Vzpomínky na tělesné tresty

Týden po té hodině, co učitelka vypleskala Sabču, se na tělocviku zase nic nedělo. Až úplně na konci druhé hodiny, byl čtvrtek odpoledne, jsme uklízely nářadí do nářaďovny, a dvě spolužačky, Kiki a Dori se jim říkalo, se začaly válet po žíněnkách. Špásovaly se bocích, zřejmě z veselí, že bude prodloužený víkend. Učitelka si toho hned všimla: „Co vy tam holky divočíte? Nevadí vám, že hodina ještě neskončila?“ ptala se. „My tady dovádíme,“ odpověděla Kiki. A obě při tom dost vejskaly dál a kočkovaly se. Tělocvikářka přikročila k matracím a Kikina dostala okamžitě naplácáno na zadnici. Než se Dorka stačila vzpamatovat, stála úča u ní, a už dostávala vyplácáno i ona. Každá dostala aspoň desetkrát. „A honem holky, zpátky do tělocvičny!“ řekla úča. „Zůstanete po škole. Jedna do jednoho kouta, druhá do druhýho.“ A ač se obě potutelně usmívaly, poslušně bosýma nohama odťapkaly do sálu a stouply si na hanbu čelem ke stěně. Když my ostatní odcházely, s úsměvem obě hleděly do podlahy. „No jó, to víš, Dori a Kiki...“ říkala mi v šatně Sabi. „Nejsou na poškole v tomhle školním roce poprvé.“ Po zaslouženém několikadenním volnu jsme měly zase tělocvik. Při cvičení kočky vylizující misku jsem byla na značce za Sabčou, přede mnou její bosá chodidla, s od podlahy již trošku ušmouranými šlapkami. Už od minulého tělocviku jsem byla rozhodnuta, že také něco vyzkouším. Polechtala jsem Sabinu na jednom chodidle. Otočí se a s úsměvem šeptem říká: „Nech toho!“ Polechtám ji po druhém. „Říkám ti, nech toho!“ Tohle stačit nebude. Chytila jsem ji za obě nohy a rychle je srazila k sobě, aby holé kotníky narazily do sebe a Sabinku to pořádně zabolelo. „Jau, co děláš!“ zvolala Sabinka přes celou tělocvičnu. Úča stála za několik sekund nade mnou. „Copak Sabino, obtěžuje tě nová spolužačka?“ Sabi nyní mlčela. Já cvičím dál, střídavě vystrkuji a zastrkuji zadničku. Chvíle napětí. „Lauro, nevím, jak na tvojí dřívější škole, ale tady platí jistá pravidla chování.“ A už dostávám sama vypleskáno. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté. Sabča přestala cvičit, otočila se a s úsměvem kouká na tu podívanou. Pořádně se stydím, i když to je přes elasťáky. Po konci hodiny pak v šatně Sabi říká: „Tak co vejprask?“ „No premiéra, co ti mám říkat.“ odpovídám. „Skoro v plnoletosti poprvé.“ „Stav se dneska u nás. Máme si hodně co vykládat.“ řekla mi.

Jsem přesvědčena o tom, že to, co si tady píšete, se nikdy nestalo. To já ale, když jsem v třeťáku na gymplu přestoupila na jinou školu, jsem zakusila tohle: začala jsem s holkama ze třídy chodit normálně na tělocvik, a na první hodinu přišla spolužačka Štěpka pozdě. Učitelka nejdřív vůbec nic, pak ale když jsme vestoje měly rozcvičku, tak najednou stála za Štěpkou. „Co dneska ten pozdní příchod, Štěpko?“ ptala se. „Já vim...“ řekla spolužačka omluvně. A úča jí, jak stála za ní, pleskla jednu přes zadeček. Ta sedla! Štěpčiny hýždě se zavlnily a ostatní holky se tiše rozesmály. Štěpka se potutelně usmívala. Byla jsem z toho trochu per plex, říkala jsem si, že se třeba zná i s rodiči, že se k ní takhle chová. Skoro bych na to zapomněla, když další týden měla tělocvikářka dlouhou diskusi s otylou Adélkou, která odmítala i jen zkusit vylézt na tyč, že jí to stejně nejde. „Adélo, otoč se!“ řekla pak úča s úsměvem, aby to konečně ukončila. Adélka se také usmála a poslušně se otočila čelem ke stěně. A tělocvičnou se ozvalo plácnutí, jak byla Adélka proplesknuta… To už bylo hrozně divné. Při další hodině moje kámoška z lavice, Sabina, začala na kladině provádět nebezpečné cviky. Úča si toho hned všimla. „Sabino, tohle nedělej!“ řekla. Sabča na chvíli přestala, když se ale učitelka nedívala, začala zase cvičit. Dita, o které ještě bude řeč (…), na to učitelku bystře upozornila. „No Sabino, honem dolů!“ přikázala úča Sabče. Ta seskočila. „Tak alou, ohni se přes kladinu!“ nařídila. Sabi obrátila oči v sloup, pak se ale usmála a ohnula se tak, jak úča chtěla. Říkala jsem si, že to je snad jen cvik, že přece moje nejlepší kámoška, se kterou jsem si hned hodně rozuměla, přece nemůže taky dostat, to je skoro jako kdybych já dostala… Nikoliv. I Sabču pětkrát vyplatila přes těsné elasťáky, před ostatními, které se pobaveně dívaly. „Aby sis pamatovala, že nemáš bláznit.“ řekla jí, když zase stála. Počkala jsem až do šatny, a Sabči se optala, co si myslí o té tělocvikářce. „Ta je skvělá!“ řekla. Bylo mi nepříjemné se jí ptát, protože jsem si myslela, že jí to bude také nepříjemné. „A co ten výprask?“ vylezlo ze mě. „No zlobila jsem jak malá, tak jsem taky jako malá dostala, to je toho.“ „Prosím tě, kolik ti je?“ začala jsem se s ní hádat. „No a myslíš že nám to v tomhle věku uškodí? Spíš prospěje. Snad si nemyslíš, že z toho mám mít ňáký trauma.“ Natáhla si těsné džínsy a odcházela. Cestou vytáhla telefon a volala mamce. „Tak si představ, že jsem ZASE při tělocviku dostala na zadek...“ vykládala se smíchem. „Co?“ „Ne.“ „Nojo, vyplácala mě.“ „Né, na holou né, normálně přes elasťáky.“ „Cože?“ „No už se těším.“ Spěchala jsem na další hodinu. Bylo mi stejně Sabiny líto (pokračování příště).

a kolikrát jsi takto dostal,...tak si to asi musím vyzkoušet...ale rákoska je fakt strašná...

myslel jsem si to...stejně...a kolikrát jsi takto dostal, že to víš ? :-) zkus se švihnout gumovou šňůrou a pak mi říkej, že je horší ráksoka nebo prut ;-)

ano, byla to gumová...myslel jsem si to...stejně jako nejpřísnější nástroj mně připadá rákoska nebo čerstvý lískový vrbový nebo březový prut

ten šlauch to bylo přesně...ano, byla to gumová hadička.

ten šlauch to bylo přesně...šlauch je snad jasný jakej matroš ... nejčastěji guma, max plast.

ano to je. ne jen ona....ten šlauch to bylo přesně co? jaký materiál?

Steve,mám úplně stejný názor.Ale znám jednu zdravotní sestřičku,která děti bila kvůli každé prkotině.Hned napoprvé neposlechlo a už se k němu rozběhla a dala na zadek-nikdy ne hodně,že by je týrala,to v žádném případě,ale byli bití hodně a je fakt,že děcka dnes dospělý nekouří,nepijí alkohol,mají vysokou školu a bezproblémový jsou.Já si myslím,že na zadek má dítě dostat,přiměřeně samozřejmě,ale nikdy ne třeba po pusy.Jen na ten zadek.

Steve,mám úplně stejný názor.Ale znám jednu zdravotní sestřičku,která děti bila kvůli každé prkotině.Hned napoprvé neposlechlo a už se k němu rozběhla a dala na zadek-nikdy ne hodně,že by je týrala,to v žádném případě,ale byli bití hodně a je fakt,že děcka dnes dospělý nekouří,nepijí alkohol,mají vysokou školu a bezproblémový jsou.Já si myslím,že na zadek má dítě dostat,přiměřeně samozřejmě,ale nikdy ne třeba po pusy.Jen na ten zadek.

Zkrátka to už výchovné není .... Naopak nástroj zoufalství a slabošství. Je to vyvolává strach, nic víc. Výchova není (neměla by být) o mlácení.

Pár facek apod proč né, to je ještě v mantinelech. Ale určitě né rákosky, hadičky, nějaký spešl opasek či jiný mláticí nástroj. To už je dotyčný tyran, né vychovatel.

Nejsem zastáncem nějakých tvrdých fyzických trestů (moc dobře o tom vím co to je) ... to už mi připadá jako krajní případ, kdy je onen rodič již v poslední fázi v koncích - tak sahá po fyzickém vymlácení.

To mi moc inteligentní a správné neřipadá. Naopak, důkaz zoufalství a nevědění si rady.

tak rákoska je hodně...ano to je. ne jen ona. možná jsem si na ni zvykla víc než na šlauch

tak myslím, že vše , co...tak rákoska je hodně bolestivý nástroj...

a jaké nástroje k bití...tak myslím, že vše , co šlo teda :-) ale nejvíc asi šlauch, rákoska

nevídím v tom velký...a jaké nástroje k bití máma používala?

Katko, to bylo jako u nás na...nevídím v tom velký rozdíl teda :-)

aha, a že se tak ptáš, ty...Katko, to bylo jako u nás na vesnici. Tam když holka měla dostat, tak žádný vyhrnování sukně a stahování kalhotek. Prostě jí táta popadl, zatáhl za stodolu a to bylo ran. Nešlo o žádný týrání. Jednou když sousedovic holka nechtěla včas přijít domů kvůli nějákému prohřešku ve škole (polotetí-v zimě) už na ní čekal táta s páskem. Sotva si stihla sundat aktovku, táta jí chytil za bundu ohnul a tak jí seřezal až to bylo slyšet široko daleko. Měla na sobě červenou holčičí zimní bundu a nějáký kalhoty. A jak to práskalo přes tu šustivou látku.

tak už je správný výpraskjedině takové výprasky jsou k něčemu

aha, a že se tak ptáš, ty...tak už je správný výprask