Bezplatné psychologické poradny

tak to nefunguje, [email protected]

A Máně - Anonymce doporučuji se s ním spojit. To by tady bylo krásně...bez jedné zlé, hloupé, nechápavé ženské.

jsem na žádného...tak to nefunguje, anonymko. Pokud je někdo z komentujících psycholog, neznamená to, že to zde o sobě napíše, aby si zde sháněl klienty.

psycholog je na místě,ale...Nepřemýšlela jsi o pomoci? Když všude vidíš toho chlapa....

jsem na žádného...Podívej se zpět, je tam kontakt na dobrého studenta psychologie. Nasměruje tě.

jsem na žádného nenarazila.Dobrá rada,kdo má podobný problém,to ano.

kolik lidí s poruchou...Nepodceňuj komentáře. Mnohdy se zde objeví psycholog.

ta poradna jiz nefunguje,...ona je to spíš diskuze.Odbornou pomoc zde nikdo moc nemůže očekávat.

Dobry den chtela jsem se...ta poradna jiz nefunguje, neodepisi ti. Jedine tady se muzes anonymne sverit a dostanes urcitou podporu a zpetnou vazbu od lidi, co je psychologie bavi. Jinak studovani psychologove si za terapii a poradenstvi nechavaji platit a vetsinou potrebuji s pacientem rozhovor face to face.

Tady na Doktorce.V záhlaví...Dobry den chtela jsem se zeptaz kdy mi odepisou a kam :) děkuji

kolik lidí s poruchou osobnosti varuje před lidmi s poruchou osobnosti...Nebo ji snad samy nemáte?Nebo o ní nevíte?Tak co můžete vědět o poruchách osobnosti v jiných,když jste záhadou samy sobě..?
Na různých gestech není nic nenormálního.Je to koneckonců mládí,které se teprem učí,jak žít v páru,co v životě dělat a čeho se vystříhat.Jak reagovat.Jak přijmout pravdu..A hlavně-jak pravdu předkládat.
Je to o to těžší,pokud rodiče ve svých výchovných metodách zklamali a svým dětem nedodali spoustu důležitých informací a cenných rad.Proto mladí často hledají a zkouší,mnohdy způsobem pokus-omyl.
Michaeli-že má tvoje přítelkyně psychický problém,na tom kus pravdy asi je.Ale je jen na tobě,jestli jí máš opravdu rád a stojíš o to jí pomoct.Ovšem,pokud ona pomoc odmítá,pak se smiř s tím,že takové osobě pomocí nejde.Nejde,pokud ona sama nemá zájem na tom,pracovat na své změně.Pak pochopím,že nad ní "zlomíš hůl" a jakoukoliv snahu jí pomoct vzdáš.Ono se po vyčerpání všech možností ukáže,že žádná další možnost už není,že snaha byla,ale nikam nevedla a dál už následuje jen trápení.Takže ti radím,pokud jsi se snažil jí pomoct,ale všechno šlo do ztracena,nenech se energeticky vysát a rozluč se s ní.S vědomím,že jsi udělal vše,co bylo možné.
Vydírat ale není cesta k pomoci ani pro jednoho z vás.Co nechceš,aby ti dělali jiní,nedělej ty jim.Jinak se dočkáš nepříjemných překvapení...

Michale, pokud jsou kdykoli v začátcích v lásce pochybnosti, nemá smysl v ní pokračovat. Láska v prvním roku bývá o slepé zamilovanosti a ty si už teď uvědomuješ potíže

Oba jste nezralí, problémy v dětství má spousta lidí ne jen tvoje přítelkyně, navíc tu story znáš jistě jen z jejího pohledu. Navíc u ní cítím jistou hysterii, kterou ty jen posiluješ a možná ji sám v sobě máš

Váš vztah nemá budoucnost, rozejdi se s ní a to definitivně. Ber to tak jak píšeš zpočátku, jako první lásku. Pomůžeš tím nejen sobě, ale i jí

psycholog je na místě,ale pokud bych měla být úplně upřímná,pak bych na tvém místě s takovou holkou nerandila.Ona za to sice nemůže,je moc ovlivněná vlastní rodinou,která se na ní špatně podepsala,ale trpět pokud s ní zůstaneš budeš jenom ty sám.Najdi si hodnou holčinou,především psychicky zdravou.Jste spolu chvíli a pokud nic neuspěcháš,pak věřím,že na to přijdeš sám-pokud jsi tedy chytrý......Stando,ano vzrušuji se tím,stejně jako ty,pa.

Dobrý den,
velmi mě...tvá přítelkyně sebou táhne z dětství strašně velký balík problémů a osobně mám pocit, že život s ní nebude zrovna peříčko.
Jí by rozhodně prospěl psycholog, jakékoliv myšlenky na sebevraždu jsou důvodem k návštěvě.

Tvé citové vydírání ji velice přitěžuje, takže zpomal. Až se s tebou znovu rozejde, nech ji být. Nereaguj. Sám uvidíš, jestli se ji v hlavě srovná, zda ji stojíš za to či ne. Jestliže ne, proč by ses trápil, lásku odnese čas...věř starším :).

K otázkám: po 4 měsících je opravdu naivní si myslet, že je to na celý život. Zamilovanost opadne a najednou to člověk vidí jinak.
Vztah má budoucnost jen, když na něm ona bude pracovat - nejlépe s psychologem. Podle toho co píšeš, má psychiku naprosto rozsekanou.
Jediná rada: až se "příště" bude rozcházet, napiš jen: ok. A uvidíš sám, jak dalece tě miluje ona.
Neponižuj ji, ale ani sebe.

mě zajímá,jak se někdo...Přečti si něco o sociální fobii. Vyskytuje se z 90% v pubertě a to ze dne na den. Tečka. Ale ty to stejně nepochopíš a budeš chtít nějakou tragedii, aby ses nad tím mohla vzrušovat. Jako vždy.

Dobrý den,
velmi mě trápí stav sebevědomí a jakýsi pocit méněcennosti mé přítelkyně.
Na úvod bych rád řekl, že jsme velmi mladý pár(mně je za čtyři měsíce 18, přítelkyni za 2 měsíce 17). Jsme spolu přes čtyři měsíce, vím, že to je strašně krátká doba na to, abychom věděli, že spolu budeme do konce života a že si něco takového něco takového slibovat od první lásky je naivní("První láska je los,který nevyhrává, ale jeho číslo si pamatujeme do konce života"), ale cítím, že to tak má být, že jsem našel tu, kterou jsem hledal, ale to pro tuto zprávu není až tak podstatné.
Nejdříve popíšu její životní úděl, poté co z něj pramení a co je důvodem této zprávy a na závěr se zeptám na radu, jak toto vyřešit, protože jsem opravdu zoufalý.
Tak tedy přítelkyně byla spíše nechtěné 2. dítě(o 10 let mladší, než její sestra), která zachránila ,alespoň navenek, rozpadající se manželství jejích rodičů. Bohužel jen navenek. Nemilují se, jednu dobu dokonce měli oba milence, v manželství zůstávali jen kvůli miminku. Její matka trpí alkoholismem, o malé dítě neměla moc zájem a tak si mnohokrát vyslechlo, jak strašné a nechtěné je, jaký je omyl a že jsou s ním jen samé problémy. Otec se vůči miminku vyhradil spíše nezájmem a tak se o tuto holčičku nikdo, kromě starší sestry, která se ji snažila chránit a vychovat, moc nestaral a nikdo ji neposkytoval tolik potřebnou lásku, naopak neustále byla vystavena chování, že je spíše na obtíž. V 18 letech byla sestra vyhozena z domu a malá holčička zbyla na všechno sama. Na otcův nezájem i na výprasky od matky pod vlivem alkoholu. V 6. třídě se seznámila s kamarádkou, jež také osud nenamíchal šťastné karty. Společně zakusily sebepoškozování a dokonce plánovaly i to, že by odešly z tohoto světa nadobro. Nevím, jestli zasáhla vyšší síla, ale k ničemu takovému, díkybohu, nikdy nedošlo.
V 9. třídě trpěla má nynější přítelkyně nadváhou a rozhodla se pro drastické diety, jež skončily bulimii, z níž se “vyhrabala” za mohutné pomoci sestry a jejího přítele ani ne před rokem.
V červnu jsme se seznámili a od srpna jsme spolu. Bláznivě jsme se do sebe zamilovali, pro mě i pro ní to je nejlepší životní období...je tu ale jedno obrovské ALE.
Přítelkyně si stále nese šrámy z minulosti, stále si o sobě myslí, že je ten omyl, ta strašná a mě pod vlivem nasazených růžových brýlí první lásky vidí jako toho bezchybného, dokonalého, což není vůbec pravda. Tato kombinace plus strach, že se jednou bude ke svému dítěti chovat jako její matka k ní dává dohromady přesvědčení, že s ní nikdy nemůžu být šťastný. Za poslední měsíc se se mnou již dvakrát rozešla právě kvůli tomu. Její logika spočívá v tom, že je strašná a já dokonalý a časem to taky uvidím. Nechce, aby to nebylo příliš pozdě, nechce mi “zničit život tím, že se mnou bude”. Už nevím jak ji přesvědčit, že ji miluji a chci s ní být až do konce života. Oba dva rozchody(přes Facebook zprávy) nakonec neproběhly kvůli mému citovému vydírání, za které se strašně stydím. V obou případech jsem po hodinovém ujišťování, že je skvělá napsal něco ve stylu”bez tebe nemá cenu žít” a nekomunikoval, což ji dalo facku a strach, že jsem si něco udělal a nepřála si nic, než být se mnou. Nicméně o ničem z toho, o čem jsem psal jsem ani na vteřinu neuvažoval, což je možná ještě horší pro mě, protože z toho čiší čirý pragmatismus. Ale já byl naprosto v koncích, nesměl jsem nechat odejít holku, která mě strašně moc miluje a která mi právě ten večer při “rozchodu” barvitě popisuje naši společnou budoucnost(společné bydlení, dítě atd.), a za to napíše”nepřála bych si na světě nic víc, než toto, udělala bych pro to cokoliv, ale nemůžu. Jsem omyl a byl bys se mnou nešťastný. Byla bych jako moje matka a to nesmím dovolit. Nesmím ti zničit život tím, že s tebou zůstanu.” Naposledy(předevčírem) jsem nekomunikoval hodinu a po připojení na internet jsem se nestačil divit. 30 zpráv na Facebooku, krátká “rozlučková zpráva” v mailu ve smyslu “Doufám, že se ti tam nahoře budu moci omluvit. Bez tebe tu nezůstanu, lásko. Miluju tě. Navždy”.
Chudinka si myslela, že jsem opravdu udělal,to, co jsem naznačoval a chtěla jít za mnou. Později se mi přiznala, že kdybych odpověděl o 30 minut později, už by nebyla mezi živými. Samozřejmě si to vyčítám, nenávidím se a tohoto budu litovat do konce života. Ale to není podstatou této zprávy. Ačkoliv jsme se po těchto nervech “dali dohromady”, pořád nevěří tomu, že mi nezničí život svou přítomností v něm. Jen už o tom asi se mnou nebude mluvit. Navrhoval jsem ji osobní návštěvu psychologa(šel bych s ní), ale to razantně odmítla s tím, že žádný problém nemá, že to, že je strašná je realita, kterou taky jednou uvidí. A teď k mým otázkám:
Jak ji mám dokázat, že náš vztah má budoucnost z dlouhodobé perspektivy a že si s ní dokážu představit celý život? A má tu budoucnost opravdu? Stačí, že se dva lidé milují tam moc, že bez sebe nemohou být? Dokáže tyto šrámy z dětství plně vyléčit partnerská láska? A kolik času je na to potřeba? Dokázala by návštěva psychologa něco změnit? A jak ji k ní přesvědčit? Mám k tématu společné budoucnosti sklouzávat, anebo se mu mám raději vyhýbat? Mám dělat, že je vše v pořádku tak, jak to dělá ona? A co mám dělat, až ji příště chytne tohle “rozcházecí poblouznění”? Jak se zachovat, abych ji neztratil a zároveň se nemusel stydět podívat se na sebe do zrcadla? To jsou otázky na které neznám odpověď a které mě přivádí k zoufalství. Pokud přijdete s odpovědmi na alespoň pár z nich budu vám nesmírně vděčný. Děkuji
S pozdravem zoufalý přítel

se pořád motáš do věcí,...mě zajímá,jak se někdo může tolik změnit.Něco jiného je pomalinku a s věkem,ale pokud je to náhle jako u Davida,pak je to jiné,něco se tam tragického u něho muselo stát.Nikdo se nezmění ze dne na den a už vůbec ne,pokud dříve ty kamarády měl.

Například:

"Hlavním příznakem sociální fobie je sociální úzkost. Pokud je malá, jedná se o sociální strach či stud. Pokud je ale velká, jedná se již o sociální fobii. Lidé s výraznou sociální úzkostí zažívají nepříjemné tělesné stavy a honí se jim hlavou negativní myšlenky. Co se týče tělesných stavů, může to být bušení srdce, třes, návaly horka či zimy, pocení, červenání se, knedlík v krku, svalové napětí apod. Negativní myšlenky se vztahují na vlastní osobu. Jsou to negativně sebehodnotící myšlenky typu: Vysmějí se mi!, Ztrapním se!, Všichni mě budou pomlouvat, bude to hrozné! Pokud se člověk nepříjemné sociální situaci nevyhne, nastoupí emoce, která se projeví v podobě strachu, hněvu na sebe i druhé apod.
Postupem času se u pacienta může rozvinout bludný kruh vyhýbavého chování, který vede ke stresu, depresi, osamění a někdy i sebevraždě, jindy k závislosti na alkoholu či drogách."

Davide, nepoznáváš se? Ani trochu?

že se bezdůvodně tolik...se pořád motáš do věcí, kterým nerozumíš?
Je problém se vcítit do někoho, kdo očividně trpí silnou formou sociální fobie?

že se bezdůvodně tolik někdo změní.Nepřišel jsi o někoho? Pak také zvláštní nemít ve škole jediného kamaráda,pak opravdu odlišný jsi,ale tomu se mi nechce věřit,každý má nějakou partu,se kterou si víc rozumí a naopak někoho,s kým si nemá co říct.

ozvi se na - [email protected]

Jen tam zkopíruj svůj příspěvek.