tělocvik naboso
Ano, já jsem to samozřejmě zažíval, že se děti zouvaly v tělocvičně, i to tady píšu. Nikdo je ale nikam neposílal o šatny, zuly se u stěny a řekl bych, že kromě mě to ostatní vnímali tak, jako by si sundaly svetr, nebo čepici, nikdo na to nijak nereagoval. Já to měl samozřejmě ve svém nitru, to vzrušení jsem nijak najevo nedával. Tak možná i někdo jiný to tak měl, z ostatních, ale to už se nedovím. No, říkáte živé nohy, ale většina lidí tu vzpomíná jako já na zouvání dětí při TV a ne nějakého učitele.
Nás posílal učitel do šatny. Proč by to mělo být nereální? Nechápu. Ale občas se zouvalo i na lavičce při steně, asi podle situace, už nevím...
Samozřejmě, když měl spolužák chodidla jak lyže a končetiny jak čáp, to bylo taky fajn.
Tělocvik naboso se týká jenom žáků? Ten učitel nám předváděl gymnastické cviky a zul se. A mne vylétli oči z důlek! Měl chodidla jak lyže, tak mi to tehdy pŕipadalo. Kladl jsem si otázku: Je to možné, že jsou tak dlhé a krásné, jak to může být sakra?! a tajil jsem dech...
On to zase takový ,,detail" není. Když už je nějaký kluk od dětství na malé kluky, tak ho většinou přitahují jiné partie na jejich těle. Takových lodí, které na objektu jejich zájmu přitahují jejich bosé nohy, asi pár je, ale u boyloverů asi moc ne. A to co píše,,nohatej" je hodně divné. Už ty zážitky z tělocviku, kdy učitel posílá žáky zouvat do šatny je blbost a druhá, aby se za ním šli kluci podívat. To se nikdy nikde nestalo, jen v jeho fantazii. Asi by mu doma stačily uřezané lidské nohy. Já jsem v této rubrice asi trochu omylem, ale on úplně.
Pokud píšete o tělocviku naboso, tak v této rubrice omylem nejste a já už vonkoncem ne, protože píšu k věci. A k těm uřízlým nohám: Ty by mne nezajímali, protože já miluji živé nohy. Jednoduše musí žít, to je na nich krásné!
Tak co se netýka tělocviku naboso? To tedy, že učitelé posílali žáky zout se do šatny jako nemá být pravdou? Vždyť s tou zkušeností z toho období nejsem sám. Takových žáků nás bylo hodně. Byl to normální postup při nedodržení předpísané obuvi. Nikomu to zas nepřišlo divný, jenom píšu, že já byl na to moc citlivý a zdráhal jsem se vrátit do tělocvičny bosý. Proč by mělo být nepochopitelné, že učitel poslal za mnou spolužáky? Myslím si, že by bylo spíš divné to, kdyby se na mne vybodnul a nechal mne trčet celou hodinu na šatně, ne?
U nás ve škole to, se zouvání bot o tělocviku, také bere za trest.
Já chodil na základní v letech 82-89. Ani to období nebylo moc nakloněné bosým nohám. Na tělocvik byl předepsán úbor, kterého součastí byli trampky (tak se tomu tehdy říkalo, dnes tenisky) a bílé ponožky. Učitelé to striktně kontrolovali při nástupu a kdo nesplňoval předpis, tak na šatnu a do bosa. Když se to přihodilo spolužákům, tak to bylo fajn, ale když mně, tak jsem se styděl. Když mne učitel vyzval se slovy: Na šatnu, zout se, znamená to taky ponožky! Tak mne zalil pot a obavy. Říkal jsem si, a jé, jé...už je to tu! Někteří spolužáci se hihňali, co je usvědčovalo, že se taky rádi podívají. Počas odchodu z tělocvičny mi probíhali myšlenky, že co by se dalo dělat proti tomu, ale nešlo nic, jen poslušně splnit. Tak jsem šel na šatnu, kde jsem se s obavami pomaly zoul a čekal. Pak byli posláni za mnou spolužáci, abych si hodil sebou. Když mne uviděli že se stydím, tak se mi ještě posmívali. No tak jsem přišel do tělocvičny, no a stalo se: Pohledy na mé bosé nohy, někteří se mi posmívali, že se stydím. No prostě zmatek. Počas hodiny se mi pak občas někteří podívali na nohy, tak se mi honilo hlavou, že to možná bude pro stejnou příčinu, proč se podívám i já, no ne?
Ahoj oba. Pěkné příspěvky a silné zážitky!! Bude-li čas, napíšu víc.
A přizná se někdo, když musel jako malý kluk cvičit bos, že se styděl, ale vzrušovalo ho to? A i to, že viděl cvičit jiné malé kluky bosé? Já to tak měl. Nejvíc bylo vzrušující, když se kluk přede všemi musel zouvat do bosa, protože neměl správné obutí a přesto takto nastoupil na tělák.
Měl jsem to stejně a i když jsem byl na holky, měl jsem z toho zmatek, protože někteří spolužáci měli daleko hezčí chodidla od dívčích. Tak jsem se zamilovával do holek, ale obdivoval jsem nohy kluků. Spíš jsem se styděl za ty pocity, které jsem měl, když jsem viděl chodidla. O footfetišizme se tehdy nemluvilo a běžně se o tom nevědělo, tak s tím problémem jsem byl sám a bezradný. U mne to bylo moc intenzívní. Když se spolužák zoul a měl pěkna chodidla, tak se mi rozbušilo srdce a šel jsem do mdlob. Zdálo se mi, že je to jen můj problém, protože s ostatníma to nic nedělalo, na nohy se mu nikdo tak intenzívně nekoukal, jako já. Tak jsem si myslel, že jsem nějako vadnej a byl jsem z toho tak trochu vedle, ale zase na druhou stranu jsm si to užíval. U nás ve škole to nebylo nějak moc často, jak někteří to tu napsali, ale z času na čas se to přihodilo. Zouvalo se při šplhu, nevhodném obutí, měření a vážení. To byla pro mne muka, ale myslím si, že jen málokoho to z vás zajíma.
Mě to zajímá. Já chodil na ZDŠ 1970 - 1979. Ono kluky naboso ani jinak moc vidět nebylo, než jak píšeš, ani v létě. Nechodili tak, málo. Já ještě chodil do knihovny a tam se taky děti musely zouvat. A jednou v létě tam kluk, o něco málo mladší byl úplně bos, mě bylo tak 10. Takže jsem se přitočil k regálu, kde si on prohlížel knížky a koukal jsem mu zblízka na nožky. Jenže on si mě všiml , i toho, že mu koukám na nohy a zíral na mě s otevřenou pusou. Tak jsem něco zamumlal a šel jsem k jinému regálu s knihami. Asi v šesté třídě přišel na začátku roku nový kluk, malý blonďáček. A ten chodil stále v ponožkách. Když měl být první tělocvik, tak jsem byl natěšený, že bude cvičit bos, ale o n měl ten den od rána tenisky... A pak ho přeřadili do jiné třídy. A měl jsem utrum...No a to jsme , když byl v naší třídě i trochu kamarádili. A on chtěl přijít za mnou domů... Ale mě z toho šla tak hlava kolem, že přijde ke mě domů, v předsíni si zuje boty a já uvidím alespoň přes ponožky jeho nožky a nebo že pak něco vymyslím, aby si je musel sundat, že jsem to neustál jak to bylo silné, píchalo mě u srdce, takže jsem měl strach, že až přijde, tak omdlím. A tak jsem se na něco vymluvil, aby ke mě nešel, i když jsem po tom toužil.... Mám to hodně podobné, jako ty, ty vzpomínky.
Vladimíre, mne zajíma jak a proč se to u tebe vyvinulo a jak se to projevovalo. Zdá se, alespoň u mne, že to není a nebyl jen obyčejný obdiv, ale je to doslova láska. Jenomže ne k člověku samotnému, ale k nohám. Snažil jsem se zjišťovat u dalších, co jsou jako my, ale nikdo mi to nevysvětlil. Jen že je to fajn, super a tak... Ale nic, čím by se dalo přijít na kořeny věci.
Já to asi nijak nevysvětlím. Bylo to vrozené, ale ne jako u tebe. Žádná láska k nohám. Líbili se mi malí kluci, ale jenom malí a drobní. A vzrušovalo mě vidět je bosé, při zouvání. Neuměl jsem ale tyhle věci takhle pojmenovat, bylo to spontánní.
Právě. Rozdíl je v preferenci. U tebe jde o osbu u mne o chodidlo. Když jsem byl žák, tak jsem to vnímal tak, že po tělocvične lítají moje milované chodidla. Pleskají a všemožně se kroutí. Jejich majitelé mne až tak nezajímali. Moc jsem obdivoval nohy svého učitele tělocviku. Ten když se zul a objevili se jeho obrovské a krásne chodidla, tak se mi rozbušilo srdce. Nevím, jestli to má tak někdo, jako já. Co tu čtu, tak většině z vás jde o osoby. To, že jsou bosé to je jenom detail.
Zase se sem vloudil nějaký bláznivý ponožkář. To co tady tvrdí Samuel ,je naprostý nesmysl. Když si nějaké dítě zapomene boty, tak cvičí naboso, to platí i dnes. Naprostý nesmysl je, že nějaký žák musel učiteli odevzdat boty. V ponožkách to v tělocvičně klouže, to ví každý debil. A venku chodí v ponožkách akorát magoři a prasata. Jenže ten úchylný debil bude určitě reagovat, že je to pravda, co napsal a bude křečovitě obhajovat svojí divnou úchylku.
já chodím na tělocvik bosky dobrovolně. je mi to mnohem pohodlnější, příjemnější a cvičí se mi tak lépe než v botech a ponožkách. navíc to má tu výhodu, že si nemusím nosit boty na tělocvik.
Reklama
U nás když jsme měly šplhat na tyči tak naše úča také zula do bosa. Zůstala tak po zbytek hodiny, i když jsme už hrály volejbal.
- Odpovědět
Pošli odkaz