Sexualni zneuzivani v detstvi

on je uz mrtvej takze vim ze uz nikomu neublizi ale dozvedela jsem se ze to delal i vlastni dceri tedy me tete a ta se sverila sve mame a pak skoncila na par mesicu v ustave protoze ji nikdo neveril oznacily ji za lharku nemam s ni uz zadny kontakt mam pocit ze ma na tom take velkou vinu mohla prece neco podniknout kdyz byla starsi ale asi to neni take tak lehke ja se sverila mame s litrem vodky v krvi a to uz byl mrtvej takze taky pozde stejne je ten zivot nespravedlivej dostal mrtvici a bylo to nemel zadne trapeni bolesti nic jestli peklo opravdu existuje tak doufam ze se tam smazi mama me chtela poslat k psychiatrovi ale ja nechtela myslela sem ze takove veci musi clovek zvladnout sam ale nejdeto jen kdyz clovek vidi v televizi tolik pripadu tak vse leze zase ven ale oni sou udajne nemocni ja bych je tyrala a tyrala az do sameho konce my taky musime trpet tak proc oni ne

je me 27 jsem na takovychto stranach poprve muzes me napsat tituli za zkousku nic nedam

kolik ti je, baro? me 19... ja vim, vsechny tu jsme na tom stejne... jestli budes mit chut, zkus si precit nejake beletrie o zneuzivani, ja to ctu rada - nejsem s tim sama, ta holka v te knizce to proziva taky...

me to delal ,,dedecek,,je to uz opravdu hodne dlouho ale je to cim dal horsi nevim jestli to zvlsdnu sama jestli to vubec jde

to petr:ani ja nesouhlasim s tou chudinkou. neumis si predstavit, jakou silu clovek musi dat do dalziho zivota, do nejakeho znormovani se, nest v hlave ty myslenky, ktere ti nikdy nikdo nevezme.podle me je sila v tom, pokud clovek v dospelosti dokaze rict stop a s tim clovekem zpretrhat jakakoli pouta - jako moina. tohle je to nejhlepsi, co clovek potrebuje udelat. mam to stejne, ale kdyz toho muze jeste nekdy obcas vidim, stejne se tresu... ale uz nikdy s nim nechci mit nic spolecneho.ohledne soudu: ted, v dospelosti, je to jen tvrzeni proti tvrzeni... muze pomoct psychologicky posudek, ale stejne. je to dohadovani se, ponizovani, a malokdo o tom dokaze porad dokola vypovidavat a mluvit o tom... pro me to neni dulezite nejake pravni potrestani, absolutne v nicem by mi neulevilo. ted je to vcelku dobre a tohle mi vyhovuje - nevidet ho, pohrbit ho.

to moina:ani nevis, jak jsem rada, ze nekdo zazil neco podobneho, a mozna i horsiho. jak se s tim vyrovnavas? ja mam ze sebou jeste pestrejsi minulost, takze u me selhava i "psychologicka" pomoc... njn... ale hodne mi pomohla knizka Monika B. Uz nejsem vase dcera - pokud budes mit chut, urcite si ji precti. Jsem rada, ze nejsem jedina, kdo je tim odpadem spolecnosti, a ona je na tom stokrat hurJinak mas pravdu s tim scenarem. Nikdy bych tomu neverela, jakto dite zatlouka pod hrozbou tak primitivniho zastrasovani jako napr. ze kdyz to povim, nidko me nebude mit rad, ze mi nikdo neuveri, ze by me zavreli za sex se clenem rodiny... proste hruza... a pak ten scenar - masto porad v hlave, sebeposkozovani, neschopnost normalniho mysleni a normalniho zivota... proste jakobychom neznaly cenu sveho tela, nevime, co s nim... alespon ja nevim... a ta sebevrazda - presne. je fajn, ze mas tak skvelou mamu a ze jsi tatu takhle vysachovala - tohel je snad alespon castecny pocit zadostiucineni... a hlavne uz ho nemusis vidat, orpavdu jsi ho mohla vymazat... drz se!!! a zase napis, prosim

re: Moina: Já ti rozumím nakonec já taky otce neinzultoval,ale vyřešil to podobně jako Ty. jen mi stále dlužíš odpověď na otázku, co to je ujel a kam. To jako myslíš ujel ve smyslu na drogách, nebo ujel jako cestoval? Jakou chdinkou? Asi si pořídím ještě jednu VŠ. Jsem nějaký zpomalený. Upřesni. Dík.

:-) s kým, to nevím, ale i přes to, že jsem otce neinzultovala, se necítím jako Tebou zmíněná chudinka. Možná jsem vztahovačná, co? :-)

Re: Moina: Tomu nerozumím, jak ujel? A s kým? Prosím upřesni. Dík.

Re: Johanz: Já vím, jak u nás pracuje policie a soudy. Neboj, nejsem naiva, ale obecně jsou tyto instituce snad od toho, aby vymohly právo těm, kterým bylo pošlapáno, nebo ne?

Já si spíš myslím, že Petr ujel s tou chudinkou, co si nechá celý život srát na hlavu.

PETR SOUHLASÍM SE VŠÍM CO JSI NAPSAL JEN S TÍM PRAVNÍM STATEM JSI TEDA UJEL ALE POŘÁDNĚ...

Ale nic si na něm nevezmeš, ale na tom trestním oznámení bych trval. Ty mu nemusíš rozbíjet hubu, ale žijeme v právním státě a policie a soudy tu jsou od toho, aby pachatele dostaly tam, kam patří. Já v dětství nebyl sex. zneužíván, ale jen ponižován a psychicky týrán, přesto jsem v dospělosti aspoň napsal fotrovi dopis, kde jsem mu slušnou, ale ráznou formou napsal, co si o něm myslím a musím říct, že se mi hodně ulevilo. Taktéž jsem s ním zrušil jakékoli kontakty a vím, že se s ním už nikdy nepotkám. Alespoň ne dobrovolně. Někdy by člověk měl umět provést radikální rozhodnutí. Pořád lepší se o nějaké řešení pokusit, než celý život žít pouze jako chudinka, která si nechá srát na hlavu.

Sleduji poslední příspěvky a jde mi mráz po zádech. Jakoby se ty osudy dělaly přes kopírák. Zneužití v dětství, myšlenka - já jsem to překonala, sexuální atak v dospělosti, výběr "nevhodného" partnera, deprese, pokus o sebevraždu.....Jsem na tom stejně. Jako kdyby všechny a všichni postižení měli v sobě nějaký zvláštní kód, kterým přitahují divné muže. Je to jako prokletí se kterým budeme žít do konce života. Petře, kéž by to bylo tak snadné. To víš, že mě také napadlo, že bych se otci pomstila, ale co si na něm vezmu? Co mi pomůže, že mu ublížím, znemožním ho, nebo cokoliv jiného. Ten čas a bezstarostné dětství mi to nevrátí a strachu se také nezbavím. Hate myself to napsala přesně. Jediná smysluplná činnost je intenzivní práce sama na sobě, a třeba i za pomoci odborníka. Sebelítost není na místě a pomstychtivost také ne. V mém případě na to matka přišla nedopatřením až v mých 27 letech (teď je mi 28 a naši jsou již od mých 15 let rozvedení) a myslím si, že to, jaké peklo mému otci dělá je dostatečné. Já se v tom nijak neangažuji, odmítla jsem to, už jen proto, že bych o tom nedokázala mluvit třeba před soudem. Můj otec je pro mě mrtvý, nestýkáme se a myslím si, že úplná ztráta kontaktu se svými dětmi a nenávist mé matky je pro něj slušným trestem. Vím, že se podepsal na mém životě a to nesmazatelně, ale já žiju a musím jít dál. I když to není lehké a musím využívat pomoci psychiatričky, terapií a léků...Držím všem palce, bojujte!

to petr:clovece, ja ti o to ani nestojim. z hlavy se mi to nedostane. spis bych chtela, aby se to uz nikdy nikomu nestalo... ale o pomstu mi vubec nejde, bohuzel, pak by to bylo snazsi

Jedniný možný lék je pomsta podle vzoru hraběte Monte Christa.... Svině musí být potrestány.

tak vidim, ze to tu nikdo nezvlada... vsechny nas ceka asi fakt "skvely" zivot. ja taky vim, ze to nikdy neprekonam, nikdy. vzdycky to bude v me hlave. nevite treba o nejake podpurne skupine takovych holek/zen? tak se taky drzte..to petka:takoveho leceni a k nicemu? to me mrzi... co nejaci pratele? ano, nikdo ti to z hlavy nevytluce, muzou ti pomoct jen lidi kolem tebe, kteri te maji radi a ty mas rada me. jestli nikoho takoveho nemas, bud v klidu, ja taky ne a uvazuju stejne jako ty. nejlepsi by bylo nezit. kdybys chtela, klidne napis...

A podala jsi trestní oznámení na ty pachatele, na toho pseudofotra? Nebo už sedí v base?

Poslední 4 roky jsem měla klid. Ale teď bych se nejradši zase ztratila, usnula a už nikdy se neprobudila. Nedávno mě přepadli, vtáhli do auta a tam sex. zneužili. Pak jsem utekla a druhý den ráno jsem se pokusila o sebevraždu. Nepovedlo se, probudila jsem se v nemocnici a cítila jsem se ještě hůř. Pustili mě domů a znovu jsem se pokusila o sebevraždu. Pak mě odvezli do psychiatrické léčebny, kde se mi marně snažili pomoci. Teď už jsem zase doma. Původně jsem se tu už nechtěla vrátit, ale mamka mě přemluvila. Ta situace v tom autě ve mě znovu oživila období od mých 5 do 15 let, kdy mě můj vlastní otec skoro denodenně zneužíval. Chlastal a bil mamku. Někdy i mě. Mamka za mnou vždycky chodila, svěřovala se mi, plakala mi na rameni, ale když jsem za ní přišla s pláčem, že už to nechci, že mě to bolí, že se mi to nelíbí, neudělala nic. Jen se mě snažila přesvědčit, že to není pravda. Cítím se zase jako ta malá bezbranná holka a nevím si rady. Chodím k psycholožce i k psychiatričce, ale asi to nestačí. Je to strašně těžké. Je to beznadějně zoufalé...

U mě to byl vlastní otec. Před dvěma lety jsem si myslela že jsem zapoměla, odpustila. Je to balvan na celý život. Já si kvůli tomu ani nedokázala užít milování v dospělosti. Pořád jsem se sledovala. Když na to pomyslím vytrysknou mi slzy. Vlastně mi tehdy neublížil fyzicky, spíš až když mi to došlo v pubertě. Abyste si nemysleli že jsem ještě holka. Nejsem. Je mi už hodně let a je to bohužel živý pořád a bude. Mrzí mě že nemůžu říct něco pozitivního. Jen je potřeba se s tím naučit žít.