alkoholismus

Luiso36,tvému manželovi nevadí že takto trávíš večery?Že je potom ten alkohol cítit...Mě to manžel vyčítal vždy,on vypije tak jedno pivo do měsíce.Má na to už alergii,ted už když vidí že si dávám sklenku,spí v obýváku,což je ted poslední pulrok skoro denně.

Hedo,já začala pít pravidelně ve svých 22 letech,byla jsem pár týdnu po porodu a přišla jsem manželovi na nevěru.Pak během let měl další románky a já pořád zustavala a pila a současně se snažila toho nechat.Byla jsem několikrát v AT,ale pokaždé jsem se k pití vrátila,občas mám deprese,mám nadváhu,špatnou kondičku,moc kouřím a v prosinci mi zjistili vysoký tlak,beru na to léky,ale piju dál.....Nevím jak si pomoct,fakt je ten,že nemám o koho se opřít a to bych asi moc potřebovala.Manžel vždy svádí vinu za naše nefungující manželství na mě a na moje pití a když jsem ho prosila o pomoc,řekl prostě že nemuže,že to nejde,že musím sama.Nejde s ním normálně mluvit.

Tony,

a ja si myslim, ze Luisa trpi depresemi.

Luisa nemusí být alkoholička, když nestupňuje dávku, nepije přes den a tak. K žádné devastaci tak nemusí dojít nikdy.
Tady asi nezáleží na množství, to je individuální. Někdo nemá ty alkoholické buňky v sobě a alkoholismus se prostě nerozvine. Ale pochopila jsem, že na rozdíl od Luisy Heda i Lenka už nenacházejí v pití jen to hezké, že by chtěly skončit a nejde to. To je myslím ten rozdíl.

Lenko, Hedo a všechny ostatní spřízněné duše. Já taktéž každý večer urazím cca litr vína. Je mi 36 let, mám rodinu, docela hezké manželství, děti v pubertě. Zvládám zaměstnání (docela náročné), zvládám domácnost, chodím cvičit a tančit orient tance. Přes den bych se v životě nenapila (často řídím auto), ale jakmile dorazím domů a splním si všechny povinnosti (tzn. věnuji se dětem, manželovi, vařím večeři, uklidím, umyju nádobí, dám prádlo do pračky.... vyvenčím psa), tak si otevřu lahev a užívám si klidu a v podstatě jediné chvilky volna za celý den. Většinou tu lahvinku dorazím. Nějak mi nejde v půlce přestat. Nikdy se neopiju tak ,abych dělala nějaké blbosti, zvracela, blábolila... atd. Ta lahvinka mi stačí na "vyrobení" dobré nálady. Netrpím na žádné kocoviny, nic. Takhle "pochlastávám" asi 12 let. Nepozoruji žádnou "devastaci", ale to asi přijde. Také si neumím pomoct. V podstatě ani nechci. Ty večerní chvilky patří k odpočinku. Vím, že tu omlouvám neomluvitelné.

Jinak je zajímavé, že když jdeme do hospody s manželem nebo se známými, tak tam mě ani pít nebaví a nevadí mi abstinovat, když řídím. To domácí pití mám spojené s klidem a pohodou.

Vy všichni i ty Lenko si myslíš, že ten litr vína denně je opravdu dost, že s tím nejde v pohodě žít. Může se to projevit na zdravotním stvu. Já piju už pět let a zatím jsem v pořádku.

Ahoj Heleno, jsem ráda,že sis na mne vzpomněla. Ale nedaří se mi dobře, něco mne stále nutí k pití. Je to moc zlé......

Ahoj Lenko, mně je již 54 let a mám stejné pocity, jako ty. Fakt nevím. co s tím, myslím, že to pití na mě také není vidět, chodím na kosmetiku,ke kadeřnici, snažím se o sebe pečovat cvičit, ale to víno mě ničí. Vím, že bych neměla, ale jdu si ho zase koupit. Jsem opravdu nešťastná a nevím co dál. Někdy se mi podaří i tři dny nepít, ale za pár dní jsem v tom zase... Ozvi se mi !

Ahoj Renato.Máš pravdu.Skutečně se z toho vyvinula debata,ktará asi patří jinam.A nemusíš mít obavu z toho,že bych si dělal srandu z cizího neštěstí.Všechny moje zkušenosti jsou draze zaplacené.
I když už abstinuji dva a půl roku,pořád si dávám dopořádku své rodinné vztahy.S rodičema je to v pořádku,s dcerou taky,ale se synem to ještě vázne.Zatím jsem rád,že mi začal odpovídat na moje SMSky.
Po ukončení základní léčby jsem byl v takové euforii,že jsem si myslel,že moje úspěšná léčba každého ohromí.Že každý řekne vše odpuštěno,jako by se nic nestalo.Omyl.Nikoho to neohromilo.V prvním zaměstnání po léčbě jsem se svým úspěchem pochlubil a byl jsem propuštěn bez udání důvodu.To byla z mého pohledu rána pod pás.Cítil jsem,že si najednou nejsem tak jistý sám sebou a tak jsem po měsíci a půl nastoupil opakovací léčbu.Ta trvá týden a doporučují se tři během jadnoho roku.TO už bylo rozhodnutí vědomé a chtěné.A byl to zatraceně dobrý krok.Nejvíc recidív se totiž stane do tří měsíců od ukončení základní léčby.Já už mám za sebou všechny tři,ale chystám se na další,protože mi kažbý nový pobyt v léčebně dal něco,co jsem před tím nevnímal.Z tohoto důvodu si taky zatím nehledám žádnou známost.Nechávám to více méně náhodě.Takže vidíš,že zatím žádné ženě na klávesy nehraju.Naposledy jsem hrál na kytaru svojí družce-a to už je 7 let- Slzy tvý mámy šedivý.Byla taky těžká alkoholička a propadala často melancholii.Bohužel své závislosti podlehla ve svých 48 letech.
Já se vlastně učím žít s vědomím toho,že jsem páchal zlo,na které si vlastně pro téměř soustavná okna moc nepamatuji.A je to velice nepříjemné,dozvídat se od své dcery,jakého chování jsem byl schopen.Možná,že dneska ani nechápe,co pro mě její odpuštění znamená.Možná,že ani já přesně nevím,co se v ní odehrává,když mi říká,že jsem jí chyběl jako táta.Asi jsem jí hodně chyběl,protože když má trable,nebo je jí smutno,tak se přitulí a drží se jako klíště.To jsou momenty,kdy jsme oba naměko.Tak tady vidíš,proč si nejsem jistý tím,že je už vhodná doba na novou známost.
Přeješ všem hezkou dovolenou,tak se k tomuto přání přidávám i já.

Milá Hedo,mě je 36let,jsem alkoholička,vím to,piju tak litr vína denně.Taky nechci do lečebny,přišla bych o práci..Ale co sakra s tím?Přece nechcem umřít,upít se k smrti...Takže musíme zatnout zuby a snažit se najít nějaké řešení!Piju už od 20 let,není to na mě vidět,pečuju o sebe,ale strašně trpím....

Milá Heleno, moc vám přeju, abyste se držela i nadále. Přítel pil od 14let, nyní je mu 27, máme dcerku 5měsíců, byl na léčení, abstinoval rok,bral 2xtýdně antabus, bohužel ho vysadil a teď recidiva.V mládí bral drogy, bohužel jeho otec notorik a matka kurva, hrůza. Velmi ho miluji a tak ho pořád omlouvám, přestože nepracuje a má dluhy. Jsem v zoufalé situaci, mám pocit, že už mu nic nepomůže a brzy zemře, protože pije někdy i týden v tahu. Strašně mě to trápí i kvůli dítěti.Když nepije, je skvělý a milující partner. Bohužel ztrácím naději, že to dlouhodobě zvládne, asi ještě nepadl na úplné dno, když má mě samaritánku v zádech asi bych mu nejvíc pomohla, kdybych se s ním rozešla, jestli by ho to nastartovalo.Myslím, že má slabou schizofrenii z toho, někdy hrozně lže.Takže byl na léčení a neznamená to trvalou abstinenci!!

Jo,chlast,to je nepřítel.Já sama jsem a budu alkoholička až do smrti,je to tak. Svoje pití jsem zabalila ve svých 53 letech. pila jsem už 3 flašky vodky denně, sama doma,někdy jsem ještě vyrazila mezi lidi do hospody.V krvi jsem měla naposledy 4,5 promile alkoholu,smrtelná dávka.Šla jsem do léčebny,abstinuji čroky, vůbec to není lehký,pomáhají mě Anonymní alkoholici.Jsem už vlastně stará baba, vdova, nemocná,samý průšvihy, starosti,ale díky abstinenci mě baví žít.Směju se,raduju se ze života.Pochopit myšlení alkoholika nemůže ten, kdo nepije.Je to nevyléčitelná nemoc,a jenom alkoholik ví, o čem to je. na tomhle principu jsou AA založený, fungují, pomáhají.A nejvíc, mají v abstinenci daleko lepší výsledky než léčebny,nic nestojí,to je ten zázrak.Nepiju, protožiju. liba

Přátelé .Každá závislost se dá vyléčit. Záleží až kam se propracujete. Tak příklad. Vaše žena Vám řekne ,/má jiného/ že pijete důvod k rozvodu. Jdete na léčení aby ten důvod nebyl /soud/ soud vám dá za pravdu ale co je to platné tam není alkohol taky trochu ale je tam už v pořadí třetí ted už dlouho manžel. A když to vše na Vás dopadne tak teprve začnete pít . Po vystřízlivění nastává pud sebezáchovy. Zastavíte se a zjistíte ,že jste na samém dně. A také jste přišel na nejdůležitější věc pro Vás ,rozhodující se věc . Najednou totiž zjistíte ,že nikdo Vám nepomůže pokud vy sám nechcete .Můžete mít dobrou průprvu z léčebny to vše je za vámi .Pak třeba pijete a najednou si řeknete .Přestanu sám . Pomalu se z toho bláta zvedáte není nikdo kdo by Vám pomohl .Ale ted přichází to nejdůležitější věc,. Pokud VY sám nezapracujete neuvědomíte si ,že jenom vy rozhodujete co bude tak je všechno v háji .To poznání musíte udělat vy sám .Dokud nepochopíte ,že život stojí za to bojovat tak se všichni okolo Vás můžou zbláznit a není to k ničemu. Musíte se najít. Já v životě dopadl tak na hubu ,že jak se říká co tě nep......to tě posílí. Skutečnost. Zocelíte různýma držkopádama . Vše jde samo .Takže chlapci k příčkám stěžnů napínejte plachty již ...

Tony, je zvláštní tato "naše"diskuse,protože většinou jsem mluvila jenom s lidmi, kteří s alkoholikem žili, ne s vyléčenýma.Je pravda, že pochopit nemocné lidi je někdy těžké, vím to, protože pracuju jako zdrav sestra.O to je horší to, že cizím lidem pomáhám a nejbližšímu jsem nedokázala pomoct.Bývalý nevím kde je, párkrát ho potkal nejstarší syn v dost špatném stavu, jediné co chtěl, tak půjčit peníze,přestože alimenty na ně neplatí.Ale to jsou 4 měsíce.Do práce nevím jestli chodí,asi těžko.Jeho rodiče ho zavrhli, řekli, že jsem ho měla vyhodit už dávno, takže Tvoje maminka je úžasná, že to vydržela.Já maminku nemám už dvacet let, takže to víš že mi chybí,ale zase mám bezvadné sestry.Ale to by bylo na delší a jinou debatu.No a doufám, že u Tebe je už nová žena,které hraješ na ty Tvoje klávesy,aby ten Tvůj životní příběh dopadl úplně jako v románu!!!/Nechci narušovat Tvé soukromí, i když je tato diskuse anonymní a doufám, že nejsi člověk, který by si dělal z cizího neštěstí srandu, já teda rozhodně ne/.Přesto že Tě osobně neznám, moc Ti ten klid přeju.Ještě jednou dík, opravdu jsem potřebovala poznat a trochu "pochopit" tu druhou chlapskou stranu. Jo a hezkou dovolenou!.Všem

Ahoj Renato,
obdivuji tě za tvůj přístup k tvému bývalému manželovi.Psal jsem o tom,že ten,kdo přináší svou léčbu jalo oběť někomu,nebo něčemu,nemá v podstatě šanci tenhle boj vyhrát.Mně od rozvodu a ztráty rodiny trvalo dalších 10! let,než mi život nafackoval natolik,abych s léčbou souhlasil.Souhlasil píšu záměrně,protože bez pomoci mojí maminky bych to asi neudělal.Věděl jsem o sobě,že jsem ve strašném průseru,ale i přes to jsem považoval léčebnu za zlo.Za zlo v tom smyslu,že jsem se nedokázal se závislostí vypořádat sám,že mě nakonec alkophol zlomil,že zlomil moje sebevědomí.Byl to v mém případě téměř smrtelný omyl.Už dávno jsem byl zlomený člověk.Akorát jsem byl jediný,kdo si to na rozdíl od svého okolí neuvědomoval.
Nedělej si výčitky z toho,jastli jsi udělala dost.Budu-li soudit podle sebe,tak tvou snahu tvůj bývalý bere jako urážku,protože nevěříš tomu,že by to mohl mít pod kontrolou.Myšlení alkoholiků totiž velice často postrádá logiku.Boj s touto nemocí je těžký boj,a je navíc silně individuální.Pokud máš ještě sílu a snahu svému muži poci,tak to nevzdávej.Na mých zkušenostech vidíš,že to je blouhý boj,u kterého je důležité i načasování,kdy pomocnou ruku podat.Pokud se ti to podaří,věř tomu,že budeš mít na světě někoho,kdo si tě bude za tvou pomoc nefalšovaně vážit,tak jako já si vážím svojí maminky.

Tony dík, to samé prožívá dnes už bývalý manžel, nedokážu se s tím smířit nebo příjmout tuto skutečnost jako fakt/bohužel to došlo opravdu tak daleko i s těma bezdomovcema mezi které se zařadil a úplně dobrovolně/.Když přišel z léčení a začal znovu pít, řekl že se šel léčit jenom kvůli tomu že jsem to chtěla já.Dnes vím, že to byl únik před slutečností a nikdy nebyl přesvědčený o tom, že léčení je nutné. Nejsem ta, která se na člověka, kterého miluje vykašle při prvním prohřešku,asi jsem chtěla tu normální rodinu jak dřív víc než on.Pořád mám pocit viny i když víc jsme i s dětma dělat nemohli.Takže Tvoje skušenosti jsou pro mě fakt přínos. Jo a když hraješ na ty klávesy, já sice hudbě nerozumím, mám hudební hluch, jestli budeš mít chvilku a chuť, najdi si na www.najdisime nejvyhledávanější hudbu a je tam pěkná skladba na klávesy. Hraje to Expo, na které jsme chodili za mlada na venkovské zábavy a jmenuje se to "Tak zase lásko pláčeš sůl"

Ahojky Hedo, jsi tam někde? Jak se daří?

Tony ,tvé příspěvky se
velice pěkně čtou.
Je tam tolik bolesti a pak radosti z obyčejného štěstí. Ta cesta byla dlouhá a trnitá ,ale stála za to .Já také čtvrtým rokem abstinuji a vím ,že cesta po které jdu je správná.Připadám si tak svobodná ,kámen ,který mě u srdce tížil spadl.Z kruhu závislosti jsem vystoupila .

Ahoj Renato.
Několikrát jsem četl tvůj příspěvek a opravdu jsem váhal,zda se ještě zapojit do diskuse,či nikoliv,protože původně jsem chtěl ostatním pouze zdělit svou zkušenost.Jenže otázka závislosti na alkoholu se asi nedá odbýt jediným příspěvkem.Odpovídám tedy na tvou otázku,kolik mi je let.Je mi 47.Léčbu jsem podstoupil ve svých 45 letech.Tedy po 15-ti letech,kdy jsem se o to pokoušel amatérsky.Léčbu jsem podstoupil,vlastně s ní souhlasil,proto,že jsem měl strach sám ze sebe i o sebe.Ze sebe proto,že neustálé se opíjení vedlo ke ztrátě kontroly nad mým vlastním chováním,což vedlo k agresivitě,o které jsem se dozvídal až ve chvílích kratičké střízlivosti.
Ztrach o sebe proto,že se mými "kamarády"začínali stávat bezdomovci a s nimi velice pochybná společnost nefalšované spodiny,která mě začala brát jako "svého".Neštěstí závislosti je v tom,že jsem důkladně holdoval pití i když ve svém nitru jsem naplno křičel NECHCI.Dostal jsem se do absolutní apatie nejen vůči okolí,ale i k životu.
V tomto stádiu,kdy jsem si skutečně sáhl až na dno svých možností,jsem byl naštěstí nejpřístupnější k souhlasu s léčbou.Velice těžko jsem snášel chvíle,kdy jsem o svých schopnostech věděl už jenom JÁ SÁM.Tady někde začalo ono rozhodnutí,velice křehké rozhodnutí,dokázat si,že nejsem TO,za co mě ,až na maminku,všichni považují-za primitivního ožralu bez jakékoliv důstojnosti.
Tady je tan správný okamžik,abych se zmínil o svém dětství a dospívání.Kromě docházky do ZDŠ,jsem měl zálibu v hudbě.Od druhé až do deváté třídy jsem chodil do hudebky a připravoval se na studium na konzervatoři.Mezi další záliby patřilo aktivní letecké modelářství a sportovní gymnastika.Jinými slovy zájmy,které rozvíjely mou osobnost.Vědomostně,technicky i fyzicky.Proč se o tom zmiňuji?Tím dávám najevo,že můj život nezel prázdnotou,nudou nebo netečností k okolí.Tím dávám najevo,že jsem měl základ,který mi velice pomohl v boji se závislostí.Že TO byla ona vnitřní síla,která mi opakovaně pomáhala nevzdávat se.
Za krátkou dobu dvou a půl leté abstinence jsem nejen dokázal dohnat pomyslný skluz.Jsem dál ,než jsem si vůbec dokázal představit.Nedávno jsem říkal své mamince-Tak jsem se díval na ty svoje samplery(klávesové nástroje),na auto před barákem a docela jsem si to užíval.-a její odpověď?Já si to užívám taky.Slza nekápla,ale vsadím boty,že byla hodně na krajíčku.
A ještě jedna věc.Pro mě,jako alkoholika,velice důležitá.Tím je odpuštění.Odpuštění mojí dcery.Nikdy jsem nezažil nic emotivnějšího,než po jedenácti letech slyšet obyčejné ahoj tati .