Panická porucha

Ahojte všetci, ve?mi často sem zabrúsim, aby som si prečítala nové príspevky, aj keď ja som sa ozvala len raz...Mala som asi štyri roky pokoj a za posledné dni ma to už dva krát znovu chytilo...Som z toho zničená a zúfalaá. Myslela som, že PP mám už pod kontrolou a že som z toho vonku. Cítim strašnú únavu a depresiu. Nič sa mi nechce, len by som spala a bola sama...Neviem, čo to zase spustilo. Nedá sa povedať, že by som mala nejaké mimoriadne zlé obdobie. Je pravda, že pracujem vo vedúcej funkcii a stres prežívam denne. Som nešťastná... Ja viem, asi je to moc zbabelý príspevok a ja viem, že bude lepšie, ale tieto riadky odzrkad?ujú moje momentálne rozpoloženie.Všetkým Vám prajem, aby ste boli veselší ako ja. Určite sa ozvem.

Ahojky, tak počasí se nám zbláznilo.Tyhle změny jsuo bezva....Tak co Libore,jak jsi dopadl u doktora?Jinak co se týče léků a těhotenství,je nejlepší si zavolat na genetiku a tam posoudí jak nebezpečné pro dítě jsou léky,které zrovna berete.Jinak včera jsem se dívala na občasnské judo a byla jsem šokovaná.byl tam případ těhotné,která měla v sedmým měsíci veliké bolesti pod žebry a doktoři si ji předhazovali od jednoho k druhému a pořadné vyšetření ji neudělali,prý je vše v pořádku.Nakonec ji miüseli dělat císařák,jinak ji dítě ohrožovalo na životě.Miminko pak umřelo...Mám to stále v hlavě a štve mě ,jak je člověk bezmocný,pokud se stane chyba ze strany lékařství.Z toho mám úzkost a strach,protože je potřebujem,ale pokud chybí důvěra je to těžký....Myslím si ,že PP je taky proto tak hodně v rozběhu ,protože stoupá nejistota a strach ,dalo by se říct ve všech směrech.Tak se mějte

Dobre dopoledne, jeste k tomu sportu. Me taky doktorka doporucila sport, pro zacatek treba squosh (protoze neni kolektivni), a jeste mi doporucila, ze pokud mam strach z buseni srdce, tak mam nejdriv, treba mesic, delat rano a vecer treba 20 rychlich kliku (netrva to tak dlouho, ale je to fuska:-). Po tehle kratkodobe "fusce", az si na takovohle mrnavou zatez zvyknu, muzu zkusit ten "narocnejsi" sport, treba ten squosh.

Karolíno,Pokud tě to dostane opravdu běž něco dělat.Je to velmi účinné a mohu to sama potvrdit.Já jdu rychle ven a snažím se třeba dělat na zahrádce.Já mívám taky většinou bušení srdce a rychlý tep /120/,začnu žhavit tlakoměr a leduji to.Za chvíli to ale přejde.A navíc mám kamarádku o které jsem nevěděla,že se na tohle a ještě v horším stavu léčila a VYLÉČILA.A tvrdí,že je úplně v pohodě.Není to lehké, ale musíme věřit,že je z toho cesta ven.Všechny zdravím!

Ahoj všichni, byla jsem Liborem požádána, abych případně přispěla svou troškou do mlýna - co se týče mé návštěvy u Dr. Praška. Takže - Dr. Praško mi na rovinu řekl, že jsem líná se s tím porvat. Dost jsem se na něj rozlobila (i když jen ve své hlavě) a říkala jsem si, že při svém náročném povolání a při všech povinnostech, který zvládám, toto poslouchat snad nemám zapotřebí. Na druhou stranu je pravda, že se mě asi snažil vyburcovat k tomu, abych přestala fňukat a litovat se, ale abych opravdu začala cvičit (viz můj předchozí příspěvek). Musím podotknout, že tedy nevím, kde na to vezmu energii, protože chodím domů úplně vyšťavená, pak letím ven se psy a při pomyšlení na to, že mám jít na aerobic, se mi dělá zle. Stejné je to bohužel i v přístupu k sexu - říkám to otevřeně, nemám na to vůbec chuť. Ale to možná znáte .....Také jsem totálně citlivá na počasí, když vidím ve zprávách, že bude stupeň 2, tak se hroutím....Ale na závěr: prý se nejedná o nemoc, ale o nesprávné nastavení, zkrátka jen o špatnou chemickou nerovnováhu v mozku, s čímž se dá pracovat. Sice nevím, jak přesvědčit někoho, komu v klidu vylítne tep na 190/min, aby sí šel zaběhat, ale asi to chce pomaličku zkoušet a když vás to nezabije poprvé.... Tak se všichni držte a bojujme.

Reno, každý život je nějaké story. Tys měla traumat docela dost. Nakonec i Tvůj syn musí bojovat, bere trvale léky atd. Můj syn na podzim pracoval na Svatém Kopečku, nejspíš v tomtéž zařízení. Byli tam děti sluchově postižené a s vadami řeči. Dnes pracuje u mentálně postižených, myslím, že už i tohle změní pohled člověka na svět včetně jeho vztahu k lidem obecně. I proto si myslím, že na tom nejsme tak špatně, dnes už existuje dost dobře propracovaná i klinicky ověřená terapie léčby PP, ale vždycky bude největší zodpovědnost ležet na nás, na naší chuti, vůli i vnitřní síle s tím něco podniknout, nevzdát se, bojovat... Strachu se lze tréninkem zbavit, sluch anebo zrak vám žádný trénink nevrátí a přesto takoví lidé dokáží žít naplno. Nelitujte se, ničemu tím neprospějte a nejméně sobě a nemyslete si, že sklony k sebelítosti nemám. Mám :)

hezke odpoledne vsem,v nekterem z poslednich prispevku jsem cetla, ze si nekdo pripada zbytecny, protoze ma PP.Ja si rozhodne nepripadam zbytecna, mozna jen, jina, ale rozhodne ne zbytecna, spatna nebo nejak negativne. je pravda, jak psala Pajka, ze clovek prehodnoti svuj zebricek hodnot, ja ho alespon prehodnotila.Snazim se sama sebe vazit a pochopit a po ostatnich chci respekt, nemusi me rovnou chapat. Clovek, ktery me nerespektuje, mi za to asi nestoji.Jak se rika, pribuzne si nevybirame, pratele ano:-)

Mirko, uz jsem to tady jednou psala. Jsem z rodiny velmi težce tělesně postižených rodičů, tatínek zemřel když měl 48 let na infakt. Jsem jedináček, ale v žádném případě ne rozmazlený, já jsem dělala našim nohy, které oni neměli.Manžela mám velice hodného. Po relativně klidném období se nám narodilo druhé dítě - syn, který dostal při epidemii chřipku a ohluchl ve dvou letech. Velice těžce jsem se z toho dostávala.Řešili jsme problém, jestli se stěhovat z našeho krásného kraje, nebo jít do Olomouce, kde ho zavřeme do paneláku atd... Zůstala jsem od jeho tří let "bez dítěte" Vozili jsme ho v pondělí 100 km do školky a v pátek nazpět. Celý můj plat šel na benzín, protože příspěvky vystačí na jeden měsíc. Všechno jsme přečkali, rodina se semkla, naučili jsme se s tím žít, máme s manželem dost náročné povolání (on vzlášť) a každý problém jsem mu pomáhala vyřešit ( na mě nezbylo sil a já si nestěžovala, však to vy asi znáte). Ale zase byl relativně klid a v tom syn onemocněl. Je to dva roky, léčí se, žádné zachvaty zatím neměl, jsme pořád ve střehu, bojím se říct, je to dobré.Ale chci říct, že to asi byla poslední kapka, opravdu jsem jela na doraz a smířit se s tím, že má další omezení v životě, bylo velmi těžké. Po půl roce jeho nemoci jem měla stejné stavy, jako vy, dokonce jsem si koupila měřič tlaku, aby mi manžel věřil, že mi něco je. Byla jsem snad na všech vyšetřeních, co existují, pořád jsem si sahala na krk a počítala si tep - určitě to ovládáte taky, tak aby to nikdo nepoznal,šíleně mě bolelo u srdce, brněly mi ruce, měla jsem třes, cítila jsem okamžitě, že mám tlak 140/95 (to je na mě moc)atd. A šlo to pořád z kopce. Nejhůř bylo,když odešla dcera na vysokou školu - zase relativní klid, přišla jsem z práce a klid. No a ten klid vyvolával špatné myšlenky. Nejlépe je se zaměstnat. Začala jsem jezdit na horském kole (dříve to bylo normální, jsme dost sportovní rodina, ale při představě, že malý dostane záchvat a narazí do stromu jsem skoro ty dva roky na kolo nesedla - další důvod a živná půda pro ataky). Beru rok a půl AD a po třech měsících braní jsem se uklidnila a jsme schopná bojovat dál. Jde to opravdu pomalu, ale žiju normálně, v práci nikdo ani netuší, že mi něco je. Asi jsem se rozepsala. Doufám, že ti to Mirko stačí a pomůže.Mě je 42 let.Čauky! Rena

Aleno, v tom léčba a uzdravení spočívá: vzít svůj stav na vědomí. Budeš jiná, ale proč rovnou horší? Budeš si víc vážit chvil, kdy se budeš cítit zdravá, změní se Ti žebříček hodnot a životní styl, není to důvod ke smutku. Na světě žije spousta lidí, kteří mají nevyléčitelné, nemyslím smrtelné, nemoci, doživotní postižení, kterým musí něco obětovat: píchat si injekce, brát léky, rehabilitovat... a přesto žijí šťastně, vesele a naplno... je to jenom v Tvém postoji a přístupu a ten máš ve své moci jen a jen Ty! :) Neber si z těch příspěvků jenom to horší, najdeš v nich potom obrovský potenciál síly a naděje, píše sem i spousta uzdravených...Reno, ten pocit nemám, ono to tak je. Dokonce podle statistik je PP nemoc, která se nejčastěji poprvé projevuje v rozmezí od puberty do 30 let. Taky z literatury vím, že má na EEG podobný obraz jako epilepsie včetně epileptických ložisek v mozku, zejména, tuším, v temporálním laloku (má Tvůj syn stoprocentně správnou diagnózu? k PP je dědičná dispozice...). Já sama jsem měla před 30 lety nález - malé epileptické ložisko v temporálním laloku, ale diagnózu mi nepotvrdili ani nevyvrátili a já už jsem pak žádná vyšetření ani nechtěla podstoupit...Dnes se tu všichni bavíme na téma PP, ale v medicíně je klasifikována jako diagnóza teprve cca 20 let. Sama o ní vím teprve asi 5-6 let, když jsem si o ní náhodou přečetla a poznala se v ní. Do té doby jsem byla neurastenička, což byla psychická porucha a přístup Tvé maminky nebyl zase tak tvrdý a o nezájmu, prostě tehdy žádnou terapii propracovanou neměla a nakonec, kolik lidí z populace je o ní informováno, pokud se s ní nesetká...?T2: spousta lidí už rodiče nemá...tak to bylo myšleno. Já bych vědomě na vyvolání ataky nepřistoupila, je to pro mě tak děsivá představa, že až to přijde, tak to řeším, ale uměle ne, přestože vím, že je tento přístup součástí terapie! Je potřeba, aby na to přistoupila a absolvovala s doprovodem někoho, komu důvěřuje a chce ho u toho mít a navíc si nejsem jistá, že i tak lze garantovat úspěch an ne prohloubení úzkosti (podle toho o jaký traumatický zážitek šlo...). Připodobnila bych k výuce plavání: Tím, že někoho bez varování hodíš do vody, aby plaval, mu můžeš způsobit dlouhodobou silnou averzi a nikoliv to, že začne plácat rukama, nohama, tedy plavat a usmívat se tomu, jak je to fantastický pocit. Každý jsme jiný, na každého zabere něco jiného, měla by být připravena a aspoň trochu souhlasit.

Pre RENURena vo svojom príspevku si písala o tom, že si sa zrútila po správe že tvoj syn ma epi. Chcem sa Ťa opýtať, či si PP mala aj pred tým, alebo bolo toto ten spúšťací moment. Lebo moje problémi sa začali po narodení mojej dcérky, ktorá mala slabú mozgovú obrnu , zlyhávala jej pečeň ... a ešte mi umierala práve v tom čase moja milovaná mama na rakovinu. Bolo to ve?mi ťažké obdobie a mala som pocit, že som na to sama, manžel bol ve?mi pracovne vyťažený a tak to všetko bolo na mne, potom som dostala alergickú nádchu, dvanástorníkový vred a keď to všetko začalo ustupovať, začala som odpadávať-mať závraty, búšenie srdca, tras, strach, potenie, trvá to už roky a som s toho úplne hotová i keď sa snažím a chodím do práce, ale akosi som stratila zmysel pre humor, ktorý mi bol predtým vlastný, niesom ani tak spoločenská a myslým, že sa uzatváram, lebo ma nebavia veci, ktoré bavia moje rovesníčky / mám 39 rokov a dcéra 15 /. najradčej som doma so psom, viem ,že to nieje práve najlepšie byť zavretá doma, ale mňa nebavý chodiť po meste , či obchodoch.Ak budeš mať Reni chuť tak mi odpíš - ahojte. mirka

ahojte všetci!Už som sa dlhši čas neozvala, ale teraz som si dočítala vaše príspevky, musím povedať, že je tu cekom rušno čo je na jednej strane dobre, lebo sa každý vykecá o čom chce.Chcela by som sa zapojiť do diskusie či to povedať v práci a či nie, môj názor je , poia? to len trocha ide, tak to nehovoriť, lebo ja som takto prišla o prácu, teraz som už 3 a 1/2 mes. v novej práci a zatia? to tajím, i keď občas mám pocit , že musím utiecť. Čo sa týka tej záťaži - behu- aby frekvencia srdca bola 140/min je to asi dobrý nápad, ale môj tep je pernamentne okolo 110 i v relatývnom k?ude:-)) no ak sa dá u mňa o klude hovoriť, som v pernanmentnom strese a strach , že odpadnem, beriem už 2a1/2 týždňa Seroxat, myslím že je to o maličký kúsok lepšie, ale ešte si netrúfam povedať, že to bude takto pokračovať, je pravda, že nežiadúce účinky sa prejavili aj u mňa- pocit na vracanie, potenie, tras, nechuť k jedlu, ale už to je lepšie , tak uvidím ako to bude ďalej. Dnes mi síce je všeliak, ale snáť to zvládnem.Zatia? sa majte všetci ve?mi pekne.Ahojko!!Mirka

Pro Pajku:No zase až tak mladý nejsem. Souhlasim s Tebou že by rodiče měli dělat to co píšeš. Ale co s tím když dělají jen část ?A otázka pro všechny. Představte si že víte že máte y něčeho strach.Nechcete to.A okolí řekne že teda Vás tím nebude stresovat.aLe dojde mu, že to nakonec musíte podstoupit i kdyby jste měli prožít ten tu nejhorší ataku.Protože jinak je to čekání na nic. Jak na to člověka připravit? A má cenu ho na to vůbec připravit nebo ho prostě vystavit teď hned aniž o tom může byť jen chvilku přemýšlet? Vím, že je to asi individulání,ale to rozeberte na Vašich případech.Dík s přáním hezkého dne.

Pořád jsme na nějaké startovací čáře.Ničeho se neboj a jdi kupředu.Dostal jsem PP po těžkém fyzickém stresu(chřipce)a od počtu tři záchvaty denně se to redukovalo na dnešních občas někdy?? A s tím se už dá žít.Přesvědčil jsem sám sebe že si se mnou zahráva můj mozek.Vypustil jsem televizi ve většině jejich podob až na komedie a soutěže protože Jurský park mé podvědomí bralo tak vážně že jsem ve snu bojoval s tyranosaurem rex.Hodně stěsti.Johanz

Čauky v deštivém ránu,chci vám napsat, že dovolené byly pro mě v tom hrozném stavu to nejlepší, na co jsem se ještě docela těšila. Jezdíme do zahraničí a hodně daleko autem, střídáme se s manželem v řízení a všechny trasy a zastávky plánuji já. To je pro mne období krásné a většinou se to obešlo bez atak. Vždy jsme se zastavili i s dětmi na tři dny na trase na horách, přespali ve stanech a pak pokračovali dál na jih - jezdíme až k Sicílii. Má to na mě blahodárný účinek - asi jsem dost zaměstnaná a nepamatuji, že bych se kdy na dovolené cítila zle. Ale jednou mě manžel donutil letět bez dětí na Kanáry (chtěl mě z toho dostat, úplně jsem se zhroutila, když náš 12 -letý syn dostal epilepsii). Bylo to strašné - pro mě velice pasívní dovolená. Už nechci více... Jedna ataka za druhou. Když tak přemýšlím o dvou našich dovolených na začátku 90 let do Španělska, celou noc jsem hlídala řidiče, aby neusl všichni byli klidní a já panikařila,tzn. asi se nemoc začala projevovat. Hrozně jsem trpěla. Mám zafiksováno, že pokud jedu autem, za svůj život jsem odpovědná já, ale nenechám se nikým zabít, i když je do relativní, ale v tom mozku se mi tohle honí.K domácím úkolům - dělám je taky, ale poprvé mi to dal psychiatr, aby zjistil, jak na tom jsem, no a já teď pokračuji sama. Není to pravidelné, ale když chci vědět, jak často beru neurol, po které situaci mám problém, zapíšu si, na co si vzpomenu a pak to řeším s psychologem. Dost mi to pomáhá. Je fakt, že se dostávám do svého dětství a úplně žasnu a mám pocit, že to mám snad od narození.Ale cítím se lepší, už to umím pojmenovat a opravdu jak říká Pajka, naučíme se s tím žít. Akorát Pajko, nemáš pocit, že se množí stále mladší a mladší. Asi jsme neměli dříve tolik informací a rodiče ani nenapadlo, že by nám něco mělo být a proto honem k lékaři (v mládí jsem si strachu užila až - až). Ještě se někdo ptal, co na to rodina. Já to mamince řekla, až už jsem byla relativně v pohodě, ale dodnes to nepochopila, je to velmi silná osobnost, která má své veliké problémy, a když jsem jí to řekla tak mi odpověděla - to si tak nezabírej , nesmíš tomu podléhat, jsi ještě mladá .. takže tak, jak se to nemá. Nepochopila, že se musím léčit. Nic jí nevyčítám, ale už se nesnažím ji zatěžovat, nebo vysvětlovat. Pro mne je důležité, že mě chápe manžel a dcera - hlavně , že se to lepší.Mějte se hezky.Rena

Ahoj všichni!Když jsem poprvé objevila tuhle diskuzi, potěšila jsem se (i když nikomu tuhle nemoc nepřeju), že nejsem sama. Ale pak když jsem se začetla do vašich příspěvku, velice jsem zesmutněla. Zjistila jsem, že jsem se zbytečně utěšovala, že to, co prožívám, se nějak spraví, zmizí a zas bude dobře. Teď už díky vám vím, že to nikdy nebude jako předtím a to ve mně navozuje beznaděj. Taky mi dlouho trvalo, než jsem se rozhodla, že se zapojím. Spíš jsem byla pozorovatelem zvenčí.Já jsem diagnostikovaná PP jenom pár týdnů, ale tím, že jsem si o PP našla spoustu informací (i díky vám - moc, moc děkuji), jsem pochopila, že se v tom plácam s lepšími a horšími údobími už pár let. A je mi hrozně líto, že jsem všechny tyhle informace neměla už na začátku. Vůbec jsem se nemusela dostat tak hluboko a snad bych se mohla dnes k vám přidat jako ten, co to už má úspěšně za sebou. Teď vlastně stojím na startovací čáře a bojím se, že ta cesta bde až moc dlouhá. Asi jsem tu naplácala pořádné nesmysly, ale co, vy jste snad ti správní, co to mohou pochopit...alena

Ajko, napsalas toho málo, vůbec z toho nevyplývá v jakém časovém horizontu se pohybují Tvé obtíže. Na mě taky působí změny počasí i úplněk, obojího si tento týden užíváme... U nás v práci na tom dnes byli všichni špatně a to nemají žádnou PP.Každý člověk má svá lepší a horší období, dny, kdy je unavený, nervózní, smutný a jiné, kdy je plný elánu, euforie a optimismu. Lidí s psychickými problémy přibývá, ale řešení existuje... U téhle diagnózy i velikánská naděje na úplné uzdravení :) takže stejný závěr: bojovat! :)

Mila Pajko a vsichni ostatní,děkuji Pajce,která jediná mi odepsala.Jojo bojovat bojovat....ono se musí to je svatá pravda,ale nemáte někdy pocit,že už to nemá cenu.......Jsou to samozřejmě chvilkové myšlenky,ale někdy mne i toto napadne,ale ne často....Pro Baru...S tím počasím jak popisuješ jsem na tom stejně. Jakmile je takhle počasí proměnlivé jsem i dosti proměnlivá já.Jsem i dosti sensitivní na změnu tlaku a na úplněk.Už nevím přesně kdo zde řešil otázku jestli jet k moři,myslím,že Grimi.Já,když jsem s tímto problémkem měla jet na dovču,bála jsem se tak trochu na tom letisku,nožky mi tak nějak "houbovatěli". I v letadle to bylo takové nepříjemné,ale pak to byla pohádka. Nové prostředí mě většinou tak trochu znejistí a někdy i mám tu paniku,ale jakmile si zvyknu je to lepší.A moře a slunce je opravdu to ono co my potřebujeme.Klid a žádný stres....to je nejlepší.pa

Vážená paní doktorko. Mívám záchvaty při kterých nic nebolí,jen ztrácím vědomí.Všechny výsledky jsou neg. konečný závěr je,že jsou to panické ataky. Pokaždé mi dají injekci po které záchvat přejde a nejsem prý ani pro psych. Co s tím? Děkuji V.Sabová

Pořád to bude asi nižsí než tep skokana na lyžích ty prý mají v tu chvíli tep kolem 200 min :-)Libor

Libore, co se divíš, žes byl paralyzovaný, když měls jenom 120. Přečti si to znovu: 140/min!!! máš mít podle Dr.Praška a pak budeš o.k.:)P.S. Díky, ale jsem na počítači, na kterým to neotevřu... až zítra a zase si na Tebe vzpomenu, tak se drž! :)))