Ve třiceti sama

Já taky chápu samotáře a samotářky. Já jsem se ve třiceti oženil (tlačili mě do toho), a dneska už jsem rozvedenej... Nechtěl jsem si zkrátka připustit, že nejsem dělanej pro partnerskej život... A manželce se to těžce vysvětluje, že to není její vinou. Obdivuju lidi, co si to uvědomí včas.

Já nepočítám s tím, že budu s partnerem nadálku pořád, on taky ne. jen oba chceme bydlet ve větším bytě, kde budeme mít každý i svůj pokoj, kam se budeme moci oba zavřít, když budeme chtít.

Jean-Claude-Van-Damme: Toto vztah je, jsme spolu už několik let a klape nám to bez problému. Jde jen o to, najít toho správného člověka pro život, kterému to bude taky vyhovovat.

Mimochodem, proč bych měla partnera nechávat jiné? Obtěžoval by ji tímto chováním, my jsme spolu šťastni takto, prostě jen mám rádi svůj klid. Dřív přítel ukončoval vztahy, protože mu byly přítelkyně neustále v patách, takže asi tak.

Tak zrovná já třeba holky chápu a držím jim palce, aby jim to vydrželo. Jsem taky samotář a přesně tyhle pocity znám. Bohužel jsem se však oženil, takže mám teď ženu a 2 děti. Taky jsem si myslel, že si zvyknu, když se oženili a vdaly všichni kolem mne. Ale nezvykl jsem si, spíš se trápím, přitom to není tím, že by moje žena byla špatná. Prostě se do manželství nebo partnerství nehodím.
Takže pokud opravdu cítíte, že Vám stačí vztah na dálku a pokud máte partnera, kterému to taky vyhovuje, tak to nechte tak, jak to je. Jen byste se měli vzdát dětí, což nevím, jestli je pro ženy akceptovatelné.

Holky vy chlapa nepotřebujete,vy potřebujete jen sebe,vždyť vás ten druhý ruší a obtěžuje ,jak čtu, svou přítomností, tv, tím že dýchá,ale o tom ten vztah není ,to je o tom mít rád jeho přednosti i slabosti toho druhého ,víte co ,chcete aby ten druhý byl štastný ,nechte ho jiné.

Pro také názor:

Já mám přítele, ale vídáme se nadálku jednou za týden, dva, tři. Mám taky ráda svůj klid, takže tě naprosto chápu. Můj přítel je stejný, taky si přes týden užívá samoty a víkend tráví se mnou. Tohle nás čeká ještě pár let, ale popravdě mi to až tak nevadí. Sice bych s ním už chtěla být na jednu stranu pořád, ale na druhou vím, že bysme si lezli časem na nervy. Takto je to lepší. Horší je, když tě ten druhý chce vidět pořád, ale ty chceš mít čas pro sebe, z toho vznikají hádky.

Ale zase si myslím, že časem si člověk asi zvykne, jen jsem k tomu zatím nedospěla.

je mi 33 skoro 34 sem taky sama,kamarad co jen rad prijede jednou za cas a cas utika na deti si myslim ale jestli neni uz dlouho!!!!!!!!!!!!!!!!!

Je mi třicet a žila jsem sama..
V lednu jsem se seznámila s mužem, asi dva měsíce jsme si jen psali, protože byl pracovně pryč. Pak jsme se setkali a tzv. přeskočila jiskra.
Máme pěkný vztah, je hodný, a má mnoho kladných vlastnotí, vyhovujeme si vzájemně.
Bohužel jsem žila sama dlouho.
Dnešní den netrávím po jeho boku, ale ve svém a doslova si užívám.
Šla jsem spát pozdě, vstávala jsem pozdě, nemusím tolerovat, že si přítel automaticky hned po ránu pouští televizi jako celodenní kulisu (jsem netypický samotář v tom, že nemusím mít kolem sebe hluk a TV pouštím jen na zprávy a když si vytipuji určitý pořad), nemusím kolem nikoho běhat, nemusím přemýšlet, co vařit ani vymýšlet program na dnešek..
Prostě popíjím kafe, brouzdám po netu a čtu si v klidu zprávy, v troubě se mi hřeje kuře, které bude až bude, odpoledne se projedu na kole kam chci a svým tempem..
Pohoda s velkým "P". Musela jsem si tady vylít srdce, protože to nikomu říct nemohu :-) tím méně příteli, který mi hned ráno volal, aby zjišťoval, co že to budu dělat tak zajímavého, že nepřijedu k němu.

Nejlíp by mi pasovalo oddělené bydlení, abych mohla občas jen tak zalézt a mít den jenom pro sebe.
Uf.. uvidíme, třeba to časem přejde.
Ale jednou za čas - uléhat sama, nemačkat se s nikým v posteli, nemuset poslouchat hlasité chrápání :-), udělat si v klídku sama program a volně dýchat - to je to, co potřebuju.

Kamarad 24 let z Brna tez ma smulu, zatim zenske ho jen zneuzili co vim. Hleda chapavou, tolerantni ne na penize a ktera by byla ochotna tolerovat jeho handicap nebojte chodi, neni mentalne postizen.

Určitě, tvoje sestra by neměla být upnutá pouze na partnera. Po čase mu to může začít vadit a bude se jí vyhýbat. Měla by mít nějaké kamarádky, nebo koníčka, který bude dělat sama. Na osud také docela věřím, ale zatím na tu pravou marně čekám. Proto v tomto směru už něco málo podnikám, zatím ale bez úspěchu. Kamarádka si počkala a dočkala se. Pak si to o to víc podle mě vychutná.

Jsem podobnáho názoru jako Lukáš, hlavně co se týče toho "stavění štěstí pouze na partnerovi". Bohužel, taková je moje ségra, která na svém příteli doslova visí a v životě si nepřipustila, že by to mohlo bejt jinak, že by dělala něco bez něj. Ona nemá prakticky žádný kamarády, jak mi řekla "nepotřebuje je, má přece Honzu".
Někdo holt narazí na životního partnera hned napoprvé, někdo projde několika vztahy, někdo najde tu pravou lásku třeba v padesáti. Asi máme každej nějakej osud, každopádně souhlasím s tím že než abych byla ve vztahu, kterej je o ničem, je lepší bejt sama. Kamarádka byla sama 5 let a teď narazila na super chlapa, někdo by mohl říct "ztratila nejlepší léta" ale ona to tak nebere a já jí strašně moc přeju aby jí tenthle vztah vyšel.

Moc by mě zajímalo,co Ilča,zakladatelka diskuze...Ilonko,neozveš se? Nebo už sem nezabrousíš? Moc jsem Ti držel a držím palce,i všem ostatním.

Já jsem toho názoru,že na každého někde někdo čeká.... Někdy to přijde dřív a někdy až třeba v půlce života..ale pořád to stojí za to,prožít a sdílet ten život s někým,s kým je mi dobře.
Naopak si myslím,že v řadě párů,kteří sice "mají někoho" to třeba klape jen formálně..to snad radši být sám. Myslím,že člověk by měl být tak nějak vyrovnaný sám se sebou a nestavět svoje "štěstí" jen na partnerovi.
Vím,že u žen je to horší,zejména proto,že řada z Vás chce mít děti a na ty jsou přecejen nějaká "bilogiocká omezení",ale i kdyby člověk-žena nepoznal toho pravého,s kým by počal dítě,tak je tu ještě možnost adopce nebo pěstounské péče..ale to už je zas jiná kapitola..
Já osobně jsem tak trochu fatalista,věřím,že každý člověk má svoji "cestu" a věci se nedějí náhodně,všechno,co nás potkává,má smysl.........i když se nám to v danou chvíli zdá třeba jako špatná okolnost..nakonec může přinést něco dobrého..

Jen bych chtěl podpořit milé dámy i pány,neklesejte na mysli,jednou se ta vaše "druhá polovina" určitě objeví!

Určitě souhlasím, 100% nejdůležitější je, jak se ten člověk chová, jestli sme "stejná krevní skupina"-a to někdy zjistíme až po pár schůzkách(na první bejvá někdo vynervovanej, není sám sebou) jenže taková ta chemie tam bejt musí od první chvíle...A jak jistě všichni víme, nemusí nutně souviset se vzhledem. Ale to je jasná věc, to ani nemusim psát:)

Určitě je osobní setkání lepší. Proto by bylo nejlepší se sejít ve více lidech, aby to aspoň zhruba vycházelo podle pohlaví půl napůl a hned je větší šance, že si někteří padnou do oka. Ikdyž pro někoho je první pohled/dojem důležitý a jak to nevyjde, už to balí, mě tohle trvá déle. Po prvním pohledu si sice nějaký názor každý udělá, ale raději druhého blíž poznám, pak je názor objektivnější než jen vzhled. Holka může vypadat jako modelka, ale když v hlavě nic nemá, tak o čem si s ní pak povídat.

Kluci, díky moc:)
Jasně, já se nestydim-to spíš takový ty zábrany jako "co tomu řeknou lidi okolo, že balím chlapa" ale popravdě, jednoho přítele jsem sbalila sama a byli jsme spolu nakonec 3 roky...i když upřímně přecejen to radši nechávám na chlapovi, aspoň aby tam byl nějakej ten oční kontakt, úsměv...
Jakmile mě neregistruje, tak nevim, na čem jsem a to je dost blbý:D Je to zase výhoda, že toho člověka máte možnost přímo vidět, a to já upřednostňuju. Lidi kolem mě brázdí různý seznamky na netu a praktikujou rande na slepo apod., já vim že to třeba někomu vyjde ale moc tomu nevěřim:) Ono si toho člověka vždycky nějak představujete, vyiidealizujete(ať chcete nebo ne) a realita je pak často jiná a to nemyslim jen vzhled, ale hlavně třeba taky komunikace vázne atd...

Mony, neřekl bych, že je lehké sehnat někoho do nepohody. A normální holky jsou nejlepší, žádné vychrtlé a nějaké kilo navíc nevadí, jen jich nesmí být moc ;-) To ti chválím, pro mě jsou zadané ženy také tabu. A nevím, proč bys nemohla oslovit první, je přece rovnoprávnost a dnes kolikrát i ženy "dobývají" muže.

Mony, z toho, že nemáš 180 cm a 50 kg si nic nedělej. Takové patří do rakve (anorektičky). Přeji Ti, abys někoho vhodného našla, klidně se vtírej. Čas běží.

pro neznámého-Jasně, já vím jak to myslíš, není těžký někoho sehnat( nemám sice 180 cm a 50 kilo ale jsem taková normální, snad i hezká:), do nepohody )ale jak už jsem říkala, většina kluků kteří na akcích oslovujou, jsou prostě pro mě zajíčci...Občas se mi líbí nějakej mezi 27-33 lety, ale je mi blbý ho oslovit aby si neřekl "ježiš, ta se vtírá", nebo tak nějak automaticky počítám s tím, že je zadanej a zadanej kluk je prostě pro mě tabu, nikdy bych nikomu neničila vztah. A je mi jasný, že vy chlapi si totéž myslíte o nás, takže do toho taky nejdete a možná tak spousta z nás přicházíme o fajn protějšky...

To bude asi tím, že je nám zhruba stejně a zajímají nás podobná témata:-)
Mimoto, náplavy ze Slezska to vždycky v Praze táhne k sobě! Jsme z dobrého kraje.

cabas...z nudy jsem sem zakotvil a jak to ctu tak vas nechapu.holky kolem 30 jsou nejlepsi kusy jen si jednou zacas vyjit do baru a s nekym zaflirtovat a pokud jste jste k tomu pekne tak mi verte ze se nekdo najde jenom si fakt udelejte mensi vylet do metropole mesta a verte si :-)

Tak to je teda vyzva, Kus> to by stalo za pokus.... Az se budu citit bezprizorne a v depresi, tak po tobe skocim, :-) jsem rada, ze ty zdravy zaklady fora se spolu najdou vsude...:-)))