Sebevražda

Pampeliška: Odejít s čistým svědomím to nelze - mám rodiče, a ti by mi nikdy sebevraždu neschválili. Zkoušela jsem je "zpracovat" ale nejde to. Oni sebevraždu prudce odsuzují. Otec ji dokonce vnímá jako zločin. A co se týče peněz na pohřeb, tak peněz mám dost, na fůru pohřbů. Ale otec si stejně myslí, že by sebevrazi neměli být pohřbíváni ve stejném hrobě s ostatními lidmi. Prostě tak jak to bylo dřív, že by měli být rozptýleni někde daleko od "normálních" lidí. Ale to je mi jedno, až umřu, klidně si mě můžou hodit třebas lvům. No, jinak já promyšlenou sebevraždu nedokážu, bohužel. Musela by to být nějaká bezbolestná léky, a takové se mi stejně nepodaří sehnat. Takže jedině v afektu, by mě to mohlo zachránit před pokračujícím utrpením. Ale bydlíme v paneláku, v přízemí, a má jen 3 patra, takže je to nahovno. Potřebovala bych být ve velké výšce, a aby mě někdo vyhecoval.

Ahoj. Už tři dny v kuse čtu diskuze o sebevraždách na různých webových stránkách a rozhodl jsem se, že vám podám pomocnou ruku. Všichni tedy dávejte moc dobrý pozor co vám ted´ řeknu. Hlavně ti co chtějí spáchat sebevraždu a ti co chtějí někomu v sebevraždě zabránit.

Jistě si většina z vás pokladá otázku co je smyslem života, proč tu jsme a proč trpíme. Pokusím se vám na tuto otázku odpovědět zjednodušeně..
Na diskuzích o sebevraždách lidé nejčastěji říkaji, že trpí depresemi a beznadějí. Na deprese používají různá antidepresiva, ale ani po mnohaletém
užívaní těchto ´´ léků,, se pacient z depresí nedostane. Antidepresiva mají tedy pouze krátkodobý účinek. Psychyatři říkají, že antidepresiva jsou léky, proti depresím, ale já říkám, že to léky nejsou, protože ještě nikdy žádného člověka z depresí nevýlečily. Co to tedy jsou antidepresiva ? Antidepresiva jsou pouze státem povolené drogy. Proč říkám, že to jsou drogy? Protože jakákoliv látka, která uleví člověku od duševní, nebo fyzické bolesti je droga. Navíc si člověk na těchto látkách vybuduje závislost. Proč psychyatři nedokážou pomoct člověku, který trpí depresemi, beznadějí a chce spáchat sebevraždu? Jednoduše proto, že není v jejich moci změnit svět k lepšímu a také nedokáži zbavit člověka utrpení. Můžou vám tak akorát říct, že máte proč žít a začnou říkat jména vašich rodinných příslušníků, kterým na vás záleží a kteří vas potřebujou a také vám můžou pomoci najít nějáké záliby, nebo stanovit nějaké cíle aby jste si našli nějaký smysl života, ale nikdy nemůžou vyřešit podstatu vašeho problému a vysvětlit proč tak trpíte.

Proč tedy lidé trpí? Je to jednoduše proto, že tento svět má takhle stanovenou intenzitu utrpení. Vysvětlím to podrobnějí. Ve vesmírů existujou
různé dimenze. V některých dimenzích bytosti netrpí vůbec a v jiných dimenzích je intenzita utrpení tak obrovská, že se to nedá s tou na tomto světě vůbec srovnávat. Vezměme si třeba dimenze, které jsou níž než tato. Tam se bytosti dožívají ještě nižšího věku, prostředí je tam špinavější a intenzita utrpení je větší, než v našem světě. Když jdeme ještě níž tak začiná peklo a i to má své úrovně. Naopak když půjdeme směrem do vyšších dimenzí, tak tam je prostředí čistší, bytosti se dožívají vyššího věku a i intenzíta utrpení je nižší než v našem světě. Ve velmi vzdálených vyšších dimenzí je prostředí tak nádherné, že se to nedá slovy ani popsat, bytosti se tam dožívají tak vysokého věku, že to vypadá jako by neměly nikdy umřít a vůbec netrpí. Řekl bych, že toto jsou opravdu št´astné bytosti bez jakýchkoli příkras. Ve vesmíru platí zákon reinkarnace a bytosti jsou umístovany na základě karmy. Samozdřejmě čim méně má bytost karmy, tím vyšší dimenze dosáhne. Jsou však vyjímky jako byl Budha, nebo Ježíš, kteří se rozhodli vstoupit do našeho světa dobrovolně. Jak to tedy vypadá když se bůh rozhodne vstoupit do našeho světa (nižší dimenze) ? Musí na cestě do našeho světa klesat z vyšší úrovně do nižší a musí brát na sebe hříchy ( nebo také karmu) té úrovně ve které se zrovna reinkarnuje, tyto hříchy ho pak tlačí dolů do nižší dimenze, jinak by se do našeho světa nedostal. Pro většinu bohů tam nahoře je podstoupit něco takového příliš děsivé ( a že jich je ). Jednoduše jsem tim chtěl jenom říci, že bytosti ve vesmíru jsou umís´tovany do různych dimenzí na základě své karmy, ale existují i vyjímky. Zvlášt´ v dnešní době jsem si všiml, že se rodí spoustu dětí, které mají vznešený původ ( indigově děti, ale to je kapitola sama pro sebe ).

Co je tedy smyslem života ? Smyslem života je dosáhnout osvícení tak jako Budha a nemůset už nikdy procházet bolestivým zákonem reinkarnace narození, nemoci, stáří a smrti. Pokud však chcete dosáhnout osvícení, musíte mít Mistra a kultivační metodu spravedlivé cesty, která vás k vyšším úrovním povede. Já jsem měl to štěstí, že jsem ve svých 17ti letech našel svého Mistra a spolu s ním i jeho kultivační metodu, která vede učedníka k velmi vysokým úrovním, protože není stanovený strop jak vysoko se může člověk vykultivovat. Můj Mistr se jmenuje Li Hongzhi a jeho kultivační metoda se jmenuje Falun Gong. Tato kultivační metoda se skládá z pěti cvičení a přednášek Mistra, díky čemuž se kultivuje tělo i mysl. Navíc jsou těla praktikujicích vyčištěna až to do té míry, že i nevylečitelně nemocní lidé trpíci leukemií, nebo rakovinou byli vyléčení ( přečtěte si příběby nevýlečitelně nemocných lidí, kterým Falun Gong vyléčil nemoci na www.falungong.cz ). Díky této kultivační metodě se také spomalí proces stárnutí, člověk se cítí š´tastnější a vyrovnanější. Deprese se dají zatlačit cvičeními.

Na závěr by jsem vám všem chtěl popřád co nejméně starosti a problému a také doufám, že třeba nyní naleznete smysl života. Když jsem četl diskuze o sebevraždách na různých webových stránkách, tak jsem byl životnímy situacemy, některých lidí zasažen. Shledal jsem, že není jediný důvod, proč by jsem měl jenom já čerpat z Falun Gongu a ostatní by měly být ztraceni ve stavu iluze. Tady tedy skončim. Pokud by jste měli kdokoliv, jakýkoliv dotaz, mužete ho posílat na můj email [email protected]

Kéž bych tak směla...V afektu, ne, to není dobrý nápad. Když do toho jdeš tak raději srozuměna se vším, vyrovnaná se všemi, našetřeno na pohřeb...pak se odchází snáze, s čistým svědomím.
Sebevraždy v afektu bys mohla litovat a třeba to neudělat pořádně...si představ ležet ochromená na lůžku po nezdařené suicidě, neschopná se sama najíst a vykadit, natož znovu zabít. To musí být horší než teď, kdy tu možnost rozhodnout o sobě ještě máš. Ne?

Kéž bych tak směla zemřít :-(( Kdyby mě tak někdo vyhecoval. Sebevraždu v afektu bych možná dokázala.

Já bych se oběsit nedokázala, potřebuje to určitou zručnost a to jsem nikdy neměla. Když to člověk udělá správně a dojde ke zlomení vazu, tak to nebolí. Ale jak se to udělá blbě, a človek se na tom začne škrtit a dusit, tak to musí být síla.

Mne oprátka děsí, i když...Střelná zbraň je pro mě jaksi nedostupná. Jinak bych těm nálezcům nechtěla komplikovat noční spaní, když by museli utírat můj mozek na zdi. O to hůře, měl-li by to být manžel nebo dokonce děti. :-/

Tak do oběšení bych fakt...Mne oprátka děsí, i když patří ke slovu smrt,
přesto (je to asi směšné psát to v takových souvislostech), je mému vnímání příliš morbidní. Výstřel je mi nejbližší. Ale odvahu si přiznávám, jako už tolikrát, stejně nemám.

K oběšení člověk tolik...Tak do oběšení bych fakt nešla. Myslím, že na to člověk odvahu potřebuje. Já tedy ano. Nic asi tak násilného bych moc nezkoušela. Ne s čistou hlavou. kdybych se předtím nacpala prášky nebo chlastem, nebo obojím, pak snad. Jinak ve střízlivém stavu mi funguje pud sebezáchovy až moc.
Ale chlapi to můžou mít trochu jinak. Mají k tomu oběšení trochu blíže. Kupodivu (pro mě) s tím experimentují i při sex. hrátkách, což je pro mě nepředstavitelné, stejně jako při experimentech s elektřinou. To bych nedala, fakt.

K oběšení člověk tolik odvahy nepotřebuje. Na diskusi vlákna OBĚŠENÍ je tam jasně vyjádřený proč zrovna to dělaj lidi nejčastěji.

Před pár dny jsem četla v blesku, že primář urologického oddělení nemocnice u svaté Anny spáchal sebevraždu skokem do Macochy. Je to smutné, taková kapacita. Ale zaráží mě, že zvolil sebevraždu skokem. Jako lékař se mohl jistě dostat k jakýmkoliv lékům. A to mě znepokojuje, že sebevražda jakýmikoli léky je určitě hodně nejistá. Bere mi to naději, že jednou budu moct odejít z tohoto světa. Budu muset asi dožít život zde, a to je katastrofální představa. Skokem bych to teda nedokázala, to vyžaduje velkou statečnost.

Chtěla bych se ještě...Terezko, já vím, že to myslíš opravdově a dobře, ale souhlasím s Pampeliškou. Víš, naučit se být pozitivní když jsi v depresi či úzkosti se mi jeví nemožné. Vím o tom, že bych měla zakázat si myslet jen negativně, říkám si to, ale jak to udělat, když se neposlouchám? I kdybych se bila v prsa, i kdybych dupala vztekem nad sebou,
nedokážu si nařídit zaměřit myšlenky jinam než tam, kde jsou, tedy do temnoty.
A ještě jednou se přidávám k Pampelišce
v tom, že nemocní jsou si vzájemně terapeuty, protože jen se stejně naladěným člověkem si nejvíce rozumíme a to nejen v "nemoci", prostě ve všem. I proto, (když to zlehčím) si nejlépe rozumíme sami se sebou.

Chtěla bych se ještě...A ještě k tomu "vtahování emocí druhých do sebe".
U mě to takhle není, nějakým mechanismem jsem se naučila vcítit se a nenechat to v sobě. Nejspíš jsem se párkrát takhle vysosala, a našla pak obranu, jak si neublížit a přesto "být při tom".
Dokonce jsem si dlouho myslela, že jsem proto cynická a necitlivá, když jsem viděla, jak mě to netrápí v noci apod., tak jako dřív.
I v tomhle mi pomohla terapie. A taky hodně moje nynější práce. Pomáhat, soucítit, ale nevyhořet.
Není to moje zásluha, nechlubím se tím. Prostě se to stalo. Jen jsem to tu chtěla napsat, že i vnímavý člověk se může ochránit před účinky negativního pole, které nemocní spolu vytvářejí.
Vždycky mě v tomto směru fascinovala skupinová psychoterapie, že "nemocní" jsou si ve skupině vzájemně svými terapeuty. Že v každém nemocném se skrývá potenciál léčit druhé (a tedy i sebe, ale to si často uvědomí až přes ty druhé).

Chtěla bych se ještě...Terezko
máš v principu jistě pravdu.
Ale potíž je v tom, že depresivní člověk nic pozitivního vidět neumí. Je to už pak jen začarovaný kruh. Nemůže ven z kruhu, protože nemůže vidět nic světlého. A dokud ven nevyleze, tak to světlo ani vidět nemůže.
Někomu se to podaří rozetnout, a někdo potřebuje pomoc. Zvednout poklop...?
Ale nejsem si vlastně ani jistá účinkem takové "vysvobozovací" metody.
Pokud v člověku není vůle k životu, tak ho můžou ostatní stokrát tahat z bahna, a ukazovat cestu ven. Jít po ní musí sám.
Nezbude nám, než respektovat, že každý jsme v jiném stadiu cesty. A každý potřebuje jinou dobu na to, než to pochopí, prožije.
Myslím, že deprese má svůj smysl z nějakého toho "vyššího" hlediska, ve vývoji osobnosti a společnosti pak celkově. To, že těch depresí je teď tolik, není jistě náhoda. Jen nevyhnutelná součást vývoje. Jsme vlastně střípky ve vývoji lidstva. Tak to tak berme. :)
Jeden kamínek z mnoha, v řece. Jednou se kamínek třeba dostane na souš. Ale možná taky ne. Pro nás jako pozorovatele není mokrý kamínek horší, než suchý. Čertví, jak to prožívá on.
:)
Sorry za filozofickou vsuvku. Nacpala jsem se, ležím v posteli, mám veget, a nevím co s tím - tak blábolím, no.

Chtěla bych se ještě vrátit k tomu "přebírání" pocitů. Znáte to, že sdílená bolest je poloviční a sdílená radost dvojnásobná.
Z toho mi vychází, že citlivý člověk dokáže ty emoce, nějak transformovat, podle mne v tom není jen to, že se člověk vypovídá.
Připadá mi, že empatický člověk, to špatné dokáže jaksi vsát do sebe, jen je právě riziko, že pokud z té druhé strany nevidí žádný zájem o zlepšení, může ho to vysilovat a už nevídí jaksi to světýlko na konci.
Proto bych chtěl apelovat i na tebe milá n, aby jsi se alespoň trošku snažila a učila se alespoň trošku radosti ze života.
Ano učila, protože i toto se lze naučit, jde to tehdy, pokud si člověk bude zakazovat přemýšlet negativně a bude se snažit o to vidět v životě i to dobré, protože takový je život.

ale ja ti mila Jito...Milá Debbie, já rozumím.
Tvůj příběh byl strhující a já ti stále děkuji za důvěru, kterou jsi mi tehdy dala.
Ani já už nejsem schopna už nic předat, ani já nejsem schopna vyslat nic pozitivního.
Jen si ti ještě dovolím popřát, abys došla
ať už jakoukoli cestou alespoň ke troše klidu duše.

Já vím, milá n, já...ale ja ti mila Jito verim.
jen neni nic,cim bych mohla naplnit ja tebe,zmirnit ty tve trable a tak chapu,ze postupem vysumelo souzneni do ztracena a vypadalo jako sobectvi,ve kterem se nezajimam o to co ten druhy..
tak to ale neni...
jen to prazdno neni schopno nic predavat a vysilat cokoliv pozitivniho...

tohle nedokazala pochopit pani komisarka,kdyz jsem tam musela jednou jit kvuli sebevrazde jednoho z nas.
kdyz jsem ji rekla,ze citime souzneni a podporu,ktere je pro nas strasne dulezite v tu chvili a proto v takovych chvilich vyhledavame nekoho se stejnymi nebo podobnymi pocity,videla jsem na ni,jak tohle neni schopna prijmout.

na terapii mi pak zas treba na tohle rekli,ze souzneni , pochopeni a sdileni mozna ano,ale odsud - podsud.
ponorit se,ale nenechat se taky utopit.
neco na to je.
ale co kdyz to je tak,ze se ,utopit, chce clovek taky?

Já myslím, že největší...tomu pampelisko taky verim.
mozna zamerne,abych si jeste nedelala starosti s tim co bude pak.
je mi blizka v tomhle myslenka Shopenhauera,ze se nas smrt vlastne netyka,ze kdyz jsme nevedeli co bylo predtim,stejne se nedozvime,co bude pak,takze nam to muze byt vlastne jedno.
dava mi to smysl a tak jsem si tuhle myslenku privlastnila a nijak moc to neresim.

jen ten strach z toho,ze se to nepovede - ten bych potrebovala porazit a zatocit s tim.
pak bych mozna mohla mit vyhrano.

a taky - jak pises - myslim,neverim,ze pokud neco je,tsk ze to by to bylo horsi..

Já myslím, že největší...Jako vždy -Pampeliško, díky že jsi v této diskusi!

nejde nepoznat.
osobni...Já vím, milá n, já vím...
Ale pro mne ta korespondence měla alespoň ten význam, že ve mně probudila
takřka naprosté porozumění tvým slovům, vím, že to ,co píšeš i myslíš a že to myslíš naprosto vážně. I proto čtu to, co píšeš
a cítím, věř či ne, hluboké soucítění.
To neznamená, neboj, nic jiného než to, že mne tvůj osud nepřestává zajímat.