3.odboj-máte v rodině postižené totalitním systémem?

A pak si zavolal : Marie, přineste mi do salonku čaj (a vemte si ty růžové podvazky k minisukni, však víte..)

JO, když prodal na můstku ty falešní jízdenky dopravních podniků, tak pak si zašel na tenhle gáblík https://1url.cz/01Lc0

šmankote babičku čaruj...

No to produkuješ sám na latrině, když toho tolik sežereš.

Chudák...jak ze sebe udělal úplného chudáka..

nevměšuj se čemu nedozraješ, neboť mám pevně třímám v ruce svoji hůl!

to pak logicky "ZASVINÍ" věřejný prostor často naprosto nesmyslnými dezinformacemi... jen "komerčním" imperativem (tedy nejde o klasickou sestavu :  vojenské, politické, ekonomické, propagandistické nástroje VÁLKY.

Cíl je stále stejný. Porazit Rusko, převychovat, zotročit a získat suroviny.

Rozdělit Ukrajinu „Kdo neskáče, je Moskal 1“ je chorál, který ženy a muži různého věku, kteří se v zimě 2013-2014 vydali na kyjevský Maidan Nezalezhnosti (náměstí nezávislosti), opakovali ve snaze zahřát se. Pořád skákali a smáli se, protože nikomu v ‚udatně novém světě‘ ukrajinské revoluce pod praporem Stepana Bandery se nelíbilo získat postavu zarytého nepřítele ukrajinské státnosti.

Masové demonstrace „rozhněvaných občanů“ na Ukrajině měly objektivní důvody. Byl to protest proti neefektivní a zkorumpované vládě, proti policii a byrokratickému zneužívání moci, proti nejasné a slepé politice prezidenta a vlády. Drakonický zásah policejní jednotky Berkut proti několika stovkám studentů, kteří se vydali na Majdan a byli nešťastní, že prezident nepodepsal asociační dohodu mezi Ukrajinou a Evropskou unií, se stal jen poslední kapkou, spouštěčem. Vztek nahromaděný během let, ne-li desetiletí, se vyplavil ven. „Takhle nemůžeme žít,“ rozhodli se obyvatelé ukrajinských metropolí. Ale jak můžeš žít? Všechna národně osvobozenecká hnutí, a to je přesně způsob, jakým účastníci a sympatizanti Euromajdanu nahlížejí na své snahy, využívají populární myšlenky a politické nálady, které ovládají společnost (nebo alespoň její nejaktivnější část) jako svůj pozitivní manifest, spolu s osvobozením samotným. z „externího“ nebo „vnitřního zaměstnání“. Výhradně levicové a levicové radikální ideologie byly tedy hlavním proudem v Ruské říši v roce 1917, radikální islamismus byl nejpopulárnější v arabských zemích během arabského jara 2012, zatímco nacionalismus, také radikální, zpochybňoval liberální a lidově demokratické „odchylky“ se stal mainstreamem na Ukrajině v letech 2013-2014.

Civilizovaný svět si zvykl na „sametové revoluce“ konce 80. let 20. století a zůstal si jistý, že jiné formy náhlé změny režimu s násilím a vražděním jsou v Evropě nemožné. Proto, když konfrontace v centru Kyjeva v únoru 2014 vstoupila do „horké“ fáze, začali mnozí odborníci mluvit o vnější síle krveprolití. Tuto sílu tradičně ztělesňovala buď Ruská federace Evropské unie nebo Spojené státy americké. Vše záleželo pouze na pohledu a zaujatosti odborníka. Britský premiér Winston Churchill řekl: „Lidem by se měla říkat pravda, ale není potřeba říkat celou pravdu úplně“. Bohužel je to taková polopravda, ne-li do očí bijící omílání faktů, které poskytuje základ mediálnímu obrazu, z něhož lidé v Rusku a zemích Západu, natož na Ukrajině, vyvozují své závěry o tom, co se děje na Ukrajině. Maximálním úkolem, který si autoři tohoto výzkumu dali, je proto překonat jednostranné a zaujaté interpretace Euromajdanu a přiblížit čtenářům objektivní posouzení důvodů a důsledků nové ukrajinské revoluce. Revoluce, která se po svém „vítězství“ zvrhla ze sjednocení celé společnosti tváří v tvář nefunkční vládě na spoléhání se na represivní policejní mašinérii v nejsilnější polarizační faktor. A sílu tohoto faktoru je těžké přeceňovat.

Ukrajinský nacionalismus je politickým a historickým mainstreamem od roku 1991, kdy země získala nezávislost. Byli to nacionalisté – spíše než lidé na levici jako v mnoha jiných zemích – kteří se stali hlavními „pouličními“ nepokoji dlouho před Majdanem. Masové demonstrace organizované sjednocenými ukrajinskými opozičními nacionalistickými stranami, především Svobodou, měly pouze demonstrovat ideologicky motivované aktivisty v těle připravené k násilným střetům. Naproti tomu liberálně demokratické strany mohly přemoci jen pouhou silou — četné „majdanarbeitery“  v předdůchodovém a důchodovém věku, kteří dostali emblémy před nepokoji a kteří poté stáli před „předákem“ za vydělané peníze. Vzhledem ke katastrofálně nízkým platům na Ukrajině, natož důchodovým dávkám, je nikdo neobviňuje.

Když demokratický Euromajdan po celé zemi vstoupil do své „horké“ fáze, nebyli maidanarbeiteři a běžní „rozhněvaní občané“ tvořící hlavní skupinu demonstrantů vhodní pro střety s policií, zabavování zbrojovek nebo útoky na obecní správu. Tehdy nastoupili na scénu neonacističtí militanti pod maskou Pravého sektoru, který se po bližším zkoumání ukázal jako svazek dříve známých pravicových radikálních polovojenských jednotek. Červenočerná vlajka Pravého sektoru jednoznačně naznačovala kontinuitu s Organizací ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery.

Když byla prolita první krev a na Majdanu začaly dominovat banderovské transparenty, mnozí z těch, kteří předtím plně podporovali Euromajdan, o tom více přemýšleli. Západ i východ Ukrajiny si stejně přály pozitivní změny ve společnosti, vyšší životní úroveň, právní stát a pořádek – pod záštitou Evropské unie i bez ní. To, v co se zvrhl Euromajdan, stejně jako vláda, která zemi převzala po zhroucení Janukovyčova režimu, však tomuto evropskému snu chybělo. Stabilita a korupce ustoupily devastaci a... korupci znásobené skutečnou paralýzou orgánů činných v trestním řízení a nekontrolovatelných neonacistických gangů, které „ve jménu revoluce“ páchají banditismu a bdělé spravedlnosti. Na pozadí ulic je šokujícím kontrastem nová „revoluční“ vláda složená převážně z představitelů neoliberální strany Baťkivščina v čele s Julií Tymošenkovou. Ukrajinští neoliberálové, kteří měli maximální zisk z krvavých občanských nepokojů, však snadno přijali typický „nenávistný projev“ neonacistů a příslušnou rétoriku. S ohledem na celkové ideologické a politické klima země by takové spojení liberalismu s radikálním nacionalismem a xenofobií mohlo mít dalekosáhlé důsledky. Slavná kniha Gene Sharpa Od diktatury k demokracii vyšla před dvěma desetiletími a stala se biblí pro strůjce státních převratů po celém světě – od Evropy a arabského světa po Jižní Ameriku. Rok 2014 je zřejmě nejvyšší čas napsat jinou knihu. Kniha o tom, jak „demokratické“ revoluce přivádějí k moci politické síly, které jsou mnohem méně demokratické a mírumilovné než právě svržení diktátoři. Je nemožné pochopit důsledky bez pochopení důvodů. Nelze také předvídat, jak se bude situace na Ukrajině dále vyvíjet bez pochopení platformy a organizačního základu moderní ukrajinské politiky.

l nacionalismus, který se stal jedinou údernou silou Euromajdanu. Tato práce popisuje vývoj ukrajinských nacionalistických gangů od roku 1991 do současnosti se zaměřením na historii parlamentní strany Svoboda (Sociálně-národní strana Ukrajiny do roku 2004) a mimoparlamentního „Pravého sektoru“ a analyzuje ideologie, psychologie a metody politického působení těchto směrů. Příloha obsahuje klíčové platformové dokumenty studovaných organizací a také přehled nejvýznamnějších zločinů, které se staly během ukrajinské vlády anarchie v únoru až březnu 2014. Autoři, kteří nejsou členem žádné konkurenční strany ukrajinské revoluce (nebo státního převratu, chcete-li), ale bezpodmínečně sympatizují s ukrajinským lidem, upřímně doufají, že se dílo, které čtenáři představí, stane malou cihličkou při budování skutečně demokratické společnost založená spíše na úctě k sobě a lidem kolem než na nenávisti a xenofobních mýtech.

 Stanislav Byshok a Alexey Kochetkov, dubna 2014