červenání

Děcka, nebuďte smutní, prosím vás...přejde to, věřte mi, chce to jen čas. Mě je teď 20, nejhorší chvíle, které ted popisujete jsem prožívala od 16 do 18, 19 ti...Pak to přešlo, našla jsem si práci, přechod na VŠ, jo červenám se ještě občas, s make-upem méně, ale žiju a žije se mi dobře, umím se bavit, mluvit s lidma..motivace mám spoustu, jen se trochu optimismu...Držím pěsti!

ja mam kvuli tomu malo přatel je tu někdo se stejnym problemem z pardubicka,jsem vdana jen přatele chybí

ahoj a mužu se zeptat jaky make up použiváš a už tě na to někdo upozornil,zda je na tvaři vidět?jinak až někdo podstoupite tu operaci dejte vědět zda pomohla.

Ahojky, jsem na tom fkt zle, nevěřím si, připadám si jak nula, nemám smysl života, jsem pořád červenej a už to ani doma nemizí jako dřív. Chtěl bych se zeptat někoho kdo má s tím víc zkušeností (mě je 20), jestli je šance, že se to úplně ztratí a budu v pohodě a budu mít bílej obličej, někdy v budoucnu, až se smířím se svým osudem ?

začátku. Taky jsem byl zoufalý, myslel jsemsi, že jsem úplná nula a že život nemá žádný smysl, když se nemůžu s nikým bavit bez rudnutí ale se přibývajícím věkem (je mi 24) jsem získal nadhled a teď už z toho deprese nemám. někdy se tomu i zasměju a rozhodně to neberu vážně, protože to není smyslem života, jak vypadáme před jinými, nebo co si o nás myslí. takže všem doporučuju zvykejte si na mluvení, časem se to bude pořád zlepšovat a jednou to možná zmizí úplně, jen musíte být trpěliví, získat nadhled a nebrat život moc vážně, stejně z něj nevyváznete živí. ahoj:-)

Ahoj, můžu vám poradit, aby jste se kvůli tomu ničeho nevzdávali. Myslím tím např. vysokoškolské studium nebo zaměstnání, kde potřebujete jednat s lidmi. Mě se taky všichni smáli, když jsem byl na střední a proto jsem se hrozně bál jít na výšku ale tady jsou lidi mnohem vyspělejší protože ti pitomci, co se mi na střední posmívali a jim podobné typy, se na VŠ většinou nedostanou. Tady na VŠ na moje červenání většinou nereagují vůbec, maximálně někteří se malinko uculí ale nikdo se mi neposmívá a neříká, proč zase rudnu a to hlavní je to, že díky tomu se mi sebevědomí hodně zlepšilo a červenám se už o dost méně. Z toho vyplývá, že pokud se kvůli tomu budete vyhýbat kontaktu s lidmi, tak se to nezlepší. Nejlepší léčba tedy podle mě je postupně si na komukační situace navykat a nevyhýbat se jim a taky ten make-up pomáhá. Někdo sice řekl, že ne, ale s tím nesouhlasím, protože, když vím, že to je mnohem méně vidět, tak jsem mnohem klidnější a červenání je pak i slabší. Já jsem se začal červenat (mně samotnému to připadá šílené, ale skutečně se to tak stalo) ze dne na den, když jsem nastoupil na střední školu. Na základce jsem žádné problémy tohoto typu neměl. Jak už jsem psal výše, tak na střední bylo dost posmívajících se debilů, takže to bylo těžké. Červenal jsem se jenom, když někdo vyslovil moje jméno nebo se na mně jen podíval. Na výšce se to ale díky lidem, kteří se mi nesmáli, začalo zlepšovat. Teď už dokážu bez zčervenání mluvit s jedním, dvěma až cca pěti lidmi. Větší skupiny mi ale dělají pořád problém. Zjistil jsem postupem času, že jsem se při mluvení přes skupinou červenal, protože jsem si myslel, že se na mě všichni upřeně koukají. Když jsem se ale začal dívat kolem sebe, tak jsem zjsitil, že se většina lidí znuděne dívá z okna, do mobilu, nebo si povídají, což je taky dost uklidňující. Je to čím dál lepší, takže to nevzdávám a ani vy to nevzdávejte. U mně už to trvá už9 let ale postupným návykem a taky díky makeupu je to tak o 70 procent lepší než na

Začínám hodně přemýšlet o té...Je mi líto ale to nepomůže..Nebudeš se červenat, dobrá, půl roku klid.. Pak nastane jiný problém. Bohužel mám své zkušenosti a 1 operace mi stačila. Řešila jsem jiný problém, ted se červenám.Bohužel, pokud nezvládneme psychiku, nebudeme mít klid NIKDY. Pracuju na tom aby mi to tak nevadilo a když....je den blbec, kdo ho nemá. Drž se a věř, že 100 tis. za půl roku klidu nestojí. Dana

Panebože jaká operace!!...TJN, I KDYŽ BUDEŠ MÍT UPLNĚ BÍLEJ KSICHT, TAK TO VNITŘNÍ NAPĚTÍ PŘETRVÁ, JE POTŘEBA SI BUDOVAT PSYCHIKU A POSILOVAT SEBEVĚDOMÍ.

Pepa --> Dobrou náladu, žádnej chmur, trocha make-upu a sebevědomí trošku poskočí, tudíž se méně červenáš :-)

I kluci můžou trochu make-upu, ale vše s mírou :-)

Panebože jaká operace!! Neblbni!! tohle je v psychice?! nebo jsi snad rudý i v noci ve spánku?? psychika psychika!!

Ahooj všem....mám také stejný...použij normálně makeup jako já, ale hlavně to moc nepřežeň, jinak to praští do očí víc než rudej ksicht.

Začínám hodně přemýšlet o té operaci v anglii, ale nechce se mi do toho samotnému, už proto že nemumím prakticky anglicky, proto bych uvítal někoho kdo tomuto jazyku holduje jestli by se nepřidal. Já vím, že ta cena něco přes 100 tisíc je asi nad možnosti většiny lidí, ale představa života bez červenání, mi stojí za mnohem víc i kdybych si měl pujčit tak ty peníze seženu. Dyžtak mě kontaktujte na email [email protected] a mužeme se sejít.
Podrobnosti k operaci na http://www.eblushing.com/index.php

Ahoj, myslela jsem,že téměř bez příčiny se děje červenání jen mě. Jsem jinak v pohodě, rozumově si vše vysvětlím ale nic naplat... jsou období kdy rudnu téměř kdykoliv na mě někdo promluví. Lepší je to v létě, o dovolené,s rodinou nebo když si vezmu slabé prášky na nervy. Ty ale nechci brát často.,Brání mi to v kvalitní komunikaci a velmi komplikuje život. Ví někdo jak to zvládnout? Dana

Ahooj všem....mám také stejný problém...proto moc nechodím s kámoši do restaurace...a také nemohu vůbec alkohol...ani jednoho panáka a nebo pivo...hned jsem uplně rudý...
Nevíte co s tím...nějaký krém?

Ahoj mám stejný problém asi jako 99% zdejších pisatelů, ač mi to vždy vadilo a to hodně, pořád jsem stím dokázal žít celkem spokojený život, měl jsem vždy kolem sebe spousty kamárádů, sice jsem neměl kvuli tomu nikdy žádnou přítelkyni, ač o mě byl docela zájem, ale bál jsem se toho, asi vám nemusím vysvětlovat důvody proč jsem vždy couvl, ale čert to vem. Ovšem minulý rok mi asi i kvuli tomu začala neskutečná deprese, z které jsem se zase nějak dokázal dostat asi i kvuli tomu, že jsem potkal výbornou holku, aspon se zdálo, že je výborná, když jsem byl sní nikdy jsem na červenání nemyslel, ted je vše pryč, asi i kvuli tomu že jsem se opět nedokázal rozhoupat a projevit k ní nějaký ten cit. A deprese se vrátila ovšem v takové míře, že nejsem už prakticky schopný nic, jdu do hospody nebavím se tam, sportuju nebaví mě to, prostě mě nebaví nic, ted jsem se objedanal k psychiatrovi, snad mi pomůže, je to asi moje poslední šance. Dokavad jsem se jenom červenal život se dal ještě docela zvládat, ale ted už to opravdu nestojí za nic, pokud se neopiji, tak mé myšlenky nestojí za nic. Kdyby něco tak tady přikládám email [email protected]

Děkujeme Gabo :-)

pak teprve s rozmyslem proberou pracovní problém. Dělejte to také tak a to, že při tom lehce zčervenáte, nikomu nebude připadat divné. Znám mnoho úspěšných manažerek, které umějí v takový okamžik mechanicky vytáhnout z kabelky pomádu na rty a nenápadně si upravit make-up. S rozkošným "promiňte" se odvrátí od jednacího stolu a přepudrují si zrůžovělé tváře. Věřte, že povzdech mužů, kteří onen jednací stůl s vámi v tu chvíli sdílejí, bude po chvíli vystřídán nervozitou z toho, že tahle křehká červenající se květinka má v hlavě přesně srovnané, co chce říct. Nechte je vydýchat, mluvte pomalu, jasně a klidně. Tím dáte nejlépe najevo, že vaše zčervenání bylo jen chvilkovým projevem silné emoce, kterou vyvolal nastolený problém - už jste ale zase na svých nohou a prodělaný citový vzruch vám umožňuje jen o to lépe proniknout do celé projednávané záležitosti.
Tečka. A za ní? Před šéfovou se klidně začervenejte také. Jí se to nejspíš stává při jednání o stupínek výš. Jestli k sobě máte trošku bližší vztah jako žena k ženě, můžete se tomu společně zasmát.

Dřív bylo významově kladeno rovnítko mezi červená se - stydí se. Dívčí a ženský stud vyjádřený červení v tvářích byl přitom ještě před necelými sto lety považován za vlastnost veskrze kladnou, po ženách se prostě nechtělo, aby zvládaly emotivně silné situace (ať už to byly emoce kladné či záporné) stejně jako muži, nechtělo se po nich, aby čelily stresu v zaměstnání, okamžikům, kdy musí okamžitě vyřešit svůj postoj k situaci. Svět ženský a mužský byl oddělený a při kontaktu - například při představování ve společnosti - měla žena právo (v některých sociálních skupinách dokonce povinnost) se "pýřit", zčervenat, bylo-li to na ni příliš silné, dokonce i omdlít. Dnešní svět je jiný, fyzické nastavení ženského organismu se ale příliš nezměnilo. Ale dokonce ani mužské vnímání není o mnoho jiné. Proto mohu dát jen malou, zcela neodbornou, ale zkušeností věku (je mi 50 a stále se občas červenám) prověřenou radu: pokud rudnete ve chvílích, kdy se seznamujete s novým mužem, který vás něčím zaujal, případně před objektem své tajné touhy, věřte, že muž tím rozhodně není pohoršený, naopak - podvědomě cítí, že je pro vás zajímavý - nedivte se mu, že začne okamžitě tak trochu natřásat svá kohoutí pera. Dopřejte sobě i jemu drobnou pomlku v konverzaci - zamávejte před sebou pomyslným vějířem, několikrát se zhluboka nadechněte, protřepejte si nenápadně konečky prstů - zkrátka nechte prvotní emoci odeznít, uvolněte se a dál už půjde všechno normálně. Pokud chcete studovat, pak se někdy v takovém okamžiku zkuste podívat muži do očí - nikdy, zdůrazňuji nikdy - v nich neuvidíte posměch nebo urážku. S největší pravděpodobností v nich uvidíte jiskřičku zájmu, kousek mužské pýchy a také drobnou ostražitost. V kontaktech a situacích pracovních je to trošku složitější, tady je červenání často projevem strachu z neschopnosti řešit situaci okamžitě. To je ženský problém - věřte, že většina mužů nic neřeší okamžitě, klidně si přeloží na stole pár papírů, poklepou tužkou o stůl, napijí se vody

Prosím, poradte mi někdo....Připadám si hrozně trapně a zrudnu ještě víc.

Tato věta všechno vysvětluje. Pokud by sis nepřipadala trapně, nezrudla bys ještě víc a pokud by ti to bylo fuk, nezrudla bys vůbec.
Měla jsem kdysi stejný problém. Přestal přesně v okamžiku, kdy mi to začalo být jedno - kdy jsem si řekla "no a co, když jsem ve skupině a hovořím, zrudnu - patří to ke mně jako to, že mám modré oči. Všichni to vědí, nikdo se tomu už stejně nediví, tak co"

Ahojky. Mám stejný problém, jako vy ostatní. Červenání u mě začalo asi v 8 třídě, kdy jsem se zamilovala do jednoho spolužáka a stal se mi před ním děsnej trapas. Zrudla jsem jak rajče a od tý doby jsem se toho nezbavila. Nikdy jsem ale neměla nouzi o kluky, ani o kamarády. Většina spolužáků si dělala ze mě srandu, ale já to přehlížela...nemůžu přece za to, jaká jsem:-( V 17 letech jsem si našla přítele. Jednou mi řekl, že se do mě zamiloval kvůli tomu, že jsem trochu jiná než ostatní...že se mu líbí jak se červenám. Od té doby stud jakoby odpadl. Teď se červenám jenom málokdy, ale občas se přistihnu, že zčervenám i když na něco pomyslím. Už se tomu jenom směju, ale trápení to pro mě bylo také.:-)