Vzpomínky na tělesné tresty

je fakt, že tě mohla...tak při výprasku často švihance padly na stehna pod zadkem. Hlavně když jsem se kroutila s trkala tam ruce

dobřeje fakt, že tě mohla zřezat třeba přes stehna...

já jsem tvojí ironii...dobře

to měla být ironiejá jsem tvojí ironii pochopil Kláro

Všechny zdravé děti zlobí, je to tedy normální, musí to tak být. To by si měl každý rodič uvědomit a nestavět se v těchto případech k dítěti jako protivník nebo nepřítel. Výchova by měla být pěkná i v těchto chvílích a dítě s rodičem stmelovat. Zmlátit slabšího umí každý, úloha rodiče v těchto případech je ovšem jiná! Může vyplatit potomka když si to zaslouží, jasně, proč ne, dokonce to oběma stranám prospívá a je mnohem lepší než jiné tresty, ale musí to dělat správně. Děti se bijí jako děti, ne jako zločinci nebo zlé osoby. Tedy jen dětskými způsoby a dostat by měly jen dětskou porci. Zapomeňte na středověk a trestání dospělých. Představte si, že bijete květinku, která má dále pěkně růst, nesekáte na zahradě trávník! Když jste nemocní a dostanete léky, taky nespolykáte celou krabičku najednou, abyste se uzdravili jednou provždy. Dětská porce je malá, max do červeného zadečku nebo méně. Jemu to stačí. Pokud VÁM ne, provozujte SM s jinými dospělými osobami, ale nezapojujte to do výchovy. Jsou to dvě odlišné věci. Dále pak dítěti běží čas jinak než nám. Pro nás je půlhodinka chvilka, pro dítě i 5 minut může být dlouhá doba. Čím mladší, tím delší. Na to je třeba myslet a organizovat čas v dětském měřítku. Třeba kdybyste ho chtěli nechat klečet. Když už jsme u toho, klečení je o pozici, ne o bolesti. Žádný hrách, předpažené ruce atd. Mělo by být pohodlné, spíše mu podložte kolínka něčím měkkým, pokud má klečet na tvrdé nebo studené zemi.
Hlavně pokaždé, když ho trestáte, i když jste naštvaní (často zbytečně), mějte na paměti, že dítě, ani pro tuto chvíli, NENÍ VÁŠ NEPŘÍTEL. Pohlavky nedávat. Ani malé. Je to útok, často nečekaný, k dítěti nepatří.

Musel jsem to tu napsat, když vidím, co se tu píše. Pro mnohé tápající to můžou být návody, a byla by to škoda.

Tady se ale řeší realita...a víš co znamená slovo "ironie" ? ona to byla realita!! Ironie bylo to, co jsem napsala, že byla hodná... ;-)

Tady se ale řeší realita ...

Tak to byla fakt hodnato měla být ironie

u nás rákoska svištěla na...Tak to byla fakt hodna

Moje matka vyrůstala ještě...u nás rákoska svištěla na zadku. Párkrát, když mě máma chtěla seřezat a viděla, jak mám zmalovaný zadek od předchozího výprasku,tak byla tak hodná, že mi nedlaa na azdek znovu, ale mohla jsem nastavit dlaně a schytala podobně...

Pro rákosku není třeba...tak to jis měla něštěstí jenom jednou teda. U nás byla rákoska od 12 let až do matury. A je není to tak dávno. Mamina nám se ségrou s ní dávala zásadně na holou

V uterý jsem dostal vysvědčeni a v něm 5 čtyrek. Mamka mi poručila abich se rozkročil dal ruce za záda a dostal jsem několik facek a domácí vězení. Tatka přijel se služební cesty až v patek, řekl že budu potrstaný v sobotu. Včera sem se musel vyslíct donaha táta vzal řemen dostal jsem moc ran na záda a zadek taky přes stehna. Mamce se to zdálo moc a tělo mi ošetřila mastí.

Rákoska se dá koupit...Ale prosímtě, nemusíme tady snad pitvat za co to bylo nebylo ... ne? Nic nám nikomu do toho není.

Rákoska se dá koupit kdekoli a stejnou službu vykoná i lískový prut.
Spíš je zvláštní, že Linda dostane jen tak najednou, pravděpodobně už jako starší holka, výprask rákoskou.

Pro rákosku není třeba...A kde ji rodiče sehnali a za co to bylo?

Pro rákosku není třeba chodit do minulého století.
Já jsem třeba dostala výprask rákoskou asi před deseti lety. Bylo to poprvé a naštěstí naposledy, ale vzpomínám na to ještě dnes.

Moje matka vyrůstala ještě v době, v půlce minulého století, kdy i starší dívky běžně dostávaly výprask rákoskou.
A nejhorší prý bylo bití přes ruce. Musela nastavit ruku a dostala 5 švihnutí přes dlaň a prsty, pak druhá ruka a pak ještě jednou dokola. To muselo být hrozné.

Když jsem ještě toho dne přišla domů k Sabině, začala mi vypravovat, jak to bylo od začátku s tou tělocvikářkou. V prváku asi při páté hodině přišly Žaneta, Vendy a Darča pozdě. „Holky, mám vás zapsat, nebo to vyřešíme jinak?“ ptala se hned úča. Vendy hned samozřejmě, že by se to nemuselo řešit vůbec. „Pro dnešek to necháme bejt, ale já obvykle nekázeň řeším ručně. Prostě budete dostávat na zadek, když budete zlobit.“ Všechny si myslely, že to je legrace. Jenže na příští hodině tělocvikářka několikrát napomenula Anetu, že se nemá při hodině bavit. Při závěrečném nástupu pak musela Aneta předstoupit před ostatní. „Anetko, otoč se.“ nařídila jí úča. Otočila se. „Udělej předklon a vystrč zadek.“ Překvapeně provedla, o co jí úča žádala. A byla proplesknuta. A tak to šlo dál. Další hodnu dostala Adriana, pak Šárka, Denisa, Simča… „Prosím tě, co Dita, ta šprtka a práskačka?“ přerušila jsem jí. „No to ti hned řeknu.“ vykládala Sabina pobaveně. Ta prý samozřejmě nikdy nic. Až jednou v druháku přišel šílenej průšvih. Všechny holky se jednou vykašlaly na náhradní tělocvik mimo rozvrh a hrozila jim neomluvená hodina. Při další hodině přikázala úča všem do pozice kočky vylizující misku v řadě vedle sebe. A všechny musely stáhnout elasťáky i kalhotky dolů, zadek měl bejt do hola… „I Dita?“ říkala jsem nevěřícně. I Dita musela do hola, Kiki a Dórina se při stahování kalhot hihňaly, a Dita s nejvíc vystrčenou zadnicí z nás všech, jak se na nejposlušnější žákyni sluší, je okřikovala: „Nemůžete bejt teď holky zticha, když máme dostat na zadek?“ „Ty jó, Dita byla taky do hola!“ potutelně jsem se usmívala. Sabina vedle sebe z jedné strany s Anetou a z druhé se Štěpkou taky obnažila zadeček, a když úča uviděla těch skoro dvacet zadnic vedle sebe poslušně vystrčených všech holých, došla do skříně pro švihadlo. A začala jednu po druhé vyplácet. Dita dostala jako první. Ostatní musely s vystrčenou holou trpělivě čekat, až na ně přijde řada, a ani už potrestané se nesměly obléct, to až po výprasku poslední z nich, Niki. A pak se stálo místo hodiny na hanbě, všechny vedle sebe čelem ke stěně, ruce za zády. Dita taky. „Strašně mě tenkrát zábly nožky!“ říkala Sabi. Když jsem od ní odcházela, přišla se rozloučit i její mamka. Plácla ji přede mnou po zadku. „Jau!“ říká Sabča a vyčítavě se na ní podívá. „Sabi prej ve škole dostává na zadek, mi tuhle volala. Kvůli čemu to bylo?“ ptala se mě mamka. Stručně jsem jí vysvětlila, že si nepočínala na kladině při cvičení moc bezpečně. „Teda Sabinko, takovýhle koniny dělat,“ říká mamka. „Jak Laura odejde, bude koupelna, holej zadek a pásek! Nebo radši vařečku, co?“ Sabi na mě mrkne. „Vona má disertaci z přeháněk na Cambridge. Já dostala poprvé od úči v prváku za vyrušování a na holou jedinkrát v tom druháku. Mamka max žertovně propleskne.“ Sabčina mamka se hihňala. „No je to tak, jak Sabi říká. Ale aspoň že máte přísnou tělocvikářku, že jo?“

Týden po té hodině, co učitelka vypleskala Sabču, se na tělocviku zase nic nedělo. Až úplně na konci druhé hodiny, byl čtvrtek odpoledne, jsme uklízely nářadí do nářaďovny, a dvě spolužačky, Kiki a Dori se jim říkalo, se začaly válet po žíněnkách. Špásovaly se bocích, zřejmě z veselí, že bude prodloužený víkend. Učitelka si toho hned všimla: „Co vy tam holky divočíte? Nevadí vám, že hodina ještě neskončila?“ ptala se. „My tady dovádíme,“ odpověděla Kiki. A obě při tom dost vejskaly dál a kočkovaly se. Tělocvikářka přikročila k matracím a Kikina dostala okamžitě naplácáno na zadnici. Než se Dorka stačila vzpamatovat, stála úča u ní, a už dostávala vyplácáno i ona. Každá dostala aspoň desetkrát. „A honem holky, zpátky do tělocvičny!“ řekla úča. „Zůstanete po škole. Jedna do jednoho kouta, druhá do druhýho.“ A ač se obě potutelně usmívaly, poslušně bosýma nohama odťapkaly do sálu a stouply si na hanbu čelem ke stěně. Když my ostatní odcházely, s úsměvem obě hleděly do podlahy. „No jó, to víš, Dori a Kiki...“ říkala mi v šatně Sabi. „Nejsou na poškole v tomhle školním roce poprvé.“ Po zaslouženém několikadenním volnu jsme měly zase tělocvik. Při cvičení kočky vylizující misku jsem byla na značce za Sabčou, přede mnou její bosá chodidla, s od podlahy již trošku ušmouranými šlapkami. Už od minulého tělocviku jsem byla rozhodnuta, že také něco vyzkouším. Polechtala jsem Sabinu na jednom chodidle. Otočí se a s úsměvem šeptem říká: „Nech toho!“ Polechtám ji po druhém. „Říkám ti, nech toho!“ Tohle stačit nebude. Chytila jsem ji za obě nohy a rychle je srazila k sobě, aby holé kotníky narazily do sebe a Sabinku to pořádně zabolelo. „Jau, co děláš!“ zvolala Sabinka přes celou tělocvičnu. Úča stála za několik sekund nade mnou. „Copak Sabino, obtěžuje tě nová spolužačka?“ Sabi nyní mlčela. Já cvičím dál, střídavě vystrkuji a zastrkuji zadničku. Chvíle napětí. „Lauro, nevím, jak na tvojí dřívější škole, ale tady platí jistá pravidla chování.“ A už dostávám sama vypleskáno. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté. Sabča přestala cvičit, otočila se a s úsměvem kouká na tu podívanou. Pořádně se stydím, i když to je přes elasťáky. Po konci hodiny pak v šatně Sabi říká: „Tak co vejprask?“ „No premiéra, co ti mám říkat.“ odpovídám. „Skoro v plnoletosti poprvé.“ „Stav se dneska u nás. Máme si hodně co vykládat.“ řekla mi.

Jsem přesvědčena o tom, že to, co si tady píšete, se nikdy nestalo. To já ale, když jsem v třeťáku na gymplu přestoupila na jinou školu, jsem zakusila tohle: začala jsem s holkama ze třídy chodit normálně na tělocvik, a na první hodinu přišla spolužačka Štěpka pozdě. Učitelka nejdřív vůbec nic, pak ale když jsme vestoje měly rozcvičku, tak najednou stála za Štěpkou. „Co dneska ten pozdní příchod, Štěpko?“ ptala se. „Já vim...“ řekla spolužačka omluvně. A úča jí, jak stála za ní, pleskla jednu přes zadeček. Ta sedla! Štěpčiny hýždě se zavlnily a ostatní holky se tiše rozesmály. Štěpka se potutelně usmívala. Byla jsem z toho trochu per plex, říkala jsem si, že se třeba zná i s rodiči, že se k ní takhle chová. Skoro bych na to zapomněla, když další týden měla tělocvikářka dlouhou diskusi s otylou Adélkou, která odmítala i jen zkusit vylézt na tyč, že jí to stejně nejde. „Adélo, otoč se!“ řekla pak úča s úsměvem, aby to konečně ukončila. Adélka se také usmála a poslušně se otočila čelem ke stěně. A tělocvičnou se ozvalo plácnutí, jak byla Adélka proplesknuta… To už bylo hrozně divné. Při další hodině moje kámoška z lavice, Sabina, začala na kladině provádět nebezpečné cviky. Úča si toho hned všimla. „Sabino, tohle nedělej!“ řekla. Sabča na chvíli přestala, když se ale učitelka nedívala, začala zase cvičit. Dita, o které ještě bude řeč (…), na to učitelku bystře upozornila. „No Sabino, honem dolů!“ přikázala úča Sabče. Ta seskočila. „Tak alou, ohni se přes kladinu!“ nařídila. Sabi obrátila oči v sloup, pak se ale usmála a ohnula se tak, jak úča chtěla. Říkala jsem si, že to je snad jen cvik, že přece moje nejlepší kámoška, se kterou jsem si hned hodně rozuměla, přece nemůže taky dostat, to je skoro jako kdybych já dostala… Nikoliv. I Sabču pětkrát vyplatila přes těsné elasťáky, před ostatními, které se pobaveně dívaly. „Aby sis pamatovala, že nemáš bláznit.“ řekla jí, když zase stála. Počkala jsem až do šatny, a Sabči se optala, co si myslí o té tělocvikářce. „Ta je skvělá!“ řekla. Bylo mi nepříjemné se jí ptát, protože jsem si myslela, že jí to bude také nepříjemné. „A co ten výprask?“ vylezlo ze mě. „No zlobila jsem jak malá, tak jsem taky jako malá dostala, to je toho.“ „Prosím tě, kolik ti je?“ začala jsem se s ní hádat. „No a myslíš že nám to v tomhle věku uškodí? Spíš prospěje. Snad si nemyslíš, že z toho mám mít ňáký trauma.“ Natáhla si těsné džínsy a odcházela. Cestou vytáhla telefon a volala mamce. „Tak si představ, že jsem ZASE při tělocviku dostala na zadek...“ vykládala se smíchem. „Co?“ „Ne.“ „Nojo, vyplácala mě.“ „Né, na holou né, normálně přes elasťáky.“ „Cože?“ „No už se těším.“ Spěchala jsem na další hodinu. Bylo mi stejně Sabiny líto (pokračování příště).