Židé

nech toho, rabíne Joxi!

Barte,takhle to dopadá,když...Je vidět, že léčba Eusébiem zabírá.

Je vidět, že i vysoký...Ten chlápek měl odvahu napsat pravdu a nic nenávistnýho v jeho textu nevidim.Až to dokážeš taky,pak si kritizuj.Zatim seš blbec ty sám.

Závěrečná slova vysokého...Je vidět, že i vysoký italský duchovní může být nenávistný blbec.

Hitlerova patologická nenávist nespadla z nebe, měla svý kořeny... třeba i toho italskýho vysokýho duchovního.

Závěrečná slova vysokého italského duchovního A.Ferna v jeho knize "Židovská morálka a mysterium krve".Jsou z roku 1893,takže skutečně nejde o současníka,nebo přívržence Benita Mussoliniho!!!

Závěrečné slovo
Kéž by současní Hebrejci nenapodobovali příklad Pontia Piláta, který odsoudil
Krista, umyl si ruce a zvolal: „Nejsem vinen smrtí tohoto spravedlivého!“
Kéž jejich vzteky soptící tisk nevykřikuje do světa, že pomlouváme jejich rasu mluvením
o rituálu a nakládání s křesťanskou krví. Mnohem lepší by od nich bylo, kdyby
sami nahlédli svého žalostného zaslepení, morálního úpadku a hrozné propasti, do níž
se již před patnácti staletími zřítil pochmurný duch tak hrozného zákoníku, že ani zdaleka
nemá sobě podobného na celém světě. Žádný fanatismus nepochybně není
odsouzeníhodnější než religiózní, a platí univerzální etický princip, že se obrátily tisíce
kacířů, když se přesvědčily o falešnosti svého názoru.
Nezlořečíme těmto zaslepencům, kteří na prahu dvacátého století stále ještě holdují
rituálu, který je krutější než pohanský Baal a Moloch, a ohavnější než egyptská Astate.
Pouze ukazujeme, že v Evropě lidé jako Moses, Levy, Samuel, Sanheti, a podobní,
kteří z religiózních důvodů kupují, prodávají a užívají křesťanskou krev.
Jistě jsou i v opačném táboře takoví, které rmoutí nesmírná hanba, kterou přízrak
hrozného principu vrhá na celou rasu, a nepochybně jsou ještě početnější ti, kdož
si přejí, aby slepě fanatické stádo věřících Talmudu došlo k poznání, že také gój je
člověk a ne bestie.
Kéž by sami Židé spálili takové knihy, a slavnostně a jednoznačně se jich zřekli!
Kéž uhasí nepřirozenou a nepodloženou nenávist, kterou chovají vůči křesťanům, a
řídí se posvátnými zákony, zakazujícími podvod, lichvu a krádež všeho druhu. Teprve
pak přestanou být nebezpečím pro křesťany a soužením národů – teprve pak se jim
dostane toho, co od nich žádají: přístřeší, chléb a svoboda!

Barte,takhle to dopadá,když...Já jsem militantní ateista :-DDD

No to tedy koukám.. V tobě...Barte,takhle to dopadá,když chceš na tohle téma diskutovat,vždycky se objeví nějakej pošahanej(rabín)Jox nebo jeho alter ego Venca a diskusi utopí.

A co je Nový zákon, než...No to tedy koukám.. V tobě je nenávisti jako v celém směšném a přihlouplém Talmudu, Halaše a ostatních těch vašich blábolech dohromady.. Mistři v překrucování pravdy jste právě vy. Ježíš věděl, proč nás před vámi přišel varovat a kdo chce, zjistí vše v Novém zákonu, protože tam je narozdíl od Talmudu pravda a moudrost.. Nejsem ortodoxní věřící, ale ty tvoje kecy se vážně nedají číst, byl by z tebe dobrý rabín- vymeteno na to máš v hlavě dost..

25. MUČEDNÍCI,
O KTERÝCH...ty víš,jak pohřbít diskusi,tady to balim...

25. MUČEDNÍCI,
O KTERÝCH...Myslim si, ze na kopirovani sahodlouhych uryvku z knih diskusni vlakna na doktorka.cz nejsou urcena. Kdo ma zajem se poucit o dejinach rane cirkve, muze si prislusnou literaturu vyhledat sam. Zajimava je naopak konfrontace autentickych nazoru, zejmena pak tech, ke kterym jejich nositele dospivaji samostatnym myslenim. Komu je takove mysleni dano, ten nema zapotrebi ani porusovat pripadna cizi autorska prava.

25. MUČEDNÍCI,
O KTERÝCH SE ZMIŇUJE JUSTIN

Ve své první Apologii se Justin zmiňuje o různých lidech, kteří krátce před ním zemřeli mučednickou smrtí. Uvedu zprávu, která se hodí k úmyslu, který jsme si předsevzali. Justin píše: "Jedna paní se vdala za zhýralce. I ona dříve žila prostopášně. Když však poznala Kristovo učení, vedla pořádný život a stejným způsobem se snaží pohnout svého muže k pořádnému životu. Vysvětlovala mu zásady víry a vyprávěla mu o budoucím trestu ve věčném ohni, který stihne ty, kteří vedou nevázaný a nerozumný život. Muž pokračoval ve svém výstředním životě a svým chováním se odcizoval své manželce. Ta totiž považovala za hřích s ním manželsky žít, poněvadž se snažil proti zákonu přírody a proti právu ukojit svou vášeň rozličným způsobem. Chtěl se s ní proto rozvést. Jeho rodinní příslušníci to neradi viděli. Přesto ji radili zůstat v naději že se snad muž polepší. Přemohla se tedy a zůstala. Když dostala zprávu, že její muž, který odcestoval do Alexandrie, se tam dopouští ještě něčeho horšího, z obavy aby neměla účast na jeho bezbožných hříších, kdyby s ním nadále zůstala v manželství a sdílela s ním stůl i postel, rozvedla se s ním a odešla od něho. Její dobrý muž místo aby se radoval, že jeho paní zanechala svůj dřívější špatný způsob života, kdy se služebnictvem a nádeníky se oddávala výstřednostem a zamilovala si pití a každou neřest a nyní se sama snaží od toho odradit, obžaloval ji že proti jeho vůli se s ním rozvedla a že je křesťankou. Vladaři, ona tě písemně požádala, aby jí bylo dovoleno napřed dát do pořádku domácí záležitosti a potom teprve, až to udělá, aby se směla před soudem zodpovídat. A tys jí to dovolil. Poněvadž její bývalý muž nemohl proti ní předložit žádný důkaz o její vině, obrátil svůj útok proti jistému Ptolemaiovi, který byl jejím učitelem křesťanského náboženství a mnoho již vytrpěl kvůli tomu od Urbicia. Přemluvil setníka, který byl jeho přítelem, aby zatkl Ptolemaia, spoutal jej a položil mu jednu jedinou otázku: Zda je křesťanem. Ptolemaia, který miloval pravdu a varoval se každé lži a podvodu, doznal, že je křesťanem. Na to jej setník dal do vazby a dlouho jej ve vězení trápil. Nakonec jej přivedli k Urbiciovi, který mu stejným způsobem položil jen otázku, zda je křesťanem. Ptolemaios vědom si dober, která přijal Kristovým učením, opět vyznal, že vyznává ono božské učení. Vždyť kdo popírá, že je křesťanem, buď ono náboženství zavrhuje nebo nechce přiznat, že sám není hoden takového náboženství. Nic takového není u křesťana. Když jej Urbicius nechal odvést na popravu, řekl jistý Lucius, který byl rovněž křesťanem, Urbiciovi pro tento nespravedlivý rozsudek: Proč jsi toho člověka, který není ani cizoložník ani chlípník ani vrah ani zloděj či lupič ani se nedopustil žádného zločinu, potrestal jen proto, že doznal, že nese jméno Krista? Urbicie, tvůj rozsudek neodpovídá ani nařízení panovníka Pia, ani císařova syna filozofa ani posvátného senátu. Urbicius na to neodpověděl. Jen řekl Luciovi: Zdá se mi, že i ty jsi křesťan. Poněvadž to Lucius potvrdil, nechal i jeho odvést. Lucius odpověděl, že mu za to děkuje, vždyť, jak dodal, bude osvobozen od špatných pánů a půjde k jednomu dobrému Otci a Králi, k Bohu. I dalšímu třetímu se stalo totéž, že byl odsouzen k témuž trestu. K tomuto vyprávění pak Justin zcela vhodně a bezprostředně připojuje: "Také já nyní očekávám, že mi někdo z jmenovaných nastrojí úklady" a tak dále.

26. JUSTINOVY SPISY ZACHOVANÉ AŽ DO NAŠÍ DOBY

Justin nám zanechal velmi mnoho poučných památek svého vzdělaného a náboženstvím mnoho se obírajícího ducha. Uvedeme jen tituly jeho spisů, které se zachovaly až po dnešní dobu. Kdo se chce poučit, toho na ně odkazujeme. Jeho první spis je řeč, kterou adresoval Antoniovi Piovi, jeho synům a římskému senátu. Je to obhajoba naší víry. Druhý spis rovněž obsahuje obranu víry. Je adresován nástupci stejného jména uvedeného samovládce Antoniovi Verovi, o jehož době právě jednáme. Jinou jeho prací je spis proti Řekům (Pros Hellenas, Adversus gentiles), v němž se dlouze rozepisuje o věcech, které jsou předmětem hledání u nás i u řeckých filozofů, a uvádí svůj názor o povaze zlých duchů. Existuje ještě jiný spis proti Řekům, který se zachoval až do naší doby. Nadepsal jej Vyvrácení (Elenchon, Confutatio, Oratio ad Graecos). Mimo to je ještě pojednání o Boží jednotě (De monarchia Dei), což zdůvodňuje nejen z našich spisů, ale i z děl Řeků. K tomu přistupuje spis s titulem Žaltář (Psaltes) a O duši. V tomto spise přednáší rozdílné názory mající vztah k této otázce i názory řeckých filozofů a slibuje, že je v jiném díle vyvrátí a přednese svůj vlastní názor. Napsal také Dialog proti Židům. Obsahuje rozhovor, který měl v Efezu s velmi významným Židem v tehdejší době Tryfonem. V něm vypráví, jakým způsobem jej přivedla Boží milost k poznání víry, jak se dříve horlivě zabýval řeckou filozofií a s jakým zápalem se věnoval vypátrání pravdy. V této rozmluvě se zmiňuje o Židech, že připravili těžké rány Kristovu učení, když Tryfonovi říká: , Místo abyste činili pokání za své provinění, kterého jste se dopustili, vyslali jste do celého světa k tomu vybrané lidi z Jerusaléma, kteří musili tvrdit, že křesťané jsou sekta popírající Boha a šířit takové pomluvy, jakých jsou schopni jen ti, co nás neznají. Takto dáváte příležitost k nespravedlnosti nejen sobě, ale i ostatním lidem." Dále píše Justin, že prorocké dary září v církvi až do dneška. Rovněž se zmiňuje o Janově Zjevení a výslovně říká, že je to dílo apoštola. Kromě toho uvádí některá proroctví a dokazuje Tryfonovi, že je Židé vyškrtli z Písma. Velmi mnoho spisů mají ještě dnes bratří. Spisy tohoto muže považovali předkové za tak pozoruhodné že Ireneus uvádí z nich některá místa. Ve své 4. knize proti herezím píše:" A vhodně říká Justin ve svém spise proti Marcionovi. Nevěřil bych Pánu, kdyby hlásal že vedle něho existuje ještě jiný Bůh" (Adv. haer. 4,6,2). V 5. knize téhož díla říká: "A vhodně řekl Justin, že před příchodem Pána se ďábel nikdy nerouhal Bohu poněvadž si ještě nebyl vědom svého zavržení". Toto jsem musil uvést, abych dychtící po poučení přivedl k horlivé četbě jeho spisů. Tolik o Justinovi.

27. BISKUPOVÉ ŘÍMSKÉ A ALEXANDRIJSKÉ CÍRKVE ZA VEROVY VLÁDY

V 8. roce zmíněného císaře po Anicetovi který řídil římskou církev 11 let, nastoupil Soter. V alexandrijské obci po Keladionovi, který tam byl biskupem 14 let, převzal vedení Agrippinus.

28. BISKUPOVÉ ANTIOCHIJSKÉ CÍRKVE

Šestým biskupem antiochijské křesťanské obce od doby apoštolů byl Theophilus. Nástupce Heronův byl čtvrtý a po něm jako pátý obdržel biskupský stolec Eros.

29. CÍRKEVNÍ SPISOVATELÉ TEHDEJŠÍ DOBY

V tehdejší době byli slavní Hegesippus, kterého jsme poznali z předešlého vyprávění, dále korintský biskup Dionysius a biskup Pinytus na Krétě. Kromě nich Filip, Apollinaris,13 Melito, Musanus, Medestus a konečně Ireneus. Spisy mnohých se zachovaly až po naši dobu. Obsahují pravověrné učení, jak je apoštolové předali.

30. HEGESIPPOS, HERETICI JEHO DOBY A APOKRYFNÍ SPISY

Hegesippos nám zanechal v 5 knihách, které ještě máme, velmi bohaté svědectví své víry (Hypomnémata Commentarii). Vypráví v nich, že na své cestě do Říma se setkal s velmi mnoha biskupy a že u všech shledal stejné učení. Přece však možno od něho slyšet co po několika poznámkách ke Klementovu listu říká. "Korintská obec setrvávala v pravé víře až do Prima, biskupa v tomto městě. S tímto jsem se přátelsky stýkal, když jsem se plavil do Říma. I s Korintskými jsem se stýkal po mnoho dní a radovali jsme se že zachováváme pravou víru. Když jsem přišel do Říma setrval jsem tam až do doby Aniceta, jehož jáhnem byl Eleutherus. Po smrti Aniceta pak nastoupil Soter a po něm Eleutherus. Při ustanovování nástupce biskupa v každém městě se postupuje tak jak to nařizují Zákon, Proroci a Pán". Týž spisovatel se také zmiňuje o původcích herezí své doby takto: Když Jakub Spravedlivý z téže příčiny jako Pán zemřel mučednickou smrtí, byl biskupem ustanoven opět Symeon syn svého strýce Kleofáše. Tomuto jako druhému biskupovi dali všichni přednost, poněvadž byl příbuzným Pána. Až dosud se křesťanská obec nazývala panenskou, poněvadž nebyla dosud poskvrněna falešným učením. Poznenáhlu ji začal kazit Theobuthis, který těžce nesl, že nebyl zvolen biskupem. Patřil k jedné ze sedmi sekt, které vznikly v židovském národě. Zakladatelé sekt byli Šimon, podle kterého se nazývají simoniani, Eleubios, podle něhož eleubiani, Dositheos, podle něhož se nazývají dositheani, Gortheos, podle něhož gorthenští, Masbotheos, podle něhož masobothejští. Od těchto pocházejí menandrité, marcionité, karpokrati, valentiniani, basilidové a saturniani. Ti mají své vlastní navzájem se různící učení. Z těchto vyšli falešní Kristové, falešní proroci a falešní apoštolové, kteří roztrhli jednotu církve nesprávnou naukou o Bohu a jeho Pomazaném: ` Týž spisovatel uvádí mimo to také staré židovské sekty. "Byly však rozdílné názory", říká, "na obřízku mezi izraelskými syny, stejně tak i na Judovo pokolení a na Krista. Patřili k nim essejci, galilejští, hemorabaptisti, masbotheové, samaritáni, saduceové a farizeové". Napsal ještě mnohé jiné, o čem jsme se částečně zmínili, když jsme mluvili o jeho době. Rovněž cituje něco z Evangelia Židů v syrštině a hebrejštině a tím dává jasně najevo, že byl věřícím ze židovství. Pak se zmiňuje ještě o něčem, co čerpal z židovského ústního podání. Nejen on, ale i Ireneus a celá řada starých nazývali Šalamounova Přísloví učebnicí všech ctností pro jejich moudrost. Co se týče apokryfních knih, píše, že některé z nich napsali někteří heretici teprve v jeho době. Přejděme však k něčemu jinému!

31. DIONYSIUS, KORINTSKÝ BISKUP, A JEH

Kniha IV.

1. BISKUPOVÉ V ŘÍMĚ A ALEXANDRII ZA TRAJANOVY VLÁDY

Kolem 12. roku Trajanovy vlády zemřel biskup alexandrijské církve Cerdo (Kerdón) o kterém jsme krátce před tím mluvili. Jako čtvrtý po apoštolech vedl tamní církev Primus. V téže době po 8 leté vládě usedl na biskupský stolec v Římě Alexander jako pátý nástupce Petra a Pavla.

2. UTRPENÍ ŽIDŮ ZA TRAJANA

Učení a církev našeho Pána den ze dne stále více vzkvétaly a rostly. Židy naproti tomu stíhala pohroma za pohromu. V 18. roce Trajanovy vlády propukly židovské bouře, ve kterých přišlo mnoho lidí o život. Židé žijící v Alexandrii a v ostatním Egyptu i Židé žijící v Cyreně podněcováni démonem vzpoury začali rozdmychávat nenávist proti Řekům, žijícím mezi nimi. Nenávist stále více sílila, až z toho v následujícím roce vypukla ne bezvýznamná válka. Tehdy místodržícím nad celým Egyptem byl Lupus. Při první srážce zvítězili Židé nad Řeky. Tito uprchli nyní do Alexandrie, zajali ve městě bydlící Židy a pobili je. Když cyrenští Židé nedostali z Alexandrie žádnou pomoc, začali pod vedením Lucuasovým plenit egyptské prefektury. Císař poslal proti nim pěší vojsko, jezdce i loďstvo pod vedením Marcia Turba. Marcius Turbo v dlouhotrvající bitvě pobil mnoho tisíc Židů nejen z Cyreny, ale i z Egypta, kteří přišli na pomoc svému jakoby králi Lucuasovi. Poněvadž se císař obával, že Židé v Mezopotamii by mohli přepadnout tamní obyvatele, přikázal Luciu Quintovi, aby Židy vystěhoval z provincie. Tento tedy proti nim vytáhl s vojskem a nesmírně mnoho jich pobil. Za tento úspěch byl císařem jmenován místodržícím v Judeji. O tom vyprávějí i řečtí spisovatelé, když pojednávali o událostech tehdejší doby.

3. PO TRAJANOVI NASTOUPIL HADRIAN

Trajan panoval bez šesti měsíců 20 let. Po něm nastoupil Aelius Hadrian1

4. APOLOGETI ZA HADRIANOVY VLÁDY

Tomuto císaři věnoval a předal Quadratus2 spis, ve kterém obhajuje naši víru, protože někteří špatní lidé se pokusili napadat naše lidi. Tento spis mají nyní velmi mnozí bratří stejně jako my. Je jasným důkazem o smýšlení tohoto muže a jeho apoštolské pravověrnosti. Že žil hodně dávno, dosvědčují tato jeho slova: "Viděli, co náš Spasitel konal. Totiž ti, kteří byli uzdraveni či které vzkřísil z mrtvých. Lidé je viděli, nejen když je uzdravil či vzkřísil z mrtvých, nýbrž i potom. Nežili pouze tehdy, kdy náš Spasitel pobýval na zemi, nýbrž ještě dlouho po jeho odchodu. Někteří z nich se dožili naší doby." Tolik o Quadratovi. Rovněž Aristides3, věrný stoupenec našeho náboženství zanechal stejně jako Quadratus apologii víry a tento spis věnoval Hadrianovi. Ještě dnes jej mnozí mají.

5. BISKUPOVÉ V ŘÍMĚ A ALEXANDRII ZA HADRIANA

V třetím roce Hadrianovy vlády zemřel římský biskup Alexander. Církev spravoval 10 let. Jeho nástupcem byl Xystus. Právě v tuto dobu zemřel i alexandrijský biskup Alexandr, který vedl tamní církev 12 let. Po něm ji vedl Justus.

6. JERUZALÉMŠTÍ BISKUPOVÉ OD KRISTA AŽ PO HADRIANA

Jak dlouho každý z jeruzalémských biskupů spravoval církev, jsem nikde nemohl nalézt. Byli totiž jen krátkou dobu biskupy. Tolik přece jen vím z písemných památek, že až k potlačení Židů za Hadriana bylo 15 biskupů. Měli to být rodilí Hebreové, ale učení Pomazaného (Krista) přijali upřímně. Proto také je muži, kteří o tom rozhodovali, prohlásili za hodné biskupské služby. Tehdy totiž celá jeruzalémská obec se skládala z věřících Hebreů a to od doby apoštolů až do tehdejší války4, kdy Židé opět se vzbouřivší byli od Římanů v těžkých bojích poraženi. Od té doby přestali být biskupy muži obřezaní. Zde by bylo na místě vypočítat je od samého začátku. Prvním byl Jakub zvaný bratr Pána. Po něm jako druhý Symeon, třetí Justus, čtvrtý Zachaeus, pátý Tobias, šestý Benjamin, sedmý Jan, osmý Mathias, devátý Filip, desátý Seneca, jedenáctý Justus, dvanáctý Levi, třináctý Efres, čtrnáctý Josef a patnáctý jako poslední Juda. Toto jsou biskupové města Jeruzaléma od doby apoštolů až do uvedené doby a všichni byli z obřízky.

7. BISKUPOVÉ ŘÍMŠTÍ A ALEXANDRIJŠTÍ

Když Hadrian vládl právě 12 let, nastoupil po Xystovi, který spravoval biskupský stolec v Římě 10 let, jako sedmý po apoštolech Telesphorus. O rok a několik měsíců
později řídil církev v Alexandrii Eumenes, šestý v pořadí. Jeho předchůdce řídil církev 11 let.

8. POSLEDNÍ POROBENÍ ŽIDŮ ZA HADRIANA

Vzpoura Židů se stále víc a více rozšiřovala. Toto šílené jednání dalo místodržícímu v Judeji Rufovi, když obdržel od císaře vojenskou posilu, příležitost proti nim bez milosti zakročit. Pobil tisíce mužů, žen a dětí a současně podle válečného práva jim vzal pozemky a majetek. Vůdcem Židů byl tehdy jistý Barchochebas (Bar Kochba), což znamená "hvězda". Byl to krvežíznivý a loupeživý člověk a kvůli svému jménu nakládal s nimi jako s otroky. Namlouval jim, že k nim přišel jako hvězda s nebe aby byl jejich světlem v neštěstí. Nejhorší válečný plamen vzplanul v 18. roce Hadrianovy vlády u města Béthéru, jednoho z velmi opevněných měst nepříliš vzdáleného od Jeruzaléma. Obležení trvalo dlouho. Hlad a žízeň dovršily zkázu vzbouřenců. Zasloužený trest stihl rovněž původce vzpoury. Hned na to bylo celému národu zákonnými nařízeními a na Hadrianův rozkaz zakázáno od nynějška vstoupit do okolí Jeruzaléma. Císař chtěl, aby už ani z dálky nemohli vidět mateřskou půdu. To vypráví Ariston z Pelly. Tímto způsobem mělo být město zbaveno Židů, zcela zbaveno původních obyvatel a obydleno lidmi jiných národností. Také město Jeruzalém bylo nyní pojmenováno k poctě císaře Aelia Hadriana Aelií5.

9. MARCUS, PRVNÍ JERUSALÉMSKÝ BISKUP PO BISKUPECH Z OBŘÍZKY

Křesťanská obec tohoto místa se nyní skládala z křesťanů pohanského původu. První, který po biskupech z obřízky převzal vedení tamních křesťanů, byl Marcus.

10. PŮVODCI TAK ZVANÉHO FALEŠNÉHO POZNÁNÍ, GNÓZE, V TEHDEJŠÍ DOBĚ

Zatímco křesťanské obce zářily po celém světě jako jasné hvězdy a víra v našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista všude kvetla, ďábel, nepřítel pravdy a neustálý krutý nepřítel lidské spásy obrátil všechno své umění proti církvi. Zpočátku proti ní bojoval pronásledováním. Nyní však, poněvadž mu byla uzavřena veškerá cesta, pokusil se o to jinými prostředky. Posloužili mu za nástroj a za služebníky ke zkáze duší špatní a lstiví lidé. Vymýšlel si všechno možné, aby pomocí těchto podvodníků pod rouškou vyznání naší víry jednak věřící strhl do propasti zkázy, jednak ty, kteří neznali naší víru, odvedl od cesty přinášející spásu.

11. HEREZE SATURNINA A BASILIDA

Menader, o kterém jsme se zmínili jako nástupci Simona Maga, je původcem jakési stvůry s dvěma jazyky, s dvěma hlavami podobné hadu, Saturnina z Antiochie a Basilida z Alexandrie. Tito jsou původci dvou sobě odporujících herezí. Podle Irenea Saturninus v hlavních bodech učí totéž co Menander, Básilides však pod rouškou hlubšího tajemství svými vymyšlenými bajkami šel mnohem dále (Adv. haer. I,24). V té době velmi mnoho církevních mužů bojovalo za pravdu a se vší výmluvností hájilo apoštolské církevní učení. Někteří se také snažili dát písemnou formou do rukou budoucím věřícím ochranný prostředek proti právě jmenovaným herezím. Z těchto práce tehdy velmi váženého spisovatele Agrippy Kastora, jíž odkrývá hrozné Basilidovy podvody a vyvrací jeho názory, se zachovala až do naší doby. Kastor, když odhaluje tajné učení Basilidovo, sděluje také, že tento Basilides vydal 24 knih o evangeliu. Prý si také vymyslil ve skutečnosti nikdy neexistující proroky jako je Barcabba a Barkoph a ještě jiné. Prý jim dal barbarské jméno, aby vzbudil úžas u těch, kteří jej obdivovali. Dále prý učil, že nic nemá proti pojídání bohům obětovaných jídel a v době pronásledování že je dovoleno zřeknout se víry. Podle zvyku pythagorovců ukládal dále svým přívržencům pětileté mlčení. Uvedený spisovatel uvádí ještě jiné názory Basilidovy a bludy jmenovaných herezí.
Ireneus píše, že jejich současníkem byl Karpokrates, otec jedné sekty tak zvaných gnostiků. Tito chtěli magické umění Šimona Maga vykonávat zcela veřejně a nikoli již potají. Ano, chlubili se dokonce svým zázračným nápojem, který vyvolává určité sny a je ochranou proti démonům, a ještě jinými prostředky. Učili, že kdo chce dokonale vniknout do tajemství jejich učení či vniknout do jejich hrůzného systému, musí páchat i ty nejhorší ohavnosti. Světských vládců, jak se vyjadřovali, možno se zbavit jen tím, že místo obvyklých darů budou co nejoplzleji jednat. Tedy těchto lidí využil zlověstný démon, aby svedené věřící učinil svými otroky a nástrojem zkázy a nevěřícím aby poskytl hojnou látku k tupení Božího Slova. Vždyť jimi šířené falešné zprávy měly potupit všechen křesťanský lid. Právě proto se u tehdejších pohanů rozšířilo nesmyslné a hříšné mínění, že máme hříšný poměr s matkami a sestrami a jíme pokrmy, nad nimiž byla vyslovena kletba. A přece se neměl z toho démon dlouho radovat. Pravda zvítězila a během doby zářila v ještě větším lesku. Pravdou vyvrácené výmysly odpůrců záhy zmizely. Jedna sekta za druhou i se svými novotami se rozplynula, rozštěpily se do mnohotvárných podob a brzy zanikly. Všechny osvěcující pevná ve svých zásadách Církev mající naprostou pravdu naproti tomu den ze dne rostla. Před celým pokolením Řeků i barbarů ukázala svou důstojnost, poctivost a vznešenost stejně jako upřímné smýšlení a čistotu svého božského učení i způsobu života. Časem přestali tupit křesťanství. Jedině naše učení zvítězilo, poněvadž vítězilo čestností, rozumným názorem a moudrou božskou naukou. Od té doby až po naši dobu se nikdo neodvážil urážet naši víru či proti ní vznést podobné pomluvy, jak to rádi v dřívějších dobách naši protivníci rádi činili.

12. CÍRKEVNÍ SPISOVATELÉ TEHDEJŠÍ DOBY, MEZI NIMIŽ VYNIKALI
HEGESIPPOS A JUSTIN

Ostatně v té do

20. PŘÍBUZNÍ NAŠEHO SPASITELE

"V tehdejší době zůstali z příbuzenstva Pána ještě vnuci Judy nazývaného podle těla bratrem Pána. Tito (heretici) udali, že pochází z Davidova rodu. Jakýsi Evocatus je proto přivedl k císaři Domitianovi. Tento stejně jako Herodes měl strach z Krista. Ptal se, zda pocházejí z Davidova rodu a oni to potvrdili. Pak se jich ptal, jaký mají majetek a jak velké je jejich jmění. Oba odpověděli, že mají jen 9 000 denárů a z toho každému že patří polovina. Ale ani to, říkali, neměli v hotových penězích, nýbrž v poli, které obnáší jen 39 jiter7. Z toho že zaplatili poplatky a sami
že se živí vlastníma rukama. Na to mu ukázali své ruce ztvrdlé prací a plné mozolů. Když se jich ptal na Krista a jeho království, jakého že je druhu to království, kdy a kde se může Kristus zjevit, odpověděli, že to není žádné světské ani pozemské království, nýbrž nebeské a andělské, které se zjeví na konci času, potom že Kristus přijde v celé své velebnosti soudit živé i mrtvé a každému odplatí podle jeho skutků. Za to je Domitian neodsoudil. Pohrdl jimi jako zcela prostými lidmi. Propustil je a přikázal také zastavit pronásledování církve. Tito, poněvadž nebyli pouze vyznavači, nýbrž byli z rodu Pána, stali se po svém osvobození představenými křesťanských obcí a žili, když zase nastal klid, až do doby Trajana." Tolik Hegesippus. Také Tertullian vypráví o Domitianovi toto: "I Domitian se jednou pokusil učinit totéž a účastnit se na Neronově krutosti. Já si myslím, poněvadž nyní mají někteří rozum, že brzy upustil od toho a odvolal i tresty vyhnanství." (Apologet. V).
Po 15 leté Domitianově vládě převzal správu říše Nerva.9 Jak nás dějepisci oné doby zpravují, rozhodl se římský senát odejmout Domitianovi čestný titul, propustit všechny jím do vyhnanství odsouzené" vrátit je do vlasti a znovu dosadit na jejich majetek. Tehdy podle staré tradice apoštol Jan opustil své místo ve vyhnanství na Pathmu a zase pobýval v Efezu.

21.CERDO (KERDON), TŘETÍ BISKUP ALEXANDRIJSKÉ CÍRKVE

Po přes rok trvající vládě Neronově nastoupil na trůn Trajan.10 V prvním roce jeho vlády po Abiliovi, který vedl 13 let alexandrijskou církev, nastoupil Cerdo. Ten byl počínaje Annianem třetí biskupem onoho města. Tehdy stál ještě Klement v čele římské církve. Klement byl třetím, kteří po Petrovi a Pavlovi seděli na tamnějším biskupském stolci. Prvním byl totiž Linus a druhým Anacletus.

22. IGNATIUS, DRUHÝ BISKUP V ANTIOCHII

Evodius byl prvním antiošským biskupem. Druhým byl Ignatius a těšil se velké vážnosti.

23. SYMEON, DRUHÝ BISKUP V JERUZALÉMĚ

V oné době po bratru našeho Spasitele řídil jeruzalémskou křesťanskou obec jako druhý biskup Symeon.

24. VYPRÁVĚNÍ O APOŠTOLOVI JANOVI

Tehdy byl naživu v Asii onen učedník, kterého Pán miloval, totiž Jan, a po návratu ze svého vyhnanství na ostrově po Domitianově smrti řídil tamní církve. Že Jan byl tehdy skutečně naživu, možno si ověřit slovy dvou svědků. Mohou být považováni za spolehlivé, ježto byli bojovníky za církevní pravověrnost. Myslím tím Irenea a Klementa Alexandrijského. První píše ve 2. knize spisu proti heresím toto: "Všichni velmi staří, kteří se stýkali s učedníkem Pána Janem, dosvědčují, že to Jan vyprávěl. Vždyť žil mezi nimi až do Trajanovy doby" (Adv. haer. II,22). Ve stejné knize říká také: "Ale i církev v Efezu, kterou založil Pavel a ve které Jan pobýval až do doby Trajana, je pravdivou svědkyní pro apoštolskou tradici" (Adv. haer. III,4). Klemens ve spise Bude bohatý spasen (Quis dives salvetur) udává stejnou dobu a připojuje k tomu událost, která byla velmi přitažlivá pro ty, kteří rádi slyší o něčem užitečném a krásném. Vezmi jeho knihu do ruky a čti o události, která zní takto:
"Vyslechni pověst, která však není žádnou pověstí, nýbrž vypráví o skutečné události, která se přihodila apoštolovi Janovi a která se uchovala v paměti. Když tento Jan se po smrti tyrana vrátil z ostrova Pathmu do Efezu, šel na prosbu věřících k obyvatelům sousedních provincií, jednak aby tam ustanovil biskupy, jednak aby tam zřídil křesťanské obce a jednak aby Duchem Svatým mu označené muže ustanovil duchovními. Přišel i do jednoho města nedaleko Efezu. Někteří to město uvádějí jménem (pozn.: Smyrna). Když bratry posílil a potěšil, uviděl statného jinocha příjemného vzhledu a ohnivé povahy. Pohlédl na biskupa, kterého vysvětil a řekl mu: Tohoto ti ve vší vážnosti doporučuji a svědkem budiž obec i Kristus. Když biskup přijal jinocha a přislíbil vše udělat, Jan znovu opakoval, co nařídil biskupovi. Biskup přijal doporučeného jinocha do svého domu, vychoval jej, chránil, staral se o něho a nakonec ho pokřtil. Potom polevil v péči a bdělosti v domnění, že jinocha ochrání nejdokonalejší ochranný prostředek, totiž pečeť Pána.11 Jinoch příliš brzo puštěn z dohledu dostal se do špatné společnosti lenivých, zhýralých špatných soukmenovců. Nejprve jej k sobě přilákali skvostnými hostinami, potom jej vzali sebou účastnit se jejich větších podniků. Jinoch si na to pomalu zvykal, a čím větší byly jeho přirozené vlohy, tím více jako splašený silný kůň, který odbočí se správné cesty a hryže oprati, se řítil do propasti. Nakonec přestal doufat v Boží pomoc. Nepomýšlel již jen na malá provinění, nýbrž se rozhodl, protože myslel, že už je ztracen, dopouštět se zločinů a sdílet stejný úděl s ostatními. Vzal je sebou a založil loupežnou bandu. Stal se jejich vůdcem a všechny překonal násilností, vražděním a ukrutností. Po nějaké době povinnost volala Jana opět do toho města. Když vyřídil záležitosti, kvůli kterým přišel, řekl biskupovi: "Biskupe, vrať nám, co jsme ti svěřili já a Kristus před tváří celé obce". Ten byl nejprve překvapen, poněvadž si myslel, že snad na něm neprávem žádá peníze, které nepřijal. Jako nemohl na jedné straně vyhovět, poněvadž nic neměl, tak na druhé straně nemohl nevěřit Janovi. Jak však Jan řekl: "Žádám zpět jinocha a duši bratra", zabědoval stařec a se slzami v očích řekl: Ten zemřel. Kdy a jakou smrtí? zeptal se Jan. Zemřel Bohu, zněla odpověď, stal se špatným a zkaženým člověkem a nakonec i lupičem. Bydlí se stejně smýšlejícími společníky, ne v církvi, ale na hoře. Tu roztrhl apoštol své roucho, v nářku se bil do čela a zvolal: Učinil jsem tě strážcem duše mého bratra! Obstarej mi koně a dej mi průvodce! Apoštol na to odjel z křesťanské obce. Když Jan přišel na místo, kde se lupiči zdržovali, chopila se jej stráž. Nepomýšlel utéci ani neprosil, nýbrž hlasitě řekl: Právě proto jsem přišel, zaveďte mne k veliteli! Ten mezitím jej čekal ve svém brnění. Jak však poznal přicházejícího Jana, studem se obrátil na útěk. Apoštol bez
ohledu na své stáří běžel za ním tak rychle, jak jen mohl, a volal: Proč utíkáš, můj synu přede mnou, před svým otcem, neboj se! Máš ještě naději na záchranu. Chci Kristu skládat účty za sebe. Bude-li to nutné, dobrovolně zemřu místo tebe, jako Kristus zemřel za nás. Svůj život dám za tvůj. Klidně vstaň, věř, Kristus mne poslal. Jak slyšel tato slova, napřed zůstal stát a pohleděl k zemi, potom odhodil zbraň, třásl se a začal plakat. Objal starce, prosil, jak jen mohl, se slzami v očích za odpuštění. Tak kleče na kolenou slzami v očích byl po druhé pokřtěn. Jen pravou ruku skrýval. Apoštol jej však zapřísahal, že obdržel pro něho odpuštění od Spasitele. Poklekl před ním vzal jej za pravici jakoby lítostí umytou, políbil ji a vedl jej do obce. Zde se za něho hodně modlil, dlouhými posty s ním bojoval, mnoha dojímavými slovy mu dodával odvahu a prý neodešel, dokud jej znovu nevrátil církvi. Dal tím velký příklad opravdového pokání, viditelný pomník znovuzrození, vítězné znamení viditelného zmrtvýchvstání".

25. POŘADÍ EVANGELIÍ

Toto Klementovo vyprávění jsem uvedl pro poučení čtenářů. Nyní chceme uvést i spisy tohoto apoštola, o jejichž pravosti nikdo nepochybuje. Především musí zde být uvedeno podle něho nazvané evangelium, které je dobře známé všem křesťanským obcím pod nebem. Že však z dobrého důvodu bylo od předků uvedeno jako čtvrté po třech jiných evangeliích, to vysvitne z následujícího. Obdivuhodní a opravdu Bohu milí muži - myslím tím Kristovy apoštoly - žili neposkvrněným životem a ozdobili svou duši všemi ctnostmi. Jejich řeč však nebyla vytříbená. Důvěřovali v božskou a zázraky činící sílu jim od Vykupitele propůjčenou. Nechtěli a ani se to nepokoušeli vykládat učení svého Mistra vyumělkovanými slovy. Opírajíce se jedině o svědectví Božího Ducha, který v nich působil, a o sílu Kristovu, která skrze ně učinila mnoho zázraků, hlásali po celém světě poznání nebeského království. Nedělali si velkou starost se sepsáním knih, protože byli pověřeni mnohem důležitějším a lidské síly přesahujícím úkolem. Aspoň Pavel, který svou schopností vyjadřovat se a plností myšlenek všechny překonal, zanechal nám jen několik málo listů, ač by mohl nám sdělit tisíce tajemstvích. Vždyť jeho pohled dosáhl až do třetího nebe a vtržen do božského ráje byl poctěn slyšet tam tajemná slova. I ostatní učedníci našeho Spasitele, totiž 12 apoštolů, 70 učedníků a kromě těchto ještě nespočet jiných nebyli neobeznámeni s těmi věcmi. Ze všech učedníků Pána zanechali nám písemnou památku jen Matouš a Jan. Avšak i tito byli prý přinuceni ke psaní. Matouš, který z počátku hlásal evangelium Hebreům, když měl odejít k jiným národům, napsal v mateřštině evangelium po něm nazvané. Snažil se těm, od kterých odešel, nahradit písmem, co jeho odchodem ztratili. Když potom Marek a Lukáš napsali evangelia po nich nazvaná, rozhodl se nakonec i Jan, který až dosud učil ústně, napsat evangelium z tohoto důvodu:
Tři před tím zmíněná evangelia již všeobecně známá byla přinesena Janovi. Jan prý je schválil a dosvědčil pravdivost. Jenom prý poznamenal, že chybí písemné v

A nejhorší ze všech jsou trpasličí křesťané

Je potřeba tady urychleně nasadit léčbu Eusébiem.

18. PHILOVY SPISY

Philo, bohatý myšlenkami, velmi poctivý ve svém prošetřování Písma svatého vydal mnoho různých komentářů psaných krásnou řečí. Předně je to pojednání o událostech v Genesi, kde probírá jednotlivé události pod názvem "Alegorie svatého Zákona". Dále jsou to podrobná vysvětlení některých obzvlášť těžkých kapitol Písma svatého, v nichž řeší některé otázky. Dal jim vhodný název "Otázky a odpovědi k první a druhé Mojžíšově knize". Mimo to vypracoval různá pojednání, ku příkladu 2 knihy "O rolnictví", "O opilství" a jiné rozličného obsahu jako o tom, co si zdravý rozum přeje a čeho se hrozí, o jazykovém zmatku, o útěku a opětném shledání, o tom kdo je dědicem Božích dober či O rozdělení na rovné a nerovné díly, O třech ctnostech, které s jinými popsal Mojžíš. Dále o těch, jejichž jména byla změněna a proč byla změněna. V tomto pojednání říká, že psal o dvou Zákonech. Krom toho napsal pojednání O vystěhování, O životě jednoho moudrého, který se zdokonalil ve spravedlnosti, O nepsaných zákonech, O gigangech, O neměnnosti Boha. Dále 5 knih o tom že podle Mojžíšova názoru jsou sny od Boha. To je to, co se nám zachovalo z jeho komentářů ke Genesi.
K druhé knize Mojžíšově (Exodu) víme, že napsal 5 knih Otázky a odpovědi pak knihu O svatostánku, O deseti přikázáních, potom O obětních zvířatech a druzích obětí, O odměně dobrých a trestu, který je v Zákoně určen špatným. K těmto přistupují ještě jednotlivé spisy, ku příkladu kniha O prozřetelnosti, O Židech, O Alexandrovi či o tom, že nerozumná zvířata mají rozum. Dále napsal o tom, že každý špatný člověk je otrokem. K tomu je připojena kniha o tom, že každý ctnostný člověk je svobodný. Vedle těchto je od něho kniha o rozjímavém životě či o modlitebnících. Z této knihy jsme vzali zprávy o životě apoštolských mužů. Také komentáře ke jménům vyskytujícím se v Zákoně a Prorocích mají být jeho prací. Když za Gaia přišel do Říma napsal knihu o Gaiově hněvu vůči Bohu, kterou ironicky nazval Ctnosti a za vlády Claudia ji měl přečíst před celým římským senátem. Byl přijat s takovým obdivem, že jeho spisy byly poctěny uložením ve veřejných knihovnách.

19. VYHNÁNÍ ŽIDŮ ZA CÍSAŘE CLAUDIA

V téže době kdy Pavel vykonal svou cestu z Jerusaléma až do Illyrie, vyhnal Claudius Židy z Říma. Proto Aquilas a Priscilla odešli s ostatními Židy z Říma a vydali se do Asie. Tam se stýkali a apoštolem Pavlem, který před nedávnem založené obce utvrdil v Božím slovu. I o tomto nás zpravuje Písmo svaté ve Skutcích apoštolských (Sk 18,2,3).

20. NEŠTĚSTÍ ŽIDÚ V JERUSALÉMÉ O VELIKONOCÍCH

Když ještě Claudius spravoval záležitosti říše, vypukla v Jerusalémě o velikonocích vzpoura. Prý na 30 000 Židů bylo kolem chrámu buď pobito nebo ušlapáno. Slavnost se v celém národě proměnila ve smutek a pláč, který bylo slyšet v každém domě (Antiquit. 20,5). Vypráví o tom Josef. Mezitím Claudius dosadil za židovského krále Agrippu, syna Agrippy, a Felixe ustanovil. za správce celého Samařska, Galileje a Pereje.

21. NERO NÁSTUPCE CLAUDIŮV

Claudius vládl 13 roků a 8 měsíců. Po jeho smrti nastoupil Nero.17

22. UDÁLOSTI V JERUSALÉMĚ ZA VLÁDY NERONA

V době císaře Nerona, když byl Felix zemským správcem Judeje, vznikly mezi kněžími rozepře. O tom nám vypráví Josef ve 20. knize Starožitností. "Nyní se také velekněží hádali s kněžími a představenými jerusalémského obyvatelstva. Každý z nich si shromažďoval ty nejsmělejší a po novotách toužící lidi a postavil se do jejich čela. Při setkáních se častovali nadávkami a kamením. Nikdo se v tom ohledu neznal. Všude vládla anarchie jako ve městě, kde není žádná vrchnost. Velekněží šli ve svých přehmatech a drzosti tak daleko, že se neostýchali poslat své služebníky do stodol, kde se mlátilo, aby vybrali od kněží patřičný desátek. To mělo za následek, že chudší kněží měli bídu. Zvůle potlačila právo".
Tento historik také vypráví, že právě v té době se vynořil v Jeruzalémě jakýsi druh lupičů, kteří prý ve dne a uprostřed města zabíjeli, koho potkali. Jmenovitě o svátcích se mísili mezi lidi a dýkami ukrytými pod šatem zabíjeli urozené muže. Když byli zraněni, předstírali své rozhořčení s těmi, co stáli kolem. Když jim lidé uvěřili, zůstali zcela neodhaleni. První, kdo jim padl za oběť, byl velekněz Jonathan, po něm však jich bylo mnoto zabíjeno. Nakonec byli lidé tak vystrašeni, že každý očekával smrt, jako by byla válka.

23. EGYPŤAN, O KTERÉM SE ZMIŇUJÍ SKUTKY

Potom trochu dále uvádí Josef toto: "Větší neštěstí než toto způsobil Židům falešný prorok z Egypta. Objevil se totiž v krajině podvodník, který se vydával za proroka. Shromáždil kolem 30 000 lidí oklamaných jeho uměním. Ty vedl z pouště na tak zvanou Olivovou horu a chtěl odtud udeřit na Jeruzalém, násilím se ho zmocnit a pak se prohlásit pánem nad římskou posádkou i nad národem. Účastníci na vpádu měli mu sloužit jako tělesná stráž. Felix se dozvěděl o jeho úmyslu a postavil se
proti němu se svými římskými vojáky. Také všechen lid se účastnil obrany. Když došlo k utkání, uprchl Egypťan s několika málo svými přívrženci. Většina jeho přívrženců byla však pobita nebo zajata." Tak vypráví Josef ve své druhé knize Války židovské. Stojí za to srovnat co vypráví Josef o Egypťanovi s tím, co vyprávějí Skutky apoštolů. (Sk 21,38). V době Felixově tehdy řekl velitel (Lysanias) v Jeruzalémě Pavlovi, když se Židé vzbouřili: "Nejsi ten Egypťan, který nedávno pobouřil lid a na poušť odvedl 4 000 zbojníků?" (Sk 21,38). Toto jsou události za zemského správce Felixa.

24. PAVEL ODVEDEN V POUTECH Z JUDEJE DO ŘÍMA A TAM BYL PROPUŠTĚN NA SVOBODU

Jako Felixova nástupce18 poslal Nero Festa. Za něho měl Pavel obrannou řeč a byl odveden v poutech do Říma. Jeho průvodcem byl Aristarchos, kterého také ve svém listě nazývá svým spoluvězněm (Kol 4,10). Lukáš, který napsal Skutky apoštolské, uzavírá své vyprávění tím, že dosvědčuje, že Pavel plné 2 roky žil ve svobodné vazbě a nerušeně hlásal Boží slovo (Sk 28,30). Když tehdy apoštol obhájil před soudci svou věc, znovu ve službě evangelia podnikl cestu. Nakonec po druhé přišel do uvedeného města a tam ukončil svůj život mučednickou smrtí. Ve vězení napsal svůj druhý list Timotheovi, ve kterém se zmiňuje o své dřívější obhajobě i jasně naznačuje svou blízkou smrt. Slyš jeho vlastní svědectví! "Při mé první obhajobě nebyl nikdo při mně, všichni mne opustili. Nebudiž jim to přičítáno za vinu! Ale Pán byl při mně a posílil mne, aby skrze mne se naplnilo kázání (evangelia) a aby je slyšeli všichni národové; i byl jsem vysvobozen z tlamy lví" (2 Tim 4,16). Těmi slovy jasně naznačuje, že poprvé byl vysvobozen ze lví tlamy, aby se mohlo evangelium skrze něho rozšířit. Jak se zdá, má tu na mysli Nerona kvůli jeho ukrutnosti. Pak však nic podobného jako "osvobodí mne ze lví tlamy" nepřipojuje. Viděl již v duchu blížící se svůj konec. Proto po slovech "Budu vysvobozen ze lví tlamy" připojuje větu "Pán mne vysvobodí ode všeho zlého a ochrání mne pro své nebeské království", čímž naznačuje svou mučednickou smrt. Tuto smrt ještě jasněji předpovídá v témže dopise slovy "Vždyť já se vydávám již v oběť a čas mé smrti nastává" (2 Tim 4,6). V tomto druhém listě Timotheovi sděluje, že jediný Lukáš byl při něm, když jej psal, při jeho první obhajobě však Lukáš nebyl. Zdá se, že Lukáš v té době ukončil své Skutky apoštolů poněvadž vyprávěl o všech událostech, pokud byl s Pavlem. Toto jsem uvedl, abych ukázal, že Pavel nezemřel mučednickou smrtí při prvním Pavlovu příchodu do Ř2íma, o kterém mluví Lukáš. Je také pravděpodobné, že Nero, který na počátku své vlády se jevil mírnější, přijal Pavlovu obhajobu víry milostivěji, a že potom teprve, když se dostal na zločinnou cestu, se stali spolu s ostatními i apoštolové obětí jeho zločinného jednání.

25. JAKUB ZVANÝ BRATR PÁNA ZEMŘEL MUČEDNICKOU SMRTÍ

Pavel se odvolal k císaři a byl Festem poslán do I2íma. Poněvadž Židé, kteří připravili Pavlovi tolik úkladů, byli ve své naději zklamáni, obrátili svou zlobu proti
bratru Pána Jakubovi, kterému apoštolové svěřili biskupský stolec v Jeruzalémě. Podnikli proti němu toto: Přivedli jej mezi sebe a žádali přede vším lidem, aby se zřekl víry v Krista. Jakub však proti všemu očekávání pevným hlasem a zcela upřímně, než jak si myslili, přede všemi zcela otevřeně vyznal, že náš Spasitel a Pán Ježíš je Božím Synem. Nesnesli svědectví muže, který pro svůj přísný mravní život a svou úctu Bohu za svého života prokazovanou, byl považován za spravedlivého, a usmrtili jej. Příležitost k tomu dala okolnost, že tu nebyl žádný zemský správce. V té době právě zemřel v Judeji Festus a provincie byla bez vedoucí hlavy. Druh a způsob smrti nám vylíčil Klement (Alexandrijský)19. Jakuba svrhli s věže chrámu a byl ubit klackem. Velmi podrobně nás zpravuje o Jakubově osudu Hegesippusl20, který stojí velmi blízko apoštolské době. V 5. knize svých Pamětihodností (Hypomneumata) vypráví toto: "Správu církve spolu s apoštoly dostal Jakub, bratr Pána, který od Kristovy doby až po naši dobu kvůli odlišení od mnoha jiných Jakubů byl nazýván spravedlivým. Od narození byl již svatý. Nepil víno ani opojné nápoje. Rovněž nejedl maso ze živočichů. Nůžky se nedotkly nikdy jeho vlasů, nemazal se olejem ani se nekoupal. Jedině jemu bylo dovoleno vstoupit do velesvatyně. Nenosil vlněný, nýbrž jen lněný šat. Do chrámu chodil sám a bylo možno jej tam nalézt, jak klečí a prosí Pána o odpuštění pro lid. Jeho kolena dostala tvrdou kůži, jako malí velbloudi. Kvůli své mimořádné spravedlnosti byl nazýván Spravedlivý a Obdivuhodný (Dikaios kai Óblias), jak dosvědčují o něm proroci. Někteří ze sedmi v židovském národě existujících sekt, o nichž jsem psal dříve v Pamětiho

CÍRKEVNÍ DĚJINY

Kniha...Ale kuš! Kopírovat umím taky.

A rabín Jox je mezi námi pošuky nekorunovaným králem.Vivat Jox!!!

Opis dopisu, který král Abgarus napsal Ježíši a po poslu Ananiovi poslal do Jeruzaléma

"Král Abgarus vzkazuje Ježíši, dobrému Spasiteli, který se zjevil v krajině u Jeruzaléma, svůj pozdrav. Slyšel jsem o tobě a tvých uzdraveních, která jsi bez léků a koření učinil. Jak se povídá vracíš slepým zrak, ochrnulí chodí, očisťuješ malomocné, vyháníš zlé duchy a démony, uzdravuješ dlouho nemocné a křísíš mrtvé k životu. Poněvadž toto všechno jsem o tobě slyšel, myslil jsem v duchu na jedno z obou: Buď jsi sám Bůh a činíš to, když jsi sestoupil s nebe; nebo jsi Boží Syn, který to vše činí. Proto nyní píšu tobě a prosím tě, aby ses namáhal ke mně přijít a zbavil mne mého utrpení. Slyšel jsem také, že Židé proti tobě reptají a chtějí ti zlé učinit. Mám sice malé, ale úctyhodné město, které postačí pro nás oba".
Toto napsal Abgarus, ač jej božské světlo dosud málo osvítilo. Stojí za námahu slyšet také list, který mu Ježíš po témže poslu poslal. Obsahuje sice jen několik řádek, je to však silný list. Zní takto:
Odpověď Ježíše králi Abgarovu po poslu Ananiovi. "Blahoslavím tě, že jsi mně uvěřil, aniž jsi mne viděl. Vždyť stojí psáno: Neuvěří ve mne, kdo mne uviděli, aby ti, kteří mne neviděli, věřili a žili. Co se však týká tvé prosby, abych k tobě přišel, musím nejprve zde splnit všechno, k čemu jsem byl poslán, a potom odejít k tomu, který mne poslal. Až budu přijat, pošlu ti jednoho z mých učedníků, aby uzdravil tvou nemoc a dal tobě i tvým život."
K tomuto dopisu bylo v syrské řeči také připojeno následující. Po Ježíšově nanebevstoupení poslal mu Juda zvaný také Tomáš apoštola Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti. Tento po svém příchodu žil u Tobiášova syna Tobiáše. Abgarovi se donesla zpráva, že přišel jeden Ježíšův apoštol, jak mu o tom Ježíš ve svém dopise napsal. Tadeáš začal uzdravovat všechny nemoci a utrpení, takže nad tím všichni žasli. Když Abgarus slyšel o velkých činech a zázracích a jak uzdravoval nemoci, vzpomněl si, že to může být ten, o kterém mu Ježíš napsal "Až odejdu, pošlu ti svého učedníka, který tě uzdraví z nemoci". Povolal proto k sobě Tobiáše, u kterého Tadeáš pobýval, a řekl: "Slyšel jsem, že přišel mocný muž a bydlí ve tvém domě. Přiveď mi jej!" Tobiáš přišel k Tadeášovi a řekl mu: "Král Abgarus mne zavolal a řekl mi, abych tě k němu přivedl, abys ho uzdravil". A Tadeáš odpověděl: "Jdu. Proto jsem také byl poslán". Časně ráno následujícího dne šel Tobiáš a Tadeáš k Abgarovi. Když Tadeáš vstoupil, spatřil Abgarus v přítomnosti velmožů, kteří stáli kolem krále, něco zvláštního v Tadeášově tváři. Jak to Abgarus viděl, padl před Tadeášem. Všichni kolem žasli. Neviděli totiž to, co viděl jen Abgarus. Tento se nyní otázal Tadeáše: "Jsi skutečně Ježíšův učedník, toho Božího Syna, který mně řekl: Pošlu ti svého učedníka, aby tě uzdravil a dal ti věčný život?" A Tadeáš odpověděl: "Poněvadž jsi velmi důvěřoval v toho, který mne poslal, proto jsem byl k tobě poslán". A hned na to: "Uvěříš-li v něho, splní se ti přání tvého srdce, jak jsi uvěřil". A Abgarus mu řekl: "Já jsem tak pevně v něho uvěřil, že jsem chtěl Židy, kteří jej ukřižovali, si podmanit a pobít, kdyby mne bývala moc Římanů nezadržela: ` Tadeáš odpověděl: "Náš Pán splnil vůli svého Otce a potom přišel k němu". Abgarus mu řekl: "Věřím v něho jako v jeho Otce". "Proto", řekl Tadeáš, "vzkládám v jeho jménu na tebe svou ruku". A když to učinil, okamžitě byl Abgarus uzdraven i od všeho, čím trpěl, jak to slyšel od Ježíše. Ve skutečnosti to splnil prostřednictvím svého učedníka Tadeáše, který Abgara uzdravil bez léků a bylin. Tadeáš uzdravil nejen jeho, nýbrž i Abdua, Abduova syna, který trpěl dnou. Tento také sám přišel k němu a vrhl se mu k nohám. A jak přijal požehnání vzkládáním rukou, byl uzdraven. Když tento apoštol dokonal obdivuhodné skutky a hlásal Boží slovo, uzdravil i mnoho jiných občanů. Potom řekl Abgarus: "Tadeáši, učinil jsi to s Boží mocí, a my jsme žasli. Ale ještě tě nyní prosím, vyprávěj mi o příchodu Ježíše, jak se to tehdy stalo, o jeho moci a jakou silou to činil, co jsem slyšel o něm: ` Tadeáš odpověděl: "Pro dnešek budu mlčet, ježto jsem byl poslán veřejně hlásat Boží slovo; avšak zítra shromáždi mi všechny občany a já jim budu kázat a zasévat mezi ně slovo života. Budu k nim mluvit o příchodu Ježíše, jak se to stalo, o jeho poslání a proč byl od Otce poslán, dále o jeho moci, jeho skutcích i tajemstvích, která mezi lidmi ohlásil, v jaké moci to učinil, o jeho nové zvěsti, životě i ponížení, jak se ponížil, podřídil se smrti, skryl své božství a byl ukřižován; dále jak sestoupil do podsvětí a otevřel od věčnosti uzavřené prostory, jak vzkřísil mrtvé a jak sestoupil z nebe a vystoupil tam s velikými zástupy". Abgarus nyní přikázal svým občanům, aby se časně ráno shromáždili a vyslechli Tadeášovo kázání. Nato přikázal dát Tadeášovi zlato a stříbro. Ten však nic nepřijal se slovy: "Jestliže jsme opustili, co máme, jak si můžeme vzít, co není naše?". To se stalo ve 340. roce (pozn. podle edeského počítání). Myslím, že jsem to ze syrštiny nepřeložil zbytečně, i když ne doslovně.

Kniha II.

Úvod

V předcházející knize, která byla jakousi předmluvou k Církevním dějinám jsem stručně promluvil o božství Slova, starobylosti našeho učení, o životě křesťanů podle evangelia, zvláště pak o Kristovu příchodu na zem, jeho utrpení, o vyvolení apoštolů.
V této knize chci uvažovat o událostech po jeho nanebevstoupení, které vybírám z Písma svatého a vyprávím podle zpráv, které při vhodné příležitosti uvedu.

1. USTANOVENÍ APOŠTOLŮ PO KRISTOVĚ NANEBEVSTOUPENÍ

Jak již bylo řečeno, pro apoštolskou službu byl místo Jidáše vylosován učedníky Pána Matěj. Modlitbou a vzkládáním rukou apoštolů bylo dále ustanoveno 7 osvědčených mužů k službě církevní obce. Mezi prvními byl Štěpán, který po svém vysvěcení na jáhna první po Pánu byl vrahy ukamenován. Tím také první přijal vítězný věnec Kristova mučedníka. Samo jeho jméno to naznačovalo. Podle zprávy Skutků byl tehdy Jakub, příjmením "bratr Pána" jako první dosazen na biskupský stolec v Jerusalémě. Staří jej pro jeho vynikající ctnosti nazývali spravedlivým. I Jakub byl nazýván Josefovým synem1. Za Kristova otce byl však považován Josef, snoubenec Panny, která počala z Ducha Svatého dříve, než se sešli, jak učí Písmo svaté v evangeliu (Mt 1,18). Klement (Alexandrijský) v 6. knize svých Poučení (Hypotyposeis) říká doslovně: "Po nanebevstoupení Pána Petr, Jakub a Jan, ačkoli jim Pán dával přednost před ostatními, neusilovali o první místo a jerusalémským biskupem zvolili Jakuba Spravedlivého". Podobně v 7. knize tohoto spisu říká: "Pán po svém zmrtvýchvstání dal Jakubu Spravedlivému, Janovi a Petrovi dar poznání, které sdělili ostatním apoštolům, apoštolové pak 70 učedníkům, z nichž jeden byl i Barnabáš". Existovali dva Jakubové. Jeden měl příjmení Spravedlivý a byl svržen z chrámové věže a valchář jej ubil klackem. Ten druhý je ten, který byl sťat. O Jakubu Spravedlivém se zmiňuje i Pavel, když píše: "Jiného z apoštolů jsem neviděl, leda Jakuba, bratra Pána" (Gal. 1,19).
Tehdy se splnilo, co přislíbil náš Vykupitel králi Osroenů. Na vyšší podnět poslal totiž Tomáš Tadeáše hlásat křesťanské učení do Edessy, jak jsem se jíž o tom zmínil. Tadeáš po svém příchodu do oné krajiny uzdravil Kristovým slovem Abgara, všechny tamní obyvatele svými zázraky přivedl k úctě Kristovy moci a učinil z nich učedníky spasitelného učení. Od té doby a do dneška zůstalo město Edessa věrno Kristovu učení, protože nemá žádné obyčejné důkazy o dobrotě našeho Spasitele. Toto je vzato ze starých zpráv.
Nyní chceme zase předat slovo svatému Písmu.
Po Štěpánově mučednické smrti v důsledku prvního židovského pronásledování
církve v Jeruzalémě se krom dvanácti rozprchli všichni učedníci do Judeje a Samařska. Někteří z nich, jak říká Písmo, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Neodvažovali se však ještě sdělit slovo víry pohanům. Hlásali je jen Židům. Tehdy proti církvi běsnil i Pavel. Vnikal do domů věřících, odvlékal muže i ženy a vsazoval je do vězení.
Mezi těmi, kteří se tehdy rozutekli byli i Filip, jeden z těch, kteří se Štěpánem byly vyvoleni k jáhenské službě (Sk 8,9) Šel do Samarie a pln božské síly první hlásal tamním obyvatelům evangelium. Působila v něm tak velká milost, že byli jeho slovy uchváceni dokonce i Šimon Magus a velmi mnoho mužů. Tento Šimon byl tehdy tak slavný a svým kejklířstvím sváděl lidi natolik, že jej považovali za "velkou Boží sílu". V úžasu nad zázračnými činy Filipovými vykonanými z Boží moci tajně se přiblížil a předstíral že se chce dát pokřtít na víru v Krista. Že je tomu až do dnešního dne, s údivem shledáváme, že i dnes někteří patří k jeho sektě. Po příkladu svého původce jako morová nemoc se plíží do církve a vrhají se na ty, kterým chtějí přinést skrytý, zkázu přinášející nezdravý jed. Většina z nich byla vyloučena z církve, když byl jejich podvod odhalen. Stalo se jim, co Šimonovi, který dostal od Petra zasloužený trest. (Sk. 8,26,40).
Zatím spasitelné učení se den ze dne více šířilo. Boží prozřetelnost přivedla z Egypta komořího tamní královny. Egypťanům totiž podle starého zvyku až do dneška vládne žena. Tento komoří byl prvním pohanem, kterému Filip zjevil tajemství Božího slova, a byl tak prvním věřícím z pohanského světa. Jak se povídá, po svém příchodu do vlasti učil poznávat Boha celého světa a o spásu přinášejícím příchodu našeho Spasitele. Takto se skutečně skrze něho splnilo přislíbení "Etiopie spěchá pozdvihnout své ruce k Bohu" (Ž 67,32?). Mezitím Pavel, nádoba vyvolená ne od lidí ani skrze lidi, nýbrž skrze zjevení sa

CÍRKEVNÍ DĚJINY

Kniha I.

ÚVOD A OBSAH DÍLA

Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.

2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA

Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prv