znásilnění

Mě nezbývá než se přidat. Bohužel myslím že mužů jako Mik není mnoho, nebo si o sobě myslí jak jsou tolerantní, ale ve skutečnosti nejsou. ono nestačí jenom říct "no to je mi líto, vím jak se cítíš" ale třeba u mě to znásilnění ovlivňuje celkově mojí osobnost a to každodenně. Nemám problém jenom v oblasti sexu (né frigidita (to naštěstí rozhodně nejsem:-) spíš potřeba času) ale třeba mi vadí i různé šovinistické vtipkování nebo když se třeba rozjede pouhá debata o partnerských vztazích, tak moc nemám co říct, nebo i když se mezi holkama začne řeč o tom "jestli se vyholovat nebo ne", tak jenom zvedám oči v sloup a nejradši bych někam prchla. já se totiž nechci moc bavit o tělesných věcech tak obecně, zárove? mi to přijde tak nějak banální, protože co teď řeším je jenom to, že nejsem schopná přečkat ani ten začátek vztahu. Mám tudíž pocit že pokud bych s někým byla tak bych ho tak moc omezovala tím "o čem se s ním nebudu chtít moc bavit", že chci být často sama, že by mi dal brzy vale, protože popravdě kdo by chtěl takovou ženskou (a to neříkám nějak podřízeně nebo sebemrskačsky).

Přidávám se ke Kaře a Brigit a také bych Mikovi ráda poděkovala za jeho příspěvek. Takový empatický postoj mi pomáhá alespoň částečně korigovat mé názory na muže. Velmi si Tě, Miku, vážím a přeji ti vše dobré.

Mikovi: Vazim si te za tvou uprimnost a nesobeckou lasku ke sve zene a dekuji moc za tvuj prispevek, protoze mi dodal energii a nadeji, ze jeste stale existuji a svete i opravdovi muzi a nejen charakterovi mrzaci.
Sama jsem mela zkusenost se sexualnim zneuzitim.
Poprve, kdyz mi bylo 6let.
Furt si nedokazu odpustit, ze jsem nekricela a nebranila se.
Od te doby nenavidim sve telo a kazdy den musim jit ve sve mysli aktivne proti proudu techto sebe-nenavistnych pocitu.
Nekdy mam pocit, ze z toho zcvoknu.
'Vystartoval' po me dokonce i muj vlastni stryc, a zazila jsem take znasilneni od sveho byvaleho pritele!
Stale mam uvnitr pocit, ze je to moje vina a nedokazu se toho zbavit.
To, jak jsi popisoval vas spolecny pribeh s manzelkou, mi fakt pomohlo.
Snad jednou take narazim na nekoho s takovym laskavym srdcem.
Jsem na vas oba hrda.

Mik. Díky za nádherný příspěvek. Tvá manželka má při vší smůle obrovské štěstí, že narazila na někoho, jako jsi Ty. Pro mne osobně je z toho nejhorší právě ten pocit špinavosti(sprchuju se i 20x denně, ale stejně jsem furt špinavá) a odpornosti k sobě sama a neumím si představit, že bych se o tom bavila s klukem...Tak snad jednou...

Vážené slečny a dámy. Přesto, že jsem muž, hluboce se stydím za chování mužů, kteří ať už fizicky, nebo duševně jakoukoliv ženu zanásilnili. Je to projev slabošství, primitivismu a já nevím, jak by se to dalo ještě nazvat. Tady každá rada drahá, jen Vám chci říct, že když si o sobě myslíte, že se cítíte po takovém incidentu "špinavá, hnusná", uvědomte si, že ten, kdo je takový špinavý hnusný, je ten, kdo Vám ublížil. Vy jste i nadále normální člověk a tak se snažte s tím srovnat. Každopádně, když chcete navázat nový partnerský vztah, neotálejte s tím a o tom, co se Vám přihodilo si s přítelem popovídejte.Pokud bude za něco stát a bude Vás milovat, dá Vám tolik času, kolik budete potřebovat na zotavení duše a nebude po Vás chtít intimnosti, dokud se sama nerozhodnete, že je to ten správný člověk. Pokud Vám nebude chtít "vyhovět" a bude na Vás naléhat, nechte ho plavat, nestojí za to, aby jste se s ním začínala vážný vztah Takový člověk Vás pak nepodrží ani při nějakých krizových situací, o které není v normálním životě nouze. Vím, o čem mluvím (píšu), mojí partnerce se to též stalo, byla znásilněná a to dost brutálně, později zjistili, že je navíc nakažená, tak její první reakce byly, že si veme život. Když jsme se seznámili, řekla mi to téměř mezi prvními slovy, které jsme spolu promluvili. Sice to pro mě byl šok, kterého ale nelituju, zachoval jsem chladnou hlavu, protože - dnes již moje žena je tou nejlepší manželkou a člověkem, kterou mám nade vše rád a která je u mě naprosto jistá, že ji nikdy nepodrazím, nikdy ji nevyčtu, nebo že bych ji nechal v nějakém problému samu, protože se jí něco takového přihodilo. Ale milé dámy - chce to opravdu nechat tomu volný průběh a netlačit na pilu. Nám to trvalo téměř dva roky, než jsme se spolu intimně sblížili. Držím Vám palce protože si myslím, že jste hodně silné osobnosti a přeju Vám hodně pevné nervy.

Ahoj,já jsem byla zneužívaná v dětství svým o pět let starším bratrem.Trvalo to asi 3 nebo 4 roky.Nikdy jsem to nikomu neřekla,nechci rozvrátit rodinné vztahy a taky se za to dost stydím.Dnes je to poprvé,co to někomu říkám.Nikdy jsem narozdíl od svých kamarádek nemohla navázat žádný vztah a když jsem to zkusila,dotyčný mi připadal po čase dost odporný,vadil mi každý jeho dotyk,spát jsem s ním proto ani nemohla.Sex jsem provozovala jen nezávazně.Přesto,že jsem se pak cítila vždy jako ta něvětší coura. V 18-ti se však i toto změnilo.Na jednom festivalu mě odchytli nějací 2 muži a celou noc mě znásilňovali a jejich kamarád to ještě celé natáčel.Po tomto incidentu jsem otěhotněla a šla na potrat, s čímž jsem se stále nevyrovnala.Už jsou to 2 roky, sedím raději už jen doma,tloustnu,piju a nemůžu se na sebe ani podívat, jak jsem odporná.Chtěla bych jen ženám vzkázat,aby nedělaly stejnou hloupost.Každý má pravo na život.Se znásilněním se vyrovnat ještě trošku dá,tohle si sebou ale nesete nenávratně celý život.

kara a bilina opravdu je na to dobré pár návštěv u psychologa věřte že to pomáhá.potom také hodně dobrých přátel lidé bezkonfliktní a se zájmem vás vyslechnout a podpořit, podržet.přeji vám aby jste to překonaly jako já.

Ahoj Karo, mám podobný problém jo Ty, je mi 26 a nenávidím pohled na svlečené muže a nsnáším sebemenší náznak sexuálních projevů... Chtěla bych být jednou "normální" mít partznera a děti a tak, taky mám psycholožku, skvělou, ale stejně si připadám jiná, mimo... Asi bych taky púotřebovala nějaklou skupinovou terapii, ale o ničem nevím... Snad nám někdo pomůže... Slyšela jsem o PCP-o Praškovi, že prý něco takového dělá, nevíte bližší info? Tobě, Karo, přeji jen hodně sil a naděje, že snad my a všichni lidé s podobnou zkušeností jednou budem schopni normálně žít... PS: Omlouvám se za případné chyby-nejsem Češka...

ahoj, v dětství jsem byla zneužívaná jedním blízkým člověkem (jak to tak bývá), nikdy jsem nikomu nic neřekla, styděla jsem se a vlastně se stydím dodnes... Aby toho nebylo málo, před pár měsíci mne téměř znásilnil cizí chlap...Chodím sice 1x týdně k psycholožce, ale je to děsně málo, nenávidím své tělo, sebe... možná by mi pomohla nějaká psychoterapeutická skupina, kde by byli lidé s podobnou zkušeností, abych si nepřipadala tak jiná... Nevíte někdo o něčem v Praze? Dík Kara

Chce to dobrou (dobré) kamarádky a odbornou pomoc lékaře. Čas spraví taky hodně, ale bolí to.
Pavel

Kombucho zajímalo by mne kdyby to někdo udělal tvé dceři,jestli by jsi měl z toho takovou prdel.

To se brzy změní o 180 stupňů, budeš sama mrkat, co to tvé tělo žádá a s jakou nedočkavostí. Neboj, příroda je mocná.

Pro kombuchu: Je fakt že vevnitř jsem měla jenom prst, ale bohužel jeho postavenej penis hned vztadu na mým krku, takže odpor mám i k penisům (zatím).

Kombucho a tebe čím, nebo spíš kam? Není ti hloupá ta poznámka "jenom prstem"? Zdá se mi že tebe neznásilnili, protože taková tma není.

Zuzko - jenom prstem? Pravda, byl jsi malá... ale to chce spíš nějakou terapii, aby ses od toho dokázala oprostit a nedávala tomu tak velkou váhu - mé životní družce to taky jeden udělal prstem - sice až ve 14, ale taky nic moc zážitek. Ale celkem jsme se přes to přenesli velice dobře a žijeme spolu už deset let, máme krásné děti... takže záleží hodně na osobním přístupu.

Nebyla jsem znásilněná ale když mi bylo 9let můj 16-ti letý strýc mne přivázal a dělal mi to do pusy pod pohrůžkou že mne zabije jak to někomu řeknu šlo mé tajemství se mnou do 17-ti let po neúspěšném vztahu s chlapcem(chodili jsme spolu rok)kdy po roce se se mnou chtěl pomilovat a já utekla,navštívil naší školu sexuolog a já jediná panna ve třídě jsem mu vše řekla pak to šlo až k tomu že jsem to řekla tátovi ten babičce strýcovi mamince a co mi řekli?Že jsem si to vymyslela pak to bylo chvíli těžké sii někoho pustit dál jak k polibkům ale vše je již pryč.Jsem podruhé vdaná a dokonce ho manželovi i kouřím což jsem prvnímu nedělala ani nemohla jelikož jsem k tomu měla strašný odpor.Zvláštní že teď již ne.A babička táta strýc jsou pro mne mrtví.

Mrtina je trapná - doporučuji jí rychle vypadnout z této diskuze (podle mě to není žena, ale muž s IQ tykve)!

Hlavu vzhůru a přiměřeně sebevědomí. Neboj se seznamovat s možnými protějšky nebo z toho budeš mít fóbii. Buď taková jaká jsi, to je nejlepší obranou proti ovládání nebo podřízenosti partnerem. Kdokoliv by si na tě ve vztahu tvořil majetnický nárok jako k osobě, vždy můžeš, zejména na začátku, vycouvat. A když něco začíná nebo může začít, nemaluj čerta na zeď.

Evžo: díky. On ten "odložený úsudek" někdy jde a někdy nejde. Vlastně většinu doby "ho mám", jakoby jsem s tím smířená a celkem v pohodě, i když někde sedím s lidma a jsou tam kluci, pořád pohoda. jenže problém je když jsem třeba na kafi sama s klukem a vím že se mu líbím a on je mi taky moc milej, tak člověk i normálně zamilovanej má pocit "absolutní přítomnosti" žije sekundu po sekundě, a v tuhle chvíli se mi (zrovna sakra!!)vždycky vynoří ta moje "podřízená pozice" vůči mužům, vědomí ponížení atd., pak třeba myšlenka na to že by mě mohl v budoucnu nějak ovládat. Připadá mi že se mi úplně změní osobnost. Často proto jekékoli nabídky na kafe (něco jako rande) odmítám, protože vím jak to skončí. Utíkám. Nesnažím se sebe nijak litovat, jenom jsem tu popsala, co jsem o svém chování doposavad vypozorovala. Vím jak by se mi asi líbil průběh seznámení, aby bylo vše OK, bohužel chování jiných nemůžu řídit...

K tomu sa pridávam. Od začiatku až do konca. Aj s tým prianím pekného dňa (i života ďalej).