Židé

Ty, nevím jestli zrovna...Joxi,Venco,neznabohu,snažíš se o obstrukci diskuse,protože ti definitivně došly argumenty?Pak seš ještě trapnější,než jsem si myslel.Zkus zase něco vymyslet sám.A můžeš používat jeden nick.

Jehovistická sračka, víc...Ty, nevím jestli zrovna jehovistická. Tohle by mohlo projít i u katolíků... ale já jsem neznaboh a tak se mi to vyprávění zdá poněkud tendenční. Z hlediska kritického historismu by nejspíš neobstálo, ale zde svůj účel plní víc než dobře.
Venco, neměl bys tam něco z Apokryfů?
Klidně rozsáhlejší text...

Ty, wayss, nejseš ty tak...z čeho tak vycházíš,povídej...

hele,ty...Ty, wayss, nejseš ty tak trochu antisemita? Mám takový neurčitý pocit, že bys jím mohl bejt...

...Jehovistická sračka, víc nic.

Kontrolní otázka, jestli jste dávali pozor.

Výše uvedené dějiny sepsal:

a) Eusebios z Kaisareie
b) Eusebius Pamphili
c) Eusebios z Nikomédie
d) Eusebios z Emesy
e) možnost a) a b) jsou správně

3. LISTY APOŠTOLŮ

Petrův list zvaný první všichni uznávají za pravý. I starší církevní učitelé jej jako pravý používali ve svých vlastních spisech. Co se týče tak zvaného druhého listu zachovala se nám tradice, že nepatří k novozákonním knihám. Přesto se však mnohým zdál užitečný a byl proto s ostatními spisy pilně čten. Avšak spisy, které mají titul Skutky Petrovy, Evangelium Petrovo, Kázání a zjevení Petra, nejsou, jak víme, vůbec počítány ke katolickým spisům, ježto žádný církevní spisovatel ani z těch starších ani z naší doby jich jako svědectví nepoužil. Během svých Dějin budu mít příležitost se zmínit, až budu mluvit o církevních představených, kteří církevní spisovatelé tyto pochybné knihy čas od času používali, co to bylo za knihy, dále co řekli o kanonických spisech všeobecně považovaných za pravé a také o těch pochybných.
U Petrových spisů, jak jsem dříve uvedl, jsem shledal jen jeden za pravý a u starých církevních představených všeobecně uznávaný. Od Pavla je jistě 14 listů. Nutno však spravedlivě přiznat, že někteří byli proti listu Židům. Odvolávali se totiž na římskou církev, která neuznávala, že tento list napsal Pavel. Ve vhodné době uvedu co naši předchůdci řekli o tomto listu. Tak zvané Skutky Pavlovy (Praxeis Paulu) jsem také nenašel mezi všeobecně uznávanými spisy. Ježto dále apoštol Pavel mezi pozdravy, které připojuje na konci svého listu Římanům, vedle jiných se zmiňuje také o Hermovi, od kterého má být spis Pastýř, nutno tu poznamenat, že tento spis Pastýř někteří neuznávají. Proto nesměl být počítán mezi všeobecně jako pravé uznávané spisy. Jiní, zvláště ti, kteří jsou vyučováni počátkům našeho náboženství, považují jej za nepostradatelný. Proto, jak víme, je v církvích veřejně používán a já jsem shledal, že i někteří z nejstarších církevních spisovatelů jej používali. Tolik k poučení o božských knihách všeobecně uznávaných za pravé i o těch neuznávaných.

4. PRVNÍ NÁSTUPCI APOŠTOLŮ

Že Pavel svým kázáním pohanům od Jeruzaléma až po Illyricum položil základ církevním obcím, vysvítá z jeho vlastních slov a rovněž z toho, co Lukáš vyprávěl ve Skutcích (13n). V kterých provinciích kázal Petr Krista lidem z obřízky a učil o nové úmluvě, možno jasně poznat z jeho dříve uvedených a všeobecně jako pravé uznávaných listů. Vždyť napsal list Židům rozptýleným v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bithynii (I P 1,1). Kolik však a kteří byli uznáni jako praví nástupci apoštolů starat se o obce založené apoštoly, není lehké zjistit krom asi těch, o kterých je možno dozvědět se z Pavlových slov. Vždyť jeho spolupracovníků či, jak je nazýval, spolubojovníků bylo velmi mnoho. Většina z nich byla poctěna nesmrtelnou památkou, poněvadž jim ve svých listech vydal nepomíjivé svědectví. I Lukáš ve svých Skutcích uvádí jménem jeho žáky (SK 16n). O Timotheovi se vypráví, že byl prvním biskupem efezské obce, stejně jako Titus křesťanské obce na Krétě. Lukáš, lékař z Antiochie žil většinou v Pavlově společnosti a stýkal se i s jinými apoštoly. Jako důkaz, že uzdravoval duše - naučil se to od Pavla -, zanechal nám dvě knihy, které napsal z Božího podnětu. Jedna kniha je jeho evangelium. Podle vlastního svědectví zpracoval je tak, jak mu to předali ústně ti, kteří od počátku byli očitými svědky a služebníky Slova a které, jak sám říká, od počátku následoval. Druhá kniha jsou Skutky apoštolů, ve kterých vypsal ne to, co slyšel, nýbrž co sám zažil. Říká se, že Pavel je obvykle nazýval Lukášovým evangeliem, poněvadž o svých spisech užil výrazu "podle mého evangelia" (Ř 2,16; 2 Tim 2,8).
Z ostatních Pavlových žáků byl Krescens, jak Pavel sám dosvědčuje, poslán do Gallie. Linus o němž se Pavel zmiňuje ve 2. listu Timotheovi, že je u něho v Římě, byl hned po Petrovi, jak bylo dříve řečeno, zvolen biskupem římské církve. Také o Klementovi, který byl ustanoven jako třetí biskupem římské církve, dosvědčuje Pavel že byl jeho spolupracovníkem a spolubojovníkem (Fil 4,3). Areopagita Dionysios, který podle Skutků Lukášových po Pavlově řeči k Athéňanům na Areopagu uvěřil (Sk 17 34), se stal prvním athénským biskupem. Tak to sděluje jiný starý Dionysios, biskup korintské církve. O těch, kteří během času se stali nástupci apoštolů, se zmíním v Dějinách na patřičném místě.
Nyní pokračujeme ve svém vyprávění!

5. POSLEDNÍ OBLÉHANÍ ŤIDŮ PO KRISTOVĚ SMRTI

Po 13 leté Neronově vládě seděli na trůnu Galba a Otho jen jeden rok a šest měsíců.2 Na to Vespasian, který se vyznamenal v bojích proti Židům, sám se prohlásil za císaře a tamními legiemi byl povolán za samovládce. Když se vrátil do Říma, pověřil svého syna Tita vedením války proti Židům.3 Po nanebevstoupení našeho Spasitele se Židé nespokojili s tím, co učinili Spasiteli, nýbrž zločinně jednali s většinou apoštolů. Nejprve ukamenovali Štěpána, po něm sťali Zebedova syna a Janova bratra Jakuba. Jakub, který po nanebevstoupení Pána obdržel tamní biskupský stolec, byl usmrcen způsobem, o kterém jsme mluvili. Ostatní apoštolové po nesčetných nástrahách proti jejich životu byli vyhnáni z Judeje. Z příkazu Krista, který jim řekl "Jděte a učte všechny národy ve jménu mém" (Mt 28,19), vydali se hlásat evangelium všem národům. Také křesťanská obec v Jeruzalémě dostala pokyn, který byl oznámen z nebe tamním vynikajícím křesťanům, opustit před válkou město a usadit se v Pereji4 v městě zvaném Pella. Do tohoto města odešli všichni věřící křesťané z Jeruzaléma, takže hlavní královské město židovské stejně jako celá Judea byla zcela opuštěna svatými muži. Nyní stihl spravedlivý Boží trest Židy i celé toto bezbožné pokolení za tolik zločinů vůči Kristu a jeho apoštolům. Kolik a jaké pohromy tehdy se všech stran postihly celý národ, jak obyvatelé trpěli velkým hladem, jak tisíce lidí bez rozdílu věku a pohlaví přišlo o život mečem, hladem a rozličnou smrtí, kolik židovských měst bylo obleženo, kolik hrůzy a ještě víc než hrůzy viděli ti, kteří se utekli zachránit se do Jerusaléma, jednoho z nejzpevněnějších měst, stejně jako o průběhu války a v ní spáchaných zločinech, konečně o ohavném proroky předpověděném (Dan. 9,27; Mt 24,15) zpustošení kdysi slavného Božího chrámu, jak byl zcela rozbořen a úplně zničen ohněm - o tom všem, kdo má chuť, může se dočíst v Josefových Dějinách války židovské. Stojí zato uvést, že tento historik uvádí množství těch, kteří z celé Judeje v oněch velikonočních dnech se shromáždili v Jeruzalémě a, abych užil jeho slov, byli tam uzavřeni jako ve vězení. Udává jich asi na 3 milióny. Bylo to však i spravedlivé. Boží spravedlností na ně uvalená zkáza v podobě vězení je stihla právě v den, kdy odsoudil k smrti dobrodince všech Spasitele, Ježíše Božího Pomazaného. Co se jim jednotlivě přihodilo ať už mečem či jiným způsobem, to přejdu. Myslím, že se musím zmínit o utrpení, které jim způsobil hlad, aby čtenáři poznali, jaký trest stihl Židy za zločin nedávno spáchaný na Božím Pomazaném.

6. HLAD, KTERÝ POSTIHL ŽIDY

Vezměme opět pátou knihu Josefových Dějin a přečteme si o hrůze tehdejších událostí. "Bohatým", říká tento historik, "bylo setrvání ve městě ke zkáze. Vždyť mnohý byl kvůli svému bohatství zabit pod záminkou, že chtěl přeběhnout k nepříteli. S hladem rostla i zuřivost rebelů a obojí rostlo ze dne na den. Ve městě nebylo obilí. Vzbouřenci vnikali do domů a všechno prohledávali. Jestliže tam něco našli, zle nakládali s obyvateli, protože prý to zatajili. Nenašli-li nic, bili je, protože prý si to dobře schovali. Jako důkaz, že má či nemá potraviny, sloužilo tělesné vzezření nešťastného. U těch, kteří měli ještě pevné zdraví, měli za to, že mají zásobu potravin. Kdo již umírali, ty ponechali svému osudu. Za nerozumné považovali zabíjet ty, kteří z hladu byli blízko smrti. Mnozí potají dávali celé své jmění za jednu měřici pšenice, jestliže byli bohatší. Kdo mohli dát jen málo, dostali za to jen jednu měřici ječmene. Pak se ukryli do tajných koutů svých příbytků. Jedni jedli z velkého hladu nemleté obilí, jiní si připravovali chléb tak, jak jim právě bída a strach radil. Stůl nebyl nikde prostřen k jídlu, nýbrž hned s ohně si brali ještě nevařené pokrmy a tak je jedli. Politování hodné jídlo. K pláči byl pohled, jak silnější si vzali všechno a slabší naříkali z hladu. Hlad sice utlumí všechny city, ale přece neničí tolik jako pocit úcty. Všechno, co je hodno úcty a vážnosti, tím v člověku zaniká. Ženy rvaly jídlo mužům děti otcům, a co je nejhořší, matky rvaly svým vlastním dětem jídlo od úst. Ani ty, které své malé děti nosily na rukou, nedělaly si žádné výčitky vzít dětem i tu kapku mléka, I když si takto opatřovali jídlo, přece se neukryli. Všude se objevili vzbouřenci, aby jim to sebrali. Když viděli zavřený dům, bylo to pro ně znamením, že obyvatelé toho domu mají jídlo. Vylomili dveře, vrhli se dovnitř a rvali jim jídlo z úst. Starci, kteří si nechtěli dát vzít jídlo z rukou, byli biti. Ženy, které skrývaly, co měly v rukou, ty byly vláčeny za vlasy. Ani se šedinami ani s nedospělými nebylo slitování. Dítě které mělo kousek jídla v ústech, vyzdvihli do výše a pustili na zem. Kdo snědl jídlo, dříve než vnikli do domu, s tím bylo ještě hůře, jako by jim učinil nějaké bezpráví. Aby mohli najít potraviny, vymýšleli si hrozné způsoby mučení. Nešťastníkům ucpali močovou trubici hrachem a ostrými holemi bodali do zadnice. Co vytrpěl, kdo přiznal, že má kousek chleba nebo skryl tajně hrst ječných krup, to je hrůza i slyšet. Mučitelé neměli žádný nedostatek - bylo by ještě hůře, kdyby to dělali z hladu -. Dělali to jen proto, aby zocelili svou surovost a aby si obstarali jídlo pro příští dny. Jestliže se někteří vplížili až k římským strážím nasbírat si na poli nějaké byliny, přišli jim naproti a sebrali jim to, poněvadž si myslili, že chtěli přeběhnout k nepříteli. Ani prosbami ani zapřísaháním se při svat

7. PILÁTOVA SEBEVRAŽDA

Je třeba také vědět, že Pilát, který odsoudil k smrti našeho Spasitele, za Gaiovy vlády, o jehož době jednáme, upadl po zprávě o těch událostech v takovou nemilost, že byl donucen sám se zabít. Vlastní rukou pomstil sám sebe. Jak brzy jej stihla Boží spravedlnost! Vyprávějí to Řekové, kteří popisovali olympiady a události, které se v nich udály.

8. HLAD ZA VLÁDY KLAUDIA

Po Gaiovi, který neseděl na trůnu ani celé 4 roky, nastoupil Claudius.9 Za tohoto postihl celý svět hlad. O tom mluví ve svých knihách i historici vzdálení našemu náboženství (Antiquit. XX, 2,6). Tím se splnilo proroctví proroka Agaba, o němž mluví Skutky apoštolské (11,28), že propukne hlad po celém světě.

9. MUČEDNICKÁ SMRT APOŠTOLA JAKUBA

O hladu za Claudia se zmiňuje Lukáš ve Skutcích. Vypráví, jak bratří v Antiochii poslali prostřednictvím Pavla a Barnabáše do Judeje dary, kolik kdo měl. Potom pokračuje (Sk 12,1,2): "V tom čase (totiž za Claudiovy vlády) Herodes vztáhl ruce, aby trápil některé z křesťanské obce. Janova bratra Jakuba dal stít mečem". O tomto Jakubovi zaznamenává Klemens v 7. knize svých Poučení jednu zaznamenání hodnou událost, jak o ní slyšel od svých předků. Říká totiž: "Když viděl ten, který jej předvedl k soudu, jak pevně (Jakub) vyznával svou víru, byl tak ohromen, že se sám prohlásil za křesťana. Oba byli nyní současně odvedeni na popravu. Jakub se trochu zamyslil a pak řekl: Pokoj s tebou! a políbil jej. Pak byli společně sťati." Tehdy, jak nás zpravuje Písmo svaté, dal Herodes10, když viděl, že Židé mají radost z popravení Jakuba, zatknout také Petra a uvěznit jej. Byl by jej bez průtahů dal odsoudit k smrti, kdyby Petr Božím řízením, když k němu v noci přistoupil anděl, zázračným způsobem nebyl zbaven pout a osvobozen pro službu evangelia. Tak to Bůh zařídil s Petrem.

10. HERODA AGRIPU IHNED PO PRONÁSLEDOVÁNÍ APOŠTOLŮ STIHL BOŽÍ TREST

Za jednání vůči apoštolům nečekal král dlouho na trest. Jak vypráví Skutky apoštolské (12,19n), mstící vykonavatel Boží spravedlnosti si pospíšil hned po úderu na apoštoly. Herodes se odebral do Caesareje a tam o svátku oblečen do královského roucha měl od trůnu k lidu řeč. Když lidé tleskali jeho řeči, jako by to byla řeč samého Boha a ne člověka, podle zprávy Písma svatého jej srazil anděl Pána a on rozežrán červy zemřel. Obdivuhodné na tom je, jak Josef v 19. knize svých Starožitností stejně jako Písmo svaté dosvědčuje pravdivost této obdivuhodné události. "Uplynuly tři roky" říká, "co byl (Herodes) králem nad celou Judeou. Tu se odebral do Caesareje, která se dříve jmenovala Stratonova věž. Zde na císařovu poctu pořádal hry11, poněvadž věděl, že je to jeden ze svátků slavených za šťastné zachování císaře. K tomuto svátku se shromáždilo velké množství hodnostářů z provincie. Druhého dne her odebral se ráno k divadlu v šatu umělecky šitém a vyšívaném stříbrem. Stříbro osvětlené prvními paprsky slunce obdivuhodně zářilo, takže třpyt, když na to oko ostře pohlédlo, budil strach a hrůzu. Tu lichotníci se všech stran křičeli a nazývali jej bohem, což nic dobrého nevěstilo. Volali: Buď nám milostiv; jestliže až dosud jsme tě ctili jako člověka, od nynějška tě chceme uznávat za něco více než smrtelnou bytost. Král proti tomu nic nenamítal. Neodmítl jejich rouhavé pochlebování. Když však brzy na to pohleděl vzhůru, viděl nad svou hlavou anděla (pozn.: Josef má: viděl nad sebou sedět sovu výra). Ihned poznal, že tento posel přináší neštěstí, i když mu před tím přinesl štěstí, a bylo mu z toho smutno. Náhle se mu dostavily bolesti v dolní části těla, které hned zpočátku byly úporné. Pohlédl na své přátele a řekl: "Já, který jsem vaším bohem, musím zemřít; vaše neupřímná slova mi v jednom okamžiku přinesly neštěstí. Já, který jsem byl nazván nesmrtelným, jsem právě na cestě k smrti. Nutno však přijmout osud, jak to Bůh rozhodl. Nežil jsem v poníženosti, ale v nádheře, kterou lidé považují za štěstí" (Antiquit. 19,8,2). Při tom jej trápily ještě větší bolesti. Přinesli ho tedy rychle do jeho královského paláce, a všude se rozšířila zpráva, že mu zbývá jen krátký čas života. Lidé, ženy i děti podle zvyku předků se vrhli na žínice a prosili Boha za krále. Všude byl nářek a slzy. Král, který ležel ve výše položeném pokoji paláce a viděl je dole ležet na zemi, nemohl se zdržet slz. Po pěti dnech nepřetržitých bolestí v dolní části těla rozloučil se se životem v 54. roce svého života a v 7. roce své vlády12. Byl 4 roky králem za císaře Gaia, 3 roky panoval nad tetrarchií Filipovou a ve 4. roce obdržel i Herodovu tetrarchii; tři následující roky padly do vlády císaře Claudia.
Musím žasnout, jak zde Josef se shoduje s Písmem svatým. Kdyby se někdo domníval, že je tu rozdíl ve jménech krále, doba a událostí dokazují, že je to týž král a že chybou písaře bylo změněno nebo že měl dvě jména, jak tomu bylo v mnoha případech.

11. PODVODNÍK THEUDAS

Lukáš uvádí ve svých Skutcích, že Gamaliel při vyšetřování apoštolů říká: V uvedené době povstal Theudas a pravil o sobě, že je cosi velkého; byl však usmrcen a všichni kteří mu uvěřili, byli rozptýleni (Sk 5,36). Nuže, slyšme zprávu o tom u Josefa13! Ve své právě uvedené knize vypráví doslovně toto: "Když byl v Judeji zemským správcem Fadus, přemluvil jistý podvodník jménem Theudas velké množství lidí, aby jej i se svým majetkem následovali až k Jordánu. Vydával se totiž za jakéhosi proroka a sliboval že svými slovy rozdělí řeku a tím jim umožní snadný přechod. Tím mnohé svedl. Fadus jim nedovolil radovat se z nesmyslného jednání. Poslal oddíl jezdců proti nim. Ti je znenadání přepadli, část jich pobili a část zajali. Zajali i samého Theudu, uťali mu hlavu a přinesli do Jerusaléma" (Antiquit. 9,20,5). Potom se Josef zmiňuje o hladu za Claudia takto:

12. KRÁLOVNA OSROENŮ HELENA

"V té době nastal v Judeji velký hlad, za něhož královna Helena koupila za velkou sumu peněz v Egyptě obilí a nechala je rozdělit potřebným v Judeji" (Antiquit. 20,5). I toto naprosto souhlasí s vyprávěním ve Skutcích apoštolů, kde se říká, že učedníci v Antiochii se rozhodli každý podle svých možností poslat pomoc bratřím bydlícím v Judeji. To se také stalo a prostřednictvím Pavla a Barnabáše předali pomoc starším (církve). Ostatně ještě dnes jsou vidět nádherné sloupy stojící mimo město Aelia,14 které dala postavit historikem zmíněná Helena. Byla prý královnou Adiabénů.15

13. ŠIMON MAGUS

Zatím co víra v našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista se rozšířila téměř mezi všemi lidmi, snažil se nepřítel věčné spásy lidí zmocnit se především hlavního královského města. Přivedl sem zmíněného Šimona, pomáhal mu v jeho podvodech. Tím svedl mnoho obyvatel Říma k bludu a tak se jich zmocnil. Dosvědčuje nám to Justin, který nedlouho po apoštolech se vyznamenal jako obhájce našeho náboženství. V příhodné době uvedu o něm, co bude nutné. Zatím si vezmi a čti spis tohoto Justina, který ve své Antoniovi adresované první Apologii říká: "Po nanebevstoupení Pána vyslali zlí duchové několik lidí, kteří se vydávali za bohy. Ti nebyli od vás pronásledováni, nýbrž dostalo se jim velkých poct. Mezi ně patří jistý Samaritán Šimon, pocházející z vesnice Gitton. Za vlády Claudia uměním a působením démonů prováděl kouzla a byl ve vašem císařském městě považován za boha. Jako bůh byl u vás poctěn sochou u Tibery mezi dvěma mosty, na níž byl tento nápis: Svatému bohu Šimonovi. Skorem všichni Samaritáni a také mnozí z jiných národů jej uznávají a ctí jako nejvyššího boha. Uctívají i jistou Helenu a nazývají ji jeho první myšlenkou (ennoia). V oné době s ním žila a před tím však byla v jakémsi nevěstinci v Tyru ve Fenicii." Tolik Justin.
S ním souhlasí i Ireneus ve své první knize proti heretikům (Contra haer. I,1,23), kde podává bližší zprávu o něm a jeho bezbožném a hříšném učení. Mohlo by se to zdát zbytečným o tom mluvit. Každý, komu na tom záleží, může se poučit o původu, životě, falešném učení zakladatele sekty i o všem, co nařizoval ze zmíněného Ireneova díla, kde je to přesně popsáno.
Nyní víme, že Šimon je prvním původcem oné hereze. Od něho až po naši dobu přívrženci jeho hereze sice předstírali rozumné a mravností všude proslulé křesťanské učení, avšak přesto neméně lpěli na pověrečném uctívání démonů, které zdánlivě odvrhli. Padají před obrazy a sochami Šimona stejně jako před zmíněnou Helenou a nestydí se uctívat je kadidlem, obětmi zvířat a úlitbami. Mají prý skrytější tajemství, ze kterých, kdo je slyší, dostane strach jako z nějaké věštby. Ve skutečnosti jsou to úžasné bláznivé nesmysly. Obsahují totiž něco takového, že mravně založený člověk je nejen nemůže vylíčit, ale ani vyslovit pro přemíru odporného hnusu. To nejodpornější, co vůbec možno vymyslit, to všechno tato ohavná sekta překonala. Za doprovodu písní a rouhání páchají s veskrze špatnými ženami smilstvo všeho druhu.
Tohoto Šimona, původce a zakladatele takové špatnosti postavila zlá moc nenávidějící vše vznešené a která je proti spáse člověka proti velkým a obdivuhodným apoštolům. Boží nebeská milost však stála při svých služebnících. Jejich příchodem a přítomností velmi rychle uhasila zlem zapálený oheň, pokořila a přemohla onu pýchu, která se zvedla proti Bohu. Tím z přísahání Šimona i těch, kteří tehdy povstali v apoštolské době, nemělo trvání. To vše přemohla jasná pravda. Božské Slovo, které se před krátkou dobou zjevilo lidem, rozkvetlo v plný květ na zemi a přebývalo v apoštolech. Krátce na to tento podvodník omráčen nečekaným jasem Božího světla, a usvědčen v Judeji apoštolem Petrem ze špatnosti podnikl velkou cestu přes moře a kvapně prchl z východu na západ. Věřil, že tak může vést svůj život podle libosti. Přišel do Říma a byl s mocnou pomocí číhající tam zlé moci v k

4. KRISTOVO UČENÍ NEBYLO ANI NOVÉ ANI CIZÍ

Aby nikdo nepovažoval Kristovo učení za nové a cizí, jako by bylo zavedeno nějakým novotářem, který se nijak neliší od ostatních lidí, tedy si o tom něco povězme. Po příchodu našeho Spasitele Ježíše Krista na zem ke všem lidem, vynořil se náhle podle tajemného Božího úradku nový lid. Ne malý, ne slabý, ne v nějakém koutu země, nýbrž lid mezi všemi národy velmi početný a velmi zbožný, k tomu, pokud mu Bůh pomáhal, nevyhladitelný a nepřemožitelný. Všichni jej nazývali podle Krista. Že se tak stane, to viděl i jeden z proroků očima Božího Ducha a stržen takovým obdivem vyslovil tato slova: "Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se rodí země v jediném dni? Nebo zda může se zrodit národ najednou?" (Iz 66,8). Tentýž prorok naznačuje také budoucí jméno tohoto lidu, když říká: "Těm, kteří mi slouží, dám nové jméno, které bude velebeno na zemi" (Iz 65,15,16)
Jsme novým lidem, a ve skutečnosti toto nové jméno ,.Křesťané" se stalo známým u všech národů teprve před krátkou dobou. Přesto můžeme dokázat, že náš život, naše mravy jakož i zásady, co se týče uctívání Boha, nejsou nové a od nás jakoby vymyšlené, Ty, abych se tak vyjádřil, znali od samého počátku lidstva i bohabojní muži starověku.
Všem je známo, že hebrejský národ nebyl novým národem a pro své stáří byl u všech národů váženým lidem. Jeho dějiny a spisy vyprávějí o mužích dávné doby. Co do počtu bylo jich málo ale vyznačovali se Boží bázní, spravedlností a obzvláštními ctnostmi. Byli před potopou, jiní patřící mezi děti a potomky Noema zase po ní. I Abraham sem patří a Hebreové ho ctí jako svého zakladatele a praotce. Kdyby nyní všechny tyto znamenité muže - od Abrahama až k prvnímu člověku - pro jejich spravedlivé jednání, pravda, ne podle jména nazval křesťany, byl by blízko pravdy. Vždyť toto jméno chce zřejmě říci, že křesťané v důsledku poznání učení Kristova se mají vyznačovat moudrostí spravedlností, umírněností v životě, pevností, stejně jako vyznáním a úctou jediného nejvyššího Boha. V tomto všem byli neméně horlivými jako my. Nemyslili jako my na žádnou tělesnou obřízku, stejně tak ani na zachovávání sabatu. Rovněž nepovažovali za nutné vyvarovat se některých pokrmů či něčeho podobného, jak to jako předobraz zanechal svým potomkům Mojžíš. To všechno se nenajde ani u křesťanů.
Avšak znali dobře samého Pomazaného Božího. Zjevil se, jak vyprávějí, Abrahamovi zjevil se Izákovi mluvil s Jakubem, stýkal se s Mojžíšem a ostatními proroky. Možno také shledat, že tito bohumilí muži byli poctěni příjmením "Pomazaný-Kristus". Vždyť jedno místo v Písmu zní takto: "Nesahejte na mé pomazané, chraňte se ublížit mým prorokům" (Paralip. 16, 22). Z toho je zřejmé, že již od doby Abrahama tito bohumilí muži ustanovili nejvýš důstojný a velmi starý způsob uctívání Boha, který nejnověji se stal známým všem národům Kristovým učením. Jestliže však někdo řekne, že Abraham až dlouho potom dostal rozkaz obřízky, je tím potvrzeno, že před tím byl již ospravedlněn vírou, poněvadž božské slovo říká asi toto: Abraham uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost." (Gen. 15,6). Poněvadž Abraham byl již před obřízkou takový, Bůh, který se mu zjevil - byl to sám Kristus Boží Slovo - proto mu sdělil ono proroctví o těch, kteří v následujících dobách měli být stejným způsobem ospravedlněni. Proroctví zní doslovně takto: "Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy" (Gen. 22,18) a opět "Stane se velkým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny národy země (Gen 18,18)". Že se to splnilo na nás, to musí každý uznat. Vždyť Abraham byl ospravedlněn vírou v Boží Slovo v Pomazaného, který se mu zjevil, když se odřekl dřívějších pověr a omylů svých předků a přihlásil se k jedinému všemohoucímu Bohu a sloužil mu ctnostnými skutky nikoli náboženskými zvyky pozdějšího mojžíšského Zákona. Poněvadž takto jednal, bylo mu také řečeno, že v něm budou požehnána všechna pokolení a všechny národy. Právě tento způsob Abrahamovy úcty uctívat Boha skutky, které jsou srozumitelnější než slova, nachází se v celém světě pouze u křesťanů. Co by tedy nám mohlo zabránit tvrdit, že my, kteří se nazýváme po Kristu (křesťané), máme tentýž způsob života a týž způsob uctívání Boha jako ti bohumilí muži dávných dob? Tím jsme dokázali, že dokonalá úcta Boha, která nám byla předána Kristovým učením není něčím novým a cizím, nýbrž po pravdě řečeno první, jedinou a pravou. Tolik o tom

5. O DOBĚ PŘÍCHODU KRISTA NA ZEM

Po tomto úvodu, který byl nutný k mým Církevním dějinám, můžeme se konečně vydat na cestu a začneme tělesným příchodem Spasitele. Prosím Boha, Otce Slova i našeho Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista, o němž zde chceme mluvit, nebeské Slovo Otce i Svatého Ducha, aby mi pomáhali a stáli při mém pravdivém vyprávění.
Byl to právě 42. rok vlády Augusta a 28. rok po podmanění Egypta a smrti Antonia a Kleopatry, čímž skončilo panství Ptolemejů v Egyptě,2 když se narodil náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus v době tehdejšího prvního soupisu za syrského místodržícího Quirinia v judském Betlémě, jak to předpovědělo proroctví. O tomto soupisu v době Quirinia se zmiňuje nejvýznačnější židovský spisovatel Josefus Flavius3 a spojuje s tím jiné vyprávění o sektě Galilejských vzniklé v tehdejší době, o níž se také náš Lukáš zmiňuje ve svých Skutcích apoštolských takto: "Po něm povstal za dnů soupisu Juda Galilejský a svedl za sebou lid. Také on zahynul a všichni jeha přívrženci byli rozprášeni" (Sk 5,37). S tím souhlasí i zmíněný Josefus. V 18. knize svých Starožitností říká doslovně: "Quirinius, muž ze senátorského stavu, který zastával již jiné veřejné úřady a po stupních se dostal až k nejvyšší hodnosti konsula a také na jiných úsecích získal velký vliv, přišel na příkaz císaře s málo průvodci do Syrie, aby lidem vrátil právo a při tom aby mu odňal majetek" (kap. 1 ). A na to říká: "Gaulanitský Juda. který pocházel z města Gamaly, podněcoval s farizeem Sadokem lid ke vzpouře. Oba tvrdili, že placení daní není ničím jiným než zjevným porobením, a vyzývali lid bránit svou svobodu". A v 2. knize dějin Židovské války píše o tom takto: "Tehdy vyzýval jistý galilejec Juda obyvatele ke vzpouře. Namluvil jim, že se nesluší odvádět Římanům daně, ježto smrtelní lidé nemají jiného pána než Boha" (kap. 8,1). Tolik Josefus.

6. PROROCI PŘEDPOVĚDĚLI, ŽE V DOBĚ KRISTOVA PŘÍCHODU PŘESTANOU DOMÁCÍ JUDEJŠTÍ KNÍŽATA

Když se kníže Herodes, původem cizinec, první zmocnil vlády nad židovským národem, splnilo se Mojžíšovo proroctví: "Juda nebude nikdy zbaven žezla ani palcátu, jež mu leží u nohou, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde". A toho že budou národy očekávat (Gen. 49,10). Toto proroctví zůstalo nesplněno pokud se Židům dařilo žít pod knížaty vlastního kmene. To trvalo od Mojžíše až do vlády Augusta. Za Augusta poprvé Římané přenesli vládu nad Židy na cizince, totiž na Heroda. Jak sděluje Josefus, Herodes byl z otcovy strany Idumejec4 a z matčiny strany Arab. Podle Africana5 - byl to rovněž vynikající spisovatel - říkají někteří, kteří o něm uvádějí podrobnosti, že byl synem Antipatra. Tento Antipater byl synem jistého Heroda z Ascalonu a patřil k těm, kteří byli jmenováni služebníky Apollonova chrámu. Jako malý chlapec byl prý Antipater unesen idumejskými lupiči a zůstal s nimi, poněvadž jeho otec pro chudobu nemohl zaplatit výkupné. Byl vychován podle jejich mravů a později získal přátelství židovského kněze Hirkana.6 Synem tohoto Antípatra byl Herodes, který žil v době našeho Spasitele.
Poněvadž vláda nad Židy takto přešla na cizince, bylo splnění očekávání národů podle proroctví téměř blízko. Od Mojžíše nepřetržitá řada vládců nad
Izraelem byla nyní přerušena. Před zajetím a odvlečením do Babylona vládli jim králové, kteří se Saulem jako prvním králem, potom Davidem tu měli svůj začátek. Před králi však jim vládli zvaní soudcové, a sice hned po Mojžíšovi a jeho nástupci Josuovi. Po návratu z Babylona měli nepřetržitě aristokraticko oligarchické zřízení. Na vrcholu vlády stáli totiž velekněží do doby, kdy se objevil římský velitel Pompeius. Ten dobyl Jeruzalém7 a znesvětil svatyni, když vnikl až do velesvatyně. Aristobula, který podle starého nástupnického práva byl v té době králem a veleknězem, poslal v poutech i s dětmi do Říma a velekněžskou důstojnost přenesl na jeho bratra Hyrkana a celý židovský národ od této chvíle učinil poplatným Římanům. Když však brzy na to i Hyrkanus, poslední z řady velekněží upadl do parthského zajetí, přijal poprvé, jak bylo řečeno cizinec Herodes z ruky římského senátu a císaře Augusta vládu nad židovským národem. Za něho přišel Kristus na zem a splnilo se tím proroctví o očekávaném vykoupení a povolání pohanů. Od té doby přestali knížata a judští vládci, to znamená z judského národa. Tím přirozeně bylo porušeno staré zřízení velekněžské důstojnosti, které až dosud podle práva bylo dědičné a přecházelo na následující pokolení.
Také pro toto máme v Josefovi hodnověrného svědka, který o tom vypráví takto: "Když Herodes byl Římany pověřen vládou, neustanovoval již velekněze ze starého pokolení, nýbrž propůjčoval tu hodnost neznámým mužům. Toto jednání při ustanovování velekněží považovali jak Herodes tak i jeho syn Archelaus a po něm i Římané za osvojení si vlády nad Židy." Týž zpravuje dále, že Herodes první také svaté velekněžské roucho zapečetil svým vlastním pečetidlem a nedovolil veleknězi si je ponechat. Totéž že udělali i jeho nástupce Archelaus a po něm i Římané. I následující budiž důkazem pro splnění proroctví k době příchodu našeho Pána Ježíše Krista. V knize Daniel totiž uvádí svaté Písmo zcela přesně počet tak zvaných ročních týdnů až k jednomu knížeti označenému jmén

http://katolikrevue.ath.cx/_download/PROGLAS_zruseny_web/Euseb.htm

logos

CÍRKEVNÍ DĚJINY (ECCLESIASTICA HISTORIA)

Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák

Kniha I.

1. Úvod a obsah díla
2. O božské preexistenci našeho Pána Ježíše Krista
3. Jména Ježíš a Kristus byla již i ve staré době ve velké
4. Kristovo učení nebylo ani nové ani cizí
5. O době příchodu Krista na zem
6. Proroci předpověděli, že v době Kristova příchodu přestanou domácí
judejští knížata
7. O rozdílném podání Kristova rodokmenu u evangelistů
8. Ukrutnost Heroda vůči dětem a jeho konec
9. O Pilátově době
10. Velekněží, za kterých Kristus hlásal evangelium
11. Svědectví o Janu Křiteli a Kristu
12. O učednících našeho Spasitele
13. O Abgarově dopisu

Kniha II.

1. Ustanovení apoštolů po Kristově nanebevstoupení
2. Pilát zpravuje Tiberia o Kristových činech
3. Křesťanské učení se rychle rozšířilo po celém světě
4. Gaius po Tiberiově smrti ustanovuie židovským králem Agripu a Herod
trestá vyhnanstvím
5. Philo je poslán s poselstvím Židů ke Gaiovi
6. Co stihlo Židy pro zločin na Kristu
7. Pilátova sebevražda
8. Hlad za vlády Klaudia
9. Mučednická smrt apoštola Jakuba
10. Heroda Agrippu hned po pronásledování apoštolů stihl trest
11. Podvodník Theudas
12. Královna Osroenů Helena
13. Šimon Magus
14. Petr v Římě
15. Markovo evangelium
16. Marek přinesl evangelium Egypťanům
17. Philo o asketech v Egyptě
18. Philovy spisy
19. Vyhnání Židů za císaře Klaudia
20. Neštěstí Židů v Jeruzalémě o velikonocích
21. Nero nástupce Claudiův
22. Události v Jeruzalémě za vlády Nerona
23. Egypťan, o kterém se zmiňují Skutky
24. Pavel odveden v poutech z Judeje do Říma a tam byl propuštěn na svobodu
25. Jakub zvaný bratr Pána zemřel mučednickou smrtí
26. Jakubův list
27. Po Markovi se stává v Alexandrii prvním biskupem Annianus
28. Za Neronova pronásledování zemřeli v Římě mučednickou smrtí Petr
a Pavel
29. Nespočetné útrapy Židů a jejich poslední válka s Římany

Kniha III.

1. Kde apoštolové hlásili křesťanství
2. První představený římské církve
3. Listy apoštolů
4. První nástupci apoštolů
5. Poslední obléhání Židů po Kristově smrti
6. Hlad, který postihl Židy
7. Kristovy předpovědi
8. Znamení před válkou
9. Josef a jeho spisy
10. Josefova zmínka o Písmu svatém
11. Po Jakubovi řídil jeruzalémskou církev Symeon
12. Vespasianův rozkaz vypátrat Davidovy potomky
13. Anacletus, druhý biskup římské církve
14. Abilius, druhý biskup v Alexandrii
15. Klement, třetí biskup římský
16. Klementův list
17. Pronásledování křesťanů za Domitiana
18. Apoštol Jan a jeho Zjevení
19. Domitianův rozkaz usmrtit Davidovy potomky
20. Příbuzní našeho Spasitele
21. Cerdo, třetí biskup alexandrijské církve
22. Ignatius, druhý biskup v Antiochii
23. Symeon, druhý biskup v Jeruzalémě
24. Vyprávění o apoštolovi Janovi
25. Pořadí evangelií
26. Pravé a nepravé spisy Nového Zákona
27. Podvodník Menander
28. Hereze ebionitů
29. Heresiarcha Cerinthus
30. Mikuláš a po něm nazvaná sekta
31. Apoštolové, kteří byli ženatí
32. Smrt Jana a Filipa
33. Jeruzalémský biskup Symeon umírá mučednickou smrtí
34. Trajanův zákaz vyhledávat křesťany
35. Evaristus, čtvrtý biskup římské církve
36. Justus, třetí biskup jeruzalémské obce
37. Ignatius a jeho spisy
38. Tehdejší význační hlasatelé evangelia
39. Klementův list a pod Klementovým jménem uvedené spisy
40. Papiovy spisy

Kniha IV.

1. Biskupové v Římě a Alexandrii za Trajanovy vlády
2. Utrpení Židů
3. Po Trajanovi nastoupil Hadrian
4. Apologeti za Hadrianovy vlády
5. Biskupové v Římě za Hadriana
6. Jeruzalémští biskupové od Krista až po Hadriana
7. Biskupové římští a alexandrijští
8. Poslední porobení Židů za Hadriana
9. Marcus, první jeruzalémský biskup po biskupech z obřízky
10. Původci tak zvaného falešného poznání, gnóze, v tehdejší době
11. Hereze Saturnina a Basilida
12. Církevní spisovatelé tehdejší doby, mezi nimiž vynikali Hegesippos
a Justin
13. Hadrianův přípis, jímž zakazuje potrestat křesťany bez soudního výslechu
14. Římští a alexandrijští biskupové za Antoniovy vlády
15. Zakladatelé sekt v tehdejší době
16. Biskupové v Římě a v Alexandrii
17. Justinova kniha proti Marcionovi
18. Justinova Apologie císaři Antoniovi
19. Přípis císaře Antonia úřadům asijské provincie o našem náboženství
20. Melitonova Apologie Verovi
21. Zprávy o žáku apoštolů Polykarpovi
22. Po Antoniovi nastoupil jeho syn Verus s bratrem Luciem
23. Polykarpova mučednická smrt spolu s jinými se Smyrny za vlády Vera
24. Filozof Justin zemřel mučednickou smrtí
25. Mučedníci, o kterých se zmiňuje Justin
26. Justinovy spisy zachované až do naší doby
27. Biskupové římské a alexandrijské církve za Verovy vlády
28. Biskupové antiochijské církve
29. Církevní spisovatelé tehdejší doby
30. Hegesippus, heretici jeho doby a apokryfní spisy
31. Dionysius, korintský biskup, a jeho spisy
32. Theophilus, biskup v Antiochii
33. Filip a Modestus
34. Melito a ti, o kterých se zmiňuje
35. Spisy hierapolského biskupa Apollinaria
36. Musanus a jeho spisy
37. Tatianova hereze
38. Syřan Bardesanes a jeho až dosud zachované spisy

Kniha V.

1. Eleutherus, biskup římské církve
2. Mučedníci v Gallii za vlády Vera a způsob jejich smrti
3. Mučedníci pomáhali těm, kteří při pronásledování selhali
4. Vidění mučedníka Attala
5. Dopisy mučedníků v záležitosti montanistů
6. Svědectví mučedníků o Ireneovi
7. Bůh na prosbu křesťanů sesílá císaři déšť
8. Seznam římských biskupů podle Irenea
9. Dar konat zázraky měli věřící ještě v této době
10. Ireneova zpráva o svatých knihách
11. Biskupové za Commodovy vlády
12. Filozof Panteanus
13. Klement Alexandrijský
14. Jeruzalémští biskupové
15. Rhoden a rozštěpení marcionitů
16. Fryžští falešní proroci
17. Schisma v Římě způsobené Blastem
18. Montanus a jeho falešní proroci
19. Miltiades a jeho spisy
20. Apollonius a jeho vyvrácení názorů frygijské sekty
21. Serapionův názor na frygijskou herezi
22. Ireneus proti schismatikům v Římě
23. Apollonius zemřel v Římě mučednickou smrtí
24. Vynikající biskupové tehdejší doby
25. Tehdejší spor o slavení velikonoc
26. Odpor obcí v Asii
27. Všeobecný souhlas v záležitosti slavení velikonoc
28. Ireneovy spisy zachované až do naší doby
29. Spisy ostatních v tehdejší době slavných mužů
30. První přívrženci Artemonovy hereze a jejich zfalšování Písma svatého

Kniha VI.

1. Pronásledování za Severa
2. Origenova horlivost v jeho mládí
3. Origenes již od mládí učil Božímu slovu
4. Origenovi žáci, kteří zemřeli mučednickou smrtí
5. Potamiaena
6. Klement Alexandrijský
7. Spisovatel Judas
8. Smělý Origenův čin
9. Narcissovy zázraky
10. Jeruzalémští biskupové
11. Alexander
12. Serapion a jeho spisy
13. Klementovy spisy
14. Klementem uváděné knihy Písma svatého
15. Heraclas
16. Origenova horlivost pro Písmo svaté
17. Překladatel Symmachus
18. Ambrosius
19. Svědectví pohanů o Origenovi
20. Dochované spisy z této doby
21. Slavní biskupové tehdejší doby
22. Zachované Hippolytovy spisy
23.Origenova horlivost. Žádá kněžské svěcení
24. Exegetické Origenovy knihy, které napsal v Alexandrii
25. Origenův seznam kanonických knih
26. Heraelas biskupem v Alexandrii
27. Biskupové si váží Origerra
28. Pronásledování za Maximina
29. Fabianus obdivuhodným způsobem určen za římského biskupa
30. Origenovi žáci
31. Africanus
32. Origenovy komentáře napsané v palestinské Caesarei
33. Beryllův blud
34. Císař Philippus
35. Dionysius nástupcem biskupa Heracla
36. Další Origenovy spisy
27. Rozkol mezi Araby
38. Hereze helcessaitů
39. Pronásledování za Decia a Origenovo utrpení v něm
40. Dionysiův osud
41. Alexandrijští mučedníci
42. Dionysius - pokračování
43. Novatus - jeho charakter a hereze
44. Dionysiovo vyprávění o Serapionovi
45. Dionysiův dopis Novatovi
46.Ostatní spisy Dionysiovy

Kniha VII.

1. Špastnost Decia a Galla
2. Tehdejší římští biskupové
3. Cyprian byl pro nový křest vracejících se z hereze
4. Dionysiovy dopisy o této otázce
5. Jednota obcí po pronásledování
6. Sabelliův blud
7. Dionysius dostává od Boha zjevení. Zděděná církevní pravidla
8. Novatova Hereze
9. Hříšný křest heretiků
10. Valerianus a pronásledování za něho
11. Osud Dionysia a křesťanů v Egyptě v tehdejší době
12. Mučedníci v palestinské Caesareji
13. Klid za Galliena
14. Významní biskupové tehdejší doby
15. Mučednictví Marina v Caesareji
16. Vyprávění o Astyriovi
17. Zázračné znamení našeho Vykupitele u Paneas
18. Žena trpící krvotokem dala postavit sochy
19. Jakubův biskupský stolec
20. Dionysiovy velikonoční promluvy a v nich obsažený velikonoční kánon
21. Události v Alexandrii
22. Tehdejší nemoc
23. Gallienova vláda
24. Nepos a jím způsobený rozkol
25. Janovo Zjevení
26. Dionysiovy dopisy
27. Pavel ze Samosaty a jím v Antiochii založená hereze
28. Významní biskupové tehdejší doby
29. Pavel usvědčen bývalým sofistou knězem Malchionem je zbaven své
hodnosti
30. Rozhodnutí synody proti Pavlovi
31. Tehdy vzniklá hereze manichejců
32. Významní církevní učitelé naší doby a kdo z nich žili až do boření kostelů
33. Anatoliův velikonoční kánon

Kniha VIII.

1. Poměry v naší době před pronásledováním
2. Rozboření kostelů
3. Boj mučedníků za pronásledování
4. Významní mučedníci
5. Událost v Nikomedii
6. Císařské dvorní služebnictvo
7. Egypťané, kteří se stali mučedníky ve Fénicii
8. Mučedníci v Egyptě
9. Thébští mučedníci
10. Události v Alexandrii podle zprávy mučedníka Philea
11. Události ve Frygii
12. Velmi mnoho mužů a žen podstoupilo rozličný způsob boje
13. Církevní představení, kteří pravost svého náboženství dosvědčil krví
14. Charakter nepřátel náboženství
15. Chová

Neplkej tak blbě :-DDDKoukám, že svou chabou inteligenci doháníš smajlíkama..To taky o něčem vypovídá..

Jox je dokonce odborník i na.....hlavne at neleci gojimy!

hele,ty...Jox je dokonce odborník i na AM a moudře lidem radí,jak se vyvarovat MMS.A všude ho uznávají a mají rádi.Je to MUDr.rabín Jox.

Neplkej tak blbě :-DDD..co,máme špatnou náladu,dej si léčbu Eusebiem.

Neplkej tak blbě :-DDDhele,ty šašku,(Venco/Joxi/neznabohu),co kdybys přešel na diskusi,která stačí tvýmu intelektu a přestal tady otravovat.

Důkazy nikdo nikdy...Neplkej tak blbě :-DDD

...Ten chlápek měl odvahu...Důkazy nikdo nikdy oficiálně nepředloží,dokud budou masmedia plně v rukou Židů.Jen internet zatím ještě není pod jejich úplnou kontrolou.Takže ti poradím,zkus hledat sám a nečekej,až ti "důkazy" někdo přinese pod nos.

Ten chlápek měl odvahu......Ten chlápek měl odvahu napsat pravdu...

Důkazy prosím.
Do té doby bych si dovolil na svém hodnocení trvat.

Ačkoliv je léčba Eusébiem...Venco Joxi,a nechceš vyzkoušet psychiatrickou léčbu,ta bývá taky někdy zázračně účinná.

Ačkoliv je léčba Eusébiem téměř zázračně účinná, je potřeba ji v pravidelných intervalech opakovat.