatky. O Janovi jsme poznamenali jen něco. O jeho hrobu jsme se dozvěděli z dopisu biskupa efezské obce Polycrata, který poslal římskému biskupu Viktorovi. Zmiňuje se v něm o Janovi a apoštolu Filipovi, jakož i o dcerách Filipa." "Vždyť i v Asii", píše v něm," odpočívají velká světla, která vstanou z mrtvých při posledním dnu při příchodu Pana. V tento den přijde z nebe Pán ve slávě a vyhledá všechny svaté. Filipa, jednoho ze dvanácti apoštolů, který je pochován v Hierapoli13 se dvěma svými dcerami, které zestárly jako panny, jakož i s jeho třetí dcerou, která žila jakýmsi duchovním životem a odpočívá v Efezu. Stejně i Jana, který spočíval na prsou Pána a jako kněz Pána nosil čelenku (to petalon) 14 a byl svědkem i učitelem víry. Tento l

Je na čase si přiznat,že...Čím víc Tě pozoruji, tím víc se domnívám, že především Ty potřebuješ léčbu Eusébiem jako sůl. Možná se to zda neuvěřitelný, ale léčba Eusébiem je opravdu účinná - důkazem jsou jehovisti, nevidím důvod, proč by neměla léčba zabrat i u antisemitů.

Tak si to přečti a...nemam cas cist jehovisticky zvasty

Nic jehovistického to není,...Je na čase si přiznat,že my všichni tady nepotřebujeme léčbu tak akutně,jako ty.Zkus navštívit psychiatrickou poradnu a tam panu doktorovi pěkně řekni pohádku o svých znalostech AM,o zlých antisemitech,na které nezabrala ani léčba Eusebiem a o všem,co tě trápí.

K přečtení je na...Nic jehovistického to není, na jehovistech je to ze stejného důvodu jako tady - z důvodu léčby zdejších účastníků.

nejsi trochu vadnej,co to sem...Tak si to přečti a uvidíš, jak to souvisí s tématem.

K přečtení je na...Celá jejich Strážná věž je pod totální židovskou kontrolou.A jejich duchovní otec Charles Taze Russell byl zednář vysokého zasvěcení a věrný sionista.

Ty, nevím jestli zrovna...K přečtení je na jehovistickým webu. A když se s tím ohánějí Jehovisti, tak je to sračka, co se jim hodí do krámu. Ale Jehovisti jsou kapitola sama pro sebe.

nejsi trochu vadnej,co to sem...Eusebius z Cesareje, aspon podle toho, odkud podle sveho oznaceni pochazel, mohl byt Zid. Jako historik vsak byl krajne nespolehlivy - psal bachorky, ktere si sam vymyslel. Po rade stoleti treba nechal popravit Pavla z Tarsu stetim hlavy, ackoli zadne predchozi prameny od 1. stoleti pocinaje jeho popravu vubec explicitne nezminuji.

Ty, wayss, nejseš ty tak...weyss neni antisemita,ale ty jsi kretén

7. PILÁTOVA...nejsi trochu vadnej,co to sem davas???
..jak to souvisi s tematem