nutkavá neuróza, obsese, OCD

asasas

Dobrý den jmenuji se Miloš a mám 17 letou dceru,která již delší dobu trpí obsesemi.četl jsem Váš odkaz a chtěl bych Vas požádat jestli by jste mi neodepsal Vaše zkušenosti s touto nemocí.Děkuji Miloš

Odpověď pro Líbu z Prahy. Jmenuji se Pavel, jsem z Brna, je mně 41 let, před 15 lety jsem si prošel obdobím obsesí a teď už jsem téměř bez potíží. Když mně napíšeš kontakt na adresu Pavel.Dymacek"seznam.cz, tak Ti podrobně popíšu, jak jsem se z toho dostal.

Pěkný den přeje Pavel

Je mi 47 let a i já trpím obsesemi, po přečtení předchozích příspěvků jsem se ale k nikomu nemohla přiřadit. Mám období (třeba i pár let), kdy se mi to nestává, ale pak příjde nějaký spouštěcí mechanismus, nějaký problém a já si dokážu dokonale vsugerovat, že se něco hrozného stane. V životě jsem zažila už hodně nepěkného, smrti, nemoci, rozvod, ztrátu zaměstnání, vždycky jsem se ze všeho zvedla, jenže postupem času se mi z těchto životních katastrof stala obrovská fobie, kdy, a já ani nevím, čím se to spustí, začnu přemýšlet a vymýšlet, co všechno se může stát, jaká hrůza se na mě ještě sesype, v těchto chvílích vidím černě i to co je naprosto krásně bílé a jsem vnitřně stažená, nemůžu jíst, musím se nutit, jsem plačtivá apod. Chodím k lékařce, velmi dobré lékařce, která mi v nejtěžších chvílích vždy pomohla, ale musím brát pravidelně léky se serotoninem...zrovna teď jsem v takové fázi a je mi dost hrozně...tak jsem se jen chtěla svěřit se svými starostmi, aby jste lidičky věděli, že nejste sami...snažím se s tím bojovat, nic jiného totiž nezbývá...snad se to za pár týdnů uklidní...M

Musím říci, že plně souhlasím s Klaudinou, je vidět, že je moudrá. Také jsem měla psychické problémy a zrovna v nejhorším jsem dostala knihu o andělích /určitě to nebyla náhoda, ty neexistují/ a prosby a modlitby k andělům mě brzo dostaly z nejhoršího a opravdu moc pomáhají. Léky neléčí kořeny, jen tzv. oblbují, ale neřeší nic, mají vedlejší účinky a na některé vzniká návyk. Navíc je to jen berlička jako třeba alkohol apod. Velmi pomáhají Bachovy esence, které jdou přímo ke kořenům psychických a emočních bloků, ze kterých ty potíže pocházejí. Taky moc pomáhají meditace, ať už andělské nebo jakékoliv. Dále něčím si dělat radost, zabavit se nějakými koníčky, nebo tvořivostí - u každého je to něco jiného, ale hlavně aby Vás to naplňovalo a dělalo Vám to radost. Nebudete se tím pádem zabývat těmi negativními myšlenkami a zvýší Vám to sebevědomí, což je také pro vyrovnanou a harmonickou bytost důležité. Důležité jsou procházky na zdravém vzduchu, slunci - denní světlo a sluníčko dělá s naší duší zázraky a hlavně příroda, těšit se z ní, ze zvířat z květin atd. Hodně pomáhá i terapie hudbou - která nám dělá dobře, malování nebo jiné tvoření - dostáváte tím ze sebe to, co tam nepatří a zharmonizuje Vás to. Pak pomáhají bylinné přípravky, všude jsou k dostání různé bylinné tinktury nebo homeopatika. Výborné na psychiku, deprese, stresové situace,nervy, úzkosti jsou bylinné tinktury nebo přípravky z: třezalky / nutno užívat dlouhodoběji, aby se projevily účinky, ale odstraňuje prý pak trvale potíže, dále kozlík lékařský, kořen maralanu, srdečník, hloh, eleuterokok, meduňka, gingko biloba, z vitaminů a minerálů - vitamíny B-komplex, E zároveň s C /navzájem se doplňují, C zesiluje účinek E / hořčík, ořechy, pupalkový olej, rybí tuk. Pomáhá cvičení - hlavně jóga. Aby se odstranily co nejrychleji kořeny, které jsou v psychických blocích - regrese nebo kineziologie. Mně strašně moc pomohla kineziologie světla - to je kineziologie, kde paní kinezioložka spolupracuje tam nahoře s těmi bytostmi světla a s universem, takže je to jisté, že se vše děje jen pro naše dobro, neboť to jsou bytosti dobra a nemůže se nic špatného stát. Vřele doporučuji. Mně tohle dostalo z nejhoršího, a hlavně víra - věřte, že vše je bude dobré a pozitivně myslete! Věřím, že každý máme uvnitř samoléčitelské schopnosti, vnitřní sílu - jen ji začít využívat. Obsese mnohdy mohou mít kořeny i v minulých životech, sama jsem se o tom přesvědčila. Hlavně musíte chtít - vy sami - být o tom hluboce přesvědčeni a k tomu rozhodnuti - pak se dějí zázraky! Jak píše Luise de Hay ve své knize Síla je ve Vás! Držím Vám palce a přeji štěstí,lásku, světlo a víru na Vaší cestě.

Dodatky k předcházejícímu - jsem Líba, 30 let, z Prahy a ráda se budu kamarádit s kýmkoliv, kdo trpí obsedantní poruchou, případně depresemi, fobiemi nebo jakýmkoliv jiným neurotickým onemocněním. Moje zájmy jsou - lyže, kolo, plavání, cestování, turistika, kavárny, pohoda. Hledám prátele, kteří nezradí, kteří zažili to, jak se k nim v době nemoci ostatní odvracejí zády. Ráda bych zdůraznilaže nehledám partnerství - nejsem naprosto zdravá a myslím si, že nejdřív se musím vyléčit. Budu se těšit na odpovědi, zanechte, prosím, email.

Pěkný den přeji
LF.

Mnoho lidí taky trpí ocd jenom z toho důvodu, že se jim odpovídající terapie nedostane, ačkoliv o to žádají. Dalo by se říci, že porucha je léčitelná dobře, za podmínky, že se sejde klient, ochotný podstoupit náročnou kbt, ale také terapeut, jenž problematice opravdu rozumí a hlavně, což je důležité, má také zájem pomáhat a ne jenom jezdit na kongresy a publikovat s cílem ukázat se a uspokojit svoje vlastní ego.

pro hanku:

popros sve strazne andely o pomoc! tak to delam ja a mam z toho veci silu nez z leku. vira uzdravuje. myslela jsem si ze to rikaji jen "pambickari" a nikdy jsem tomu neverila ale je to tak. nechodim ¨kazdou nedeli na msi, neberu boha jako ti v kostele ale po svem.

vyzkouset se ma vsechno ne? :)

ahoj, vsechny vas srdene zdravim! je mi teprve 18 let, a uz rok a pul trpim obsedantnimi myslenkami a depresemi. neni to tak ze bych musela neco delat, ale spis se mi vnucuji myslenky ze veci kterych se desim jsou realita( miluji sveho pritele, jenze myslenky kdyz prijdou, tak mi podsouvaji ze ne, ze si to nalhavam a kdyz se podivam na kluka ktery je mi symaticky, hned se mi z toho vytvori myslenka apocit ze ho strasne amm rada a sveho pritele uz ne). kdyz to u me naplno vypuklo, bylo to neco nepredstavitelneho! lezela sem cely den v posteli a brecela. urcite znate ten desny pocit strachu, a uzkosti! zacla sem brat antidepresiva, chodit na kineziologii, k lecitelum.. leky uz neberu- nechci. zacla sem se modlit k andelum, a komunikovat s nimi. davam prednost alternativni medicine.leky se mi neosvedcily- jen me tlumily, nemohla jsem se milovat s pritelem, a uzdravit se. asi to nikdy nebude uplne v pohode, ale jsem stastna ze jsou i chvile kdy je mi dobre. mam ted zase problem se zvladanim pocitu- nahle bezduvodne vybuchy a taky jsem hypercitliva, tzn ze mam nekdy deprese z problemu cizich (kdyz se mi sveri)jako by to byly me vlastni starosti, a kolikrat se trapim i vic nez oni..to hodlam ale take resit. nechci diky teto nemoci prijit o ty co miluji a co me v tom nenechali! vzdyt pro ne jsem tu:) jestli chcete, mrknete na muj blog- uz tam moc nechodim, ale je tam pribeh jak to zacalo (www.klaudina.blog.cz) a nebo pisnete na mail: kaludina"seznam.cz rada se budu pratelit s nekym, kdo ma stejne, podobne, ci jine problemy:)

verte v pomoc a ona prijde!:)

Pro Hanku:

Touha po dobrém hodnocení pracovním okolím (spolupracovníky), ctižádostivost je v konkurenčním prostředí zdravotních sester, tedy profesionálního týmu, běžná. Každý z nás je jinak zranitelný, a proto potřebuje různou míru zpětné vazby od druhých - sebepotvrzení. Když někdo dostává málo potvrzujících zpětných vazeb, může se dostat do potíží, protože jeho základní heslo: Musím být za všech okolností nejdokonalejší (nejsvědomičtější, nepracovitější, nejvýkonější, nej... atd.)je zpochybňováno vnějšími činiteli. Ono snad při přihlášení na VŠ nejde ani tak o ty infuze, ale právě o aktivaci, rozsvícení onoho základního chybného přesvědčení (viz výše), které formuje chování, jednání, a tím i reakci okolí.

Nejsem schopna připravit infuzi je podle tohoto schematu (mentální struktury) spojeno s dalším tvrzením: co když selžu, co když jsem neschopná, co když nebudu právě ta hvězda?!

Jenomže člověk přirozeně selhává, a kromě toho, nevyplácí se stát závislým na krmivu obdivu druhých. Stane se drogou a jako taková si vyžaduje svoji daň (každý den musím ještě lépe pracovat a být vzorem, a až se zhroutím odejdu zadním vchodem). Člověk má prostě své chyby, dokáže nenávidět, ublížit neoprávněně druhým, mít tvrdošíjnou jistotu a pocit pravdy tam, kde by ji moudrý nikdy neměl.

Jedinou cestou jak jít dál je přiznat si, že v naší osobnosti je toho mnoho, oč není stát, oč neni vůbec stát. Je to ale důležité zahrnout do vnitřního účetnictví. Nelhat si!

I v tom strach z podávání infuzí signalizuje spíše obavy z neúspěchu při pokusu jít na bakalářský program - výzva. Zase se rozvítil ten panel s heslem napsaným v tomto příspěvku výše.

Vyhýbání není léčbou, a proto onu přijímací proceduru si naordinuj jako lék pro sebe.

Zdraví
Přemek (Vlček)

Zatím ještě internet nemám. Ani nejsem autorem stránek, o nichž píšeš. Jsou ale dobře zpracované.
Přemek

Přečetla jsem si všechny vaše příspěvky a vidím a je to trochu bolestné, co nás to potkalo. Ale myslím si , že na světe jsou různé varianty obsesí, o kterých ani nevíme. U mě to začalo taky od dětství, kontrolou zamknutí bytu, zhasnutí světel a plynu. Taky jsem odscházela vždy poslední, a rodiče mi kladli na srdce, abych to udělala správně. Než jsem odešla z domu, trvalo to tak 10minut,i s tím, že jsem se vrátila ještě několikrát a lomcovala dveřma. Jedna psycholožka mi poradila, abych velmi pomalu zamykala, vnímala každé klapnutí zámku a pak odešla a i přes ty myšky ,co se mi vkrádají do hlavy, abych to vydržela, že to za pár minut pomine. A taky že jo. Můj strach nikdy neměl opodstatnění a důvod. Když jsem se pak vrátila domů, byt byl zamknutý a ne otevřený dokořán. S naší obsedantností je vlastně výhoda, nikdy nenecháme nezamknutý byt, oproti jiným lidem, kteří bezmyšlenkovitě odchází z bytu a myslí si, že zamkli. Pak se diví vykradení. :-))
Tak to je taková pro mě maličkost.
Jednou jsem se stala obětí šikanování v práci, v nemocnici na lůžkovém oddělení, jako sestřička. Byla jsem nová a tak jsem se snažila zalíbit a zapadnout do kolektivu, ale nešlo to. Všechno, co jsem udělala, bylo jakoby špatně. Již před nástupem, jsem měla řadu zkušeností z minulého pracoviště, které jsem musela opustit,protože jsem se musela odstěhovat do jiného města. Tam jsem byla podle mě dost šikovná. Ale na tomto místě jsem z šikanování měla deprese, strach z lidí, co si o mě myslí, strach cokoliv udělat, jen aby to bylo dobře. Myslím, že se začalí obsese zhoršovat ještě více a já najdnou nevěřila tomu, co dělám. Začala jsem se bát chystat infůze, nevěřila jsem tomu, co je napsané a jak to mám udělat.Jako bych to v životě nikdy nedělala.(A to jsem dělala předtím na ARO a chystala přes 20 infůzí denně, prostě jako by se mi to vykoučřilo z hlavy.)
Zhroutila jsem se a zůstala jsem doma 3/4 roku na neschopence. Po úlevě jsem se už na lůžkové nevrátila a začala pracovat na ambulanci. Tam infůze nebyly a já jsem na ten problém zapomněla a v podstatě jsem se vyléčila, díky tomu, že jsem tomu unikla a nemusela to dělat.Na ambulanci se dávají jen injekce, masti, převazy. To mi nedělá problém. Byla jsem zase hvězdou a vše zvládala bravůrně a nabyla nové jistoty a sebevědomí.
Nyní po 10 letech chci jít na vysokou školu studovat bakalařinu na všeobecnou sestru a jak napotvoru tam je součástí výuky i 14 denní praxe každý rok na oddělení. No a nebudou tam chybět infůze. Nyní jsem ve stavu,že se mi zhroutil svět a mě se strach opět vrátil a je silný. Nebudu schopná na praxi fungovat, co s tím? Se zamykáním dveří jsem to zvládla, ale chystání infůzí mi činí problém. A díky němu jsem se před těmi 10 lety dostala k psychiatrovi a nasadilmi Seropram, ale strach se nepřekonal a já díky tomu, že jsem šla pracovat na ambulanci, tomu taky unikla. Paní doktorko, co si o tom myslíte? Mám se hlástit na to školu? Nebo raději ne, protože je toto velmi vážný důvod a můj profesionální handicap.Jak to muho překonat. S jednou kamarádkou jsem v kontaktu přes telefon a po telefonu chystáme jednu infůzi za druhou a já to umím, jak mě ona přesvědčuje, dělám to správně, ale cosi ve mě hlodá, že ne. Myslíte, že mi pomůže i něco jiného než léky? Děkuji moc. Hanka

Přemku už máš internet?

prosím te, nejsi ty ten Přemek, co delal tyto stranky??? http://premekvihan.net/ocd/index.php?a=1&id_clanku=1&cast=1&m=2

ja taky....

Nemáme to s tou obsesí lehké.Kdo nezažil,těžko pochopí.Ráda bych mašla přítelkyni,která by si se mnou psala přes net o našich problémech i radostech.Trpím obsesí od dětství.Teď je mi 30 let.Mám doma mimčo.Zkouším nové léky,tak uvidím.zatím nic moc.Budu se těšit na adrese:ToseckaPa"seznam.cz

Dnes jsem byla po dlouhé době u psychologa, již od dětství trpím obsesí, která se stále zhoršuje. Dříve to bylo lepší, ale když mám strach, obsese se stupňuje, rituálů přibývá. Přerovnávám věci, neustále, mám strach z některých čísel, nemůžu v lidu nakupovat, nemůžu v klidu vybírat věci v knihkupectv...J to těžké, připadám jsi jako volající o pomoc...

Zdravím Tě Pajko, samozřejmě si na tebe vzpomínám. Chystám, že s k netu připojím přes WiFi, a tak se sem dostanu o něco častěji.

Přemek

Já nyní beru na OCD cipralex a rispen, již jsem toho vystřídala více, ale zatím nemám pocit že by mi něco úplně pomohlo. Jednou měsíčně chodím se vyzpovídat psycholožce a psychiatričce, trochu se mi uleví. V léčebně jsem též několikrát byla a obsese a kompulze bohužel zatím přetrvávají. Musíme bojovat dál. Já válčím od roku 98. Ale věřím že se to snad zlepší.