Sebevražda
Tereza: Jistě, že všichni jednak dědíme po rodičích geny a jednak jsme jejich výchovou poznamenáni. Ani nejde být úplně jiný a mít zcela jiné chování než rodiče. Pokud ovšem hodně chci, mohu své vlastní chování výrazně korigovat a snažit se lidem okolo pokud možno neubližovat. Rozdíl mezi vaším vztahem a naším je v tom, že Vy to máte v mnohém jednodušší (doufám, že se nebudeš zlobit - vysvětlím). Jednak je tam faktor : "lehce nabyl, lehce pozbyl". Výběr partnera probíhá z 90 -96% polulace, my jenom z několika procent a to ještě nejde dělat na ulici, v práci apod. Další důvodem je tlak společnosti, abychom se rozešli, u Vás je to opačně - společnost (rodina, sousedé, kolegové atd.) tlačí spíše na soudržnost páru, očekává se stabilita, jste podporováni státem. Proto si většinou heterosexuální muž více dovolí k manželce(partnerce), než je tomu u nás, gayů. My se musíme sami více snažit a na sobě neustále makat. No a v neposlední řadě nezapomínej, že žijeme stále v patriarchátu a teprve postupně se mění role ženy ve společnosti. Mnoho mužům připadá, že musí dokázat, že mají navrch před ženami a hlavně se pochlubit před svými kámoši, jak to mají báječně zařízené a jak to funguje podle jejich představ.
Trochu mě zarazilo, jak píšeš o jeho změně chování v době alkoholového opojení. V alkoholu člověk ztrácí zábrany a dovolí si víc to, co by ve skutečnosti chtěl, ale co mu za střízliva nedovolí sebeovládání. To není dobrý signál. Ale jinak to, že musí neustále dokazovat svému okolí určitou nadřazenost, dokazovat, jak je dobrý - to mu holt budeš muset tolerovat, mě to taky trápí, je to důsledek ponižování a neúcty ze strany rodičů (hlavně otce). On (stejně jako já) neměl v dětství naplněnou potřebu podpory a opory a chování v dospělosti je vlastně neustálou kompenzací této duševní deprivace. U mne se to projevuje tak, že mě kritika vůči mé osobě sžírá, snažím se být max. dobrý v práci, ve všem. nejhorší je křivé obvinění - to mě úplně drtí. I když s věkem jsem stále méně a méně závislý na mínění svého okolí, stále jsem hrozně citlivý na to, co se o mně povídá a toužím být pokud ne oblíben, tak alespoň přijat společností.
Petr:hm zni to hodne podobne.Pritel kladl velky duraz pri vypraveni o tom vsem ze v 19 letch si nasel pronajem a odesel.Vypravel i to jak se vzdy bali a o myslenkach jak se ho zbavit, jak ho "preprat".Je hrozne citlivy, neni tak uplne silene nemozne h rozplakat, ma strasny strach ze me ztrati, to porad..Mam ted problem me se zda ac k tomu nejmensi duvod ze se porad jakoby podcenuje a potrebuje mi dokazovat ze mu vse jde atd.Ja jsem bohuzel spis hadavy clovek a po ruznych dohadech jsem zazila nekolik jeho vystupu kdy mi behal mraz pozadech.Na to ze bezne je nezny mily choval se tak jak si asi predstavuju jeho otce.Fakt hnusne mi nadaval takovym jednoznacne srazejicim zpusobem, vycital ze me zivy /to pry rikal i otec jeho matce/ rikal ze jsem blba /ale jinymi slovy /proste naprosty vystup sloveka co chce ponizit.Zadna fakta , blbosti.O nic nejde bylo to po poziti alkoholu a ten on nepije temer vubec ale pravda je ze v "mladistvem veku" pry jeden cas ano ahodne.Co jsem s nim ne/a on chce byt se mnou stale -i v tom je problem protoze ja jem spis "volne" povahy.No, proste po alkoholu /asi 3 pripady/ je to vzdy peklo a to myslim nevelke mnozstvi.Zacne popichovat, rypat.Driv to nikdy nedelal, prikladam to nekterym mym vystupum -i slovnim,kdy se to v nasem vztahu nejak zlomilo.Nebo mozna ne.
Nekdy se mi zda ze kdyz jsme se seznamovali byl na me az prezavisly ,hroutil by se svet kdybych nekdy na okamzik nemela cas.Moc me chtel, za kazdou cenu a rikaval ze vi jak chci zit a ze me nebude omezovat ze nemusim nic menit.Premily.Dnes je takovy radoby suveren slovne dost neprijemny ale vzdy ve smyslu jako by chtel rict "ty kravo zasrana co ty jses?" Ja jsem hodne prudka a nenecham si nic libit a tak tyhle stavy i chapu ale je mozne aby se citil tak "niz", podpsa, hloupejsi nebo jak to rict ze kdyz me ma /mame mimco/ ze si musi neustaledokazovat ze je lepsi.Protoze presne o tom je nas vztah.Neustale se pretahovat .Nevynecha jedinou moznost mi pripomenout ze se mi neco nepovedlo/treba mi upadl rucnik/:-).Mozna nekdo by rekl ze neni normalni ale to si nemyslim.Je naprosto jiny doma klidne denne uvari /to co mam nejradeji/ od narozeni se stara o nasi dceru -absolutne komletne!!v mnohem lepe nez ja nektere veci jsem nikdy nedelala,nechce byt beze me ani minutu..dohospody bych ho nikdy nedostala/a to neni zadny chudinka je to byvaly vrcholovy sportovec pomerne suverenni,pohledny/atd.Ale v extremnich situacich z nej vyzaruje zvlastni nadrazenost .je to unavne.Vim ze mu otec neustale nadaval a ze vzpomina na mlaceni sve nevlastni sestry a sprchovani v ledove vode ve vane.Vim ze ma rad mamu ale jako by se na ni taky zlobi.Taky rikaval ze meli vsude ostudu ze se stydel.na kluka ma pomerne zenske mysleni/hodne do holek vidi a takove ty dusevni blaboly co kluci neradi poslouchaji a zeny o nich dokazi mluvit hoooodiny ty zvlada bez mrknuti oka.No je spis po mame:-)Ani to po sobe nectu pisu jak me to napada a je mi jasne ze to asi bude znit jako v "blazinci":-) ale zkus si to predstavit nejak normalne a porad jemozne aby se vazne citil tak menecenne ze dokaze tak "vyvadet"?/Podotykam ze ja nejsem zrovna typ na zvedavan sebevedomi/-to jen pro uprimnost.Hadek se mnou zazil dost.Uf.Snad to doctes az sem:-)
Gábina:A kdy proběhla?Aspon přibližně datum.Se mnou ale určitě ne.
Ari myslim,ze srazka tu uz na teto diskuzi probehla a to s Tebou....Sorry.
Petr: docela me to pobavilo,asi si to vytisknu a kdyz mi nebude zrovna veselo,tak si to prectu.Jinak mas naprostou pravdu, vidis muj otec mi zemrel pred 12-ti lety a byl to pro me ten nejlepsi clovek.A prave jak pises Ty nemoc, to je nejhorsi vec na svete a asi uplne ta bezmocnost.
Je z Tebe citit tezka zivotni zkusenost.Ja ji mam zase treba trochu jinak prozitou,ale presne chapu o cem mluvis.
Mej se krasne a zase sem neco napis, clovek se hned citi lip.G.
Ari:
1. sníš prášky daleko v lese, kde nehrozí, že tě najdou a vypumpují žaludek. Negativa: hrozná smrt, žádné usnutí, naopak tělo si uvědomuje otravu - šílené bušení srdce, strašlivá úzkost, křeče, zvracení, dušnost, lapání po dechu, svíjení od bolesti, ztráta orientace, ztráta vidění, teprve pak nastává smrt. Zápas těla s jedem(prášky) může tvat minuty, ale i hodiny.
2. skočíš z mostu, do propasti, pod vlak, podříznutí vlastního krku atd. tedy jinými slovy fyzická destrukce. Negativa: Může dojít pouze k zmrzačení těla a přežití (vozíček, ležák v nemocnici na přístrojích apod.), pokud nedojde k okamžité destrukci mozkové tkáně, můžeš zažívat po dobu mnoha minut nesnesitelné bolesti, strach, úzkost, uvědomování si umírání, jsou popsány případy, kdy po stětí hlavy odsouzence tato hlava ještě několik sekund sledovala, co se v okolí děje, uvědomovala si oddělení od těla - např. i sledovala pohyb očima. Tělo bez hlavy ještě ze setrvačnosti dýchá a vdechuje vlastní krev.
3. přivážeš si železnou traverzu k noze a skočíš do hluboké vody. Negativa: Jedna z nejhorších smrtí - udušení, vdechování vody, zápas doslova na život a na smrt, téměř vždy si to sebevrah nakonec rozmyslí a chce traverzu odmotat od nohy - pokud je to důmyslně přivázané - bohužel již nejde.
4. polij se benzínem (ředidlem atd.), nebo vlez do vany s benzínem a škrtni sirkou - opět jedna z nejkrutějších smrtí, nejen bolesti tepelné destrukce povrchu těla, ale současně dušení, lapání po dechu, neboť schází kyslík, který je spotřebováván k hoření. Perlička - smrt nastává dříve v důsledku udušení, než uhoření (prokázáno např. u mistra Jana Husa)
5. napustíš si vanu s horkou vodou, lehneš si do ní a pořežeš si na rukách žíly a necháš ruce ve vodě, aby se krvácení nezastavilo: Negativa: bolesti v místě rány, jinak relativně klidný odchod ze světa, v minulosti oblíben zejména v Antice
6. střelnou zbraní namíříš na vlastní hlavu a zmáčkneš spoušť - Negativa: může dojít pouze k poškození mozku - doživotní invaliditě, může dojít pouze k poškození lebky a střela do mozkové tkáně ani nepronikne (pokud se nejedná o panéřovou pěst :-)). Jistá a okamžitá smrt nastává, pokud se míří do oka, nebo je hlaveň v otevřených ústech a míří se směrem nahoru do mozku.
Momentálně mě nenapadají žádné další možnosti - chtěl bych ale říct, že obecně si myslím, že kromě nesnesitelných bolestí v případě vážné nemoci, se dá všechno v životě řešit a sebevraždu považuji za neskutečnou zbabělost a bezohlednost vůči pozůstalým. Sám si sice problém "vyřeší", ale způsobí doživotní trápení rodině, partnerovi a dalším, kteří ho/ji měli rádi.
Gábina: já si nedělám z nikoho srandu.Myslím to naprosto vážně.Srážka s jakým dopravním prostředkem jezdícím po silnici je nejjistější?A co ten autobus?Ještě jednou opakuji,že si nedělám srandu.
tereza: Naštěstí vzpomínky časem méně a méně bolí. Když se v myšlenkách dostanu zpátky, vidím se jako třesoucího se strachem - to v okamžiku, kdy zrovna probíhal souboj otec/matka. Byly i chvilky, kdy mě napadlo v době, kdy otec usne (třeba opilý), že ho svážu a dám mu na vyučenou. Jenže pak bych ho musel stejně jednou rozvázat a asi by mě pak zabil. Takže bych ho musel nejdřív zabít já. To jsem naštěstí nikdy neudělal. Jen jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby tu nebyl, že bychom mohli začít normálně žít. Už jako hodně dospělý jsem se bavil se sourozenci a nebyl jsem sám, koho to napadalo. Jinak jsem to vyřešil tak, že ve svých 22 letech jsem si pořídil vlastní bydlení. Je tomu už 12 let. Ptáš se, co pak člověka v životě bolí - Řekl bych, že celkově už je trochu nervová soustava oslabená v tom směru, že neshody mezi lidmi, rvačky, nadávky nesu hůře - spíše se jim vyhýbám. Taky partnera jsem hledal pouze takového, se kterým se dá mluvit. Trvám na tom, že řvaní nebudu tolerovat a fyzické násilí pro mě = rozchod. Za 7 let vztahu k nějakému zvýšení hlasu sice došlo, ale rozhodně to nebylo křičení a k fackám aspol. by se ani jeden z nás nikdy nesnížil. Takže když ti shrnu - u mne negativní vzpomínky z dětství , dospívání a rané dospělosti vyvolaly pečlivý výběr partnera. Taky jsem mu řekl, čím jsem prošel a že to už nikdy nechci zažívat.
Na druhé straně mně tyto nervydrásající scény pomohly v životě odlišit věci podstané od nepodstatných. Někteří lidé, kteří nic podobně negativního ve svém životě neprožili, se pak hroutí v situacích a problémech, které mě připadají jako malicherné. Když děcko vyrůstá v ideálním harmonickém prosředí jako ve skleníku, nebo bavlnce - o to hůře pak snáší první životní karamboly, prohry, neúspěchy apod. Vím, že pro některé mé spolužáky na škole bylo třeba vyražení od zkoušky a její opakování hroznou tragédií - mě to nepotěšilo, ale v souvislosti s tím, co jsem prožil - mě tohle rozhodně nepoložilo. Tak jako všechno v životě i životní těžkosti mají svůj rub a líc. Říká se, že co tě nezabije - to tě posílí - něco na tom je.
Pro Ari: Ha,ha,ha.Nevidim vetsi ubohost, nez si delat legraci z druheho, kdyz je totalne na dne.Jen abys jedno Ari nelitoval,ze by se Ti to mohlo vratit.Jinak doporucuju Tobe rozhodne nakladak.
Prosím vás jaký je nejjistější způsob sebevraždy.Skok?A z jaké výšky minimálně.Odpovězte někdo prosím.Nebo při skoku pod auto je lepší osobní,nákladní nebo autobus?
pro Alču:
ALi, je z Tebe citit zoufalstvi a beznadej.A asi jsi ten prispevek psala pod nejakym vlivem vid?Zadny prasky, proste pujdes dal.Ted verim,ze se k Tobe zivot otocil treba horsi strankou,ale tak to proste je.Nevim, co mas konkretne za problemy.Pokud jsi zdrava, tak mas vyhrano.A jestli za tim stoji chlap a verim,ze to moc boli, tak Ti proste nestoji za takovou beznadej.Ja kdyz jsem mela takove myslenky tak jsem si vzdy rikala.No dobry, neco si udelam a co????Vystroji mi kremaci, tem magorum to jen usnadnim.Znam kluka,ktery si vzal zivot kvuli tomu,ze ho jeho zena podvadela s jeho nejlepsim kamaradem.Jezdili spolu na dovolene atd.A jak myslis ze to dopadlo?On si vzal zivot, ona se stejne casem (a ne za dlouho a to na male vsi) odstehovala k tomu druhemu a je jeste rada,ze ma duchod sirotci na deti.Je to hnus,ale proste to tak chodi.Zkus se venovat sama sobe, jdi na kosmetiku, zajdi si k holici, at jsi cupr zenska a uvidis,ze Te nekdo nebo neco potka samo.Ale rozhodne nepomyslej na takove veci.Ja ted cekam na jedno vysetreni a co si myslis?Kdyz lezis pod nejakym pristojem, tak mas straslivou chut zit a bojovat s tim.A to je kolikrat fakt bezradnost.Jen se fakt zkus nad tim zamyslet,vykaslat se na nejaky magory a ZIT dal.
Asi to bude prilis osobni kdyby ano tak se omlouvam.Mam pritele z rodiny kde otec strasne moc a stale pil.Velmi casto bil i matku a sestru/nevlastni/.Chtela bych vedet neco o psychice o tom jakto clovek vnima, co ho v zivote pak boli atd.Pises podobny pribeh.Nerada bych vytahovala tve treba hodne neprijemne vzpominkY ale pokud by si mi treba napsal budu rada /maus"post.cz/ diky Tereza
Jak zvládnout dokonalou sebevrždu,skoči mezvládnu,jeedine ty nádherné tanlety,zná někdo dávku,ABY TO KLAPLO?Jsem unavená,sama, i kdzž jr tu maželporadte -nesmí nmně pribudit,tablrty májm
teri: Ptej se
Petre halooo:-) byl si tu nahodou nebo jeste prijdes?Chtela bych se na neco zeptat diky Teri
Přidám svůj příběh. Jako dítě jsem byl svým otcem ponižován, otec bil naši matku před náma, byla dokonce na následky zranění operována v nemocnici, často vyhrožoval zabitím, běhal za náma s nožem a nadával nám těmi nejvulgárnějšími nadávkami, co existují. V pubertě jsem si nerozuměl se svými vrstevníky - primitivy a heterosexuály , jako gay jsem vyrůstal na malé vesnici v katolickém prostředí, v práci jsem opakovaně zažil silný mobbing, moje matka spáchala pokus o sebevraždu, po nepodařené operaci obou očí mi zůstalo na jednom oku pouze 10% zraku a na druhé vidím bez kontrastu a rozmazaně. Přesto to nevzdávám. Jednu dobu jsem sice musel žrát prášky na nervy, ale nakonec jsem se s tím stejně musel poprat sám. Řeknu Vám jednu věc - mě nikdo nikdy nezlomil a nikdo nikdy nezlomí. Lidí se nebojím, stavím se čelem k problémům. Jediné, co bych nevím jak ustál, je onemocnět vážnou smrtelnou chorobou. Proti tomu se moc bojovat nedá. Taky vím, že existuje spousta lidí, co to mají ještě mnohem horší a zažili si větší peklo než já. Napadá mě příběh Edmonta Dantese, kterého uvrhli do vězení na doživotí a nevěděl ani proč a kdo, a mělo to být navždy. V tmavé kobce strávil nejlepší léta svého života, jediným společníkem mu byl hmyz, až jednoho dne se do jeho cely provrtal omylem jiný vězeň - starý kněz a dál Vám příběh hraběte Monte Christa vyprávět nemusím. Věřím, že jednou nastane den, kdy jako ten vězněný Edmon Dantes povstanu a těm, kteří mě chtěli uvrhnout do stavu podobnému vězni z cely smrti, se postavím se vší rozhodností a vyzbrojen všemi dostupnými prostředky k zahájení odvety. Koneckonců jsem ani nemeškal a zúčtování dávno zahájil. Otci jsem sdělil své a zajistil, že na můj život nemá sebemenší vliv. S primitivy se nestýkám a pokud není vyhnutí a jsem neprávem osočen, bráním se dostatečbně tvrdě. Na lékaře, který mi zpackal operaci, jsem podal žalobu a v práci už nestrpím žádnou křivdu a nemám problém poslat někoho do řiti, když si to zaslouží. Hlavu vzhůru - to říkám nejen sobě, ale i vám, kteří máte pocit, že život je na vás příliš tvrdý.
Nevím co k tomu napsat Lenko, snad jen to, že já mám jeden pokus za sebou, nepodařený pokus (bohužel, nebo bohudík, to ještě nevím). nebylo to nic zvláštního, a vlastně to ani nebyl pokus, prostě jsem si zalezl do lesa, našel si místo s krásným výhledem, vytáhl nůž a přiložil si ho na zápěstí. V tu chvíli jsem byl opravdu blízko k tomu to udělat, ale něco mě drželo, nedokázal jsem při tom tahu přitlačit, držel jsem ten nůž na zápěstí a pomalu jím posouval, myslel na všechno co se mi stalo a všechno co se mi nestane, čekal na chvíli, kdy seberu odvahu a přitlačím, ale já ji nesebral. Trochu jsem se povrchově poškrábal a to bylo všechno. Od té doby si pokládám otázku jestli jsem zbabělec, že jsem nedokázal přitlačit, nebo jestli to byla odvaha co mi to nedovolila, odvha k životu, který by si určitě všichni přáli, mám spoustu přátel, docela se mi daří ve škole, dokonce i peněz mám pro své skromné potřeby dost, jenže mi chybí to po čem nejvíc toužím a co nemůžu najít. Je to ta obligátní opětovaná láska. Přemýšlel jsem hodně dlouho, vím že lidé odcházejí a přicházejí a všechny ty řeči dokola. Jen nevím jestli ještě dokážu snášet to že do mě při každém odchodu kopou. Posloužím jim jen jako zvedač sebevědomí, vezmou si co chtějí a odejdou na to po čem toužím já už nehledí, nikdo na to nikdy nehleděl.
Tohle není důvod k tomu brát si život slyším odevšad. Já tvrdím že každý má svůj důvod a ať se ten důvod zdá ostatním malicherný nebo ne, pro toho dotyčného je to právě TEN důvod.
Od mého pokusu uplynulo 3/4 roku a já tu zase sedím krátce po rozchodu a před sebou mám položený nůž. Našel se další člověk co si do mně kopnul po tom co si vzala co potřebovala. Uvažuju nad vším možným, pouze jednomu tématu se zatím vyhýbám. Tomu noži. Ten je tu totiž jen jako výstraha, výstraha co říká, že takhle se věci řešit nemají. Že i když necítíte naději, tak tu je. Přál bych všem takovou výstrahu, na kterou se v těžkých chvílích podívají a uvědomí si, že život, i když pro nás nemá smysl, musíme žít dál.
:Sara:MOc te zdravim.Ani nevim kde sem se tu vzala...ale proste uz asi nevidim jinou cestu jak to ze sebe vsechno dostat.Potrebuju si proste nekde postezovat.zaujalo me to co si psala a asi mi to trochu pripada podobne mym problemum.Prave ted nejspis prozivam ty nejhorsi dny zivota a nevim jak a jestli vubec se z toho dostanu.Cely muj zivot se zacal bortit uz snad od narozeni.Kdyz sem byla mala rodice se casto hadali,bili se a ja se postupne zacala stehovat k prarodicum,kteri me vicemene vychovali.k tomu sem jeste stravila pulku detstvi v nemocnici s astmatickymi zachvaty a Vsechny ty hadky a rvacky vyustili samozrejme v rozvod,pote co muj tatinek zacal chodit s matkou me spoluzacky.V te doby mi bylo asi deset...ale byla sem tenkrat jeste plna optimismu,byla sem dite jeste stale plna sily a iluzi.v te dobe jsem ztratila veskeré své sebevedomi,ktere je stale jeste v troskach.predevsim diky mym spoluzackam ktere se mi kdysi snazili vnutit jak moc sem "oskliva"..prisla na me strasna puberta kdy sem moc trpela strasnymi komplexy ze sebe samotne.ale presto sem furt byla normalni holka,kamaradska ktera se rada chodila bavit s kamoskama.s maminkou sme se staly velkymi kamaradkami a s tatinkem sem se zacala opet vidat.vsechno vypadalo celkem idealne,ale pak teprv prisly ty opravdovsky rany od zivota.nejdriv sem udelala pravdepodobne nejvetsi osudovou chybu svyho zkurvenyho zivota.prisel do myho zivota vztah s nekym,kdo mi hodne ublizil,ale na koho nedokazu uz nikdy v zivote zapomenout.zamilovala sem se a vsechno se zdalo bejt dokonaly.prosli sme pres spoustu krizi...nekolikrat me podvedl a priznavam ze se ke me kolikrat zachoval nepekne,ale i presto jsem citila ze me miluje,aspon urcitym zpusobem,ze to nekde v nem je a pro me stal jedinym clovekem na svete,jedinym komu sem se dokazala opravdu sverit a s kym sem dokazala bejt stastna.vsechno ostatni mi bylo jedno...kamaradi a lidi kolem mne..na vsechny sem zanevrela a on se stal mym jedinym svetem a tim jedinym pro koho sem zila.stala jsem se na nem dokonale zavisla.Tatinek zemrel kdyz mi bylo 15,srazilo ho auto.Byla to strasna rana ale ja mela svyho"milacka"a taky maminku a snazila jsem se vse zvladnout..Prozili sme spole dalsi 3 stastny roky sice plny problemu ale zaroven strasne stastnejch chvili.V tu dobu sem jeste ale netusila jaka zakerna vec se mezi nas vkrada..drogy.Stal se z nej jinej clovek..zmenilo mu to natolik mysleni,ze delal obcas fakt hnusny veci,za ktery by ho jina holka uz davno vykopla,ale ja to neudelala a i pres to vsechno sem se snazila a strasne ho milovala.chtela sem mu pomoct.Jsou to presne 4 mesice co mi zemrela maminka.moje posledni opravdova kamaradka.Zustala sem tu sama se svym starym dedou a babickou,ktera stravila rok v nemocnici s rakovinou,trombozou a znicenejma ledvinama,ze cehoz se stale dostava.V tu chvili se mi zhroutil svet...a muj pritel se pro me stal tim poslednim...posledni nadeji ktwerou sem mela...jedinym duvodem proc sem zila.slibil mi ze mi pomuze a ja se stala zavisla jen na nem.Jsou to dva mesice co mi zacalizdravotni problemy...ryma,prudusky,zada,bolesti hlavy svalu..mela sem hrozny zaseky,zavrate bala sem se a nevedela co se se mnou deje..postupne se mne zacinal zmocnovat hroznej strach co se mnou je a k tomu se pridali problemy ve skole.mam letos maturovat a nemoc mi zacala vsechno kazit.prosla sem ruzny vysetreni...na nic se neprislo,tak sem sama zacla verit ze je to psychickyho razu a zacala chodit k psycholozce.zmocnovala se me hrozna zoufalost a jediny diky cemu sem zila byl muj kluk.strasne mi pomahala jeho pritomnost a jistota ze mi se vsim pomuze at mi bude cokoli...zacala sem brat nejaky prasky a vse se zacalo vracet k normalu.par dni mi bylo uz dobre,zacinala sem se z toho dostavat a zacala opet delat plany do budoucna.Prave pred 2 dny,kdy sem mela po 2 mesicich konecne dobrou naladu a chut zit naplno,tak sem dostala tu nejvetsi ranu pod pas.Po 4 letech chozeni ,kdy on se pro me stal tim poslednim na svete a zrovna ve chvili kdy ja sem uplne na dne ,mi oznami ze me nemiluje,ze mu nic nedavam a ze si nasel Renatu,ktera je pro nej ta prava a kterou miluje.kvuli ktery chce prestat fetovat kourit a pro kterou udela vsechno a ja at se s tim smirim jak chci.Prej ze takovej je zivot.vim co si kazdj co to cte mysli..ze sem jen hloupa krava ktera je znicena kvuli nakymu debilovi.a pro me je tohle šok,a neuveritelna bolest se kterou se nedokazu vyrovnat a at delam cokoliv nedokazu bez nej normalne zit protoze at byl jakejkoli,byl to posledni clovek kvuli ktery sem se "drzela na nohou."se kterym sem vse planovala jedinej se kterym se pocitala do budoucna..sem ted uplne na dne,psychicky vyrizena a nedokazu nic delat nedokazu se proste vzpamatovat at delam co delam.zadny leky mi vubec nepomahaj a skolu uz sem vzdala ,protoze vim ze v tomhle stavu odmaturovat nemuzu.behem par minut se ze me stala totalni troska,ktera lapa po dechu ale stale se nemuze chytnout a zacit znovu zit.jsem jako kdyby me nekdo shodil do hluboky propasti a ja stale tapala nekde ve tme.nemuzu spat a myslenky na sebevrazdu me provazi kazdou minutu.mozna sem uz trochu cvok,ale kdo tyhle pocity nezazil...nepochopi to...takze pokud mi nekdo napise ze sem jenom hloupa píča že se takhle chovam..tak to vubec neberu vazne..presne proto smeruju svuj vzkaz tobe saro,protoze chapu co pro tebe pritel znamena a doufam ze te nepotka to co me a jestli ano,tak doufam ze te to tak nezlomi,jako me......nemam uz zadnou chut do zivota...vsechno..kazdicka malinka vec mi ho pripomina a takhl nemuzu zit..za mesic me ceka vysetreni mozku,kvuli hlave....mela jsem strach ze mi neco je a ze umru...ale ted by mi to uz nevadilo...pokud clovek ztrati posledni duvod k zivotu...prestane se bat i smrti..tak doufam saro ze se ti nestane co me,a at jsou tvi rodice jakykoli..povim ti jedno:bud rada ze je mas.protoze jestli tohle ve zdravi preziju,tak vim s jistotou ze az tu nebude moje babicka ani deda...tak umru taky
Pavel: Přeju Ti hodně odvahy jít dál a věřit, že to bude lepší. Mně hodně dává Bůh a hodně sil vždycky načerpám při mši. .. tak se drž, věř ,že to bude lepší. Já věřím, že "kdo prosí, dostává, a kdo tluče, tomu bude otevřeno". ON je dobrý.
Saro uplne mi pripominas me:-)Vychovali me prarodice a precejen-meli vnoucat vic i kdyz jen ja s nima bydlela.Ti co bydleli jinde na tom byli lepe.hm...Stale jsem slysela ze jsem cvok a ze nejsem uplne psychicky v poradku.
Navic vetsinou ve chvili kdy jsem nechtela vyhovet jinemu bratranci, sestrenici.Oni byli hoste ja domaci.Obcas to bylo rikano s takovou zvlastni zlobou a pro nic.Ale ty ale nejsi moc normalni...co bych dala za to kdybych se te zbavila..ja nevim co jsem komu udelala ze te tu musim mit, same zapory,rozhodnuti vzdy ve prospech "HOSTU".kdybych nechtela dat bratranci svoji panenku protoze by dostal zachvat ze ji chce /a prece se mu musi vyhovetjakby to vypadalo rict ze je moje/ rikala mi babicka lakomeckuzalez si do pokoje a dej nam pokoj a na bratrance "pojd ke me a nech tam, toho lakomecka at si je tam sama":-(Kdyz jsem ji neco rikala slysela jsem "ale ja nevim proc mi to tu povidas ty nejsi moje holka , mam vic vnoucat,tahni si k mamince ale ty jses ukradena..ja nevim proc me s tim otravujes/.Podotykam ze to byla velice pracovita a mila zena, zadna razna pani ale hodne ji zalezelo na tom jak bude vypadat pred ostatnima a chtela ukazat ze me vychovava a ze jsem extra "trida" ktera vzdy ustoupi.Na jednu stranu jsem nebyla jeji jak rikala ale kdyz po me neco chtela /mely jsme desne spory kdyz jsem treba v pozdejsimveku 25 a vic odmitla jet na oslavu i vzdalenych pribuznych s tim ze mam neco jineho/naopak rikala ze me u sebe mela a ze me bere jako neco vic-to kdyz jsem se ptala proc nektere veci nechce taky po ostatnich.Mela ve zvyku se mnou treba tyden temer nemluvit pokud nebylo po jejim.Dnes jsem dost nesamostatna a presto ze je mi 31 let /bydlim s ni a pritelem/ i ted mam klidne strach co bude rikat az se vrati z nejake navstevy ze jsem za ni precejen neprijela.Ostatni nemusi.Jamam pak krece cely den a ne ze by mi na tom jeste zalezelo a ze bych si z toho neco delala ale je to automaticke.Ona pak dorazi odsekava mi pripadne straaaasne rada dodava vety typu...jajsem od tebe ani nic jineho necekala, mela bys uz vedet jak se slusne chovat,me to neprekvapuje ty musis delat problemy, jsi jako tva mama/ta je mimochodem docela v pohode presto ze jsems ni nevyrustala-to by bylo na dyl-jen byvala asi takto "castovana"/.Vzdycky slo hodne o lidi ty okolo, sousedy atd ale i o ty v rodinne/jak by to vypadalo kdyby.../Mrzi me to protoze to vazne ma spatny vliv.Vim to jiste.Je jasne ze mam male sebevedomi ale to muze mit kdokoliv horsi je ze jak jsem dospela najednou jsem se v urcitem obdobi vzeprela a musim tvrdit stale opak je mi proste zatezko ji vyhovet i kdybych to puvodne chtela stejne je to takova snaha dokazat si ze ji nic nedelam tim ze se rozhoduju za sebe a ze neni mozne aby se mnou nemluvila kdyz neni v lecjake kravince po jejim.Mam z toho casto neprekonatelny vztek.Od pritele vyzaduju stale pozornost jak vypada "normalne":-) hned je mi zle ve stylu co jsem udelala ze se neusmiva.Fakt magorina:-)V nacti jsem se pokusila i o sebevrazdu, dvakrat ale to s odstupem let povazuji za blbost.Stejne ale porad ji slysim jak mi rika ve vzteku "tohle delaj male hloupe opicky ale ty ses takova opicka vid?" a tomi nebylo ani sest:-(
Reklama
Petr_No on je takovy jen na me a pak kazdopadne na rodice.Ze mame mimco jim rekl az kdyz se narodilo.Stale opakuje ze je nesnasi /pak trochu citim ze mamu tak ne/ ale otec je pry hajzl.Presto ze najednu stranu na nej jakoby kasle jsou pak situace kdy se neco stane a on mu vola uplne vyrizeny /fakt vypada ze ma strach/ ze mu treba nekdo pred domem vykradl auto.Priste ho zase ale posle rovnou do...Prvni dojem je ale jednoznacne tichy , jakoby zadny "nafuka" az extrem.Vim jak chce byt perfentni v praci.Pokud ho treba opravi ze ma neco delat od druheho dne jinak je schopny jeste 3 krat volat sefovi co ze se to deje jestli neco neudelal spatne a ze hned zitra zkusi dat vse do kupy protoze mu zalezi na tom aby prace byla v poradku./Tyto sms pise nadrizenym bezne/.Porusit jakokouliv danou drobnou!!vec v zivote je temer nemyslitelne.Zaparkuje po 10 minutach /musi to byt rovne/ pak vse zkontroluje a da tyc,10 minut bude zbytecne zkoumat cvakani ve dverich a pak si od nekoho na ulici prevezme a za minutu jedem zpet:-)ja prijedu zaparkuju jak to jde klidne sejdrem -je to na skok a za minutu se vracim.On mi vysvetli ze je bezne ze na vse kaslu:-) Je to jen priklad ktery muze vypadat normalne ale je takto "slozen" on cely.Ostatnich se spis obava a je preslusny poslusny svedomity ale na me se povysuje.To bych pochopila chce byt stale absolutne stale se mnoua asi to neni dobre.Kdyz navrhnu ze jdu neco vyridit sama fakt ho nastvu az k tomu ze zacne rikat ze takovy vztah nema cenu:-(Chapu tu moznou ponorku ale znas ty lidi co cely den rypou a srazeji ne neprimo, primo slovne bez servitku.Vim ze jeho otec chodil domu opily denne nekolik let snad i cele detstvi.Znam ho minimalne ale udajne je to takovy ten poucujici setrny pan.To pritel setrny je sice taky ale v techto financnich vecech mi dava zcela volny ruku i kdybych se rozhodla utratit vse.Byval nezny jemny mily nekricel, byval smutny!Ted je jen nastvany rypavy ponizujici.Hm.Co stim? Pomohou mu me lichotky a pochvali ze je skvely protoze on je opravdu vyjjimecny.Neznam kluka co dokaze rano prevleci kojence prebalit, nakrmit hrat si s nim treba 8 hodin v kuse pak s nim jit ven, ostrihat mu nehty jit se mnou na koupit vykoupat mimco nakrmit a uspat a jeste mi jit udelat veceri a nakrajet treba jedle kastany:-))) a vsechny vyloupat.Jo i takovy je.Pak mi ale rekne v urcitem afektu/rikal mi na zacatku ze by radsi nemel pit a bylo videt ze s tim byl asi kdysi davno nejaky problem/ ...rekne:cpu do tebe prachy podivej jaka jsi kazdyho jen stves rozesrala si mi i rodinu?/to nechapu od 19 bydlel sam pro neshody/ ja je videla jen3x v zivote a jsem s nim4 roky a mame mimco..pak mi klidne rekne "meli te vic mlatit aby si se neflakala/ -jsem sš,hrala jsem 13 let ve skolnim veku na klavir a mela hromadu"takovych"tech aktivit.."nic tu nedela, obcas rika veci hnusne i velehrube ktere bych sem nikdy nenapsala/ aale jsou to fakt jen vyjjimky.Mam dojem ze se povysuje jen na me /jsem na nem zavisla nejen tim ze jsem na materske/ takze to k tomu asi svadi.Ja jsem na infarkt kdyz jsem ho poznala odesla jsem od kluka po 6 letech a mela jsem sve podnikani a vydelalavala rozhodne 4 x vic /vazne ano on to vi/ nez on.Pak chtel abychprestala /klasika/ ze se o me bude starat.Ted mi v hace bere klice od auta sbira v pokoji mobil ze pry je vse jeho.Chce me ovladat?Muze mu pomoci kdyz ho budu vyzdvyhovat?Ja jen ze kdyz se snazim dobrovolne byt v submisivni roli tak to nepomaha a je to pak zbytecna namaha protoze ani ja takova nejsem.Myslis ze chce veeeelikeee uznani?
- Odpovědět
Pošli odkaz