Chci umřít a nedaří se mi to

já radit můžu, do...radí lidem ha ha:-)Psychopatko :-D

Ještě k tomu-být tu kvůli dětem...
To jsem mnohokrát slyšela. Od mnoha lidí. přišlo mi to tak stupidní!
Copak to dětem nějak pomůže, vyrůstat vedle mámy, co je věčně v depresi, nefunguje jako máma, poskytne dítěti jen zážitek rodiče v těžké depresi, který potřebuje péči. Fuj. Tohle přece nechce žádná máma. Každá si myslí, že by dětem bylo líp bez ní, když je takhle nemohoucí.

Já kdysi své kamarádce vyčítala, že pije tak, že se jednou za čas zpije do němoty, že týden o sobě neví. Že se v opilosti sebevraždí, tráví jedem na krysy apod.
Že je jí v takové chvíli jedno, co je s jejími (tehdy malými) dětmi.

Jak mnoho jsem si pak na ni vzpomněla, když jsem sama byla před rozhodnutím, jestli říznout víc nebo ne....:-(

Vzkaz pro "taky":
Taky jsem byla zbabělá a nepodřezala jsem se úplně, neotrávila jsem se léky úplně, nevyhladověla jsem k smrti, úplně...prostě jsem nic z toho nedělala úplně. Ano, byla jsem moc zbabělá to dokončit. Taky jsem si nadávala. I tomu pudu, strachu. Chtěla jsem, aby mi aspoň někdo, terapeut, potvrdil, že jsem zbabělec, nebo naopak řekl, že nejsem. Ale on mě v tom nechával vymáchat. Dost dlouho. Není v moci jiného člověka vytáhnout někoho ze sraček.

Prožívání v depresi-
Já jsem až zpětně mohla střízlivě vidět své prodělané stavy. A tak vím, že jsem si myslela, že ještě nejsem v tak těžké depresi,když ráno jsem vstala z postele. Čekala jsem, že to bude opravdu zlé, až když z ní nevstanu.
Ale nevšimla jsem si některých jiných úkazů, které byly alarmující. kdybych čekala na "nevstanutí z postele", byla bych se nedočkala, protože prostě u mě se to projevuje jinak. Já byla v některých depresích doslova hyperaktivní, a akční. Měla jsem potřebu se ničit jinak. Nadměrným sportem, sebepoškozováním, hladověním, trávením se léky, a kdybych chlastala, tak se jistě uchlastám.
Teprve na kraji té propasti mi terapeut rozsvítil kontrolku:
"Tak takhle ne", a poskytl mi zpětnou vazbu. V té době jsem brala jedna AD, ale neměla žádný účinek. Tenkrát mě zastavil terapeut.
Dnes už by byly mé děti dva roky bez mámy.
Kvůli nim by mě to štvalo.
Ale dnes vím, že by to ublížilo i muži, sestře, neteři, mé mámě...
O ty děti mi šlo nejvíce, ale bohužel, ani ty nestačí, aby tu člověka udržely. Člověk tu musí chtít být kvůli sobě.
Já zatím ještě nemůžu říct, že chci. Prostě tu jsem.

Tvoje empatie mila Pampelisko...Pro Jill a "taky"
Jsem ráda, že vás tady mohu číst, i když to je někdy těžké, sítovat mezi příspěvky ty vaše nebo jiných potřebných.
Já vím, že nemůžu pomoct, ani to není mou snahou. Mám potřebu sdílet, asi proto jsem tady.
Jinak má Yosska pravdu v tom, že jedna z prvních cest v těžké depresi by měla vést k psychiatrovi. Údajně prý na střední a lehkou depresi stačí psychoterapie. Chtěla bych tomu věřit. Jen nevím, jak rozlišit závažnost deprese.
Je to hrozně subjektivní, to prožívání.
Člověk v těžké depresi nemá vždy projevy stejné.

včera jsem tady psala a...K té kamarádce...víš, ona diagnoza (zvláště psychiatrická) je stále příliš široký pojem. Maniodeprese (nyní správně BAP-bipolární afektivní porucha) prožívá každý jinak, tak jako jakoukoliv jinou nemoc. Věř tomu, co Ti prostě říká ta kámoška, ona sama nejlépe ví, jak se cítí. Lépe, než doktoři, nebo někdo jiný se stejnou dg.
Když Ti říká, že po Tobě chce, abys jí slíbila, že za ní přijdeš, tak pokud Tebe samotnou to nedeptá, tak přijď. Jistě je pro ni důležité, abys tam prostě byla. Nepokoušej se ji pochopit, pomoct nějak "správně". Nikdo neví, co je správně. Zdá se, že chce jen mít Tě nablízku, i když je jí zle. Vědět, že tam jsi a přijdeš zase, přestože je to moc Těžké, asi i pro Tebe. Jen zvaž, zda to opravdu zvládneš, a nespadneš dolů taky. nemusíš nikoho vytahovat ven, stačí to "ustát".
Na to je třeba moc sil. Máš je? Možná ani nevíš, že je máš...

Tvoje empatie mila Pampelisko...ty se hlavně o to potřebuješ dlouze vykecávat , to je to celý ....samý blbý kecy pořád dokola a činy žádný.......

ty už se pomalu sbal do...já radit můžu, do blázince patříš akorát ty .....zoufalče co žiješ cizí životy, svůj zjevně nemáš

ale navštívit psychiatra,...ty už se pomalu sbal do Kosmonos,to je šílený,když magor radí lidem,který na tom nejsou zdaleka tak zle,jak on sám :-)
Blázne tlustej:-D

Pampeliško, jsem nesmírně...ale navštívit psychiatra, když má člověk depresi je první co máš udělat, když jsou ty stavy závažné.
psát o tom tady dokola celý roky, skutečně smysl nemá .......jen to fakt vypadá, jakože nasáváte energii z lidí a nic neřešíte.

pro...Pampeliško, jsem nesmírně ráda, že jsi zase jednou po dlouhé době napsala. Bála jsem se, co je s tebou, ale zároveň jsem , jestli se nemýlím, rozuměla, proč tomu tak asi je.
Možná i z podobných pohnutky, jako já.
Sleduji diskusi, to ano. Píše tu teď "taky" a "taky II- ". Já jim rozumím a teď čtu, že i ty, to je více než soucítění s nimi, to je téměř pomoc, to pochopení.
Opět, jako už vícekrát, chci napsat, že není tvého slova, se kterým bych nesouhlasila, byť na tom nejsem zdaleka tak "dobře" jako ty. Opět musím říci, jak je tvé psaní potřebné, relevantní odkazu na téma této diskuse. Jen- když toto píšu, vím už předem, že to vyvolává v některých účastnících diskuse jistý podivný druh radosti a škodolibosti se do tebe strefovat. My, kteří se vymykáme z řady těch lidí, kterým stav či osud dovoluje řídit se běžnými pravidly typu-"navštiv psychiatra, ber to jinak, podívej se na to z jiného úhlu" , jsme rádi, že máme tebe, která rozumíš v mých očích - každému, té i oné straně. A to je nevídané.

kdo přemýšlí o...pro "Každý":
Kdyby člověk neměl depresi, tak právě může dělat to, co tu píšeš. Kdyby to dělat mohl, tak to udělá. To mi věř. Deprese je tak hnusná, že by člověk udělal leccos, aby se z ní dostal.
Ze svého současného pohledu to fakt nemůžeš posoudit. Svět v depresi je zcela jiný svět. Je to jako život pod poklopem. Nemáš dost síly ho zvednout...

Už ani sílu porvat se...Nejsi srab, vůbec ne.
Díky tomuto pudu sebezáchovy jsme všichni ještě nevymřeli.
Taky ho někdy nesnáším, ten strach.
Strach zabít se, a strach žít. Je to na rozdrcení, tohle sevření.
Vím, jak se asi cítíš, zná to mnoho lidí.

Dokázala bych se zabít asi jen v afektu.
Ale:
Ubližovala jsem si dost dlouho, nepomohlo to. Takže se snažím se sebou vydržet a dožít nějak ten život.

Uvědomuji si, jak velký dar život je, zažila jsem moc krásné chvíle, kdy stálo za to tu být. Pak byla doba, kdy vše spadlo, zhroutilo se, já chtěla moc moc odejít.

Právě tahle "zbabělost" mě zachránila. Ne že bych byla šťastná, ale už není mou prvotní myšlenkou po ránu-
"jak zase přežiju tenhle další posranej den?"

Už neusiluji o nic moc silně, plynu s proudem, přijímám to co je, nechávám odplout. Prvně to bylo z nedostatku síly se bránit, pak jsem rezignovala, a nyní prostě nehodnotím, nespěju za něčím. Když se povede, fajn, když se nepovede, čert to vem. Dyť o nic nejde.

proč se na to nepodíváš z jiného úhlu pohledu? Jednou jsi na světě, tak proč se trápit tím, že tu být nechceš a bojíš se spáchat sebevraždu? Proč raději nepřemýšlíš nad tím, jak si ten život, když už žiješ, vylepšit? Jak si najít přátele, koníčky, jak trávit svůj čas, který je ti na světě vyměřený, nějak smysluplněji, než jen lamentovat nad tím, jak život stojí za starou belu a já ne a ne umřít? jednou stejně umřeš, ať chceš nebo ne.

Já mám přístup k...Už ani sílu porvat se nehledám. žiju setrvačností jako idiot, neschopný odejít z tohoto světa. Já se bojím obojího, života i smrti. Možnost kulky do hlavy je vzrušující, zdá se jistotou a stejně znovu, jako jeden z předchozích musím opakovat,že smrt takto je jen pro statčené. To já nejsem, jsem ubožák, srab.

Já mám přístup k...tise ,zavidim, tuhle moznost

jenze upinat se na tohle za kazdou cenu je si myslim slusna cesta do pekel.
je tak nejak preci prirozene,ze deti dospeji,osamostatni se.
ne vsude to funguje tak,ze rodina zustane po kupe pod jednou strechou.
pak je fakt dulezite to dalsi sdileni s nekym,kdo rozmete pocit prazdnoty a marnosti.
podle me to ale vubec neznamena,ze dite na rodice zapomene nebo ze je jim rodic na obtiz.
pokud je ale clovek sam a nevyhovuje mu to,nema nic,co by ho bavilo,chapu,ze to vede k tem stavum marnosti.
z toho ale je cesta ven nebo ne?
nejak u Tebe citim,ze to nevzdvavas.ze porad hledas tu silu porvat se se zivotem,coz je fajn.
osobne uz ji nemam,je vyprchana.
smrti se bojim,ale zivota vic.

Život je od toho, abychom si...Já mám přístup k revolveru a jak tu někdo psal, kde najít odvahu stisknout spoušť. Tu odvahu nemám ani když držím zbraň v ruce.

To nevim.
nesouhlasim s...Dobré ráno. Tím, že smyslem života je zachování rodu, to myslím obecně, že to tak zařídila příroda.Někdo renomovaný to někde napsal.A když mně to poté potvrdily roky, jak šly jeden za druhým, poznatek to byl a je děsivý.Každý máme samozřejmě svůj odlišný názor.

Život je od toho, abychom si užívali, a komu okolnosti neumožňují si aspoň trochu užít, má nezadatelné právo takový život ukončit. Jen bych potřeboval poradit, který způsob sebevraždy je co nejvíc bezbolestný, pokud člověk nemá to štěstí, aby se dostal k revolveru.

Já si myslím že život...To nevim.
nesouhlasim s tim,ze jediny smysl zivota je zachovani rodu.
prijde mi to trochu povrchni.
ale nemuzu soudit.
izolaci neprochazim zadnymi vztahy,tenhle spolecensky model jde mimo me.
fakt je,ze o to vic si uvedomuju vlastni zbytecnost.
skoda,ze to nefunguje jako ten spoustec k dokonceni.
Tobe preju,at jeste najdes to,co povazujes za smysl.