Rodinny zivot me desi

Jsem ráda, Tome, že jsi zareagoval na tu televizi, protože mě při čtení příspěvku napadlo to samé. Já se třeba ráda dívám na přírodopisné a vůbec cestovatelské filmy, je tolik zajímavých věcí na světě, kde jinde bych jim mohla být blíž? A to ráda cestuju, ale jsou i domácí práce, při kterých můžu sledovat TV. Jinak já jsem letos 30 let vdaná a kdyby to bylo možné, chtěla bych bydlet sama. Jsem i po těch letech ráda se svým mužem, ale nemám svobodu. Dnes už vím, že bychom si víc rozuměli, kdybychom bydleli každý sám. Myslím si, že manželství je hrob vztahů. Asi existují manželství, kde to klape na 100%. Já spíš vím o dlouhodobých vztazích, která se rozpadla po uzavření manželství. Taky si nemyslím, že každá žena musí mít děti. Dnešní doba má tu výhodu, že se tolik nedívá na to, jak se žije. Nikomu nedoporučuji, aby se snažil dělat něco, co ho předem děsí, nebo má jen z představy nepříjemné pocity. A dělat něco, co nechci, kvůli druhému, tak to je začátek služby druhému a konec své svobody. Tak se zadělává na budoucí problémy. Přeji hezké vztahy.

Jsem ráda, Tome, že jsi zareagoval na tu televizi, protože mě při čtení příspěvku napadlo to samé. Já se třeba ráda dívám na přírodopisné a vůbec cestovatelské filmy, je tolik zajímavých věcí na světě, kde jinde bych jim mohla být blíž? A to ráda cestuju, ale jsou i domácí práce, při kterých můžu sledovat TV. Jinak já jsem letos 30 let vdaná a kdyby to bylo možné, chtěla bych bydlet sama. Jsem i po těch letech ráda se svým mužem, ale nemám svobodu. Dnes už vím, že bychom si víc rozuměli, kdybychom bydleli každý sám. Myslím si, že manželství je hrob vztahů. Asi existují manželství, kde to klape na 100%. Já spíš vím o dlouhodobých vztazích, která se rozpadla po uzavření manželství. Taky si nemyslím, že každá žena musí mít děti. Dnešní doba má tu výhodu, že se tolik nedívá na to, jak se žije. Nikomu nedoporučuji, aby se snažil dělat něco, co ho předem děsí, nebo má jen z představy nepříjemné pocity. A dělat něco, co nechci, kvůli druhému, tak to je začátek služby druhému a konec své svobody. Tak se zadělává na budoucí problémy. Přeji hezké vztahy.

Tome, určitě máš pravdu v tom, že TV i papír je jen medium, neříkám, že nikdy na TV nekoukám, na ČT2 nebo Discovery jsou zajímavé věci, jen je to hodně relativní a záleží na tom, co vlastně očekáváš. Pokud chceš jít do hloubky věci, myslím, že odborná literatura je těžko nahraditelná. Knihu můžu číst kdy chci a kde chci, TV (no ve spojení s rekordérem nebo třeba notebookem. Faktem zůstává, že od doby co televizi nemám mám více času ať už na studium věcí, které mě zajímají nebo na skutečné prožívání.K aktivnímu životu - i v tom máš samozřejmě pravdu, že ten _lze_ vést i v nejmenší vísce. Nicméně k vedení toho aktivního života je potřeba dalších lidí, kteří tam nemusí být. S přáteli jsem měl takovou ideu, že bychom měli koupit kus země, postavit si tam domy a v podstatě založit obec, kde by žili lidé kteří mají spolu něco (hodně) společného. Ona by z toho nakonec vznikla komunita se všemi problémy komunit, s potřebou vedení atd., to vše už v historii bylo. Stejně na to nemáme peníze.

Petře, tak nějak mi to nedá a musím reagovat na tvou tezi, "v knížkách se dá mnoho zajímavého dovědět, (v TV těžko)". Nemyslím si, že máš pravdu, protože kniha i TV je pouze určité médium na přenos informací a záleží na konkrétní infotmaci a kvalitě informací. Tak nějak nemám rád, když se zatracuje TV. Člověk si jenom musí vybrat tu správnou kvalitu. A aktivní život se dá vést i v té poslední zapadlé vísce, je to zase jenom otázka konkrétního člověka. Samozřejmě ve velkém městě je snazší jeden druh zábavy, na malé vesnici nějaký jiný.

Ahoj JanoP,hmm, před třemi roky jsem si koupil DVD přehrávač, koukal jsem na pár filmů, je to zábavné, s kromě pěkných obrázků celkem k ničemu. Tak jsem ho i s televizí věnoval a hned je víc mista ve skříni :-). Je to tak, v knížkách se dá mnoho zajímavého dovědět, (v TV těžko), je tolik zajímavých věcí, že ani 10 životů by na to nestačilo. Nevím přesně co je myslivost, podle toho co jsem zažil je to střílet a pak se ožrat do němoty, ale nechci generalizovat. Kolo je můj nejmilejší dopravní prostředek, jo, zítra zkusím vstát za svítání, to je úplně supr, protože nikde nejsou lidi a dá se jezdit a koukat kolem sebe a taky není vedro. Od rodičů jsem vypadl ještě před osmnáctinama a od té doby s nima mám celkem obstojný vztah. Ale vojnu jsem taky vynechal :-).Přeju pěkný výlet do Alp - byl jsem jen jednou v Julkách a jednou v rakouských (na zatmění slunce) - oboje bylo naprosto nezapomenutelný. Dneska jsem byl také na "hoře" - ale jen kousek za Prahou v Brdských lesích. Je to takový magický místo, možná trochu připomíná Alpy hromadama kamení a skálama.Jak píšeš pro Reyu o tom životním stylu práce-hospoda-televize - ne že by to ve velkých městech nebylo, ale na menších co vím tak je to docela hrůza. Mám přátele v Jizerkách, manželé, on vystudoval teologii a stal se farářem a má tam faru (a kostel pochopitelně), hrozně činnorodý lidi, třeba teď točej amatérsky už třetí celovečerní film. Našli si tam pár lidiček, které zajímá i něco jiného než výše popsaný životní styl, ale jinak je to bída. Čajovna, spíš takový kulturní středisko "alternativní" kultury nepřežila ani s dotacema od obce a jediné co opravdu prosperuje je ta hospoda. Teda nic proti hospodě ani pivu, jen by to neměla být výplň času mezi prací a TV. Z toho mám docela hrůzu pokud odstěhuju z Prahy, jestli tam najdu lidi se kterýma bych si rozumněl.Proč vlastně uvažuješ o stěhování k Petrovi, když (alespoň podle toho co píšeš) toho moc společného nemáte ? Vlastně se asi chová pohodově jen když jste spolu a přitom mu to není vlastní. No pokud se máš kam vrátit (do chalupy), tak to můžeš zkusit a uvidíš.Tak se zatím měj a určitě se zase ozvi.Petr

Ahoj Petře!Ja jsem z Jižních Čech. Ta chalupa je asi 20 km od Ceskych Budejovic a muj Petr bydli prave v C.Budejovicich. Dneska přijede jeho bracha , ten z Italie, co je mu 32 a nemaj ty deti a ta jeho Italka je ani nechce. Ja ho mam strasne rada, dela cyklistiku, plavani, kanoistiku, zajima se o myslivost, cte knizky, na TV se nediva neb nema cas... mozna je to tim ze v 18 vypadl z domova a sel si svou vlastni cestou. Ten muj Petr prakticky odmalicka je s rodicema. Ani na tabore nebyl sam nikdy ani nikde jinde. V praci je taky s tatinkem.Na vojne samozrejme nebyl, ale myslim ze by mu hooodne prospela. Naucil by se o sebe starat sam aspon.Zejtra jedu do Alp na den na jednu horu se plazit. Petr ze nevi, ze v tom horku se mu nechce. Tak at si je doma v posteli a kouka na bednu. Beztak kdyz jdu s nim, tak to je jak s malym ditetem. "Mas bundu? vzal sis boty? nezapomen si pas! Svacinu musim delat , piti musim dojit koupit a tak.

Pro Reyu: Ahoj, no prave ze on zase neni ochoten se stehovat do meho mesta. ze by musel dojizdet 20 km. Ja jsem puvodne myslela ze bych k nemu sla, ale dobre, budu pristupovat k veci jako on. Ja taky tedy nechci dojizdet 20 km. Navic tam budeme bydlet ve dvojdomku s jeho celou rodinou za zadkem. To jak se druzi mi proste vadi. Tata mu 3 x denne vola, co dela. Jeste jsem neuvedla ze spolu pracujou i v jedny kancelaři v praci! Takze v podstate jsou spolu od rana do vecera. Zivot jeho otce se da popsat asi takto: práce-hospoda-Televize-prace-hospoda-televize - obzerství. To je pro me proste nepredstavitelny. Takhle nechci skoncit ani na duchod natoz ve 30,40 letech! Vadi mi i to, ze tam kde on bydli ma par kamaradu, ktery zijou uplne stejnym nudnym zivotem. A pokud muj pritel neni se mnou tak zije stejne jako oni. V hospode akorat nadavaj ale proc? protoze jsou nespokojeny s tim jejich zivotem, dyt nemaj konicka zadnyho, dyt je nic nebavi, tak co jako cekaj? co jinyho ma cloveka uspokojit nez naka smysluplna cinnost a konicek ne?

Když si tady tak čtu vaše problémy, tak jsem ráda, že mám skvělého chlapa, kterého moc miluju a se kterým dokážeme v pohodě žít jako manželé v jedné domácnosti. Dává mi pocit, že jsem žena se vším všudy a vůbec si nepřipadám jako služka a milenka, domácí práce děláme napůl a miluju se s ním moc ráda, je zároveň něžný i divoký, když se rozpálí.Jsem s ním spokojená a všechny chlapy rozhodně do jednoho pytle házet nemůžu, protože předchozí manželství bylo úplně jiné. Zato si teď dokážu vážit tady toho.Přeju i Vám tady, abyste našli rovnováhu ve svých vztazích a dokázali druhému dávat přesně tolik, kolik dává on Vám. Přeju hezký víkend.

Rozárko, to je asi něco jiného, ne ? Znám lidi, kteří ať nastoupí do jakéhokoli zaměstnání, po několika měsících jsou na tom vždy stejně - makají 10-14 hodin denně a říkají, že je to prostě teď potřeba. Zaměstnavatel si na to rychle zvykne a spoléhá na to, že to onen udělá. Jestli se váš vztah buduje jako asymetrický, i ve vztahu si na pohodlí člověk zvykne a začíná "servis" považovat za samozřejmost. Nakonec proč pomáhat v domácnosti, když to stejně uděláš, ne ? A navíc když třeba nedáš nic najevo, to ne každého to trkne.Petr

Tak já jsem si prožila 2 manželství a rodinný život mě už taky děsí.Muž chce služku,ne partnerku.Služku a její ohanbí,takže-už nikdy více!

Ahoj Jano, trošku jsem se poznala v tvém článku. Je mi taky 25 let a žiju vlastně pořád sama. Přítele jsem měla, ale většinou byli 300 km daleko a vídali jsme se jen občas. Chtěla bych si najít někoho blízko, ale když někoho tady potkám, tak mi najednou začne vadit, že bych s ním měla být pořád. Necítím volnost a za chvíli to samozřejmě skončí. Na druhou stranu mi ale je moc líto, že tady se mnou nikdo není, že nemůžeme jít spolu večer na procházku, atd. Pořad se tím trápím a snažím se to změnit, ale vůbec to nejde. Už jsem přišla i na to, proč to tak je, ale sama to změnit nedokážu. Teď mám "kamaráda", který bydlí dokonce 450 km daleko :-) Přeju pěkný den a hodně štěstí.

Ahoj JanoP,podle mě nejsi sobec ani divnous. Ja jsem zazila neco velmi podobného jako ty. Chodila jsem s přítelem asi 5 let, před rokem jsme se rozešli. Popisování důvodů by bylo na dlouho, ale jedním z těch stěžejních byla neshoda ohledně bydlení.Já bydlím s maminkou. Je to děs běs a ráda bych to nějak změnila (nějak konstruktivně, samozřejmě, ne stylem únik kamkoli). Už na střední mě to lezlo krkem, na vysoké jsem to tak tak vydržela, ale říkala jsem si, že po vysoké chci pryč. Myslela jsem si, že by vůbec nemuselo být špatné, kdybychom bydleli společně s tím tehdejším přítelem - po 5 letech si nemyslím, že by to byl nějaký nepochopitelný nebo neoprávněný požadavek. On působil, že chce taky, takže už zbývalo jen vyřešit, kde.Musím přiznat, že jsme udělali jednu osudovou chybu (o které tu nakonec mluvil i Petr), a to že jsme začali plánovat až moc dopředu a dalekosáhle. Nechtěli jsme jít do podnájmu, jednak z obavy, abychom vyšli, ale taky abychom byli schopni šetřit na něco vlastního. Takže jsme začali uvažovat o tom, že bychom si v domě, kde on žil ještě s maminkou a jednou sestrou, postavili podkroví. Plán ztroskotal na druhé sestře, která, byť tam již nějakou dobu nebydlela, nám začala házet klacky pod nohy, později se kvůli tomu začali všichni hádat. Nebudu zacházet do detailů, ale bylo to hrozné období, které bych si už nikdy nechtěla zopakovat. Ale aspoň jsem pochopila, že nějaký barák nestojí za podělané mezilidské vztahy. Jak se později ukázalo, bývalý přítel především chtěl zůstat bydlet doma. I přes problémy, které vznikly, nechtěl přistoupit na jinou variantu, jak situaci vyřešit. Pro mě však byla představa, že bychom žili společně v jednom bytě s (potencionální) tchýní, švagrovou a švagrem + museli tolerovat občasné návštěvy druhé švagrové a švagra (kteří se chovali dost odporně), naprosto nepřijatelná. A to nejen proto, že jsem se podobně jako JanaP začala přistihovat, že mi vadí, že se na televizi nemůžu někdy dívat sama, že se nemůžu vlastně dívat na to, co chci, že se pořád musím na někoho ohlížet, snášet něčí zvyky (některé byly dost drsné...)...Myslím, že náš problém byl přechozený vztah. Po roce nebo dvou jsou lidi ochotní změnit svůj život, ale po pěti letech už méně. Můj přítel mě přestal mít rád a na našem vztahu mu přestalo záležet. Byla to i moje vina, samozřejmě. Je to těžké přiznat si to, ale když to člověk dokáže, posune ho to dál.JanoP, jestli Tě Tvůj přítel má rád, tak pochopí Tvůj postoj a bude se snažit najít nějaké řešení. Ale i Ty musíš být otevřená a hlavně sama sobě odpovědět na otázku, zda ho miluješ. Já věřím, že všechno jde, kdy se chce. Píšeš, že máš svůj byt. Proč nezkusíte bydlet tam, aspoň dočasně? CO třeba prodej a koupě jiného, výměna? Tady ale potom hodně záleží na kvalitě a potenciálu vztahu, jinak řečeno, jestli Ti on stojí za to. Ono se mi lehko radí, já vím, věř mi, že to, co jsem si prožila, mě hodně ovlivnilo a dokážu plně pochopit Tvůj postoj.Tak hodně štěstí a hlavu otevřenou. Reya

No, otázkami typu kdo jsme, kam jdeme a co je smyslem života se zabývá filozofie se spoustou směrů a zrovna tak různá náboženství. Že by panovala nějaká velká shoda ... to asi ne. Co bude "na starý kolena" se nejspíš nedá dost dobře odhadnout. Některé děti, co mají skvělý vztah s rodiči na todiče nekašlou. Znám takové. A taky si vzpomínám, že jsem byl v cizím domě na návštěvě a začla tam na mě řvát nějaká babka že jsem nezavřel dveře nebo tak něco a že ona chudinka nevidí na záchodě, protože má prasklou žárovku. Měla slabý zrak i sluch a i když se na mě obořila tak jsem jí nabídl, že jí žárovku vyměním. Dala se do vyprávění jaké má těžkosti, že ji vyměnili kamna a že ty novy kamna chtějí jen uhlí a nemůže v nich spalovat odpadky, že to nejde. A že má hodnou dceru a syna, že za ní jezdí, ona jim koupí nějaké lahůdky a něco přidá z důchodu, protože staví dům a splácí auto. Jezdí za ní tak jednou za měsíc (když je důchod). A když jsem viděl její byt, byla to fakt hrůza. Na stěnách skoro všude chyběla omítka a všude nějaká plíseň. Udělalo se skoro špatně (z těch jejich dětí). Ale kdo ví, jaká byla babka máma.Nebo zase z mého okolí - kamarádka (~32) nechce děti a dokonce se "kontroluje", zda se v ní neprobouzejí mateřské pudy. Komunikuje s malými dětmi. Zatím vždy s uspokojením říká, že žádné pudy nejsou. A další známá - hrozně činorodá, pracovala jako vědec, hrozně zažraná do práce, zajímala se o všechno možné a najednou že miminkóóó (ve 40-ti), všeho nechala, rozdělané dílo, zpřetrhala kolegiální i přátelské vazby a pořídila miminko.Lidi se (většinou) mění, vyvíjejí se. Tedy až na mého kamaráda (33), který si dokonce zakládal na tom, že je pořád stejný. Ale jeho žena stejná nezůstala, hodně se změnila (podle mě k dobrému) a utekla od něj. 2 roky truchlil.Takže ono lajnovat si život dopředu stejně nejde, protože nevíš, kam se vyvineš.Jsem kozoroh :)), dost vlastností kozoroha mám.Jojo, nový trend nemít děti, demografové šílí. No nevím, představa ekonomů o neustálém růstu a neustálém množení populace se mi ale vůbec nezamlouvá. Třeba neustálý růst počtu lidí a aut v Praze je fakt šílenej.Hrozně by mě zajímalo, jak se budeš vyvíjet :)A odkud jsi ty ? Z které že to chalupy ? A co máš za profesi (nejsem moc zvědavej ?)Petr

Jo ajeste neco, jsem moc rada ze je mi teprve 25 protoze pořád to je jeste normalni, ten styl jakym ziju:-) ted jsme byli u kamarada v Italii, je mu 33 a chodi s Italkou 30 a ta řekla ze na deti a na svatbu ma jeste casu dost a dost:o) takže to mam pořád jeste 5 let k dobru. A druha kamaradka(28) zas odjela do Londyna kde chodi se supr chlapíkem (42) a ten deti taky nechce. Ona sice chtela ale ted uz taky nechce a bydlet s nim taky nechce. :o) No vida, takže možná nový trend ne? :-)

Ahoj, no to ja take nevim co s tim taky no... taky si rikam co kdyz ve 40 budu bez deti a budu je chtit a uz to nepujde... tim se ohani hlavne rodice. Ze ted je mi to jedno, ale deti ze jsou vyvrcholenim a smyslem zivota a ze je mit musim a ze na stary kolena by mi bylo smutno..apod. Ale zrovna třeba moje babicka ma 3 syny - tata za ni jde 2x do roka a to jeste jen kdyz je nemocna, a strejdove se ji ozvou jen kdyz potřebujou hlidat deti.Takže sice vychovala 3 deti ale na stary kolena je stejne sama. Ja za ni teda chodim když mam čas:-)takže vlastne uplne sama neni. No ale smysl zivota v detech nemam. Osobne znam dva pary (35 a 50 letý)bezdetny. Ne ze by nechteli ale nemohli. A pripadaji mi vazne stastný. Tim, ze nemaj deti tak maj celkem dost penez a pusobi spokojene.Cestujou a sportujou a hlavne se vubec nehadaji, protoze ja myslim že deti taky hodne vyvolavaj hadky. Kvuli vychove, kvuli neporadku,peníze apod. Jinak když jsem chodila s tim "staršim" řekneme panem:-) tak on bydlel na chalupe a ja taky, a mezi sebou jsme pendlovali na kolech a to bylo hezky... At uvažuji jak uvažuji, myslenka na rodinny zivot tak jak to vidim u kamaradek, co uz maj miminko se mi nezamlouva. Co jsi za znamení Petře? jA jsem střelec tak jsem si řikala jestli to trochu nesouvisí se znamením?:-)ze uznavam svobodu a nezavislost ve vsech smerech

Ahoj,nojo, pro mnohé jsme sobci, od někoho mě to mrzí, u většiny je mi to jedno. Co naděláme.Jsme z Prahy, mé přítelce je 30. Scházíme se 3x-4x týdně, taky si vaříme dobroty (oba nás to baví). Ona si pere u maminky, protože ještě nemá pračku (splácí nový byt) a k mamince to má asi 200 metrů. 1x jsem ji vlastně pral já, když jsme jeli z dovolené, tak jsem si přibalil její špinavé prádlo :). Praní a vaření mi problém nedělá, žehlení většinou neřeším. Před týdnem jsme spolu byli 14 dnů na dovolené a bylo to celou dobu hrozně fajn a oba jsme se cítili výborně. Jenže všední život, kdy se každý den hákuje, vypadá trochu jinak.Nejradši bych vypadl z Prahy pryč, někdy o tom mluvíme, jak to udělat. Ve velkém domě bychom snad spolu bydlet mohli. To je ale věc nějaké možné budoucnosti, až splatíme své byty atd. A pak přicházejí ty chvíle, kdy mluví o svatbě (moc těžko se mi odpovídá na otázku "vezmeš si mě ?"), jak píšeš, je to smutné a depresivní. Hrůzu mám z hovoru o dětech, protože ten vztah nechci ukončit, je moc fajn, ale ta budoucnost je nejistá a hlavně mě trápí to, že za několik let nebo možná měsíců "biologické hodiny" mohou začít tikat tak hlasitě, že budeme oba nešťastní, tedy myslím hlavně na ní, já bych to nějak přežil. Nechci jí ubližovat a přitom cítím, že v "normálním rodinném životě" bych dlouhodobě nevydržel, byl bych protivný a nakonec bych jí ublížil ještě víc. Tak a co s tím ?

Ahoj Petře, cekala jsem ze se na me snesou uražky a obvineni ale vubec jsem necekala ze se mi ozve nekdo s podobnym smyslenim. Tak se mi alespon trochu ulevilo. Muzu se zeptat kolik je tve pritelkyni?A odkud jste? Muj minulý přitel byl o 20 let starši a stale na nej dost vzpominam, protoze prave v tomto jsme si naprosto vyhoveli.Byl rozvedeny a rodinny zivot mu taky nevyhovoval.Vidali jsme se 2-3 x tydne, tesili jsme se na to, vařili jsme si spolu "specialitky"a uzivali se navzajem... Muj nynejsi, taky Petr je fajn, hodnej, ale vim ze jednou dojde na lamani chleba. On by sam bydlet nemohl, protoze si neumi vyprat, vyzehlit, uvarit, uklidit... takze bude trvat na tom abych se k nemu nastehovala....co by za to jina dala si rikam.. ale me vubec nelaka stehovat se z mojeho bydleni do mesta, kde budu mit za zadama celou jeho rodinu, do prace budu jezdit 20 km busem zatimco on 4 km autem a je mi jasny ze misto konicku budu uklizet barak , varit a prat a zehlit. No uvidim jak to vsechno dopadne. Nerada o tom premyslim, protoze je mi pak smutno, a depresivno. Nasi uz tlaci na pilu kdy budou vnoucatka a kdyz jsem jim ted rekla ze v nasledujicich minimalne 5 letech urcite ne, zacali vyvadet, ze ty mlady lidi jsou ted sobci. Katka Neumannova to ma zarizeny pekne. Chlap za ni prijede 2 x do tydne , uzijou si to urcite vic, nez ti co jsou spolu imrvere a lezou si na nervy. Moje babicka ji lituje "chudinku" pořád sama...ale jakapak chudinka ne? :-) S tim dvojdomkem bych to videla taky tak. V jedne pulce on, v jedne ja, a navstevovat se. :-)

Dnešním mezilidským vztahům vládne sobectví a individualismus. Ďábel se chechtá, protože se jeho záměr zdařil. Rozdělit lidi. Každý sám za sebe se stává velmi snadnou kořistí pro každého. Jak příznačné pro dnešní dobu.Nicméně připouštím, že je to opravdu příjemné, nevopruzuje-li porád někdo doma.

Jsem ráda, že nejsem sama, kdo si cení soukromí nade vše ostatní. Nezaložíme klub?

Ahoj Jano,když jsem si četl Tvůj příspěvek, říkal jsem si, že jsi asi dívka ze sna. Cítím to úplně stejně. Snad nejsem nespolečenský, mám přítelkyni (už 5 let), miluju ji a ona mě. Ale když jsme spolu několik dnů pohromadě tak prostě potřebuju pauzu. Pro mě by asi byl optimální ten dvojdomek - v jedné půlce bych bydlel já a v druhé přítelkyně. Kdybychom se chtěli vidět, měli bychom to pár kroků a kdybych se chtěl zabývat třeba tím čtením, nechci být rušen každých pár minut nějakou otázkou. Děti - ne díky. Svět je hrozně zajímavej, je pořád co studovat a poznávat. Nevím kde bych na to bral čas, když dítě zabere 20 let života na plný úvazek. Přítelkyně takhle nikdy neuvažovala - představovala si, že se vdá a bude mít děti. Já vlastně kdysi taky - rozumnělo se to jaksi samo sebou. Až pak jsem přišel na tu nejjednodušší věc na světě - vždyť přeci nemusím. Ten problém rodičovství mezi námi ale visí a moc o tom nemluvíme. Myslím, že vztahy nejsou na celý život. Jsou na dobu neurčitou - na týden, nebo třeba na 50 let. Jenže dopředu se to nedá vědět. Chodím přítelkyni navštěvovat (oba máme vlastní byt) a je nám spolu moc dobře. Ale každý den celý život ? Nejsem si jist, spíš myslím, že by to našemu vztahu škodilo.K tvé možnosti bydlet v dvojdomku s rodiči - mám kamarádku, která sdílí dvojchatu s rodinou svého bratra. Takže jde jen o některé víkendy. Ona si třeba chce přivést kamarády a věnovat se jim, jenže to nejde - bratrova rodina přijde jaksi "samo sebou" na návštěvu a soukromí je pryč. Zahrada společná. Kamarádka to snáší težko, ale já bych se asi zbláznil a nejspíš bych tam nejezdil. Občas rád vidím i tu rodinu jejího bratra, ale ne vždy. Asi jsme divní. Škoda že mi je už 41, jinak bych se Ti asi začal dvořit :-). Petr.