Ve třiceti sama

Ilono, opravdu si nedělej iluze o seznamování s dítětem. Může se stát, že najdeš muže svých snů, ale nebude ho snášet Tvoje dítě nebo naopak, Tvůj partner nebude snášet dítě.A nemysli si, já sice dítě mám, ale jak už jsem psala, hodně lidí z okolí řeší to, že jsem s ním sama a nikoho jsem si nenašla. To je mi naštěstí jedno. A jak píšeš, že nemáš povahu na svobodnou maminku, že jsi úzkostlivá a přecitlivělá, tak to já jsem taky, ale když musíš, tak musíš a taky z vlastní zkušenosti vím, že co tě nezabije, to tě posílí, I když je to drsné, je to tak.Někdy prostě nemáš na výběr a se situací se musíš poprat. A jak už je i dítě, tak to prostě musíš zvládnout.

Ještě pro Skipa (a vlastně i ostatní, které zajímalo, proč skončil ten můj vztah, o kterém jsem tu psala). Ten dotyčný mi po roce a půl, když ho asi přešla zamilovanost řekl, že si uvědomil, že už nechce žít jako dřív, v prvním manželství (což bylo podle jeho líčení běžný manželský stereotyp a budování rodinného hnízda, tedy přesně to, po čem já toužím) a že chce sportovat, cestovat... No, takže sportoval, cestoval a jezdil na dovolené s dětmi - a za mnou asi tak jednou týdně na noc za jedním účelem. Do toho se přidalo trošku podezřelé chování, myslím, tak na 80%, že si našel nějakou bokovku, ale jistě to nevím. Ale stejně to bylo tak strašné a k ničemu, že jsem to musela ukončit, i když jsem se k tomu odhodlávala několik měsíců (všichni okolo mě do mě hučeli jak jsem blbá a na co ještě čekám) a další rok jsem pak byla úplně v hajzlu. Takže jsem ztratila skoro tři roky. Od toho pána to byl jistě vrchol ohleduplnosti a nesobeckosti. A vzhledem k tomu, co vidím kolem sebe nevěrných a netolerantních chlapů, prosazujících jen svoje zájmy - je mi úplně ukradený, že by některému z nich mohlo připadat, že mít dítě za svobodna je od ženské sobecké.

V podstatě se všemi posledními příspěvky souhlasím... i když si některé trošku protiřečí, tak v každém je kus pravdy. Heleno, tu osamělost a smutek, že nemáš s kým sdílet události kolem dítěte, to si samozřejmě uvědomuju. I to, že dítě potřebuje mužský vzor a úplnou rodinu. Ale myslíte si, že já to sakra nechci? Abych řekla pravdu, já pořád doufám, že to dopadne nějak líp. Nemám vůbec "povahu na svobodnou matku", jsem přecitlivělá, úzkostlivá, celkem hypochondr, všechno vidím černě.... Asi bych zešílela obavami a celý noci pozorovala, jestli dítě dejchá. Myslím, že já bych to těžko zvládala i s manželem a celým příbuzenstvem za zády.
Jinak si ale taky myslím, že pro dítě je lepší mít třeba samotnou maminku (pokud je normální a schopná to zvládnout) než se vůbec nenarodit. A koneckonců maminka si přece může časem někoho najít, že Helči? Mně třeba nepřipadá, že pokud má holka dítě, je na tom v seznamování hůř - v mém věku naopak většina chlapů přivítá radši maminu s dítětem, protože neprovdaná a bezdětná skoropětatřicítka je podezřelá. (a to mám konzultováno i s vícero muži, není to moje fantazie).
A ještě k tomu, že je to od těch žen sobecké. Pravděpodobně kdyby ty ženské měly možnost mít to dítě v úplné rodině, asi by tuhle cestu nevolily.

Ano,chce to nejen odvahu,ale dopredu se smirit s tim,ze nemas s kym sdilet radosti a pokroky kolem ditete.To je nejhorsi,ac to tak nevypada.Citila jsem se osamela jako toulavej pes.To jsem mela podporu rodiny!Uz bych to neudelala.

No, já řešení pořídit si dítě kvůli osamělosti taky nepovažuji za nejšťastnější, i když hodně záleží na okolí - jak už zde někdo psal - jestli je nějaká pomocná ruka a taky aby mělo nějaký mužský vzor (děda, brácha apod.). Není to nejšťastnější, ale pořád lepší, než kdyby se dítě vůbec nenarodilo! A opravdu nikde není psáno, že jen manželství je to pravé ořechové. Pravda ovšem je, že když se vyvede, tak je to pro dítě samozřejmě to nejlepší. Ale pokud nemáš Ilono žádné zázemí, tak bych skoro po svých zkušenostech řekla, že vychovávat dítě úplně sama chce daleko větší odvahu a sílu než zůstat bez něj.

Teď jsem našla že Skip je holka:)

Skipe, a jak k tomu přijde dítě, které je vychováváno v rodině, kde se rodiče hádají nebo otec je alkoholik, nestará se o rodinu, apod. A nebo je manželce nevěrnej, ta tím trpí a všechno se přenáší na dítě. To má děcko vyrůstat v této atmosféře? Vždyť se podívej na dnešní rozvodovost! A to dítě pak stejně vyrůstá jen s matkou! Myslím, že je pro dítě rozhodně lepší varianta vyrůstat s matkou, která se mu plně věnuje, snaží se mu dát všechnu lásku a péči než v rodině kde to neklape. Co si pak děcko odnese do života z takového dětství?
A jinak vy chlapi jste taky pěkně sobečtí. Kolik procent je vás věrných? Já vím, že nemůžu všechny chlapy házet do jednoho pytle, ale moc procent to nebude...Klidně opustíte rodinu kvůli mladší a že ženská s dítětem pak zůstane sama..to vás nezajímá..a to není sobecký?

No ale ty toho v hlavě moc nemáš...myslíš taky na to dítě, že bude vyrůstat bez otce? Jak k tomu přijde????????????????????
jenom aby ses necítila osamocená, zplodíš dítě s někým...a dál už tě to nezajímá, hm, dost sobecký a hlavně DIVNY přístup.

No seznamku na netu bych určitě neriskovala!! Spíš bych vybrala někoho ze svého okolí koho trošku znám, je pohledný a má něco v hlavě.

Zkuste třeba seznamku na netu. Vsadím se, že by se našlo hodně ochotných chlapů:). Samozřejmě to chce trochu vybírat, aby to dítě nevypadalo jak obluda

Já už též kolikrát zvažovala řešení, které navrhl xx. Říkala jsem si, že po přečtení mého příspěvku mi beztak tohle řešení někdo napíše, a taky že jo:)
Mně je 31 let, před 4 lety jsem se rozešla po 9leté známosti a v té době (to mi bylo 27 let) jsem si říkala, že jestli do 30 let někoho nenajdu, tak aspoň to děcko že bych nějak...Zastávám tento názor, že když ženská nemá někoho stálého, hodiny tikají, tak ať si pořídí dítě, ale sama se zatím k tomu také nemůžu nějak odhodlat. Člověk by měl mít v tomto případě někoho blízkého, kdo mu může trošku pomoci.
A ty Ilčo nemáš třeba nějakou blízkou kamarádku, která by občas pomohla nebo nějak poradila? A nebo co Tvoje sestra, třeba by Tě nějak podpořila..jestli bydlí blízko?

Píšu na etapy, protože jsem původně stvořila dlouhatánský příspěvek, který nešel odeslat a musela jsem ho smazat - mimochodem přeměna těchto stránek je absolutně otřesná a pořád si nemužu zvyknout, jak je každý krok teď pomalý.

xx, tvoje řešení samozřejmě zvažuji. Asi ve třiceti jsem si dala hranici 34, ale doufala jsem, že bude všechno jinak.... No a teď je to tady a já vidím, že to asi nedokážu. Nějak si to neumím představit - kdo by to měl být? Kolega z práce, manžel kamarádky (dopředu vyloučené, to se nedělá), řidič autobusu? Navíc u mě to nepůjde určitě hned, mám zdravotní problémy a že by se mnou někdo z těchto podstupoval lékařská vyšetření se nepředpokládá... Kdybych byla zamilovaná do nějakého ženáče nebo se mi opravdu líbil někdo, kdo by mě nechtěl, to by asi šlo, ale takhle to momentálně nejde. Taky nemám lidi, kteří by mi pak pomáhali, naši už jsou starší a máma jen těžce nemocná, nechce se mi přidělávat jim starosti (už jen ten fakt, že bych měla nemanž.dítě by je zdrtil). Občas hlídají děti sestře a vidím, jak je to zmáhá.

Ahoj všem při pondělku. Evy příspěvek mě zasáhl, jo, takhle to přesně cítím a nedivte se mi, že mi není veselo. Sice jsem si vždycky říkala, že děti jednou budu chtít mít, ale doopravdy mě to chytlo až asi ve 28, 29, do té doby mi děti lezly na nervy a rozčilovalo mě, jak z nich každý padá na zadek. Měla jsem hodně problematickou výchovu ze strany mámy, takže ten postoj byl určitě z toho, jsem ráda, že mě to pustilo, i když - možná bohužel příliš pozdě.
Názor, že ženská může žít plnohodnotný život i pokud je sama, bez dětí a bez partnera - tak na to je asi potřeba hodně silná osobnost a to já nejsem. Já prostě takový život pokládám za prázdný, zbytečný, smutný a styděla bych se před ostatními, že jsem "takhle dopadla". Tedy tyhle pocity mívám vlastně už teď. Jasně, že je život občas i hezký a nebudu se sebevraždit jen proto, že jsem sama, ale je to spíš jen takové přežívání. Ke vší smůle nejsem typ, který by se uplatnil v podnikání nebo byl schopný odjet do Afriky vyučovat malé černoušky - to by byla kompenzace, i když to není vůbec to, co bych si přála.

jestliže si nedovede život bez dítěte představit a pravý pořád nejde, necht skočí po prvním chlapovi a nechá si ho udělat...a má klid a je štastná, že není sama...

Ono záleží na tom, jestli žena chce mít děti nebo nechce. Jestli to není pro ní v životě důležité (tím myslím, že by třeba ráda měla někdy dítě, ale když se nenajde ten pravý, tak jí to tolik nevadí), tak může být v klidu. Ale pokud o dítě stojí a nedovede si život bez dítěte představit, tak už bych ve 34 letech klidná teda nebyla. U chlapů je to jiné, ty můžou mít děti i ve 40 letech nebo více, když si najdou mladou kočku, ale u žen přeci jen tikají biologické hodiny. Sice jsou ženy, které mají dítě i ve 40 letech, ale myslím, že je to už dost rizikové, pro dítě i pro ženu. Už i kdyby Ilča měla v této době partnera a uvažovali společně o dítěti, tak to dítě nemusí počít hned jak bych chtěla, může to trvat rok nebo i dva, k tomu připočtěte ještě 9 měsíců těhotenství a ve finále bude mít své první dítě pomalu třeba ve 38 letech. Ono se pořád říká, ten pravý přijde a přijde, ale co když nepřijde? A jestli přijde až někdy ve 40 letech, tak ať už ani nechodí.
Jsem možná trochu pesimistická, ale znám pár žen v okolí, které pořád čekaly a čekaly a pak už bylo pozdě. A nebo ty páry, kdy žena už chtěla dítě, muž to pořád oddaloval, že je ještě čas, nakonec se rozešli, muž si našel mladou kočku a žena zůstala ve 35 letech bez dítěte.
Nechci tímto nikoho ovlivňovat, každý se rozhodujeme sám za sebe, tohle je jen můj názor.

Ilono, Adam a Inka mají pravdu. Jsi přímo ve skvělé pozici. Zkus se na to podívat z jiného úhlu pohledu a zjistíš, že na tom vůbec nejsi špatně. Já ti tak trochu i závidím..

Ilono, nevnimej to spatne, naopak jsi ve velmi vyborne pozici, muzes byt v klidu a nema cenu se necim stresovat, casu je dost, muzes si vybirat, kdyz te nekdo zaujme tak se z toho da udelat neco vic. Jsou lidi co naopak maji problem ze ziji ve spatnem vztahu a ven uz nemuzou, kdyz maji deti.

Ilono, i kdybys náhodou zůstala sama, i tak můžeš žít naprosto plnohodnotný život.I sama před sebou.A ženy s dětmi to mají opravdu s hledáním partnera těžší, protože nejde jen o ně samotné, ale ve hře jsou už tři i více lidí než jen ON a ONA. A navíc, děti odrostou a odejdou. Zkus se zaměřit na něco jiného než na hledání partnera a ono to třeba příjde samo. A na okolí nehleď. Jsem taky z malého města a hodně lidí mě řeší. Většinou je mi to jedno. Ale je fakt, že než jsem ke svému smíření se s tím, že budu bez partnera došla, taky to chvilku trvalo.

Kolik znám těch žen? No, to by ses divila, ale i vzhledem k tomu, že bydlím na vsi ,docela dost. Ted z hlavy ti neřeknu přesně, ale kolem 10 jich bude. A jsou určitě starší než 30

ja mam 37 a som sama bezdetna, bez muzskeho. Tik tak hodinky? kaslem na ne. Existuje aj iny sposob zivota, ako ta klasicka rodinna. Horsie, ked si to niekto tak klasicky predstavuje. Mne to nevadi. Som slobodna a sama sa nejak pretlcem, aj ked pride horsie obdobie. Deti, to je hrozna zodpovednost. Proste ktosi na krku. Niesom karierista. Nie preto nemam rodinu. Snazim sa pomahat ludom tym, ktori to potrebuju. Ajtak nas je tu dost na tomto svete a je furt pre koho zit, ked uz ide o to. Nemam ani zle skusenosti s muzmi. Mam za sebou 10 rocny vstah s jednym muzom a potom mi jeden velmi mily muzicek umrel a nestretla som odvtedy takeho dobreho. Tak mam priatelov a mozno zase niekedy. Asi to tak ma byt. Teraz asi po dlhom case sa mam venovat konecne sama sebe. Praveze som sa uz dlho starala furt o niekoho. Okrem ineho aj o staru 90 rocnu babicku. Teraz su take "prazdniny", aj ked blyzka dusa mi chyba, ale tu si v obchode nekupim.