Agorafobie

Ahoj Maruš,já jsem to zvládla,takže to jde.Věř tomu.Tenhle týden mě moje agora zase navštívila při cestě autobusem,ale nic se nestalo.Dojela jsem,kam jsem chtěla a jezdím dál.I když je ti blbě,tak se nic nestane.Vždycky to přežiješ.Nezblázníš se.Proč bys měla?Znáš někoho,kdo se zbláznil,protože šel dál než 200metrů od domu?Já nikoho takového neznám.Myslím si,že toto bude pro tebe dost důležité si to připustit a přesvědčit se o tom.

Ahoj Ájo, tedy klobouk dolů. Já už v tom lítám tak deset let a bohužel poslední dobou mám pocit, že už se to ani nemůže zlepšit protože se, jak překvapivé, bojím, že se budu bát. Zajímalo by mě, jak tě to potkalo. A vlastně i to kolik je ti let. Pracuji doma a tak nejsem, bohužel, nucena se denně prát s tím strašným pocitem, že se zblázním, když opustím svůj byt a vzdálím se tak dvěstě metrů od domova.Znám osobně pouze jednoho člověka, který se ze všeho vyhrabal na devadesát procent, ale je to cizinec a mé znalosti angličtiny nejsou dostatečné na to abych z něho dostala potřebné informace, kdy u něho došlo ke zlomu k lepšímu. Kvůli agorafobii jsem musela opustit zaměstnání, které jsem milovala. Pracovala jsem v divadle jako garderobierka a to obnáší i to, že člověk stráví půl měsíce na zájezdech. Po jedné cestě do Prahy jsem si to tak užila, že jsem následující den zjistila, že se mnou není něco v pořádku. Byla jsem těhotná a šedesát minut strachu způsobilo, že jsem potratila. Od té doby se moje agorafobie ještě prohloubila a mám na sebe vztek. Ale zřejmě není tak velký aby se mnou pohnul. Léky beru deset let. Mám období kdy mi stačí půl Frontinu denně. Zrovna teď ale beru dva denně a očekávám toužebně jaro protože slunce mě vždy donutí k akci.A tohle jaro opět doufám. Byla bych šťastná kdybych mohla aspoň chodit pěšky. Milovala jsem to. Jediné co mě nutí chodit ven je pes. Kdyby ho nebylo asi bych paty nevystrčila.Ale jak už jsem psala dvěstě metrů od domu začnu značně nervóznět a někdy...Však to znáte. Ve všech příspěvcích jsem si přečetla, že při panické atace máte strach ze smrti, zvracení, atd. Můj pocit je, že se zblázním. Je to strach o můj zdravý rozum.A když ten přijde, tak zvracím a to je mi v ten moment úplně jedno. Ale to, že nejsem schopna mít svou psýchu pod kontrolou mi připadá děsivé. Když mám průvodce skvěle mi účinkují věci jako slovní fotbal, zkoušení z anglických nebo německých slovíček, nebo přepisování telefonního diáře. Mám teď problém. Ve městě jsem byla naposledy v polovině prosince a moje kamarádka otevírá bar a chce mou pomoc. Už se na to psychicky chystám, takže je mi jasné, že až přijde na věc bude ze mě blekotající troska, pak to zvládnu, pak budu v euforii a pak zjistím, že jsem úplně psychicky vyčerapaná a vlastně vůbec nevím proč. A ještě jedno možná malicherné upozornění pro dámy. Po Seropramu jsem přibrala skoro třicet kilo velmi rychlým způsobem aniž bych zvýšila příjem potravy. Jsem spíš ten typ, který nemůže jíst když je nervózní.

Trápila jsem se agorou dobře 15 let.Byly doby,kdy jsem v MHD vystupovala po jedné zastávce.Do obchodu jsem mohla jen se svými dětmi.Všude jsem chodila pěšky.Navštěvovala jsem psychology i psychiatry,nepomáhalo nic,ani léky-Xanax,Seropram,Neurol.První impuls ke zlepšení bylo docházení do denního stacionáře.Tam se neřešil až tak můjproblém,ale spíš já sama.Poprvé po dlouhé době jsem vlezla do autobusu a jela.A ono to šlo.Pak už šlo jen o to pochopit dvě nejdůležitější věci-žádný z těch šílených pocitů mi neublíží,neumřu ani se nepozvracím ani nic jiného-a druhá věc-pomoct si musím předevšim sama-do toho autobusu za mě nikdo nevleze.Jednou to tak přišlo a já jsem si byla jistá,že to dokážu,že si nenechám sama sebou omezovat svou svobodu.Je to tak.Jezdím,nakupuju,kdykoli a kdekoli.Držím vám všem palce.

Trápila jsem se agorou dobře 15 let.Byly doby,kdy jsem v MHD vystupovala po jedné zastávce.Do obchodu jsem mohla jen se svými dětmi.Všude jsem chodila pěšky.Navštěvovala jsem psychology i psychiatry,nepomáhalo nic,ani léky-Xanax,Seropram,Neurol.První impuls ke zlepšení bylo docházení do denního stacionáře.Tam se neřešil až tak můjproblém,ale spíš já sama.Poprvé po dlouhé době jsem vlezla do autobusu a jela.A ono to šlo.Pak už šlo jen o to pochopit dvě nejdůležitější věci-žádný z těch šílených pocitů mi neublíží,neumřu ani se nepozvracím ani nic jiného-a druhá věc-pomoct si musím předevšim sama-do toho autobusu za mě nikdo nevleze.Jednou to tak přišlo a já jsem si byla jistá,že to dokážu,že si nenechám sama sebou omezovat svou svobodu.Je to tak.Jezdím,nakupuju,kdykoli a kdekoli.Držím vám všem palce.

Ahojík všici,

já beru Fevarin a asi se za ten rok, co ho beru, můj stav trochu zlepšil, není to ale úplně v pohodě.

Miki, právě proto, že chodím do školy a mívám panické záchvaty ve škole, tak jsem si nechala minulý týden předepsat Neurol. Zatím jsem ho ale vyzkoušela jen doma. Myslím, že by to nemělo vadit při práci nebo škole. Brala jsem si teda jen půlku 0,25mg. I tak mi to pomohlo a byla jsem po chvíli klidná.

Lindo, to je fajn, že se z toho dostala. Já si zatím na divadlo ani do kina netroufám :-( Naposledy jsem byla v kině na Kameňáku 2 asi tak před dvouma rokama. Teda je fakt, že do kina jsem nikdy moc nechodila, spíš vůbec. Ale občas jsou filmy, na který bych třeba ráda šla, ale...

Lucko, taky mi pomáhá vědomí, že všechno je jen psychika a nic se mi nemůže stát, přesto je to občas tak silný, že to nedokážu sama překonat :-(

Ahoj Míšo,s agorafobií mám skoro 5ti letou zkušenost.Návštěvy na psychiatrii,psychologové,rady ze všech stran,léky a výsledek téměř žádný.Víš co mi hodně pomohlo,i když to bylo neuvěřitelně těžké a chtělo to velkou dávku trpělivosti.Uvědomit si,že žádný ze stavů,které prožíváme(úzkosti,panika..)nejsou nebezpečné a že jak rychle přišly tak zase odejdou.Můžu Ti z vlastní zkušenosti říct,že mi hodně pomohla alternativní medicína.Zbavila jsem se všech těch léků,které mi moc nevyhovovaly.Jak píše Linda,nejdůležitejší je se neustále vystavovat rizikovým situacím a nechat hlavu,ať se s tím popere.Je to moc těžké,ale zkus to vydržet.Držím pěsti!Lucie 25let,Olomouc

Ahoj Sylvo, já mám (snad měla jsem) agorafobii asi 5 let. První rok a půl jsem se léčila Seropramem, ale vůbec na mě nezabral. Teď beru Efectine a ten funguje. Prášky jsou jen podpůrná léčba, nejdůležitější je "hlava"! Stojí to hroznýho úsilí a odhodlání, ale jde to! Já jsem nemohla jezdit MHD, s cizími lidmi autem, neexistovalo kino, divadlo... Teď jezdím do práce denně MHD, kino i divadlo je ok, dokonce sama lítám letadlem... Ale chce to hodně exponovat, tzn. vystavovat se těm situacím a zvyknout ten mozek... Moc mi pomohli na terapii v Psychiatrickém Centru v Praze (www.pcp.cz)! Zkus to tam! Hodně štěstí!!!

Chtěl bych se zeptat Kamči jaké jsou její první zkušenosti s neurolem,a taky jestli jsi schopna chodit do práce nebo do školy?

Já jsem trpěl 5 let a až po poradě s psychyatrem jsem se začal léčit,už přes rok beru zolloft a mohu dělat i to co už jsem nemohl, chodit do divadla ,nakupovat ... je to ale o trpělivosti.

Ahoj! Moc by mě zajímalo, jak na to Kája nebo "ája" vyzrála? Já mám agorafobii už 15 let a prvních 5 let jsem jen chodila k psycholožce a zhoršilo se to tak, že jsem nemohla vyjít ani z domu a prožila několik let jen v bytě. Pak jsem začala brát Seropram a začalo se to zlepšovat - začala jsem vycházet ven, jezdit tramvají v doprovodu, vystudovala vysokou, ale pořád nejsem OK. Musím na tom pracovat a pomalu se to zlepšuje. Tak jak se toho zbavit úplně?

Já Neurol dostala včera, takže s ním zkušenosti nemám zatím žádný, ale určitě časem nějaký budou... S ADčkama taky nejsem zrovna spokojená, protože problémy tu jsou pořád a beru je už rok...

AD mi moc nepomáhají,jedině neurol je celkem spolehlivý,ale má tu nevýhodu že je dost návykový a dávky se časem musí zvyšovat.Jaké jsou vaše zkušenosti?

Koukám, že panická porucha přesídlila na agorafobii :-) Přijdu si vás odpoledne přečíst, taky se s agorkou trápím. Berete nějaká AD?

Ahoj,zdravim všechny kteří mají problém s agorafobií,já sám s touto nemocí již bojuji několik let,stydím se za ni a snažím se ji skrývat,aby si mé okolí nemyslelo že jsem kretén,ale moje problémy se stále prohlubují,i když jsem navštívil psychologa ale mého problému mě nezbavil,ale s pomocí léku které mi předepsal dokážu některé situace zvládat lépe.Chtěl bych najít někoho,kdo tuto nemoc překonal,nebo s ní uspěšně bojuje abych s ním mohl konzultovat svoje problémy.

Tak honem povídej, jak na to svinstvo vyzrát :))

Tak honem povídej, jak na to svinstvo vyzrát :))

Já vím,že to bude znít divně,ale já jsem se své agory zbavila.Nechci tvrdit,že jsem vyléčená,to ne.Může se kdykoli vrátit,ale troufám si říct,že už vím jak na ni.

Mělo tam být na "Tebe" :-)

Ta žena na Zebe působila i dobrým slovem. Měla bys to opakovat častěji, zkus s ní o tom mluvit. Dokáže Tě zbavit napětí a to je hodně důležité. Terapie je pro lidi s agorafobií působivější než léky a vede ke zdraví...

Mamka ve mně ten komplex nepěstuje, ona mi ty stavy úzkosti předala genama...Snaží se mi pomoct, ale myslím, že v tomhle jsme každá trochu jiná. Takže vím, že to stejně musím zvládnout sama a na mamku se v tomhle nemohu moc spoléhat. Doufám, že si nějak pomůžu sama, ale vím, že to nebude lehký. Ti, kterým jsem se svěřila se svým problémem mi taky většinou říkali, že bych měla tyhle situace brát s humorem...Docela to pomohlo. Kinezioložka: Objednala jsem se s tím, že trpím strachem a úzkostmi. Ona si pak během našeho pohovoru zaznamenala další podrobnosti . Chvíli přemýšlela a pak mi poradila pár věcí. Hlavně, že strach musím ignorovat, myslet na jiné věci, přesunout svou mysl do příjemnějších míst, když třeba zrovna jedu v nenáviděné MHD. Taky mi poradila jednu průpovídku, kterou si mám říkat pro povzbuzení. Řekla mi, že mám zbytečně malé sebevědomí a že si pocit štěstí mám v sobě udržet co nejdéle, což je fakt důležité. Potom mi ukázala poličku s různými lahvičkami a zeptala se, která se mi nejvíc líbí. Tak jsem na jednu ukázala a ona mě postříkala tou vůní, co v ní byla. Ta vůně byla moc příjemná, něco jako aromaterapie. Potom jsem se posadila na židli a ona začala dělat takové rytmické pohyby rukama a já jsem je chvíli opakovala. Taky mi tak zvláštně mnula ruce a začala něco odříkávat. Uvolňovala jsem se a začala jsem cítit takovou zvláštní energii. Pak mi řekla ať zavřu oči a vyprávím jí úsek svýho dětství...Tak jsem vyprávěla takový ty nejvýraznější momenty a ona mě přitom držela za hlavu. Připadalo mi to, jako kdyby odsávala všechny mé problémy. Byl to tak zvláštní pocit a tlak, že jsem se neudržela a rozbrečela jsem se, a zřejmě mé slzy vyplavily ty nejzásadnější problémy z mojí hlavy. Potom se divila, že taková hezká a fajn holka ještě nemá žádnýho přítele...Tak to mě trochu mrzelo. Pak se na mě strašně hezky usmála a řekla, že jsem úžasná. Když jsem odcházela, připadala jsem si jak v tranzu, celou tu dobu jsem nevnímala čas ani nic dalšího z vnějšího světa. Přišla jsem tam jako shrbená troska, vyklepaná, nervózní z toho, že mi třeba nepomůže, že nevim, co mě čeká. Věřila jsem tomu, že po téhle návštěvě se můj život nadobro změní. S odstupem času ale můžu říct, že se docela změnil a hlavně k lepšímu se už teď pro mě bude měnit pořád. Odešla jsem s totálně "odlehčenou" hlavou. Dokonce, když jsem šla ulicemi na Metro, ten pocit štěstí ve mně spustil záchvat smíchu. Vůbec mi nevadilo, že je všude hodně lidí, já jsem se smála nahlas a upřímně. Najednou jsem si přišla šťastnější než všichni kolem, protože ostatní civěli těmi klasickými neutrálními, spíš zamračenými výrazy a já jsem se tomu strašně smála. Až v Metru mi přišlo blbý se smát, ale stejně jsem to aspoň dusila.:-) Bylo to báječný a každýmu to doporučuju. Když si koupíte časopis Meduňka, tak tam najdete kontakty na různé tyhle léčitele. Možná si tam zajdu ještě jednou a zase si nechám takhle báječně navodit pocit štěstí a sebevědomí, ale taky se budu snažit, aby to nebyl jen "pocit", ale skutečnost. Je opravdu důležité udržet si pocit štěstí co nejdéle. Zdravim všechny!