alkoholismus

jí vím, že trpí. mám to doma. ale já s dětmi trpěla víc. k abstinenci vede trnitá cesta, ale dá se to zvládnout. jen bych si s alkoholikem chtěla vyměnit roli, já opilá, nechutná, sprostá, agresivní, a on strachem a hanbou a ponížením podělaný.

Taky cítím soucit s opilým. Alkoholik hrozně trpí, to jsem přece zažívala několik let. Jen tak přestat nejde, to není tak jednoduché, to by to zvládlo víc než 6% lidí.

promiň, neumím se tu orientovat. myslela jsem, že H. je helena.
co mě ještě zarazilo, jestli to je opravdu myšleno vážně, že H. cítí soucit s opilým...
já to chápu, dobře, ale kde je soucit s rodinou toho opilce? ožebračuje děti a partnera, po materiální i duševní stránce.
jak může někdo soucítit s opilcem? kdyby chtěl, tak nepije. ale protože chce, tak pije a nelidsky trápí rodinu a okolí.
je to hnus.

Já nejsem to H. :-), myslím, že chápu oba postoje. Jsem alkoholička a trvalo mi několik let, než jsem se z toho dostala. Ale alkoholikovi moc nepomůže, když se bude jen stydět. Musí se omluvit, napravit co se dá, ale žít dál a svým novým životem pomáhat ostatním. Možná až do smrti bude dokazovat, že už je "lepší", až do smrti bude v podezření, ale jinak to nejde. Minulost a naše viny se nedají smazat. Máme ale důvod nejenom ke studu, ale také k hrdosti, protože je strašně těžké abstinovat, hlavně ze začátku. Alkoholismus je m.j. nemoc rozumu a vůle, a proto se alkoholik vždy znovu napije, i když přece VÍ, že to musí špatně dopadnout.
Je moc těžké se vzájemně chápat a odpouštět, ale je to to nejlepší, co můžeme dělat.

heleno, možná abstinuješ ještě velmi krátko na to, abys slávku pochopila. rok abstinence je dobrý akorát na to, aby sis udělala pořádek sama v sobě a až pak začala normálně uvažovat a fungovat.

Matku Davida S. jsem cetl v lecebne,dobra knizka..jinak dneska se mi zase zdalo o piti,schovavani piti doma a strach ze je toho moc malo do dalsiho dne.Po probuzeni uleva,ale bylo to divny,jakoby mozek najednou prepnul,jako ze to s tim dohanenim hladinky neni aktualni...

Nějak nechápu, proč mají v sobě někteří nepijící alkoholici tolik zášti a odporu k těm pijícím. Vždyť byli jedni z nich. Jsem také léčená a abstinující alk., ale když vidím někoho opilého, cítím jen soucit - a možná taky tu úzkost. Ale odpor a nenávist, to určitě ne. R. bych snad i pochopila (i když je opravdu někdy nechutná a je mi krajně nesympatická, ale budiž) ovšem Slávku nechápu vůbec.

Slávko, ty jsi furt stejná... :-/

A sežeňte si knížku od Yvonne Keulsové- "Matka Davida S., narozeného 3. července 1959". To pro případ, že byste se s pocity oněch blízkých chtěli seznámit blíže :-) Je to sice o feťákovi, ale závislost jako závislost....... Jsem zvědavá, co ni napíšete pak. Jestli třeba Keulsová je trapná hysterka, která s donebevolající drzostí hází špínu na nemocné???? :o))))))

Hele lidi, pijící i chlastem prošlí abstinující, drahý anonyme, uvědomme si jednu věc. To co tu popisuje r. vám řekne každý váš blízký, který s vámi tu chlastací dobu prožíval. To není žádné házení špíny a obviňování, tak to prostě je. Zatímco my jsme zchlastaní ani nemohli stát na nohách, imrvére ožratí chrápali, byli nepolehlivé trosky se kterými se vůbec nedalo reálně v čemkoliv počítat, ten/ti, kdo to s námi prožívali, byli každou vteřinu střízliví a zoufalí. Co my víme o tom, jak se trápili, kolik toho museli překousnout, jak jsme je ničili a psychicky deptali? He? Nás zajímalo jediné - chlast, chlast a zase chlast. A zmohli jsme se pouze tak na pitomé ukřivděné žvásty a obviňování. A kdo tohle nedokáže pochopit, nedokáže se na věc podívat očima i druhé strany, má pravděpodobně problém stále. A nemoc? Jaká nemoc? Co to furt házet na nějakou nemoc? Zase se stavět do role ukřivděných? Jo, v tom jsme kadeti. To nám jde fantasticky. Závislost je nemoc, to nepopírám. Ale chybí mi ruka? Noha? Mám zhoubné nádory? Jsem na vozíku? Nejsem. Jen si prostě nedám panáka. Hrozná tragédie, co? Přestat pít nestačí. Přestat pít a žít pocitem ukřivděnosti je cesta zpět k láhvi. Netvrdím, že pochopit, naučit, vrátit se zpět je brkačka. Ale jde to! A potom ten život konečně za něco stojí. Už mi můj život nelajnuje chlast, ale lajnuji si ho sama......a všem kteří tápou, fakt přeju, aby jim secvaklo taky...... :-))))))

Nikdy neni na nic pozdě všem lidem kteři zvitězili nad bojem s alkoholem moc fandim Ale nejdřív člověk sám musí chtít

Ahoj chtěla bych Ti poděkovat za povzbuzení ,víš já jsem vděčná za každou pochvalu a za každý den ,který mohu ukončit s čistou hlavou.Dnes když vidím opilého člověka moc se mi protiví ,ztrácí na hodnotě ,ale zároveň je mi z toho úzko ,protože je to vážný problém.A doktoři vám neříkají nic?Proč se aspon´trochu nestane nějaký zlom k lepšímu.?Je poprvé na léčení?A nebo ,že by ještě nepadla úplně na dno, někdo asi potřebuje spadnout ještě hlouběji.A někomu nepomůže nic .Ale naděje umírá poslední ,možná se ještě u ní ten plamínek rozhoří a pochopí ,pochopí léčbu ,možná potřebuje víc času.

a nebo je to pro ně dost velkým varováním, jak mohli skončit, a nebo jak by mohli skončit, když nezastavěj tu káru včas? Tahle diskuse je veřejná, tak ať nečtou co píši, vždyť nemusí.r.

Zajímá tě, že tu třeba někdo vůbec nechce ty tvoje nářky a obžaloby pořád dokola číst??? Je tu spousta lidí, co si tím prošli sami coby ti nemocní, a takové přívaly špíny a obviňování na adresu jedné, jim neznámé alkoholičky, jim rozhodně do budoucnosti motivace a optimismu nepřidají...

díky, je to přesně jak píšeš. My s ní vlastně nemluvíme vůbec, její matka jí volala do léčebny, tak jako odpověď dostala jen snůšku ostrých slov a cvaknutí sluchátka. Špunt poslal mámě pohled, výsledkem byl dopis, který byl pak sociálkou a psychologem označenej za velmi nevhodný (manipulace, vydírání), takže špunt dal na svoje pocity a rozhodl se, že už psát nebude. Pak najednou začal vyprávět o mámě v minulým čase.
Hodně nad tím teď přemýšlím, co se děje, a myslím si, že Tvoje výhra byla, že máš na čem stavět, někde v tobě je něco pevného, to pevné dno, na které jsi dopadla, a od kterého jsi se mohla odrazit, a najít v sobě to pozitivní pro život.
Bohužel, v našem případě to dno a cosi pozitivního chybí. Kdyby to tak šlo, aby si ona žila po svém, a nechala aspoň nás na pokoji. Ale každý náš krok je z její strany sledovaný, její přítel rozesílá pod jejím jménem dopisy, které jsou na nás velmi zlé a pomlouvačné. Můžeme si tisíckrát říkat, že celé okolí, rodina, přátelé a známý jí mají přečtenou, moc dobře vědí, kde je ta pravda. Jen je to dost nepříjemný, když zazvoní telefon a kamarád spustí: že nevíš, co nám přišlo. Jo, on se směje, nám ale do smíchu moc není. Jen čekám, až v těch dopisech bude sepsáno to, co oni šíří zatím ústně, že jsme prý měli podplatit soudkyni, aby dítě svěřila otci! To už bylo fakt na žalobu, jinak se to snažíme nějak vydržet. Všechno, co uděláme, je pro ní důkazem toho, jak jí týráme, a libovolný důvod, třeba koupě auta, dovolené, je pro ní záminkou, a nastane opět další nenávistný výpad, ona ta týraná chudinka a my, co se jen tak z nudy bavíme jejím neštěstím. Je to fakt hodně náročný tohle vydržet, když není proti ní obrana.
Knihu "jak se zbavit starostí" miluju! Je tam pár skvělých nápadů, jak se poprat s osudem, čtu jí už několik let a hodně mi pomohla. Knihy o alkoholismu jsme také četli, "nejbližší" atd., sbíráme informace na internetu, ale stejně z toho výjde jen to, že jsme úplně bezmocní a nemůžeme vůbec nic dělat. Také od ní očekáváme "normální" chování a posuzujeme vše podle běžných měřítek normálnosti, a je těžké si představit, že něčí vnímání světa je úplně mimo.
na poslední návštěvě její matka tak brečela a přiznala, že ví, že je vše marný. Nutným předpokladem úspěšné léčby je nahlédnout, co člověk dělal ve svém životě špatně. A její dcera je v začarovaném kruhu: není schopná nahlédnout na své chování trochu realisticky, a kdyby byla, dojde jí, že už jí nezbylo vůbec nic, zkazila úplně všechno, co mohla, a to taky nemůže lidská psychika vydržet.
Díky, že jsme se tady mohla vypovídat, není to procházka růžovou zahradou. To je asi dar nás žen, vše řešit a hledat příčiny, proč, co a jak. Můj muž jen řekl, že na všechno co bylo s ní chce jenom zapomenout.r.

Nepít to je výhra !!Ani milion nemá takovou cenu ,cítím se svobodně a hlavně jsem vypadla z toho začarovaného kruhu .Byla to cesta špatná ,ta nikam nevedla ...

Když jsem nastoupila léčení mé pocity byly hrozné .Člověk se cítí tak opuštěný ,méněcenný ,každý s ním jedná jak s odhozenou a nepotřebnou věcí.Taky jsem moc chtěla,aby tomu tak nebylo ,abych se konečně závislosti zbavila.Ráno ,když jsem se probudila měla jsem výčitky svědomí ,ale nedokázala jsem se tomu ubránit.Pro většinu lidí jsou alkoholici slabí a podřadní lidé ,ale oni jsou taky lidi jak ostatní jenom trpí psychickou poruchou ,nemocná je duše a celá osobnost.Alkoholici si většinou svůj problém nepřiznají .Jsou ublížení ,nikdo nemá tolik starostí jako oni ,kopou kolem sebe ,ničí vztahy přichází o práci ,rodinu .Padla jsem na úplné dno .Ale právě na léčení ,kde jsem byla v bezpečí ,izolována od všech ,kteří mi ubližovali ,jak jsem si tehdy myslela.Ale já jem si ubližovala a hlavně těm co mě měli a mají rádi.Jak jsem psala ,prošla jsem peklem ,ale zvítězila jsem.Nedávejte na jevo její minulost ,ale soustřed´te se na přítomnost.Mluvte s ní jen o příjemných věcech ,zkuste v ní vzbudit něco čeho by se chytila .Já jsem si v léčebně četla knihy např.Jak se zbavit starostí a začít žít.Ta mě moc pomohla.Je důležité ,aby měla ráda sama sebe ,aby si v sobě udělala pořádek.Taky jsem četla knihy od Moniky Plocové o závislosti .Na špičce ledovce atd..Nebo je pěkná kniha Miluj svůj život.Spadl mi kámen ze srdce ,zbavila jsem se závislosti ,raduji se z každé maličkosti ,lidé mi začali věřit a vážit si mě ,můj život se obrátil z rubu na líc a tohle všechno mi alkohol bral .Vážím si sebe sama alkohol k životu nepotřebuji .Moc bych vám přála zažít to samé.!!!

fňuk, fňuk... :-/

Ahoj Aleno,přesně v to jsme doufali, že dojde k nějakému pozitivnímu posunu, snaze komunikovat, pokusí se ukázat dítěti, že to zvládá a že jí na něm záleží. Jenže nastává pravý opak, jakýkoliv pokus o kontakt ze strany rodiny je nemožný, je strašně zlá, ale neuvěřitelně. Nějaký posun v tom, že by si přiznala, co dělala špatně, aspoň v komunikaci s dítětem, je spíš negativním směrem: špatný je dítě, ne ona. Ona je vlastně úplně ta nejlepší, a všichni okolo jen tak jí různě ubližujeme. Tak to je výsledek po 2 měsících v léčebně... Jsme z toho dost bezradný. r.

Zdravím r.
Je to příběh smutný .ale u alkoholiků se nic příjemného nedá čekat.Sama jsem si tímto peklem prošla ,byla jsem tři měsíce na léčení.Většinou po těch šesti týdnech detoxu si paciet uvědomí proč se léčí.Možná váš případ potřebuje
více času .Já osobně toho nelituji ,že jsem na léčení byla ,můj život se změnil už čtvrtým rokem abstinuji a nemůže být nic lepšího ,než žít bez alkoholu.V mém boji mě moc pomohla hlavně rodina a přátelé ,kteří mi věřili .Člověk musí zvítězit sám nad sebou .Je pravda ,že někomu nepomůže i opakované léčení ,v hlavě nemá nic jiného než chlast ,který ho stále ničí .V boji se závislostí je důležitá pevná vůle ,motivace ,že alkohol vše krásné ničí ,uvědomit si výhody abstidence a nemyslet na příjemné chvíle s alkoholem .Alkohol je kolotoč ,který se točí rychleji a rychleji.Zkuste jí dát naději ,ale hlavně musí chtít ona sama.