Ve třiceti sama

Taky hledám,ale já mám ještě k tomu dítě, zkouším také seznamku, i když docela se toho bojím. No uvidíme.

Je tu nějaká "slečna" z Brna,co se cítí sama a chtěla by zajít na kafčo si popovídat?

Jestli sebevědomé dívky odrazují muže? Ano i ne. Beru to tak, že velmi soběstačná a sebevědomá dívka je zřejmě náročná nejen k sobě. Pro flirt a krátkodobý vztah tato vlastnost až tolik nevadí, ale žít celý život vedle náročné ženy je asi pěkná fuška, hlavně na psychiku, a ne každý unese, aby byl pod tlakem v práci i doma. Rozhodně se také taková žena neprezentuje jako mateřský typ a tak chlap, který chce založit rodinu, neví, co od ní může očekávat, pomyslí si: třeba vůbec nechce budovat rodinu, ale budovat kariéru, je zvyklá žít dobře a nebude chtít slevovat a kdo potom musí mít plat nás obou?Jistě se nemusíte stát "chudinkami", to by byla blbost, ale chce to asi zamyslet se, jak na své okolí působíte a jak se prezentovat jako přístupnější, tolerantnější, "rodinější typ" a že se umíte uskrovnit ap.V práci jste úspěšné i proto, jak se prezentujete, ovšem v dnešním dravém světě tato image nenahrává rodině a tak zkuste mimo práci vypnout a být sebou samými, tzn. i trochu nešťastnými, že jste nepotkaly toho pravého - chce to trochu odvahy.

Je mi 28 let a mám naprosto stejné zkušenosti. Mám za sebou jeden dlouholetý vztah se zadaným mužem a potom roky pár měsíčních vztahů, které nestály za nic. Už jsem na tom tak, že jsem se rozhodla, že už zůstanu sama, protože se v těch vztazích akorát trápim a kromě chvilkové počáteční eufórie jsem jenom nešťastná. Zkoušela jsem i seznámení přes net, ale nestojí to za nic. Včera jsem četla názor jednoho kluka, který psal, že zná dívku, která se chová velmi sebejistě a kluci jí nechtěj jinak než do postele. No já se chovám taky sebevědomně a rozhodně se nemínim měnit v chudinku. Myslím, že jsem dost hezká, dost jsem teď zhubla, tak mám i hezkou postavu (ale to byla i dřív), dobrý zaměstnání, byt, auto...tak proč nemám chlapa se kterým bych byla spokojená??? Je fakt, že jsem při výběru náročná, ale proč si nevybírat, přece nebudu s někym kdo mě nepřitahuje jenom proto, abych s někym chodila, to raději budu sama. Myslíte si, že sebevědomé dívky opravdu odrazují chlapy???

Ahoj, je mi 28 let a taky právě přemýšlím co se životem. Jsem sama, po delší době a je to opravdu hrozné. Poznala jsem pouze 1x v životě lásku a to s mužem, který byl 2x rozvedený, z každého manželství jedno dítě. Nedávno jsme se rozešli, nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem tomu, že by si mě někdy chtěl vzít a mít se mnou mimčo. Prostě tam byly pořád pochybnosti a z těch vznikaly hádky. Na jednu stranu mě to moc mrzí, protože jsem ještě nikdy nepoznala větší lásku. Smůla, prostě smůla, řeknete si. Ale já tu smůlu mám celý život. Když jsem byla mladší, vybírala jsem si samé starší partnery. Pak se jednou objevil pro změnu o 4 roky mladší partner. Nikdy jsem nevěřila, že bych si s ním mohla rozumět. Byl super, všechno nám rok a půl skvěle klapalo, ale pak zjistil, že chce budouvat kariéru a to víc než cokoliv jiného (i náš vztah). Holt daň na ten věk. Prostě mi připadá, že si vybírám nesprávné typy. Jenže kluci v mém věku jsou buď ještě puberťáci, šíleně nevyzrálí nebo zadaní. Nemám velké nároky, jsem soudná a vím, že dokonalý chlap neexistuje. Já taky nejsem dokonalá. Internetovou seznamku jsem taky zkoušela a je to někdy opravdu síla, co se tam objeví. Jen jeden byl celkem fajn, ale bohužel to nakonec stejně nevyšlo. Musíte hodně selektovat podle fotky, protože i když na vzhledu nezáleží, nesmí vám být odporný, což se o hodně mužích tam dá říct. :-(Momentálně jsem sama, mám svůj byt, krásně zařízený, super práci, služební auto, telefon, prostě soběstačná, známí tvrdí, že pohledná mladá žena a ne a ne najít. Už jsem slyšela názor, že se nás muži bojí, že jsme moc soběstačné a to se jim nelíbí. Samotné je mi doma hrozné smutno, je to hrozná prázdnota. Nedivím se, že z toho lidé mají deprese.Všem přeji štěstí a hlavně brzy toho pravého!!

Zdravím Ilču i všechny ostatní třicátnice a vůbec ženy, kterým se nepoštěstilo. Nemohu říci, že bych v životě poznala lásku. Smutné, ale je to tak. Jsem silný introvert, a po takových kluci nekoukají - líbí se jim drzý obličejík a vyzývavost. Navíc mám komplexy ze své postavy, a to odmalička. Chlapi to myslím si vycítí. Sešla jsem se s pár lidmi po Netu, ale je to hrůza: buďto jsou škaredí jako noc, silně obézní že ani dýchat nemohou nebo pitomí jako košík na odpadky. Byli i zajímaví, hezcí, chytří, ale těm se zase nelíbím já...Samozřejmě je mi líto, že jsem sama, ale doufám, že se jednou zadaří. Neklesám na mysli - maluju se, hezky oblíkám, seznamuju, chodím do kroužků.....A čekám...

Ivo, myslíš, že poslední příspěvek je opravdu od kokrouče? Vůbec se to na něj nepodobá, ale možná se jen špatně vyspal :-))

vrrrrrrrr kokrouci, mi tedy davas a ja ....ale to je vlastne jedno...ale rekla bych, ze se v soucasnoti posunula hranice nejmene o 5 let

Kdo se nevdá/neožení do 25, zůstane na ocet!

Ach!

Ó!!!

Souhlasím!

Naprosto souhlasím s Fanny.

Nezoufej, Ivo, nikdy nevíš, co se stane třeba hned zítra...

Neposlouchej žádný sejčkování, mně to říkali taky. S mým nynějším manželem jsme se seznámili, když mi bylo 37, za rok jsme se vzali, stihli jsme tři děti a jsme spolu už 12 let.Rozhodně si neber prvního, co Ti přijde do cesty.Držím palce.Fanny

Brrr, Kokrouči, pěkně jsi mi nastínil zářivou budoucnost, hned běžím do nějaký seznamky a sbalím tam prvního soudruha, kterej se mnou bude trávit večery u sporáku.R.

je je, vy jste nestastne, ze jste sami ve triceti a co mam rikat ja, ocitla jsem se sama po ctyritce a to je pak krute, kdyz zjistite, ze mladi pryc, do duchodu daleko a jste sami...bez decek, bez partnera, uplne sami, na uplne vsechno. Ale na druhou stranu si uz neumim predstavit, ze bych dokazala s nekym spolecne zit, bala bych se...ale ted si asi protirecim, divne ... nechci byt sama a presto pro to nic nedelam, protoze se bojim

Ilono, ve 29ti jsem potkal skvelou zenu na internetove seznamce (nepisu jake, aby to nevypadalo jako reklama) no a jsme spolu a budeme mit mimco a je to proste nadhera.Myslim, ze kdyz si das chvilku casu, tak nekoho pres net proste musis najit huraaaaa:)

Janae, naprosto skvěle chápu, o čem píšeš. Já jsem si totiž za tu dlouhou dobu, co jsem žila sama, tak zvykla na svoje pohodlí, že teď mám problém si zase odvyknout. Vůbec nespěchám do toho, začít společně bydlet, stačí mi jen ten pocit, že existuje někdo, kdo na mě myslí, s kým můžu jít třeba po městě do obchodu nebo do kina.Nebo jen dlouze telefonovat, když je mi smutno. Okolí je ze mě docela paf, až teď se mi svěřují, že si mysleli, že už si fakt asi ani nikdy nikoho nenajdu, že jsem hrozně náročná atd. Ale já jsem opravdu s klukem, který by byl povrchní, nepříliš chytrý a ničím nezajímavý asi být nemohla.A jiní o mě do té doby moc nestáli - nejsem zas taková hvězda :o). V hodně předchozích příspěvcích jsem četla, jak to u mě všechno skončilo happyendem, ale ono to tak přímočaré zase není... Kdoví, co bude dál a jestli to ten trpělivec trpělivá se mnou vydrží. Zjišťuju, že mám fakt už svoje "mouchy", navíc dost poštrachanou psychiku, ach jo. Někdy až nechápu, jak mě může mít tolik rád - jestli to teda nehraje, ale to snad ne. Vím, že píšu trochu zmateně, tak mě prosím omluvte. Chtěla bych jen ještě napsat, že zdejší společnost se opravdu na holku, která překročí třicítku a nemá žádný vážný vztah nebo dítě, kouká divně. Aspoň na malém městě určitě. Ať mi tohle kdokoliv vyvrací, já na tom trvám.

Lidi, moc mne potěšila vaše společnost, protože v tom nejsem sama. Je mi 28, jsem bez přítele, v pronajatém pokoji a s prací, která mne naštěstí baví. Přestože jsem dříve měla známosti, jsem panna, protože jsem neměla pocit, že je to ta pravá láska. Taky mám trochu snížené sebevědomí kvůli estetické vadě na kráse, která s prodlužující se samotou nabývá ohromného rozměru (v mé hlavě).To jsou jen základní fakta o mně - ale proč píšu? Zjišťuju (a ne s radostí), že na všechno si jde zvyknout (dokonce i na koncentrák, jak se píše v knize Člověk bez osudu). Tedy si lze zvyknout i na samotu. Říkám si například: "Jak bych se mohla pořádně vyspat a být schopná podat v práci nějaký výkon, kdybych měla společnou ložnici a postel s jiným člověkem? Kde bych vzala čas na čtení a své záliby, kdybych musela hned z práce běžet pro děti a vařit večeři? Kde by byla moje absolutní svoboda, dělat si, na co mám právě chuť, kdyby byl někdo vedle mne? Co kdybych zjistila, že mne můj přítel nebo manžel nemiluje, a musela znovu zažívat tu hroznou bolest z rozchodu? Tak mám aspoň klid. Ještěže nikoho nemám."Ale přesto mi něco strašně chybí a vím, že nejšťastnější v životě jsem byla tehdy, když jsem měla přítele a mačkala jsem se s ním, absolutně nevyspaná, v jedné malé posteli:)Na jednu stranu bych hrozně někoho chtěla, jen kvůli tomu vztahu, na děti zatím vůbec nepomýšlím, na druhou stranu se bojím, že kdybych toho dosáhla a založila rodinu, zjistím, že toto byla nejšťastnější doba v mém životě. Velmi mne mrzí ta možnost života s nejbližším člověkem, kterou teoreticky mám, kterou ale nejsem schopná využít. Je mi jasné, že s přibývajícím věkem se ta možnost bude ještě snižovat. A taky mne dost ponižuje společnost, která automaticky počítá s tím, že normální je žít s partnerem.