alkoholismus

a nebo je to pro ně dost velkým varováním, jak mohli skončit, a nebo jak by mohli skončit, když nezastavěj tu káru včas? Tahle diskuse je veřejná, tak ať nečtou co píši, vždyť nemusí.r.

Zajímá tě, že tu třeba někdo vůbec nechce ty tvoje nářky a obžaloby pořád dokola číst??? Je tu spousta lidí, co si tím prošli sami coby ti nemocní, a takové přívaly špíny a obviňování na adresu jedné, jim neznámé alkoholičky, jim rozhodně do budoucnosti motivace a optimismu nepřidají...

díky, je to přesně jak píšeš. My s ní vlastně nemluvíme vůbec, její matka jí volala do léčebny, tak jako odpověď dostala jen snůšku ostrých slov a cvaknutí sluchátka. Špunt poslal mámě pohled, výsledkem byl dopis, který byl pak sociálkou a psychologem označenej za velmi nevhodný (manipulace, vydírání), takže špunt dal na svoje pocity a rozhodl se, že už psát nebude. Pak najednou začal vyprávět o mámě v minulým čase.
Hodně nad tím teď přemýšlím, co se děje, a myslím si, že Tvoje výhra byla, že máš na čem stavět, někde v tobě je něco pevného, to pevné dno, na které jsi dopadla, a od kterého jsi se mohla odrazit, a najít v sobě to pozitivní pro život.
Bohužel, v našem případě to dno a cosi pozitivního chybí. Kdyby to tak šlo, aby si ona žila po svém, a nechala aspoň nás na pokoji. Ale každý náš krok je z její strany sledovaný, její přítel rozesílá pod jejím jménem dopisy, které jsou na nás velmi zlé a pomlouvačné. Můžeme si tisíckrát říkat, že celé okolí, rodina, přátelé a známý jí mají přečtenou, moc dobře vědí, kde je ta pravda. Jen je to dost nepříjemný, když zazvoní telefon a kamarád spustí: že nevíš, co nám přišlo. Jo, on se směje, nám ale do smíchu moc není. Jen čekám, až v těch dopisech bude sepsáno to, co oni šíří zatím ústně, že jsme prý měli podplatit soudkyni, aby dítě svěřila otci! To už bylo fakt na žalobu, jinak se to snažíme nějak vydržet. Všechno, co uděláme, je pro ní důkazem toho, jak jí týráme, a libovolný důvod, třeba koupě auta, dovolené, je pro ní záminkou, a nastane opět další nenávistný výpad, ona ta týraná chudinka a my, co se jen tak z nudy bavíme jejím neštěstím. Je to fakt hodně náročný tohle vydržet, když není proti ní obrana.
Knihu "jak se zbavit starostí" miluju! Je tam pár skvělých nápadů, jak se poprat s osudem, čtu jí už několik let a hodně mi pomohla. Knihy o alkoholismu jsme také četli, "nejbližší" atd., sbíráme informace na internetu, ale stejně z toho výjde jen to, že jsme úplně bezmocní a nemůžeme vůbec nic dělat. Také od ní očekáváme "normální" chování a posuzujeme vše podle běžných měřítek normálnosti, a je těžké si představit, že něčí vnímání světa je úplně mimo.
na poslední návštěvě její matka tak brečela a přiznala, že ví, že je vše marný. Nutným předpokladem úspěšné léčby je nahlédnout, co člověk dělal ve svém životě špatně. A její dcera je v začarovaném kruhu: není schopná nahlédnout na své chování trochu realisticky, a kdyby byla, dojde jí, že už jí nezbylo vůbec nic, zkazila úplně všechno, co mohla, a to taky nemůže lidská psychika vydržet.
Díky, že jsme se tady mohla vypovídat, není to procházka růžovou zahradou. To je asi dar nás žen, vše řešit a hledat příčiny, proč, co a jak. Můj muž jen řekl, že na všechno co bylo s ní chce jenom zapomenout.r.

Nepít to je výhra !!Ani milion nemá takovou cenu ,cítím se svobodně a hlavně jsem vypadla z toho začarovaného kruhu .Byla to cesta špatná ,ta nikam nevedla ...

Když jsem nastoupila léčení mé pocity byly hrozné .Člověk se cítí tak opuštěný ,méněcenný ,každý s ním jedná jak s odhozenou a nepotřebnou věcí.Taky jsem moc chtěla,aby tomu tak nebylo ,abych se konečně závislosti zbavila.Ráno ,když jsem se probudila měla jsem výčitky svědomí ,ale nedokázala jsem se tomu ubránit.Pro většinu lidí jsou alkoholici slabí a podřadní lidé ,ale oni jsou taky lidi jak ostatní jenom trpí psychickou poruchou ,nemocná je duše a celá osobnost.Alkoholici si většinou svůj problém nepřiznají .Jsou ublížení ,nikdo nemá tolik starostí jako oni ,kopou kolem sebe ,ničí vztahy přichází o práci ,rodinu .Padla jsem na úplné dno .Ale právě na léčení ,kde jsem byla v bezpečí ,izolována od všech ,kteří mi ubližovali ,jak jsem si tehdy myslela.Ale já jem si ubližovala a hlavně těm co mě měli a mají rádi.Jak jsem psala ,prošla jsem peklem ,ale zvítězila jsem.Nedávejte na jevo její minulost ,ale soustřed´te se na přítomnost.Mluvte s ní jen o příjemných věcech ,zkuste v ní vzbudit něco čeho by se chytila .Já jsem si v léčebně četla knihy např.Jak se zbavit starostí a začít žít.Ta mě moc pomohla.Je důležité ,aby měla ráda sama sebe ,aby si v sobě udělala pořádek.Taky jsem četla knihy od Moniky Plocové o závislosti .Na špičce ledovce atd..Nebo je pěkná kniha Miluj svůj život.Spadl mi kámen ze srdce ,zbavila jsem se závislosti ,raduji se z každé maličkosti ,lidé mi začali věřit a vážit si mě ,můj život se obrátil z rubu na líc a tohle všechno mi alkohol bral .Vážím si sebe sama alkohol k životu nepotřebuji .Moc bych vám přála zažít to samé.!!!

fňuk, fňuk... :-/

Ahoj Aleno,přesně v to jsme doufali, že dojde k nějakému pozitivnímu posunu, snaze komunikovat, pokusí se ukázat dítěti, že to zvládá a že jí na něm záleží. Jenže nastává pravý opak, jakýkoliv pokus o kontakt ze strany rodiny je nemožný, je strašně zlá, ale neuvěřitelně. Nějaký posun v tom, že by si přiznala, co dělala špatně, aspoň v komunikaci s dítětem, je spíš negativním směrem: špatný je dítě, ne ona. Ona je vlastně úplně ta nejlepší, a všichni okolo jen tak jí různě ubližujeme. Tak to je výsledek po 2 měsících v léčebně... Jsme z toho dost bezradný. r.

Zdravím r.
Je to příběh smutný .ale u alkoholiků se nic příjemného nedá čekat.Sama jsem si tímto peklem prošla ,byla jsem tři měsíce na léčení.Většinou po těch šesti týdnech detoxu si paciet uvědomí proč se léčí.Možná váš případ potřebuje
více času .Já osobně toho nelituji ,že jsem na léčení byla ,můj život se změnil už čtvrtým rokem abstinuji a nemůže být nic lepšího ,než žít bez alkoholu.V mém boji mě moc pomohla hlavně rodina a přátelé ,kteří mi věřili .Člověk musí zvítězit sám nad sebou .Je pravda ,že někomu nepomůže i opakované léčení ,v hlavě nemá nic jiného než chlast ,který ho stále ničí .V boji se závislostí je důležitá pevná vůle ,motivace ,že alkohol vše krásné ničí ,uvědomit si výhody abstidence a nemyslet na příjemné chvíle s alkoholem .Alkohol je kolotoč ,který se točí rychleji a rychleji.Zkuste jí dát naději ,ale hlavně musí chtít ona sama.

Přesně tak. Mít dva měsíce léčby za sebou,to je přece docela pozitivní, ale v podání r. je to opět jen špatné... - r. také "vypouští jen samé jedy."

Zdravím všechny, a prosím o vyřízení pozdravu i na uzavřeném fóru. U nás nic moc, tedy, alkoholička je zavřená v léčebně už druhý měsíc. jak je bez alkoholu, bez své úlevy, je to s ní čím dál tím horší. Je neuvěřitelně, strašně zlá, bezmocně vypouští ty svoje jedy. Včera jsem byla za její matkou, ta jen brečí, jak už z toho všeho nemůže. Brečí, že ztratila dceru. Vůbec nevíme, co nás čeká. Je možné, že by psychiatři v léčebně poznali její duševní ne-příčetnost, a nechali jí tam na pokračování léčby v jiném pavilonu? Nebo je striktně dané, že léčba trvá 3 měsíce a pak ven? Vůbec nevíme, co bude dělat. A co nás čeká. Jak kdysi řekla jedna léčitelka: neberte jí tu lahev, ona bez alkoholu opravdu nemůže být. Zní to hrozně, ale asi je to pravda. Po dvou měsících nucené abstinence nikde žádnej pokrok k lepšímu, spíš naopak, troska stažená dolu strašnou depresí. Díky alkoholu má aspoň někdy ty veselejší období. Drobek, když už někdy mámu zmiňuje, tak v minulém čase.

Manžel Tvé kamarádky by si měl rozmyslet, co je pro děti lepší.Jestli to, aby žily bez matky nebo aby se stresovaly hádkami.Určitě ji má rád, ale hlavní věcí je to, aby se šla léčit a uvědomila si, že pitím od sebe všechny odradí.Sama neudělá nic,pokud nechce.A podle toho co píšeš, si nepřipouští, jako všichni ostatní alkoholici, že je závislá.Možná by jí pomohlo to, kdyby manžel od ní na chvíli odešel, aby si uvědomila co ztratí, když bude dál pokračovat v pití.

věř, sami nezvládnou nic ... Ať se jde její muž poradit do nejbližší protialkoholní poradny, co má dělat. Co nejrychleji, i tak si ty děti ponesou následky po celý život. Rychle pryč. Hodně sil přeji, r.

Mám kamarádku,která pije každý den a to už od rána.Trvá to již dlouho.Má tři malé děti.Ty se musí dívat na to,jak se v opilosti pere s manželem a sprostě mu nadává.Opilá řídí auto.Manžel již neví,co má dělat,domluvy nepomáhají.Zajímalo by mě,jestli je možné,aby toto zvládli sami,aby přestala.Je mi jich líto.

Přesně tak. O nic jiného nejde. Ať si každý vybere.
Já bych si vybral denní docházení do léčebny, jako do stacionáře.

Je to pořád dokola, alkoholik si nikdy nepřizná svoje pití, že ničí rodinu, manželství, zdraví svoje i ostatních.On je totiž ten ukřivděný chudák, kterého všichni odstavili bokem a on neví proč.Že dělá dluhy, které za něj ostatní platí? Nevadí.Že se za něj děti stydí? Nevadí.Že připraví děti o střechu nad hlavou? Vždyť mu všichni jenom nadávají a onse tak snaží! Ale o co? Jenom aby sehnal peníze na chlast.Stokrát jsem uvěřila, že se manžel změní. Nepomohlo léčení, prosby ani výhružky.Dnes nevím kde je, na děti neplatí.Napřed jsem měla výčitky svědomí že odešel, dnes aspoň vím kolik peněz mám doma pro děti a na splácení jeho zbytečných dluhů.Určitě je potřeba alkoholikům pomoct, ale ne do nekonečna.Pokud sami něco nezačnou dělat, je každá pomoc marná.

přesně tohle teď řešíme, alkoholik ve čtvrtém stadiu není schopný dohlédnout své životní reality a dopadu svých skutků, ale je skoro nemožné zbavit jej aspoň částečně svéprávnosti. Podaří se to až u těch nejhorších případů alkoholické demence. Proto ty případy, kdy alkoholik zadluží rodinu, prochlastá rodině střechu nad hlavou, a ti okolo jsou opravdu bezmocní. Domluvit se s alkoholikem, aby dodržoval nějaká pravidla nebo pomohl najít řešení pro svojí rodinu (souhlasit s rozdělením majetku, rozvést se) je prakticky nemožný.
Ono totiž diagnostikovat alkoholika bývá hodně těžké, někdy s tím mají problémy i zkušení psychiatři, protože alkoholik dokáže mistrně manipulovat a zastírat. Také často mění doktory, aby nebyl prozrazen (léčí-li se na psychiatrii pro přidružené nemoci, jako je deprese atd.). I když podle statistiky třetí a čtvrté stadium alkoholismu je již za zenitem, tomu člověku nelze pomoci a on se z toho z největší pravděpodobností nedokáže sám dostat, pořád je tu šance, že až když padne na dno, prozře a začne se svojí závislostí bojovat. Nelze dle mého názoru oddělit toho alkoholika, který se nikdy nedokáže pití vzdát, od toho, který zvládne abstinovat, i když na miliontý pokus.
Takže až když už alkohol zničil mozek člověka tak, že je opravdu neschopný se o sebe postarat z důvodu demence, a je-li okolo něj ještě někdo normálnější, kdo to za něj zařídí, lze možná se žalobou na zbavení svéprávnosti a určení opatrovníka uspět.
Otec naší rodinné alkoholičky, celoživotní alkoholik, třeba zmizel pro rodinu na několik let úplně ze světa, pak ho někdo našel v příkopu jako strašnou trosku a umístil do blázince. Tam je pod léky, spokojený, v teple, úplně mimo, jen má občas záblesky, že píše dopisy, které na první pohled vypadají úplně normálně.
r.

text

co jsou ti platné míry a váhy,když jsi opravdu impotent.I duševní.To vidíme i na jiných diskusích.

Snad nikdo nikoho nenutí s opilým prasetem žít,pokud se chová jak píšeš,je snad dost jiných a hlavně střízlivých partnerů,nebo se mýlím ?Ono to chce hlavně trochu odvahy a ne jen z pohodlnosti trpět a nadávat.Obětovat se kvůli dětem,se tomu říká.Alkoholik je to nejhorší,co může být.Jen lži a zase lži,sliby.Zničí vše okolo sebe.Pokud se sám chce léčit - proč ne.Ale všichni ostatní nezaslouží ani špetku ohledu.A až někdy přijedu k dopravní nehodě,kde se vypotácí ohavné opilé cosi,nebude mít policie co vyslýchat,vymlátím mu život z těla.Měřím 180 cm a k tomu 117 kg,poradím si,to mi věřte.Nikdy jsem s opilcem nežil,ale to,co čtu,vidím a slyším mi úplně drásá srdce.

koukám, debata se vyostřila. Ten Anonym, který zmiňuje, že nikdo nenutí nikoho s alkoholikem žít, by se měl zamyslet nad tím, že děti alkoholiků nemají na výběr. Ony jsou neschopné samostatného života, pro to, aby jejich maminka - tatínek byli v pohodě a chovali se stejně jako ostatní maminky a tatínci, aby nepadali do bláta, neváleli se po schodech v baráku, nemlátili je v delírkách, nepodřezávali si žíly, aby přišli do školy na schůzky normální, aby doma bylo vše normální, proto by ty děti udělaly všechno na světě. Ty děti jen cítí, že život s alkoholikem není normální. A dělají všechno co můžou, aby maminka byla v pohodě, tváří se navenek, že se nic neděje, stydí se za to, že u nich doma to není "normální".
A taky, člověče, zapomínáte na to, že alkoholikem se člověk nestává ze dne na den. Nejdřív jen trochu víc pije. U žen je to zrádnější, protože dokáží pití dlouho maskovat, a to neuvěřitelně bravurně. A tak jejich partner nejdřív začne s "blbýma poznámkama" - nějak víc piješ, neměla bys to omezit? "chce ze mě udělat alkoholičku, no to já nejsem", pak začnou ultimáta, spory o dítě, strach, co s dítětem bude, protože dítě se o sebe postarat neumí, a s alkoholikem žít nemůže, takže zodpovědnost, tisíc pokusů dát vztah dohromady, tisíc a jeden způsob, jak přinutit alkoholika, aby si uvědomil, co se děje a včas zatáhl za záchrannou brzdu. Nejdřív se vše dusí doma pod pokličkou, navenek šťastná rodinka, jen to dítě se chová nějak jinak, je přehnaně veselé se smutnýma očima, nebo podivně zamklé a citlivě vnímá atmosféru v okolí a snaží se předcházet všemu, co by maminku mohlo rozhodit, a pro co by se zase musela jít napít. Dítě nevnímá, že neovlivní vůbec nic, ale strašně moc se snaží nějak zařídit, aby máma byla tou normální mámou. Pak hrnec přeteče, pravda se vyvalí jak hnusná láva, už začnou problémy v práci, krytí kolegy, pomluvy kolegů za zády, nátlak na léčbu. A bod zlomu: rozpad rodiny, důkazy o alkoholismu jednoho z rodičů jsou tak nepřehlédnutelné, že i české soudnictví svěří dítě do péče otce, ztráta "normálních" přátel, protože nadávat a urážet se člověk dobrovolně nechá jen určitou dobu, ztráta zaměstnání, finanční problémy, zdravotní problémy. Počínající alkoholická demence a stihoman, paranoia, neschopnost uvědomovat si realitu, únik před realitou opět k alkoholu.
Asi jsem smotala víc příběhů dohromady, ale je v tom i ten náš. Ony ty příběhy jsou jeden jako druhý, stejné konce. Na následky alkoholismu umře ročně 4 tisíce mužů a 2 tisíce žen. Jen nevím, jestli ta alkoholová clona alkoholikovi na konci sil nechá nahlédnout, kam ho jeho únik z reality zavedl, a jakou spoušť zanechal v duších těch, kteří ho měli rádi, když byl ještě tak nudně "normální" - jen se možná trochu víc napil ...