Panická porucha

Ahoj všichni!Když jsem poprvé objevila tuhle diskuzi, potěšila jsem se (i když nikomu tuhle nemoc nepřeju), že nejsem sama. Ale pak když jsem se začetla do vašich příspěvku, velice jsem zesmutněla. Zjistila jsem, že jsem se zbytečně utěšovala, že to, co prožívám, se nějak spraví, zmizí a zas bude dobře. Teď už díky vám vím, že to nikdy nebude jako předtím a to ve mně navozuje beznaděj. Taky mi dlouho trvalo, než jsem se rozhodla, že se zapojím. Spíš jsem byla pozorovatelem zvenčí.Já jsem diagnostikovaná PP jenom pár týdnů, ale tím, že jsem si o PP našla spoustu informací (i díky vám - moc, moc děkuji), jsem pochopila, že se v tom plácam s lepšími a horšími údobími už pár let. A je mi hrozně líto, že jsem všechny tyhle informace neměla už na začátku. Vůbec jsem se nemusela dostat tak hluboko a snad bych se mohla dnes k vám přidat jako ten, co to už má úspěšně za sebou. Teď vlastně stojím na startovací čáře a bojím se, že ta cesta bde až moc dlouhá. Asi jsem tu naplácala pořádné nesmysly, ale co, vy jste snad ti správní, co to mohou pochopit...alena

Ajko, napsalas toho málo, vůbec z toho nevyplývá v jakém časovém horizontu se pohybují Tvé obtíže. Na mě taky působí změny počasí i úplněk, obojího si tento týden užíváme... U nás v práci na tom dnes byli všichni špatně a to nemají žádnou PP.Každý člověk má svá lepší a horší období, dny, kdy je unavený, nervózní, smutný a jiné, kdy je plný elánu, euforie a optimismu. Lidí s psychickými problémy přibývá, ale řešení existuje... U téhle diagnózy i velikánská naděje na úplné uzdravení :) takže stejný závěr: bojovat! :)

Mila Pajko a vsichni ostatní,děkuji Pajce,která jediná mi odepsala.Jojo bojovat bojovat....ono se musí to je svatá pravda,ale nemáte někdy pocit,že už to nemá cenu.......Jsou to samozřejmě chvilkové myšlenky,ale někdy mne i toto napadne,ale ne často....Pro Baru...S tím počasím jak popisuješ jsem na tom stejně. Jakmile je takhle počasí proměnlivé jsem i dosti proměnlivá já.Jsem i dosti sensitivní na změnu tlaku a na úplněk.Už nevím přesně kdo zde řešil otázku jestli jet k moři,myslím,že Grimi.Já,když jsem s tímto problémkem měla jet na dovču,bála jsem se tak trochu na tom letisku,nožky mi tak nějak "houbovatěli". I v letadle to bylo takové nepříjemné,ale pak to byla pohádka. Nové prostředí mě většinou tak trochu znejistí a někdy i mám tu paniku,ale jakmile si zvyknu je to lepší.A moře a slunce je opravdu to ono co my potřebujeme.Klid a žádný stres....to je nejlepší.pa

Vážená paní doktorko. Mívám záchvaty při kterých nic nebolí,jen ztrácím vědomí.Všechny výsledky jsou neg. konečný závěr je,že jsou to panické ataky. Pokaždé mi dají injekci po které záchvat přejde a nejsem prý ani pro psych. Co s tím? Děkuji V.Sabová

Pořád to bude asi nižsí než tep skokana na lyžích ty prý mají v tu chvíli tep kolem 200 min :-)Libor

Libore, co se divíš, žes byl paralyzovaný, když měls jenom 120. Přečti si to znovu: 140/min!!! máš mít podle Dr.Praška a pak budeš o.k.:)P.S. Díky, ale jsem na počítači, na kterým to neotevřu... až zítra a zase si na Tebe vzpomenu, tak se drž! :)))

Teda Karolíno docela dobrý nápad,ovšem jak se přesvědčit při bušení že mám začít cvičit ? To se mi ještě nepodařilo,Při 120 jsem byl jak paralizovaný.Jak říká Pajka má to logiku!Za zkoušku to ale stojí!!Bylo by fajn,kdyby jsi se s námi občas podělila o radách od Mudr. Praška díky LiborPs Pajko zase máš něco ve schránce :-)

Souhlasím s Karolínou, respektive s Dr.Praškem. Má to logiku i vzhledem k nabuzenosti na akci "boj-útěk". Už tady o tom kdysi psala i jeho bývalá pacientka Andrea1.Vybitý organismus už ani na záchvaty nemá sílu. Já rotopedím často a svědčí mi to. Taky úklid, vlastně každá domácí aktivita, jen mám vždycky problém kamkoliv vyjít, ale nakonec jdu :) A nezapomínejte na milování, to je endorfinů!!! :)

ahoj, ráda bych se s Vámi podělila o mojí včerejší návštěvu u Dr. Praška (jeho jméno zde také již několikrát padlo jakožto jednoho z nejlepších odborníků na PP a na úzkostné stavy). Takže: Dr. Praškem mi bylo porazeno, abych každý den v průběhu cca 1 hodiny usilovně cvičila (aerobic, rotoped, běh) nebo něco, co vám vyburcuje tep na 140/min. Vzpomněla jsem si na všechny, kteří mají hrůzu udělat rychlejší pohyb z toho, že se jim rozbuší srdce, zkolabují apod.... Že je potřeba toto vydržet alespoň 3 měsíce, než pocítím nějaký výsledek - tzn. údajně by se měla srovnat chemická nerovnováha v mozku, vyplaví se adrenalin, kvůli kterému jsem mimojiné vzteklá atd. Nevím, možná stojí za to to zkusit, je to lepší než nedělat nic a cpát se lékama. (i když i já je pořád beru). Třeba to také jako nápad někomu pomůže, myslím tím někomu, kdo už se necítí tak hrozně na umření, ale "jen" ho obtěžují nepříjemné pocity. Ráda bych požádala někoho, kdo má s tímto podobné zkušenosti,aby se s námi o tomto podělil.

Grimi,kdyz Te zajima to psani denicku, ja si pisu denik pravidelne kazdy den od svych 16 let. Uz jsou to docela sebrane spisy:-) To psani ale vubec nesouvisi s PP a stalo se to soucasti me dusevni hygieny. K tem svym zapiskum se casto vracim, ale neni to vetsinou prijemne cteni. Dokonce si pri tom dokazu vyvolat i pocity z minula.Naprosto nejujetejsi zapisky mam z doby asi rok pred tim, nez u me propukla PP. Z toho je dobre videt, ze evidentne neco nebylo v poradku a ze jsem se v tom pekne placala (hlavne ve vztahu). Tak k temhle zapiskum se vracim nerada a mam z nich husi kuzi.Jinak me terapeutka domaci ukoly nedava, ale obcas si je zadavam sama. Kdyz natukneme neco z pro me prekvapiveho uhlu pohledu, tak se pak snazim o tom popremyslet.

Ahoj lidi, píši sem po dlouhé době, ale přeci. Chci Vám všem dát naději. Já jsem totiž téměř vyléčená a to jsem se bála jít i ven z domu. Nyní normálně chodím do práce, řídím auto, no prostě vedu normální život. Moje nemoc vznikla pravděpodobně z dlouhodobých neřešitelných, ale i neřešených starostí. Hlavně ze špatných vztahů. Napíši Vám svůj recept: Chození na terapii k psycholožce - ta mi vysvětlila o co jde - jak nemoc vznikla a postupem času na jednotlivých sezeních jsme rozebíraly co mě trápí, trápilo , ale i co mě baví a pod. Chodila jsem tam 2 a 1/2 roku, nejprve každý týden, pak po 14 dnech pak 1 za měsíc, pak za 2 a tak dále až už jsme usoudily, že terapii nepotřebuji. Zároveň jsem chodila i k psychiatrovi: ten mi dal léky: nejprve a to když mi bylo nejhůře jsem užívala Neurol ráno v poledne i večer a zároveň Seroxat. Neurol je prý návykový, ale zabírá okamžitě, seroxat není návykový a zabírá asi po 14ti dnech. Brala jsem 20mg denně. Postupně jsem podle potřeby neurol vysazovala a nyní beru již jen seroxat 10 mg denně. Seroxat se musí brát pravidelně, neurol ne. Hlavně to chce, ale vyřešit si pokud možno co nejvíce osobních problémů, nebo se s problémem smířit a brát ho tak, že prostě je. Ne se s ním stále dokola trápit. Nepřetěžovat se - nedávat si nadměrné množství úkolů, které musím za každou cenu stihnout. Pokud možno snažit se mít nějaké koníčky, či si alespoň dělat malé radosti. Hlavně při záchvatu: NEMYSLET NA ZÁCHVAT - je to strašně těžké, ale jde to. Např. počítání 100-7, 93-7 a atd. Nebo s někým začít komunikovat o čem koliv. Jít něco dělat, aby se prostě myšlenky soustředily na jinou činnost a mozek se nemohl zabývat strachem ze záchvatu - tím se opět zvýší hladina serotoninu v mozku. Chodit na procházky tedy chozením- tím se též zvýší hladina serotoninu v mozku, který nám takto nemocným chybí.Snažit se prostě záchvaty překonávat - nenechat se pohltit a hlavně to nevzdat - pro mě to byla strašlivá, ale strašlivá dřina ta práce s myšlenkami, ALE VYPLATILO SE.Dnes už vím, že se záchvatu nemusím bát, že se nikdo nezblázní a hlavně, že to jde za pomocí léků a psychoterapie léčit. Mnohdy jsem to chtěla vzdát, nechat se pohltit záchvatem, ale věděla jsem, že takto by jsem se nikdy neuzdravila. Takže milí lidi - bojujte jako lvi, všem Vám držím palce, léků ani doktorů se nebojte jsou tady přeci pro Vás. Ahoj a SLUNCE V DUŠI!!!!!!!!!!!

Aha, tak to jsem to blbe pochopila. Nicmene asi na tom neco bude, hodit myslenky na papir, otazkou je, jak to potom vyuzit....

Grimi, já jsem to "deníčku, můj deníčku...!" napsala sebeironicky, žádný nemám a nikdy jsem neměla, ale na druhou stranu jsem přesvědčená, že "hodit" na papír, co člověka trápí, je prospěšné a zdravé. Když mi bylo nejhůř, psala jsem smsky příteli a pak jsem si je zapisovala. Zjistila jsem, že mám stejné příznaky, které stejně popisuju a prožívám, jenom jsem mohla vystopovat, kdy byla frekvence větší a ataky silnější, ale zase: žádná hluboká analýza to nebyla :) Napsala jsem taky nějaké básničky a povídky a k těm mám tendenci se vracet...Deniso, je pravda, že zkušenost s AD je krátká, ale každý lék se bůhvíjak složitě testuje, než se "vypustí" na trh. Tak bys mohla pochybovat (a mnohdy právem) o čemkoliv novém. Kdyby existovalo malinké riziko, nikdo by si netroufnul napsat, že neškodí, už proto ne, že by se to mohlo obrátit proti němu. Anxyolit. jsem dostala vždycky na porodním sále před porodem (Diazepam 10 mg-naposled před 20 lety, takže nevím co, kolik a kde dávají dnes...), ale neboj se, s největší pravděpodobností budeš v takové pohodičce, že po nich ani nevzdychneš :)

Příspěvek pro holky, který se bojí kombinace léky x těhotenství (včetně mě): hledala jsem a hledala a našla toto: www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH300/05bares.htm - je to výtah ze všech možných výzkumů v tomto směru. Píše se tam ale jenom o antidepresivech, o anxiolyt. nic. Jsou tam všechny skupiny AD a jejich vliv na plod. Já beru Zoloft a podle toho, co jsem si přečetla (i podle mé doktorky) by to němělo mít nějaký zásadní vliv (rozhodně ne nějaké malformace nebo těžké postižení). Popisují zde hlavně somnolenci (ospalost) po narození plodu nebo tzv. syndrom z vysazení AD - což jsou v podstatě taky jenom dočasné obtíže po porodu.Bohužel, léky, které nám v současné době naši lékaři dávají jsou na trhu příliš krátkou dobu na to, aby se dalo nebezpečí stoprocentně vyvrátit (a to nejen u potomka). Takže se můžeme jedině modlit.Denisa

Pro T2:ja nikdy nemela s nasima tak uplne blizkej vztah, nikdy jsem jim nerikala uplne vsechno, takze o PP jsem jim taky jeste nerekla, hlavne nevim jak jim to rict. Kazdopadne, kdyz to nevi, alespon nemusim byt v tomhle smeru "vypocitava" a nezneuzivat jejich pomoci. zatim to jde, takze sdeleni stale odkladam, taky i kvuli sobe.Pajko, a ctes ho nekdy zpetne a casto? nebo opravdu slouzi jen k tomu vypovidani? Myslim, ze hohne zalezi na takove te vnitrni sile a odhodlanosti smirit se, ale nepoddat se.

T2, jsi příliš mladý, jenže člověk za normálního života běhu nemá rodiče na věky (já jsem je, když mi bylo nejhůř, už neměla) anebo je má na stáří tendenci šetřit se svými problémy, stárnoucí rodiče bývají více méně infantilní a stávají se dětmi, sami potřebují péči.Přesto: Rodiče by měli především potíže akceptovat a snažit se je pochopit. Za ideálních podmínek by i jim měl odborník nebo alespoň odborná literatura poradit "Jak žít s...". Každá diagnóza, ale i každý jedinec mají svá specifika, individuální zvláštnosti. Ideální je namixovat přiměřené množství starostlivé a láskyplné péče s neúprosně přísně náročným přístupem v momentech, kdy je třeba cokoliv nepříjemného překonat. A především rozvážný klid, nedat najevo úzkost z nemoci blízké bytosti, neplašit při záchvatu, trpělivost, dodávání naděje, energie, ochota a síla tahat člověka do pro něj nepříjemných situací a pomoci mu je překonávat, "přelaďovat" jej, i humor je ozdravný a relaxační atp....Na jeden podstatný moment jsem zapomněla, předpokladem je, že "postižený" člověk jim věří a chce jakoukoliv pomoc přijmout! A tohle všechno, řekla bych, platí všeobecně pro veškeré blízké okolí.

Nemyslím, jsem o tom přesvědčená. Tím, že člověk zaznamenává své pocity, lépe si je uvědomí a tím pádem na sobě může začít systematicky pracovat. Odměňuj se tím, co Ti udělá radost. Jedná se o motivační fígl, budeš hodná, dostaneš lízátko, půjdeš do supermarketu, autobusu, restaurace, zasloužíš si taky nějaké "lízátko" anebo spíš Kidervajíčko. Je to jako Pavlovův reflex, vystavím se, bude odměna, tak už se na další vystavení těším, vždyť potřebuju nový parfém!!! :))) Problém vidím v tom, že smutku, úzkosti a beznaděje je v nás panikářích někdy tolik, že ani nic jinýho než zdraví nechceme :(

Ahoj lidi,tak jsem opet tu. Teda reknu Vam vikend peklo. Pokud jsem pred tydnem byl v nadeji tak ted jsem tam kde jsem byl pred dvema roky ... jak lehce se muze zborit ten klid ktery nekdo buduje nekolik let. Se vsema radama souhlasim,ale do kedlubny druhemu cloveku je nenacpete. Proste na to musi prijit sam. A Vy muzete akorat tak cekat ze se mu jednou rozsviti. Diky za objeveni dalsich stranek a prispevku na toto tema.Knih a knihkupectvi atd. atd. Mam otazku ... mozna uz nekolikrat omletou,ale snad se jeste nekdo najde a bude to chtit znovu napsat i troubovi jako jsem ja. Jak vnimate ulohu sveho okoli ? Rodice predevsim. Z kusenosti s partnerem jsou mi v tuto chvili k neupotrebeni.Proto se omlouvam tem kteri by chteli prispet s takovou radou. Co je spatny a co dobry pristup k nemocne osobe? Vim ze se to neda zevseobecnit,ale alespon ty extremy me zajimaji. Vsem hezci dny a predem dik za nejake nazory.

No ja si sice nemam zatim psat denik, ale mela jsem napsat, kdy se panika projevuje, v jakem prostredi, lidech, situacich, a ja nemam cas to nejak sepsat dohromady.Plus Jeste seznam odmen za expozice. To me vubec nenapada, cim se odmenovat, co si "nadelit"....Myslis, ze psani deniku pomaha? nejakou vyznamnou merou?

No, to je jeden z důvodů, proč nikam nechodím. Jsem neukázněná, nespolupracuju, vnáším do toho své prvky, oponuju, kombinuju, improvizuju, provokuju, předem pochybuju... Kdysi mi psychlog řekl, abych si každý den napsala aspoň pár řádek, čehokoliv. Jestli prý mám na to klid. Nemám. Tak mi doporučil jako klidné místo záchod v práci. Představila jsem si, jak tam vyrážím s deníčkem, mým deníčkem... :), na to místo, kam chodím jen, když nutně musím a přestože jsem pisálek, tohle jsem vzdala předem. Ale při atakách, v krizích jsem se nutila psát veselé veršíky, bylo to děsně těžké, ale určitý efekt nastal - minimálně přeladění mysli.