Ve třiceti sama

Odpověď Jiřímu - nevím, proč píšeš tak útočně, snad jsem nic tak hrozného neudělala. Jen jsem chtěla pokonverzovat s lidmi, kteří jsou ve stejné situaci a tudíž to chápou (je fakt, že si taky myslím, že lidi, kteří žijou trvale v nějakém svazku, ať už v jednom, nebo ve spoustě plynule následujících) tohle pochopit nemůžou. Abys věděl, tak mě moc potěšilo a dojalo, že se mi pár lidí ozvalo a snažili se mi poradit. Už ten pocit, že někde na druhém konci republiky je holka, která taky cítí úzkost když vidí svoje vrstevnice všechny vdané a s dětmi a hlavně když vidí muže, kteří jsou v tomto věku ještě (nebo už zase) volní. Navíc na ženskou je tlak okolí opravdu velký, ať mi to kdokoli vymlouvá, stejně si myslím, že určitá část lidí vidí takovou osobu jako ujetou, popř. méněcennou. U mužů je to jinak, Ty když jsi ve třiceti sám, je to pořád O.K., možná se do té samé situace jako já dostaneš za 10,15 let... Samozřejmě mě taky napadlo to "odpískat", jak Ty píšeš. U mě je to asi taková teorie, že když do 33,34 opravdu nebudu mít štěstí, pokusím se mít dítě jako svobodná matka. A pak ať jdou všichni chlapi k šípku, i se svým sobectvím, nevěrami a leností. Jenže já se pořád bojím tohleto si uvědomit, přiznat si, že třeba opravdu nebude nic... Co se týká současnosti, mám se fakt dobře, zájmů mám tolik, že je nemůžu stihnout, nejsem opravdu zoufalkyně, jako jedna má známá, která tráví volný čas jedině tím, že lítá po diskotékách a vůbec vyhledává cíleně místa, kde by se mohla seznámit, tj. vlastně je nepřetržitě na lovu. Dle mého názoru je to vyčerpávající a ponižujicí, ale občas slaví nějaký "úspěch". /// Mě samozřejmě těší, že jsem nezávislá a samostatná, že zvládám i některé "mužské" práce a uvědomuju si výhody tohoto života - jednu dobu jsem žila s přítelem ve společné domácnosti, tak to mohu posoudit - já si teď opravdu dělám absolutně co chci a kdy chci, ale.... přesto bych strašně moc chtěla hodnýho a schopnýho chlapa, kterýmu by na mě záleželo (a naopak). Jaká je pravděpodobnost, že ho potkám, to ale nedokážu určit, tak nevím, jestli to mám teda "odpískat" nebo ne.

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepsala,nějak to nezvládám. Moc ráda bych ale reagovala na příspěvek Lily, takže jestli to budeš číst: "Tvůj příspěvek mě opravdu zasáhnul, protože já jsem udělala stejnou hloupost, je to skoro jako kdybych četla o sobě, taky byl ženatý a byl to kolega, trvalo to rok a rok a půl jsem se z toho pak dostávala, taky jsem se hrozně zamilovala a měla jsem bohužel ještě tu smůlu, že on mě udržoval v naději, že se rozvede a když jsem pak po roce tedy chtěla aby to nějak řešil,začal se chovat jako zbabělec, vyhýbal se mi, ponižoval mě před kolegy, prostě hnus. Ztratila jsem spoustu času a spoustu iluzí. Prosím Tě, jestli budeš mít tu sílu, snaž se to ukončit. Ukončit - a ne čekat, že se to ukončí samo tím, že se zamiluješ do někoho jiného. To se asi nestane, tedy u mě to aspoň tak nefunguje, já když mám někoho ráda, tak mě ostatní moc nepřitahujou a vůbec mi nepřipadají, že by tomu "vyvolenému" sahali po kotníky. Ach jo. Taky znám ty pocity když "šťastná rodinka" slaví vánoce apod., (tohle ale zas až tak moc šťastná rodinka nebyla). Teď už vím, že než to trápení (a to nejhorší ještě přijde) je opravdu lepší být sama.Moc dobře si dokážu představit, jak Ti je a vůbec Ti to nezávidím. Ozvi se prosím, jak jsi na tom teď."

Hele, Ilono, co vlastně chceš slyšet? Že neexistuje žádná geniálnírada typu "snadno a rychle", to je Ti určitě jasné.Politovat asi nechceš, na to si stačíš sama. Zdejší příspěvkyjsou zčásti od Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře a zčástiod klubu huráoptimistů, kteří neví o čem je řeč. Takže sem docela zapadnu, když přidám další radu nad zlato:Co to takhle odpískat a zabalit? Já jsem to udělal už v 19ti.Teď jsem na tom stejně jako ty - tedy stav a věk, jinak ale v pohodě! Mám tolik koníčků a nápadů, že mám co dělat příštích50 let. Jistě, taky mám romantické sny o nějaké příjemné slečněa roztomilých dětičkách, ale stavím je na roveň svým snům o letuna Mars nebo vítězství ve Wimbledonu. Jinak, snění doporučuju.Neškodí a nic to nestojí :-) . Ale vážně. Zkus zhodnotit pravděpodobnost, že najdeš někoho s kým si budete vzájemně vyhovovat.Jestli usoudíš - jako já - že šance se blíží nule, a lepší užto nebude, pak je načase udělat z nouze ctnost a začít si libovat,jak jsi nezávislá a jak si užíváš nikým nerušeného soukromí.Vánoce nejlíp oslavit prací nebo prospat. Hodně štěstí! JirkaP.S. Anekdota:Maminko, až budu velká, tak si vezmuněkoho takového jako je náš tatínek? No ano! A když se nevdám,budu taková, jako teta Anežka? No, to ano. Tak to jsem tedav pěkné bryndě!

Máš mé pochopení, Ilono, máme podobný problém: sebelítost, deprese, samota. Bude mi 28. Kladu si otázku, co nás (a asi i další) spojuje. Toužím po skutečném kontaktu. Nechci hrát hry na schovávanou. A kolem sebe vidím jenom narsismus, málokdo se skutečně zajímá o druhé. O to více jsem rád, že několik nás tu projevuje zájem o strasti druhých.Rozdala by ses, viď? Toužíš po tom být k něčemu, prožívat, že někomu na Tobě záleží. Ale ono to nejde. Proč? Protože máš v sobě nepřítele, který Ti v tom brání a ty si to neuvědomuješ. Jsem na tom taky tak.První krok z toho bludného kruhu jsem udělal na dvouměsíční intenzivní skupinové psychoterapii. Přátelé, ty sračky, které jsem si v sobě uvědomil, větší a nebezpečnější drsárna než terapie snad ani není. Výsledkem bylo, že jsem konečně začal být schopen alespoň nějaké intimity. Teď zase trčím a vím, že bez další LÉČBY, tj. další fáze terapie se těžko pohnu.Zkus to, prosím, vydat se na nebezpečnou cestu sebepoznání. Antidepresíva jsou jako náplast na odřeninu, náplat neřeší, proč jsi zakopla. Jen tě uchovávají v iluzi, že když zakopneš, nic se nestane. Ale ono se děje. Čím více opakuješ staré chyby (které si těžko uvědomuješ), tím roste míra energie potřebná na to změnit to.

Milá Ilonka. Viem presne, ako sa cítiš. Ja budem mať tridsať koncom roku a pocit osamelosti ma trápi tiež nieko?ko rokov. Cítila som sa tak sama, že som pred štyrmi rokmi pod?ahla mužovi, ktorý je odo mňa ove?a starší, je ženatý a je to môj kolega. Je to najhoršia kombinácia, akú si dokážeš predstaviť. Spočiatku mi to vyhovovalo, všetko bolo fajn. Najprv som si myslela, že ma k tomu dohnala samota, ale dnes viem, že ho ve?mi ?úbim. Jeho city ku mne sa však menia, trápi ho dvojtvárny život tak ako aj mňa. A keďže aj on ma má ve?mi rád a nechce mi ublížiť, trápime sa obaja. Viem, že sa odpútam len tak, ak si nájdem inú lásku. Ale pretrhnúť to silné puto je asi nad moje sily. Tak večer čo večer trpím depresiami, keď sa sama vrátim do prázdneho bytu, mám pocit, že zošaliem, keď viem, že je na dovolenke s rodinou. Nechcem ťa zaťažovať svojimi problémami, len som sa chcela s niekým podeliť o svoje trápenie. Som zúfalá a neviem si sama poradiť. Možno mi poradíte, čo mám robiť.....

Jedna věc je to, co je teď, druhá věc je proč tomu tak je. A myslím že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že mnoho vztahů končí z jednoho zásadního důvodu: jeden z těch dvou si plete vztah, lásku, manželství s VLASTNICTVÍM. A to nemůže dlouho fungovat. Určitě znáte ve svém okolí i harmonické dlouhodobé vztahy - nejsou to ty, kde se ti dva respektují navzájem, jsou si partnery v dobrém i ve zlém ?

Mohu jen souhlasit. Sama jsem měla 2 děti ve dvaceti a potom třetí ve 31 letech.Byl to obrovský rozdíl. Bohužel se to odrazilo i na povahách dětí. To třetí je nejvíce v pohodě ač, zrovna prochází pubertou. Je nesporné, že žena by měla mít děti a manželský život až když už je doopravdy zralá.draba

No možná mám štěstí na divný přátele nebo povolání, ale 90% mých známých jsou ve 30-45 letech sami nebo aspoň bezdětní. Mně je 32 let, jsem vdaná a mám 5 letou dceru a připadám si mezi nimi jako exot.

Ahoj Ilono.Proletěl jsem všechny Tvé přispěvky a první, co mě napadlo je, co jsi pro to za ten rok udělala, abys neměla pocity, které máš.Pokusila ses o nějaké seznámení?!Víš, žil jsem 11 let život s poměrně mladší ženou, máme 11 leté dítě.Byl jsem přesvědčen, že žijeme normálním životem, meli jsme vše, co bylo potřeba. Ona nepracovala, studovala VŠ. Nastoupila do práce a behem 1/2 roku si našla novou lásku a odhodila vše.Jednoho krásného dne v říjnu minulého roku jsem přišel domů do "vybraného" bytu a k prázdným kontům v bance. Po 4 měsících u mě zůstala dcerka a nechce se k matce vrátit. Byl jsem tak zoufalý, když se to událo, že jsem neveděl kudy kam.Dnes jsem začal bojovat, bojovat o dceru i když vím, jak to bude těžké. Chtěl jsem jen říci, že člověk se nemá vzdávat.Že život přináší věci zlé i dobré.Chceš-li, ozvi se můžeme popovídat - a kdo ví? 0603 579136

Ahoj Ilono, kdyby mi bylo tricet, to by bylo!!! Proc jsi smutna, vzdyt vse mas pred sebou? Mne je 44, mam dvacetileteho syna, ktery se mnou komunikuje zridka, jenom, kdyz chce penize, muze, ktery si zije svuj zivot, kamaradky , ktere tzv. "kopou" za svuj tym - tzn. sve rodiny. Nebavi se o nicem jinym, nez jak je ti manzele stvou, a deticky, jak jsou uzasne, jak studuji, jak si s nimi rozumi...Zakladni pravidlo je: prestat myslet na to, ze nekoho chci. Absolutne se od toho oprostit. Zacit se venovat nejakemu zajmu. Mas.li cas a energigi, tak klidne i vice zajmum.A za chvili budes koukat! Zacnou se dit veci. Ale pust se do toho!

Díky moc, knížku jsem ještě nesehnala, ale pořídím si jí, docela i věřím, že mi to na chvíli pomůže. I když knížky jsou teorie, a můžu mít v hlavě nabušeno spoustu teorií a povzbudivých slov a ujišťování, jak je dobře,že jsem aspoň zdravá - no to ale vlastně nejsem, tak teda že aspoň nejsem smrtelně nemocná (snad), atd., ale pak přijdu na návštěvu ke kamarádce, která má šťastné manželství a malé děti, nebo k sestře (totéž), nebo přijde nějaký problém a já si uvědomím, jak jsem na všechno šíleně sama. Nejsem typ, že bych hledala jenom chlapa kvůli tomu abych měla dítě, bohužel navíc o všem moc přemýšlím a i přes svůj pokročilý věk věřím v lásku na celý život,ale o ujišťování "vždyť on ten pravý přijde" už začínám pochybovat. Mám strach,aby to nedopadlo tak, že nakonec už opravdu ze zoufalství v nějakých 35ti a více pojmu za muže někoho, kdo bude spíš vysvobozením ze samoty, než nějakým partnerem, s kterým bych si rozumněla a pro kterého bych chtěla snést modrý z nebe. Toho se bojím. To by byla pro mě životní prohra..... Zatím ahoj, ještě se ozvu.

Ilono, doporučuji k přečtení fantastickou knihu Johna Graye "Mars a Venuše si spolu začínají". Jsem si stoprocentně jista že tam najdeš odpovědi na tvoje otázky. Stačí si jen uvědomit jisté (zásadní)rozdíly mezi mužským a ženským pokolením a řídit se jimi ...hodně štěstí

Neber to tak, drzim Ti palecky, urcite se nekdo najde. Hezky pises, musis bejt fajn. Nemysli na biologicky hodiny, tak to nemuzes brat, chces poznat nekoho s kym Ti bude dobre ne? Zadny schaneni otce...ale pritele. Mej se hezky.

Ahoj Ilono,jako bych to psala já.Vánoce pro mě byli katastrofa,nesnáším je je mi 32 zustala jsem taky sama a jmenuji se Ilona. Ale nebreč bude líp už jsem tady trochu publikovala.Mám ted trochu pausu a depku nemam.Jen nevim co v životě dál.Nemůžu si nic zapamatovat a tak plašim při každé běžné situaci a při pomyšlení na budoucnost.Tak ahoj Mar.Hor"quick.cz

Ahojda Ilčo, jen chci napsat, zlatých 30. Teď mi je 39, moc se na to necítím (spíš na míň). Mám za sebou pár nepodařených vztahů, ale neházím flintu do žita. Mám 2 kamarádky, obě hodné holky a jsou již po třetí vdané. Sice mají hezké děti, ale za ty nervy to nestojí. Ani její ani nervy jejích dětí. Sice děti chci, ale zatím nejsem ve stadiu, abych je měla bez chlapa(to by nebyl problém). Myslím, že děti potřebují životní náhled obou pohlaví. A v zahraničí jsou podobných případů desítky, či stovky :-)) ? Měj se hezky a hlavu vzhůru. R.

Hlavne si to neber osobne (Ty za to nejspis opravdu nemuzes) a bud rad, ze ma kamaradky a obcas vypadne - to muzes vyrazit s kamosema, ne? Jestli mas nedostatek sexu, tak ji to (nekdy v klidu u dobry vecere, kterou uvaris B-) rekni a zkus treba zmenit stereotyp a vytahni pritelkyni na tejden na hory nebo tak. (Cizi prostredi dela divy).Taky ji muzes zkusit vystrasit, ze jako chlap budes za par let vodepsanej a kdyz si s Tebou neuzije dnes, tak pak uz to bude horsi B-))))).

Je mi 28 a nejen že s nikým nechodím, ale ani jsem nikdy nechodil. To já jen tak, když si stěžujete, abyste viděli, že někdo je na tom ještě hůř.

Chápu,chápu,chápu....

Musímmtaky reagovat. Je mi 32 let po rozvodu jsem si našel stejně starou přítelkyni. Byla sama skoro pět let rozvedená, má syna 10 let. Když jsem spolu začali chodit byla hrozně šťastná a já taky. Teď spolu půl roku žijeme, od té doby co mě má jistýho, její zájem o mě,hlavně v oblasti sexuální dost opadl. Ráda chodí za kamarádkama, jako když byla sama, chcodí spát skoro současně jako její syn tak jak byla zvyklá, když bych se chtěl milovat tak je unavená a ráno vstává do práce. Ale to já taky. Říkám si na co mě teda chtěla? Na to abych jí pomohl zařídit a platit byt, kterej neměla, Nebo aby měl její syn pocit že má tátu? Mám pocit že mě jako žena muže moc nechce. Opravdu tomu nerozumím a jsem zklamaný. Dal jsem do tohoto vztahu všechno co jsem měl a uměl, jak materiálně tak duševně. Dělám co jí na očích vidím,sama říká že jsem nejhodnější kluk, doma jí pomáhám se vším a mám za to tohle. Fakt nevím proč

No s tou zralostí nevim..Tahne mne na třicítku a pořád se v tom plácám, nevim co chci.Dělám práci co mne neuspokojuje a vim že na jiném místě bych byla mnohem užitečnější.Naopak ve dvaceti jsem měla tu sílu říct "dost" a jít si za svým. Těším se až mi bude 40, až budu opravdu ta "zralá žena",která má nadhled a už ví jak s tím životem naložit.Bojím se ale že to nebudu vědět nikdy.