nutkavá neuróza, obsese, OCD

Hmmm, tak to já teda Rachel neznám. Já jsem totiž tou změnou způsobu myšlení začala být na určitý věci docela flegmatická, to mi strašně pomohlo... a tak jsem spoustu pocitů "neřešila". Tak jsem to nějak přešla a teď mi to přijde spíš jen jako zlej sen, ale naštěstí na to ani nemyslím. Na diskuze se ale dívám, protože mám pořád pocit, že bych tu zkušenost měla využít a snažit se druhým pomoct. Dokonce se za vás modlím, ať taky přijdete na to, jak zatočit s tou potvorou pekelnou ;o))). Já jsem taky spíš pesimista, ale když jsem začala spoustu věcí ignorovat, tak jsem se cítila o moc líp.Pesimistickej flegmoš je prostě lepší než jen pesimista :o). Stojí za to se snažit naučit co nejmíň věcí "řešit" a radši žít a všímat si příjemnějších věcí :o). Ale zase se to lehce řekne a hůř udělá. Jsou věci, který taky řeším a řeším a nemůžu si pomoct. V porodnici se mi stal nepříjemný zážitek, že se malé dostala do očí voda, ve které byl rozpuštěný hypermangan (léčivá koupel kvůli vyrážkám). Pak jsme je sice vypláchli, ale od té doby den co den myslím na to, jestli jí to nepoškodilo očička. Mívám z toho úzkosti a nemůžu se toho zbavit, ikdyž by měl být princip stejný jako u OCD. Stejně to řeším, možná je to silnější právě proto, že jde o mýho milovanýho mazlíčka a ještě dlouho se nejspíš nedozvím, jestli jí to ublížilo :o(.

miky, ja si myslela, že už je všechno ok. To většinou lidé přestanou psát:( Už je to všechno lepší? V tomhle Ti s empatití nmůžu pomoct, aler vím, jaký je cítit se hodně sama. Zhoršila se i ocd? já mám teď hrozně zvláštní období. Už druhý týden. vůbec tomu nerozumím. Napřed jsem se hodně zakousla do překonání jedné obsese a to jsem na sebe opravdu hodně pišná. zvládla jsem to!Ale teď to najednou nechodí. Jsem v takovém divném napětí. Není to důvod k úlevě, to cítím, jakobych to měla v podvědomí. Znáte to někdo? Bojím se kdy to přijde. Možná jsem jenom velký pesimista, nebo zabraly konečně léky?

www.zdravie.vesele.info

ahojte ldičky
nějakou dobu jsem nepsal,protože jsem měl ted složitější období...Rozešla se se mnou přítelkyně a dost mě to mrzelo,porad me to jeste trochu trapi.Dneska to už jsou dva týdny.
Leni moc gratuluju,děti jsou jedna z nejkrásnějších věcí na tomto světě,mám radost že je všechno jak má být...
Rachel:jak se daří bojovat?jak zvládáš školu?
moc rád si zase přečtu vaše příspěvky
mějte se všichni krásně

To mě moc těší, jestli vám to tak pomáhá ;o). Jak se mi postupně ulevovalo, tak jsem cítila potřebu pomáhat v tom ostatním, co taky tak hrozně trpí touhle odpornou poruchou. Ta snaha vylíčit všechny ty pocity, co mě provázely v boji, totiž pomáhala i mě samotné... Teď po porodu to navíc vypadá ještě líp, mívám totiž takové záplavy štěstíčka, že je to ten nejlepší lék ;o))).

Leni, to je úžasné!:) Nevím, jak Ti to říct, ale jsi pro mě, ale nejspíš i pro ostatní, velká jiskra naděje! Totiž znamenáš pro mě to, že mám sílu se toho zbavit a mít to, čemu mě ocd brání a nutí mě se vyhnout. že pořád musím usilovat o svoje sny! Možná to zní všechno trochu pateticky, ale tak se teď opravdu cítím. Jak se jmenuje? Ať se vám oběma moc daří!

Ahojte, tak mám mimčo na světě :o). Narodila se mi holčička a zatím je moooc hodná. Já se zatím držím, cítím se fajn, na ty vtíravý myšlenky nemám tak nějak čas ;o))). Tak papa

Ahojte. Rachel, ze začátku to byla pro mě spíš taková nucená sranda, něco, jako když se uměle usmíváš při focení ;o). Zkrátka jsem si při každé obs.myšlence v duchu (když jsem byla sama, tak klidně nahlas ;o) říkala (dalo by se říct, že i tu myšlenku tím tak nějak přerušovala, přeřvávala...) např. "to už jsi zase ty, potvoro jedna?"...a představovala si OCD jako nějaký směšný bacil (klidně animovaný z pohádky ;o) nebo otravnou muchu, co mě zrovna obtěžuje...Zdá se to jako pitominky, ale začalo to opravdu fungovat, protože jsem zabránila příchodu úzkosti a když jsem se díky tomu přestávala těch myšlenek děsit, tak už ustupovaly a slábly sami. Nebo jsem si třeba někdy vybavila Eddieho Murphyho, jak hrál ve filmu Zamilovaný profesor a chtěl zhubnout..., představovala jsem si, jak tam cvičí, funí a opakuje u toho "Já na to mám, já na to mám..." ;o). No, řeknu ti, že se mi kolikrát podařilo zlehčit tu odpornou myšlenku takovýma blbinama, že se mi pak ten boj zdál mnohem lehčí a díky tomu jsem cítila, že "já na to opravdu mám ;o)". Ale to jen tak pro inspiraci. Každýmu se nemusí zdát směšná zrovna představa, že je ta obs.myšlenka "jen nějaký vtíravý trapný bacil třeba s vyvalenýma očiskama, chlupatýma nohama..., kterej vypadá třeba jako ty potvůrky z pohádky Příšerky s.r.o.". Zkus si najít něco vtipnýho nebo cokoliv, co tě dokáže odreagovat od vážnosti těch myšlenek..., pak už to nebude jen o přemáhání, ale půjde to skoro samo, uvidíš ;o))). Tak všem hodně štěstí a dejte vědět, jak pokračujete :o).

miky, jsem hrozně ráda, že jsem mohla být u toho Tvého odhodlání a toho, jak se pomalu z toho vyhrabáváš:)
Psali jste tady s Lenčou, že vám pomáhá dělat si z ocd legraci... Co si říkáte? Mě v tu chvíli skutečně nic nenapadá a nedovedu to vzít na lehkou váhu, třeba by mi nějaká inspirace pomohla:) Ono je totiž nutno říct, že já nedokážu ani ostatní "problémy" ve svém životě brát na lehkou váhu a s humorem, přesně, jako psala Lenka, nejlepší je to snažit se být co nejvíc flegmatičtí. Nad vším moc hloubáma život i utíká:(
Miky, to máš je ještě spoustu času, to je skvělé, protože se budeš moct rozhodovat v klidu...

Jitko, moc tomu nnerozumím, ale můžeš se ohledně terapie informovat u svého psychiatra. Já jsem zjistila, že mi pojišťovna VZP hradí tři návštěvy z a rok:( Zbytek je třeba si platit. Takže já to beru tak, že je vpodstatě jedno jestli už chodím k soukromníkovi, protože, co jsou v každotýdenní terapii tři návštěvy za rok? Já platím 500 za hodinu v Praze, řekla bych, že je to takový standart. Jinak nevím, jestli ti to píšu určitě správně, tak se informuj.

Pěkný víkend!

ahoj všichni
Rachel já chodím teprve do druháku,jsem ještě proti vám všem mladíček...
jsem ted docela spokojený,tělesné potíže jsou mnohokrát lepší,ikdyž to stále není tak jak bych chtěl odžít zbytek života,obsese jsou stále mín a mín časté a tak nák se jima mín zabývám,zkrátka se už mozek učí tyto myšlenky vyhodnocovat správně a cítím že se ztoho pomalu začínám dostávat...To samé přeju i vám všem ostatním,zasloužíte si to,jste normální lidi...good luck

Čtu si tady ty příspěvky a Lenča je fakt dobrá, škoda, že takových lidí není více, kdyby tak uměli přemejšlet jako ona a ne se v tom beznadějně plácat...spousta lidí se s tím k doktorovi neodváží, mají třebas pocit, že jim to nemůže pomoci. Nejhorší je, když tě do toho někdo nutí at' si zajdeš k doktorovi, ségru pořád takhle popichuje její manžel, což myslim není nejlepší, ale chápu ho, dost ho to taky omezuje v určitejch věcech. Důležitý je mít spřízněnou duši a občas si vo tom pokecat a nedělat z toho horor. Jak řekla Lenča-flegmošům zdar!

Ještě se chci zeptat, kolik hodin terapie mohu mít zdarma, jak tady píše anonym - jen jednou týdně? Moje diagnoza je obsedantně-kompulzivní porucha, generalizovná úzkostná porucha. Děkuji

Dobrý den, je tady prosím někdo, kdo se naprosto vyléčil z ocd nebo neznáte někoho osobně, ráda bych popovídala. Vystřídala jsem pět lékařů, tři z toho KBT, ale je to skoro pořád stejné. OCD mi zničila život, přišla jsem o muže, práci. Poraďte, prosím, co dělat abych se cítila dobře, když na oblíbený koníček cestování nejsou peníze. Mám magické obsese, trochu i náboženské. Trpím jimi mnoho let. Děkuji a pěkný den

Ještě bych ráda napsala jednu důležitou věc. Tady na doktroce.cz je např. diskuze o ztrátě smyslu života. I když to zní jako fráze a až moc jednoduše, tak je fakt velkou životní pravdou, že je lepší se touto myšlenkou vůbec nezabývat - člověk to stejně nerozlouskne a kromě ztráty času si tím přivodí akorát tak šílený deprese (což taky znám z vlastní zkušenosti..., např. jako věřící jsem se taky často plácala i v otázkách víry a bylo mi čím dál hůř...). Myslím, že s OCD to je podobný - je nejlepší to tolik v sobě NEŘEŠIT, to ty vtíravý myšlenky nejvíc oslabuje. Já jsem si sice na jakéhosi flegmoše ze začátku tak nějak nuceně spíš jen hrála, ale nakonec jsem se častokrát přistihla, jak dokážu už nad hodně věcmi mávnout rukou a cítím, že jsem proto poslední dobou šťastnější. Příkladem je mi i můj manžel (jen připomínám, že ten ví o mém OCD jen hóóódně zběžně ;o), který říká u spousty věcí "No a co, to není můj problém" apod., až mi je to často protivný, jak na všechno může tak slušně řečeno "kašlat"...On je ale obrovský pohodář a je mi jasný, že je to i právě kvůli tomu, že tolik všechno neřeší. Přitom je to chytrý člověk a je taky citlivý jako já, ....ale díky svýmu způsobu myšlení a životnímu postoji je z těch šťastných lidí, co nikdy nepoznali ani malou depku - bohužel proto mě vlastně v ničem, co se týká psychiky - nechápe... Tak teda moc a moc doporučuju, abyste se snažili tou hnusnou úzkostlivou poruchou pokud možno co nejmíň zabývat, radši začít vždycky něco dělat apod., když to na vás přijde... a pak budete mít velkou pravděpodobnost, že se z toho dostanete. Samozřejmě pokud je to spojeno s nedostatkem nějaké té chemické látečky v těle, tak tím nemám namysli, že by to mělo jít tak jednoduše samo bez léků..., ale prostě flegmošům zdar! ;o)

Moc díky, to mě zahřálo u srdíčka a povzbudilo ;o)

Chci vzkázat Lenče, že před ní smekám, jsi fakt silná a moc ti držím palce. Mám přítelkyni, co má OCD a teprve se s tím vlastně seznamuju. Každopádně vím, že je to fakt hodně o myšlení a pochopení sama sebe. Všem přeju hodně štěstí, nenechte se chytit a bojujte, jde to!

Nevyléčitelné určitě ne, já jsem z toho skoro venku a to dokonce bez léků a bez doktora.A to jsem měla vtíravé myšlenky ublížit vlastní dceři - naprostá hrůza! Raději bych to mytí a kontrolování, ikdyž to nechci samozřejmě nijak zlehčovat... Léky jsou jen taková berlička, ale podle mě potřebuješ hlavně ZMĚNIT ZPŮSOB MYŠLENÍ. Moc jsi se upla na to, co tě štve. Je toho sice hodně, máš právo být z toho zoufalá, ale nesmíš se zabývat jen a jen tím - to je největší chyba, která ti brání v tom, být někdy šťastná. Život nabízí radosti i bez peněz, bez krásy. Dokážu si představit, že jsi nejspíš jen doma a tak se v tom pěkně utápíš, plácáš a neznáš nic jinýho... Napadá mě, že kdyby sis našla nějakou, jakoukoliv činnost, tak na to nebudeš neustále myslet a postupně tu sílu k boji získáš. Nevím, co ti všechno tvůj zdravotní stav dovolí, ale už tady někde psal kluk, který se vyléčil tím, že začal pomáhat druhým, tuším jako dobrovolník, nevím už přesně jestli v domově důchodců nebo nemocným lidem...., ale věřím, že pocit "být užitečný" dokáže dělat divy. Třeba jen maličkosti - chodit jim tam číst knížky apod....Nebo myslíš, že jsi tady na světě jen proto, aby ses mohla utrápit a sama to skončit?
Podle mě tě ale stejně asi neléčili správně, když říkáš, že se s tebou v blázici o obsesích vůbec nebavili. To bych si nenechala líbit. Nebo ty chceš celý život vzdát jen proto, že jsi měla smůlu na doktory? A problém s muži a s kamarády máš podle mě ne kvůli svému vzhledu a nemoci, ale kvůli tvé psychice. Takže když se podaří zlepšit psychický problémy - a to prostě možný je a hotovo - tak se pak zlepší i tyhle problémy ;o).

protože už jsem invalidní skoro deset let a protože mám hypertenzi, žlučník venku ze stresu a mnoho dalších rozházených hodnot podle krevních testů. s obsesema a sociální fobií jsem od dob tohohle zlýho doktora vystřídala více než deset lékařů, dojíždět daleko nemohu, nemám peníze, na pl jsem byla osmkrát, léků jsem jedla více než dvacet, ale obsese jsou pořád stejný. sociální fobie se zhoršila. po lékách jsem tlustá, nemám menzes, mám akné, prostě ošklivka. je mi třicet let, vysoká škola dotažená jen do druháku to bylo k ničemu. nemám ani jednoho kamaráda, muže jsem naposledy měla intimně na vysoký. ráno vstanu a musím dělat rituály. lékaři říkají, že mohu zdarma chodit jen jednou týdně na terapii, už si prostě neví se mnou rady. příbuzná má anorexii a chodí dvakrtá týdně zdarma. jsem tlustá, hnusná a těžce nemocná a koupím léky, kterýma se otrávím. uvažuju o snědení léků na tlak, všech naráz. obsese mám dvacet let, je to beznadějné. muži nechtějí tlustě a nemocné holky. byla jsem v pl hb, kroměříž, v bohnicích a žádný výsledek. v blázinci se semnou ani o obsesích nebavili. vzdávám boj, jsem na dně. obsese a fobie je konečná, je to nevyléčitelné.

A proč jsi si jistá, že už třeba s těmi obsesemi teď nejde nic dělat? Léčíš se teď někde jinde nebo jsi rezignovala? Je to sice hodně smutné, co píšeš a určitě se neskutečně trápíš, ale nevěřím, že s tím už nepůjde nic udělat, že už je pozdě, prostě konec..., podle toho, co píšeš, už nemáš co ztratit, protože se cítíš být už na dně..., ale třeba já bych na tvým místě klidně střídala psychiatry jako ponožky, dokud bych nenašla nějakého, který by mi opravdu pomohl. Určitě si říkáš, že se mi to lehce říká, ale opravdu se mi zdá hloupost, že už s tím nejde dělat nic! Když pocítíš zlepšení, tak určitě získáš i víc síly na to, aby se zlepšovaly další věci v tvém životě. Připadá mi, že máš z toho všeho opravdu už velkou depresi a ty jdou taky léčit. Kdyby četl tenhle článek psychiatr, kterého bys navštívila, tak věřím tomu, že by ti třeba nabídl nějakou ústavní léčbu a tam bys třeba našla spřízněnou duši, nějakou kamarádku...nebo by ti pomohla už jen ta změna prostředí, jiné léky, jiná terapie, jiný doktor, jiní lidé, kdo ví... Ale proboha bojuj!!!

nejhořší lékař je doležal, sice platí za odborníka na ocd, ale mně zavinil, že kvůli jeho neléčbě jsem nedokončila školu a jsem invalidní, navíc těžce tělesně nemocná - ze stresu, potvrzeno na špičkovém pracovišti interny v Praze. tvrdil, že lžu, jsem líná a že se mi obsese jenom hodí, abych se mohla flákat. v sezeních se zajímal především o sex a jiné blbosti. obsese ze zhoršovaly a nyní s nima nicnejde dělat. kromě toho mám silnou sociální fobii od dětství, k té mi tentýž lékař řekl, že si vymýšlím, abych nemusela chodit mezi lidi.
já jsem tak neštastná a zoufala, pořád mám obsese a nikdy se mi nepovedlo je zmírnit. nedokončená škola, žádné peníze, id sotva stačí na jídlo. každý se ode mě odvrací, protože jsem těžce nemocná a nemám vzdělání ani práci. takhle dopadnou nemocní lidé - nemají ani jednoho kamaráda. všichni muži, když jim řeknu, že jsem v ID a že mám fobii aobsese ode mě utečou. nejraději bych umřela.
nevíte o lécích, aby to bylo jisté? uvažuju o prášcích na tlak, nevím ale kolik, abych si jen ještě víc nepoškodila zdraví a nebyla zachráněná.
H., těžké obsese - kontrolování a mytí, sociální fobie. obsesema trpím od deseti let