Proč lidem vadí nevěra jejich partnera?

Premku - dik za odpoved.

Zařizovat si život podle soulože .... Hmmm ... :) Asi stále méně lidí chápe, že soulož je v ne šťastném partnerství úplné nic ... Proto soulož, pak soulož s jinou ... Je asi víc způsobů hledání štěstí, ale souloží podle mě ne ...

Klaro, vzdyt to nevis, jestli tvoje mama nebo tata byli nekdy neverni. Maximalne vis, ze se to nikdy neprovalilo, protoze by sis tu bourku asi pamatovala. Ja si myslim, ze pro lidi je v jistem smyslu zdrave projit si neverou - aspon zjisti, co pro sebe vzajemne skutecne znamenaji (stejne jako kazda krize, i nevera muze vztah bud zabit a nebo posilit).

A tady je asi to dětství,nedokážu si představit, že by moji rodiče občas patřili jiným partnerům, než sobě.To je asi to "napodobování", prostě mám životní příklad.Ještě asi nejsem životními zkušenostmi dost tolerantní, abych přijala jako fungující vztah taky nějaký jiný, OTEVŘENÝ, jak ho nazýváš.Zjištuju, že ač jsem ve středním věku,hodně toho nevím, nebo neznám. Věřící nejsem, stejně jako mí rodiče, i já chci dát svým klukům příklad,jaký vztah si můžou vybudovat.Není to křečovitá snaha, prostě se s manželem máme rádi , vycházíme si vstříc a asi si pořád chceme patřit.Za 10 let samozřejmě může být všechno jinak, i za rok.Určitě je v tom i pocit vlastnictví, ale snad to nepřeháníme.Možná, že vám dvěma přesně nerozumím, nebo se do toho nedokážu vcítit. Ale netroufnu si říct, že to nikdy nemůže přijít. Jen budu věřit...

Kl, nevidím důvod proč pro takový druh vztahu hledat jiný název, podle mne je stejný jako každý jiný, s tím jediným drobným zmiňovaným rozdílem. Ale chceš-li, někdy se takové vztahy nazývají otevřenými, i když podle mě to je nepřesné. Představ si, že pro tebe nepředstavitelné je pro jiné běžné. Já si třeba neumím představit, že bych celý život soulkožil s jediným člověkem, ale ty co se tím řídí (jsou-li) nehodnotím ani nezavrhuju. Každý by si měl zařídit život podle sebe a ne podle očekávání jiných. Nebo podle nějakého návodu.

Pavlíno: Nevím, jak z toho. Uvažuji podobně jako Prober, snažím se své chování zdůvodnit, tak abych já vyšel, jako ten bez chyby a normální. Uvědomuju si to se všemi důsledky, ale nemůžu si pomoct..Probere: ani nevíš, jak Tě chápu. Ale opravdu nehledáš uspokojení pudu, jak píšeš. Pud si můžeš uspokojit doma, kdekoli a s kymkoli, nebo Ty si nevybíráš s kým ten pud vybiješ?? Tomu moc nevěřím. Už proto, že si vybíráš, hledáš (podvědomně) něco, co máš pocit, že Ti chybí. Může to být sex, vybití(jak Ty píšeš),něha, obdiv, kterého se Ti třeba nedostává, pocit, že TEĎ někoho zajímáš.......Samozrejmě si to umíš zdůvodnit, tak jako alkoholik Ti vyjmenuje 10 důvodů proč musí pít.Tvé heslo "Jsme si věrní, a proč si při tom neužít"). . .? :) Je trošku alibismus, protože v tom nechceš být sám. Chceš to hlásat za NORMÁLNÍ. Ale neber to ve zlým, já se chovám úplně stejně jako Ty. Nechci to a nedělám to rád. Jenže kdykoli objevím "něco nového", tak mám alespoň na chvíli pocit, že teď už je to pravé, sice na chvilku, ale za ten pocit to stoji a ja si nemuzu pomoct.....

Asi není v mé moci to , Probere, pochopit, mě by zraňovalo, kdyby můj partner spal s nějakou jinou a já bych asi měla výčitky svědomí, se kterými se dá žít asi těžko. Samozřejmě, když se na tom domluví předem oba dva, je to něco jiného.Ale jak bys potom ten vztah nazval?

Premku - uplne souhlasim s tim, co pises. Jak z toho? Vis?

Premku - uplne souhlasim s tim, co pises. Jak z toho? Vis?

Kl, dva lidé kteří mají sex (i) s jinými lidmi než s partnerem toho můžou sdílet sakra víc, než jen domácnost. Můžou se dokonce i milovat. Jasně, ty si můžeš myslet (a třeba klidně i tvrdit) že je to nesmysl a že jediná láska je ta podle pravidel písemně uvedených v bibli a nepsaně utkvělých v podvědomí, vědomí a společenských konvencích většiny z nás, ale "modří už vědí" :) A modrými nemyslím nevěrníky, ale lidi s otevřenými hlavami, nesvázané konvencemi a očekáváními, používající svůj vlastní rozum na svou vlastní zodpovědnost. A ke svému štěstí, nebo neštěstí :)

Jsme si věrní - a proč si přitom neužít.. Tak bud se jedná o rozdíl psychic. a "jen" fyzic. nevěra,nebo jste oba stejní(ona a on) a vlastně jen spolu sdílíte domácnost.Pro Přemka -s tím dětstvím - není to trochu pesimistické?

Přemku, chápu. A kam bys zařadil chlapa s asi ne zrovna ideálním dětstvím (ve vztahu k matce), který si velice dobře dokáže své puzení zdůvodnit (a nehledá v tom nic jiného než uspokojení pudu; podobně jako ukájí hlad v restauraci) a zrealizovat a sofistikovanou kamufláž nahradí férovou dohodou o otevřeném vztahu (tzn. "Jsme si věrní, a proč si při tom neužít"). . .? :)

Probere, samozřejmě, že máš pravdu, že chlap je ten "rozsévač" od přírody. Ale ten "kterého maminka měla ráda" se umi ve vztahu lépe ovládat a rozumově zdůvodnit, že by tím někomu koho má rád ublížil a to je pro něho silnější. Pokud už "TO" udělá, umí to velmi dobře skrýt.Ten, "kterého maminka měla ráda méně nebo žil bez ní" si naopak neustále zdůvodňuje a namlouvá se, že ho nikdo nemá rád, že je mu ubližováno, že ještě nenašel tu pravou... (i kdyby mu partnerka snesla modré z nebe) a proto MUSÍ NEUSTÁLE hledat někoho kdo ho (podle něho) mít rád bude. Jasným případem tohoto nevěrníka a ještě s psychickými problémy, díky velmi těžkému dětství, byl Miloš Kopecký....

Přemku, ta tvá teorie je moc zajímavá - a nemyslím to ironicky. I když ale připustím, že u některých "nevěr" za tím může u chlapa být nedořešené trauma z dětství, nebude to v drtivé většině případů taková ta typicky mužská fyzická potřeba? Myslím to, čemu se někdy říká instinkt rozsévače, prostě erotické puzení mít víc než jednu samičku (nebo samečka, podle gusta :) Podle mě je taková většina mužských a nechce se mi věřit, že všem se matky málo věnovaly - chápeš?

KI, pochopila´s to naprosto správně. Jedině s tím rozdílem, že pokud nevěrník "hledá", tak hledá celý život. Tím, že to nikdy nezažil, tak neví co má hledat a tudíž nenajde.......

Very, tak to je dobře, že už jste od sebe - s ním by to asi moc budoucnost nemělo, podle toho, co říkáš. Mně osobně na něm nešokuje to, že ti byl nevěrný (znám chlapy ne? ;) ale to, že ač sám u sebe si to odůvodnil a ospravedlnil, tak v tvá byť jen teoretická aférka s jiným chlapem u něj naprosto nepřipadala v úvahu. Od takového borce se toho do budoucna asi moc čekat nedá. Aspoň ne nic dobrého.

Mám to chápat tak, že tito neměli jakýsi pocit jistoty a zázemí doma, tak ho pořád u někoho hledají? A pokud nenajdou přesně ten pocit, tak hledají dál? Nebo na druhé straně, když mu tu jistotu partner naruší svou nevěrou, tak to psych. nezvládají?A oni ho vytvořit svému partnerovi umí? To by pak bylo nejlepší žít a mít vztah jen s partnerem, který pochází z harmonické úplné rodiny,kde bylo mezi jejími členy hodně lásky,je sebevědomý a nechápal by, proč partnerovi nevěřit. Takovýchto rodin ale není moc.

Nemyslím tím nic světoborného. Zkrátka lidé, kteří v dětství pociťovali tzv. "nedostatek" lásky (to může být i vsugerované a rodiče za to nemohou), mají tendenci se v dospělosti upínat na své veškeré partnery, ale i kamarády, kolegy......A z toho důvodu reagují velmi nepřiměřeně na případnou nevěru. Nebo dělají pravý opak, že nevěrníci jsou oni (jakoby to udělají dřív, aby předešli tomu, aby se nestalo jim). Bývají to většinou muži, kteří podvědomě hledají lásku, kterou nenašli u matky a nahrazují ji promiskuitou a nevěrami. Vím o čem mluvím, patřím do jeich řad.

Přemku, můžeš to trošku vysvětlit?Píšeš nevěře v souvislosti s dětstvím a vztahu k rodičům.Dost by mě zajímalo, jak to myslíš.

Ahoj prober, je to už celkem dlouhá doba. Nejsme spolu. Mám teď dva roky jiný vztah. Bez nevěry - tedy alespoň doufám :-)Bylo to tak, že jsem zjistila, že mě podvádí. Odstěhovala jsem se od něj. On se pak ale začal dušovat, že to bylo naposledy, s tou dívkou už se nestýkal a já hloupá jsem se vrátila zpátky. Trvalo to ale asi tak 4 měsíce, než jsme se rozešli definitivně. Nepřekousla jsem to. Při každé příležitosti jsem to vytáhla, což byla chyba, já vím, ale prostě se to nedalo. Chtěla jsem ho taky podvést, abych nemyslela na něho, ale na své špatné svědomí. Nakonec jsem to ale neudělala. Ke konci našeho vztahu se tak změnil. Byl hrozně pozornej, milej, hodnej a já nevim, co ještě všechno, ale mě se začínal hrozně protivit. Změnil se k lepšímu, ale já už ho nechtěla... je hrozně těžký zjistit, že se o svého milovaného dělíte. Bolí to a nevim, jestli se to dá vůbec někdy zapomenout. Dnes, s odstupem času si říkám, jak jsem mohla být tak slepá a věřit mu všechny ty jeho výmluvy. No jo, když je člověk zamilovaný, vidí asi opravdu růžově.