Nemám rád vykání

Takže když tě ňákej...U nás se to bere fakt přísně. Vykat si musíme mezi sebou, ale i zákazníkům. I když to jsou 10leté děti.

Takže když tě ňákej...Řeknu mu třeba: Petře, už toho nechte.

U nás v čajovně naopak...Takže když tě ňákej kolega v čajovně začne srát, tak mu řekneš co? "Pane Novák, neserte mě, nebo Vám dám do držky?"

Na jedné naší malé...mě také dělá problém to,když někomu zpočátku delší dobu vykám a pak si potykáme,tak jak jsem celou tu dobu byla zvyknutá na vykání,tak se mi to plete a mám tendenci stále vykat.

U nás v čajovně naopak...:-DD Co to tam máte proboha za přiblblej podnik?

Naopak - Tykání znamená kamarádění, rodina, všichni na stejné úrovni, důvěra atd. To platí co já vím všude ...

U nás v čajovně naopak...Mně to připadá úchylný nařizovat někomu vykání nebo tykání. To je přece vždycky jen a jen věc těch dvou lidí, jak se spolu domluví. A nikdo jim do toho nemá co kecat.

Na jedné naší malé...U nás v čajovně naopak platí tvrdé vykání všech se všemi. Jsme tam čajovníci kluci kolem 30 a musíme si povinně navzájem vykat. Musím si dávat pozor, abych netyknul klukovi, se kterým jsem se mezitím za 10 let, co tam pracuju docela skamarádil.

Já mám asi zblbnutej...Může, co by nemohl :-)

Já mám asi zblbnutej...Na jedné naší malé služebně (asi 6 lidí) zaváděl náš kolega tvrdě tykání všech se všemi a měl z toho děsnou srandu, jak nám to nešlo. Podobně jak píše Denis, mně bylo 20 a jednomu pánovi 40; velmi jsem si ho vážil a nemohl si zvyknout - ale on také moc ne, protože jsme byli předtím zvyklí pouze na strohé služební telefonní hovory. Kupodivu tomu prospělo to, že jsme měli střídavé směny a osobně jsme se setkávali jen málo.

Hynku, řekl bych, že vy...Dušane, když mně vykáte, tak vám taky budu vykat. Kdybyste mně tykal, budu vám tykat. Já to nechám vždycky na tom druhém, jak se k tomu postaví.

to je trošku...Máme společný zájmy.

Mně je 23 a v práci...to je trošku zvláštní,pokud se kamarádíte a stýkáte se i doma.

Mně je 23 a v práci...Já mám asi zblbnutej počítačovej mozek, ale myslím si, že 20letej nemůže tykat 50letýmu. Prostě to tak je a basta.

Hynku, řekl bych, že vy...Mně je 23 a v práci kamarádím s Leošem, kterýmu je už 50. Vykáme si. Vždycky říkám: Leoši, stavíte se dneska u mě doma? - Dane, jsem rád, že jste mě pozval, ale necháme to na příští týden.

Já jsem teď vedl na...Hynku, řekl bych, že vy patříte k těm vzácným případům, které respektují vykání. Já to vyžaduju i na fórech. Klidně oslovuju křestním, protože je to přirozeně lidské, ale musí být nějaká hranice, a tou je vykání. S kamarády si vykám i když se potkáme. Třeba je pozvu k sobě domů, ale tohle vyžaduju. Oni si mezi sebou sice tykají, ale mně vykají. - No občas je to až sranda: Třeba Aleš říká často ty vole, a to i mně. A přitom mně vyká.

Já na tom nevidím nic...Čau Fernando, to se zdůvodňovat nedá. Někdy oslovuješ křestním, jindy ne. Některý kluci třeba zase tykají, ale nikdy mně křestní neosloví. Asi by to považovali za příliš velkou důvěrnost. Ono mezi námi už to tykání je vlastně dost důvěrné, přestože v určitých kruzích už se to tak nebere. Zvlášť když je tam tykání běžné.

Já jsem teď vedl na Facebooku diskusi se dvěma Míry. Jednoho mám v přátelích, ale osobně se ani neznáme. Ale když si píšeme, tykáme si. On se zná s jiným Mírou. Teď jsme si psali a vykali si (s tím druhým Mírou) a přitom se oslovovali Mirku, Hynku. Je to sranda psát chvíli po sobě dvě skoro stejný věty: Nejdřív Mirku, ty si myslíš... a pak Mirku, vy si myslíte. Trochu to vyvrací tezi, že se na diskusích tyká. Někdy teda ne... A dost často ne.

Já na tom nevidím nic...Fernando, máš recht. Já mám taky kamaráda Františka a on chce, abych mu říkal Františku. Franto se mu nelíbí. Ale Luděk mně říká Miroslave, a já bych chtěl, aby mně říkal Mirku. Ale bojím se mu to říct.

Mně jeden kluk tyká a...Já na tom nevidím nic mimořádného - je to prostě jeho přístup (třeba i postoj, vymezení). Možná to má zažité z nějaké své komunity (armáda, Skaut). Já třeba své dva spolupracovníky, kterým tykám, oslovuji Jardo (nikdy bych neřekl trapně Jaroslave) a druhého naopak spisovně Františku (i když mu všichni říkají Fando nebo Franto); zdůvodnit bych to neuměl.

Mně jeden kluk tyká a říká jménem, akorát ne Mirku, Míro nebo Mirdo, ale Miroslave. Nelíbí se mně to. On mně sice tyká, ale jako by to chtěl tím oficiálním křestním jménem oslabit, abych si snad nemyslel, že jsme příliš důvěrní přátelé...