Agorafobie

Ájo, taky www.lundbeck.cz nabízejí celkem dost informací, mimo jiné o panické poruše, kde se příznaky překrývají s agorafobií a je tam praktický a stručný výtah z Praškových knih.
Marie, gratuluju a souhlasím s Tebou i s ventilací emocí jako je pláč. Zadržování je na škodu...

ahoj Maruško,kde ses toulala?Už mi bylo vážně smutno a bála jsem se,co s tebou je.To je bezva,že jsi to všechno zvládla a z toho maličkého neúspěchu si nic nedělej-mysli na to,co jsi dokázala.Já jsem dnes byla ve škole-na stará kolena dálkově studuju-to je tak úžasný pocit-jezdím autobusem,tramvají,vlakem a znovu autobusem...Občas se v těch dopravních prostředcích usmívám-to když si vzpomenu na agoru...Je fakt,že pláču docela často,asi jsem přecitlivělá,ale mám pocit,že mi to i pomáhá-vybrečím se a je mi líp.Držím ti moc palce a ozvi se,jo?
ahoj Evi,nevím kde bydlíš,ale pokud tam není pořádný psycholog,je to velká škoda.Nejde ani tak o pomoc,ale spíš o jakési nasměrování na správnou cestu.Tenhle problém ovšem nevylučuje,že agoru zvládneš sama.Myslím si,že jsi dobře naladěná a je jenom otázka času,kdy "prolomíš ledy."Zkus sehnat knihu od Dr.Jána Praška-Jak zvládat paniku a strach cestovat.Ta je fakt dobrá.Měj se hezky a piš co a jak.
Pájo,díky za přání a taky držím palce.

Ahoj Ájo a všichni, už jsem se dlouho neozvala a čhtěla jsem ti napsat, že jsem samozřejmě otevření baru mé kamarádky zvládla a nic se mi nestalo. To je ale divný, že? Musím ale přiznat, že jsem do něj byla odvezena a zpátky jsem použila taxi. Bylo mi sice nabídnuto, že bych to mohla zkusit pěšky, ale úplně jsem se lekla toho, že jsem po třech měsících opustila byt a byla mezi lidmi a zorganizovala v otevírací den kuchyň v baru a pila sekt a bylo mi dobře, že jsem zbaběle odmítla zkusit ten den ještě ujít dva kiláky pěšky.No, nic tak zase příště. Ale v duchu jsem si pořád opakovala tvoji větu o tom, že přece není možné aby se někdo zbláznil když je dvěstě metrů od baráku. Moc ti děkuju za podporu. Fakt si mi pomohla. Když si tak čtu ty příspěvky, mám pocit, že všichni bojujete a já už deset let čekám až to přejde. Úplně se ztotožňuju s Pajkou. V těch věcech ,že i tak je život krásný, zvlášť když máš okolo sebe lidi co tě drží nad vodou a to, že si člověk pomůže Neurolem taky není špatný, protože proč se zbytečně trápit. Když tě bolí hlava taky si vezmeš prášek. Myslím si, že občas si zaplakat ale není na škodu - uvolní to přetlak. Zvlášť v tomto období. Mám pocit, že skoro všichni citlivější jedinci v mém okolí špatně snáší ty neustálé změny počasí, takže jsem se rozhodla ignorovat své neustálé úzkosti, které mám teď i doma docela často. Prostě to zase přejde. Jako vždycky.Jste všechny neuvěřitelně statečné. Už bych si z někoho z vás vážně měla vzít příklad. Držím všem palce a taky bych nám všem přála třeba takový výlet lodí do Austrálie.

A omlouvám se za překlepy a za písmenka, která mi z příspěvku utekla. :-)

Evo, myslím, žes ten příspěvek od Áji už sama našla :-) Vidíš, naivně jsem si myslela, že vítězství nad zhoubnou nemocí musí člověka psychicky posílit a jak to sleduju, pořád udiveně kulím oči na ten boží svět. Jsi opravdu pozitivně naladěná. Já svému strachu někdy hezky, teda nehezky v duchu nadávám. Taky to pomáhá. Člověk si v té chvíli uvědomí, že to nic zvenčí, ale jenom vlastní slabost, se kterou je potřeba se porvat, potlačit ji, zahnat do kouta. Máš strach, že odpadneš, ale určitě jsi ještě nikdy neodpadla. Někdy sama se sebou laškuju a říkám své slabosti: "Tak ukaž, co ještě dokážeš, čím zase překvapíš?" Nebývá mi z toho vůbec veselo, ale vím, že v okamžiku, kdy začnu fňukat nad svým život, proč mě téměř celým provází, tak je to počátek ještě větších problémů, špatný směr. Povedlo se mi zbavit sebelítosti, někdy si postesknu, ale pak si uvědomím, kolik úžasných věcí jsem prožila a prožívám, jak krásný je život i svět, podívám se na své blízké a vím, že mám moc důvodů ke štěstí a minimum ke smutku. Přesto mívám období, kdy je hůř, ale vždycky jsem je nakonec překonala a tak čekám, snažím se relaxovat a dopřávat duši dost toho, co jí svědčí a minimalizovat, co jí škodí. A taky sahám po Neurolu, ale dnes už bez výčitek, že jsem na lécích. Po těch letech vím, že závislá nejsem...
Přeju Ti krásné jaro.

Ájo! Tobě taky!!! :-)

AHOJ AJKO MOC TI DAKUJEM ZA ODPOVED MOZEM TI OPISAT SVOJE POCITY ASI TAKTO.BUSENIE SRDCA,POTENIE,ZAVRATY,SLABOST,STRACH Z TOHO ZE ODPADNEM.DAKEDY SA MI TO STANE AJ KED SOM SAMA DOMA.SKUSENOSTI S MOJOU PSYCHOLOGICKOU SOM VZDALA LEBO TO BOLO NEUSPESNE A V MOJOM OKOLI INA NIEJE.TAKZE SI DAVAM NEUROL KTORY MI TROCHU POMAHA.SNAD NAJDEM SPOSOB AKO SA Z TOHO DOSTAT MOZNO AJ TOUTO CESTOU.AHOJ

Ahoj Evi,moc se mi na tobě líbí,že jsi pozitivně naladěná,že to nevzdáváš,protože to je asi to nejdůležitější-nesmířit se s tím a bojovat.Napiš mi,jak se tvoje agora projevuje a jak ses doposud léčila.Jednou to určitě zvládneš,tím jsem si jistá.Ahojky

AHOJ AJKO A VSETCI OSTATNY CHCEM SA AJ JA S VAMI PODELIT O SVOJ PRIBEH,AGORAFOBIU MAM OD PUBERTY,TERAZ MAM 43 ROKOU.V SKOLE SOM TO AKO TAK ZVLADALA,MAM 3DETI A PRI NICH TO TIEZ AKOSI ISLO I KED S PROBLEMAMY.PRED 11.ROKMI MA OPEROVALI NA RAKOVINU STITNEJ ZLAZY,ODVTEDY SOM NA INVAL.DOCHODKU A V TEJTO DOBE MOJA AGORAFOBIA HROZNE ZOSILNELA,BEZ MANZELA NEUROBIM VONKU ANI KROK,ZATIAL MI ZIADNE LIEKY NEZABRALI A NEVIEM AKO DALEJ.ALE VERIM,ZE KED SOM ZVITAZILA NAD RAKOVINOU,TAK PRIDE DEN,KED VYHRAM AJ S AGORAFOBIOU.ZELAM TO NIELEN SEBE ALE AJ VAM VSETKYM.

Pájo,díky za pochvalu.
Evo,mrkni se na předešlé příspěvky-předchozích 10,tam snad něco najdeš.Kdybys chtěla pokecat trochu víc přes tuto diskuzi,budu ráda.Držím všem palce.ája

AHOJ PAJKA ZAUJAL MA TVOJ PRISPEVOK JA BOJUJEM S AGORAFOBIOU DLHE ROKY ZATIAL BEZUSPESNE PROSIM TA O VYSVETLENIE KDE ZISTIM TIE AJINE PRISPEVKY.PEKNE DAKUJEM.

AHOJ PAJKA ZAUJAL MA TVOJ PRISPEVOK JA BOJUJEM S AGORAFOBIOU DLHE ROKY ZATIAL BEZUSPESNE PROSIM TA O VYSVETLENIE KDE ZISTIM TIE AJINE PRISPEVKY.PEKNE DAKUJEM.

Karolíno, rozumím Ti. Mám panickou poruchu s agorafobickými projevy od 13 let a mám 3 děti. Po 3.porodu jsem přišla něčím podobnám, děti byly malinké a já jsem se začala bát s nimi být sama, nevěřila jsem si a po požáru na sídlišti jsem začala mít hrůzu z toho, jak je v takovém případě zachráním. Pomohla mi tehdy blízkost rodičů, pár měsíců jsem po odchodu nejstaršího syna do školy, sbalila dva nejmenší a přesunula se k nim. Postupně jsem se z toho dostala, odmítla jsem antidepresiva, brala jsem ale léky proti úzkosti, tehdy to byl Diazepam, dnes Neurol. Děti jsou už dospělé a o mých problémech se dověděly až v do spělosti. Asi jsem dokázala udržet svůj strach na uzdě, když ho na mně okolí nepoznalo. Rvu se s agorafobií celý život, ale odmítám jí podlehnout, i když přiznávám, že některé ústupky dělám, avšak vyhýbám se škodlivé sebelítosti. Možná by Ti pomohly nějaké léky, ale zejména by sis měla promyslet, co by se Ti mohlo stát a jak by se v té chvíli dalo postupovat. Zjistíš, že každá situace má nakonec řešení. Potřebuješ posílit důvěru v sebe, mít dvojčata je určitě nápor na organismus po všech stránkách. Chtělo by to dobrou psychoterapii. Velmi dobré jsou Ájiny příspěvky, je v nich stručně nastíněn jednoduchý princip, jak nad agorafobií zvítězit. Přeju Ti, aby bylo líp, nejlépe docela dobře!!!

Ahojky vsichni,
poprve se mi udelalo spatne v metru,kdyz jsem byla tehotna a od te doby to jede,asi 2 roky.
Strach v MHD uz jsem jakz takz zvladla,ale vetsi sila je byt s prckama (dvojcata 10 mes.) sama doma.
Kdyz manzel rano odjede do prace,tak to zacne,buseni srdce,poceni,hrozny strach,ze se mi neco stane a prckove zustanou bez dozoru.
Uz mi z toho fakt hrabe,nemuzu normalne fungovat.

AHOJTE TRPIM AGORAFOBIOU OD PUBERTY TERAZ MAM 43 ROKOU UZIVALA SOM ROZNE LIEKY ALE ZATIAL ZIADEN USPECH.AK NIEKOMU POMOHOL URCITY LIEK PROSIM NAPIS O AKY IDE.DAKUJEM

Ahojky,chtěla bych vám napsat tenhle příběh a zároveň vědět váš názor.Asi před měsícem jsem se seznámila přes chat s klukem.Bydlí nedaleko ode mně a zhruba 15 minut mu trvá cesta do práce,tak že chodí pěšky.Asi po týdnu našeho intenzivního psaní jsem se dozvěděla,že trpí agorafóbií.V té chvíli jsem o ní nevěděla absolutně nic.Vyprávěl mi čím se to projevuje a že kdysi to nebylo tak intenzivní jak v dnešní době.Prý to má návaznost na jeho nevydařené dětství.Ani nevím jestli chodil někdy na nějaké terapie,ale svěřil se mi,že by s tím něco chtěl dělat,ale nemá odvahu.Docela se o tom špatně píše,protože jsem se nechtěla na více ptát,než sám řekne.O takových věcech si myslím,že člověk by se měl vypovídat sám.
Nakonec snad můžu jen říct,že se máme rádi a ikdyž to máme k sobě snad 20 minut cesty,ještě jsme se neviděli,protože si to nakonec vždycky rozmyslí.Tak že bych mu ráda dala čas.
Chtěla bych se proto zeptat,jestli je dobré tohoto člověka nějak přesvědčit,aby na nějakou terapii šel a nebo čekat až se rozhodne úplně sám.Asi bych byla raději pro druhou variantu,ale na druhou stranu se bojím,že to dojde tak daleko,že opravdu bude znát cestu do práce a domů.Moc děkuji Lůca

Ahoj Maruš, asi jsi mě nepochopila úplně správně. V 15 jsem měla poprvé takový blbý pocit v autobuse a pak strašně dlouho vůbec nic. Na plno se to rozjelo asi ve 23 letech. A pod kontolou to taky nemám zas tak dlouho- tak 2 roky. Je to běh na dlouhou trať. Důležité je se s tím nesmířit a i když se Ti třeba nedaří, nevzdávat to. Na mě vidíš, že jsem úspěch taky neslavila hned. Kdyby jsi chtěla, můžu Ti dát telefon a pokecáme o té potvoře agoře. A co Ty víš? Třeba mě příští rok v létě přijedeš navštívit. Bydlím v malé vesnici u Olomouce. Měj se zatím hezky, musím končit, čas je můj věčný nepřítel. Ahojky

Tak ještě jednou ahoj,Ájo, vážně v patnácti. To je teda pěkně pitomej věk na tenhle problém. Co škola a práce a vůbec. Vysvětlovat svému klukovi v tomhle věku, že prostě nesedneš do autobusu, to je teda síla. Já měla do 30 let úplně idylický život. Prostě zdravá, mladá ženská pořád mezi lidma a každý rok u moře. A až po operaci nezhoubného nádoruv hlavě mě to draplo cestou v autě z kontroly v Praze úplně jak blesk z čistého nebe. Takže můj mužskej, kterej mě vezl viděl,že se něco děje. Prosila jsem ho o facku abych se probrala a pak jsem běhala po poli někde u dálnice v říjnu a snažila jsem se uklidnit. Ale už jsem byla hotovej člověk se spoustou zkušeností a můj chlap mě znal i před tímhle dnem a je se mnou pořád i když je mladší než já a má spoustu zájmů. Všude chodí sám a doma má teď obtloustlou keramičku, která poměrně nedávno byla veselá štíhlá garderobierka.Mě je teď 41 let.Léky samozřejmě beru a snižuju a zvyšuju dávky podle ročních období. Do svých třiceti jsem si vzala občas acylpirin, ale co se dá dělat. Psycholožky jsem vyzkoušela dvě, ale bez valného úspěchu.A minulý rok jsem udělala přesně tu klasickou chybu o které píšeš. Udělalo se mi blbě a zase jsem zůstala sedět doma. Člověk se asi opravdu vyhýbá nepříjemným situacím jak může a to je,bohužel. lidská přirozenost. A vyhýbáš se tak dlouho až je ti nepříjemně i v tom tvém jediném bezpečném místě. Samozřejmě mi odborníci vysvětlovali, že se to vždycky jednou za čas vrátí, aby si ten mozek vyzkoušel, že už na normální pohyb máš.A i když jsem to věděla, tak tento rok jsem ani neměla žádné velké pokusy o překonání problému. Jenže roky letí a tak do toho zase chci jít. Mám velkou podporu ve svém okolí, ale možná kdyby mi pomáhali méně... No,myslím, že o tom víme své a taky jsem toho spoustu přečetla na toto téma, ale je to jako s vařením. To že máš dobrý recept neznamená, že to jídlo bude dobrý i když se pokusíš řídit těmi správnými pokyny.Tak, sakra, když jsi to zvládla v takovém věku, tak musím taky. I když se nenávidím, když dojdu do malé zeleniny dvěstě metrů od domu a pouze dvě sympatické babičky přede mnou si vybírají jablka a já stojím za nima zbrocená potem a v duchu je proklínám ať už sebou konečně hodí. Ty jsi z velkého města? No, mám pocit, že z tebe tahám moc intimních informací, ale nemám moc možnost si z někým se stejnými zkušenostmi popovídat.Ale ať je to jak chce a i když se asi nikdy v životě neuvidíme, tak jsi můj hrdina a přeju ti opravdu hodně štěstí v životě. Protože to, že máš věci pod kontrolou je mnohem úžasnější než vyhrát první cenu ve Sportce.

ahoj Maruš,díky za ty pochvaly,moc si jich cením.Vysvětlovat někomu jaké máš pocity,kdo to nezažil,je naprosto zbytečné,protože i kdyby moc chtěl, pochopit to nemůže.Agora mě potkala poprve asi v 15 letech,teď je mi 38,ale tenkrát jsem samozřejmě nevěděla,o co jde.Klasickou léčbu bych určitě nezavrhovala.Kdo mi poprve opravdu pomohl byla psycholožka a její hypnoza.Po jediném sezení jsem byla v pohodě 3 roky,pak jsem do toho spadla znovu vlastní vinou-udělalo se mi blbě,začala jsem se cestování vyhýbat,a bylo to zpět.Teď už vím,že ať je mi jak chce,prostě MUSíM.Ty hnusné pocity se pak zmírňují,až si na agoru ani nevzpomeneš.To,že jsem dokázala dojít až sem,toho si fakt cením.Je to moje největší vítězství.Držím ti palce.Ozvi se.

Jo a ještě jsem ti nepogratulovala k dalšímu úspěšnému překonání sama sebe. I když to třeba trvá pět minut, tak čas je v tomto případě velmi relativní. Je to zkrátka hnusný, ten pocit zvláštího neskutečna a to jak se ti chce utéct a vlastně nemáš kam ani proč. Jsi moc statečná.

Ahoj ájo, Díky moc. Máš určitě pravdu. A já to vlastně vím, ale jsem fakt zbabělá. Stejně vím, že mě tento týden čeká cesta do města i to, že budu muset být fungující jako kuchařka amatérka. Ono to nějak dopadne. Nedávno se mě můj systematický kamarád ptal, jakto že mě nevadí, že třeba vidím krásnou přírodu a památku, že se nepřinutím k tomu abych to či ono místo navštívila. Já mu jen vysvětlovala, že by mi stačilo si zajít do drogerie a koupit si nějaký pěkný sprchový gel a cestou zpátky se stavit na kávě aniž bych se pohybovala plížením a odříkáváním mantry. Nebo mě vadí to, že když například dojde k hádce s mým partnerem tak on se může sebrat a říct, že jde na pivo. To mu strašně závidím. A vím, že máš pravdu.Asi si ten tvůj text budu muset zapamatovat a říkat si ho do středy kdy prostě musím. Slíbila jsem pomoc a musím to dodržet a hlavně chci to dodržet.Vlastně se na to i těším, ale ten přesun... Mohla bys mi napsat, jak se ti to přihodilo. Myslím, jak tě poprvé agora navštívila. Mě to potkalo těsně po třicítce a je mi líto těch let i když i tak si myslím, že mám hezký život a skvělého chlapa. Nemám děti, takže tím nikdo netrpí, ale ten pocit osobní nesvobody není příjemný. Jednou mi velmi pomohl jeden léčitel i když spoustu odborníků psychiatrů tvrdí, že alternativní medicína nefunguje na tyto typy psychických poruch, ale není to pravda. To jen kdyby to někoho zajímalo, tak můžu dát kontakt. Žiju v Děčíně a tady tedy bohužel nic moc ani s odbornou pomocí. Ale podle toho co píšeš, ájo, tak evidentně ani odborná pomoc není nutná, když se člověk správně našteluje. Díky moc ještě jednou. A napíšu jak jsem zvládla první letošní pokus zase se zapojit do normálního života. Marie.