Sebevražda

Mít se rád je opravdu...Mít se rád je opravdu základem toho, aby nás mohli mít rádi ostatní.{{{ kdyz to tam proste neni oboustrany tak lasku lidi neziskate ani kdybyste ste se denne usmivali na lidi,pomahali jim atd ...

No jo ono se to řekne měj...K tomu mě napadl název jedné knihy:
"Když ženy milují příliš..."
Znáš ji?

No jo ono se to řekne měj se ráda ale nejde to ,já bych chtěla spíš lásku jiných. Celej život hledám kdo by mě měl rád a když ho najdu tak mi jen nadává jak sem špatná, ale nevidí co já pro něj všechno dělám.

Mít se rád je opravdu...Souhlas s Pampeliškou i Pavlem, s tím naprosto. Jen tentokrát nesouhlasím s Pampeliškou tak úplně v tom, že základem, aby nás mohli mít rádi ostatní, musíme SE mít rádi. U mne to tak není. Ráda se nemám, ale umím mít ráda.A ti, kterých se to týká to cítí a ti mají mne rádi (ani asi ne tak kvůli mně samotné, ale kvůli tomu, že cítí mou lásku a starost). Mnoho jich ale není, oproti mladým roků života,kdy byl "záběr" široký, jsem si jich "nechala" asi tolik, jako šafránu. A často si mou starost a lásku ani nezaslouží.

Platí miluj,měj ráda, ale neočekávej.!!

Mít se rád je opravdu základem toho, aby nás mohli mít rádi ostatní.
Ale rady typu "měj se ráda", to je fakt nemožné uskutečnit. To je jako říct někomu-"měj modré oči"...když se narodil se zelenýma, třeba...
To není tak snadné změnit, celé svoje nastavení , které žijeme od začátku života.
Můžem vědět CO máme změnit, ale netušíme JAK to udělat. Na to rada neexistuje.
Nicméně je tam pořád ta naděje, žze se to někdy změnit dá. Tedy důvod, proč hned nesahat k sebevraždě.

To jsou všechno jenom řeči. Někdo napíše: Měj se víc ráda..." To je rada? To je úplně k ničemu. Lásku dáváme druhým a ne sobě. Naopak ji zase toužíme od někoho konkrétního přijímat. A někdy tomu tak bohužel není. Proč potom žít?

hmmm... to mi moc nepomuže . Když já mám ráda všechny a čekám kdy mi to oni pak oplatí tím samím ,ale většinou se to nestane.Já prostě taková nejsem abych měla ráda jenom sebe .

to jak zacházíš sama se sebou odpovídá přesně tomu jak s tebou zachází druhý.Začni se mít více ráda a láska přijde.

Když já chtěla jenom aby mě měl někdo rád , klidně bych za to i zaplatila, udělala bych cokoli aby se mi to splnilo.
A abych začla opravdu žít tak k tomu mi schází přesně tohle ....láska.
Už ze sebe nechci dělat fackovacího panáka ale co nadělám ..já se prostě neumím bránit a tak to řeším takhle.

začni mít více ráda sama sebe!!

Ahoj .Mám takovej problém....Postavit se na vlastní nohy. Být sebou a zařídit si život podle sebe. Na co čekáš? Máš nějakou hrdost, nebo se chceš pořád ustrašeně krčit v koutě?

Ahoj .Mám takovej problém. Od malička mě nikdo neměl rád a nikdo se o mě nestaral a tak sem hledala někoho kdo mě bude opravdu milovat , a našla jsem. za pár měsícu mě začal mlátit , hádali jsme se .A spíš mě využívá ,ale já ho miluju a sem ráda že někoho mám nikdy bych mu neřekla že je konec . A tak už jsem sním rok. je mi opravdu strašně už sem skoušela skočit pod auto, podřezat se a oběsit,ale nic mi nevišlo . Já už opravdu nevím co mám dělat. Pomalu ale jistě to vzdávám. Myslela jsem že mě bude konečně mít někdo rád , ale nestalo se to. A takhle bych mohla pokračovat do konce.A tak se vás všech ptám co mám dělat.Prosím.Děkuji.

Hurá do boje.Znovu jsme se probudili, že ?
Tak do dalšího boje...
A tak jde den za dnem.

Těší mne, Pampeliško, že...Hurá do boje.

Čistá duše-ano, jeden z...Těší mne, Pampeliško, že mohu i v této věci se ztotožnit s tebou. Čistá duše-parádní film, zamilovala jsem se tehdy do Russela Crowea ještě více, nežli předtím. Nádherný prožitek, nádherně zahrané. Všemu jsem věřila a o to vždy jde.
Z takových věcí se dovedu ještě stále těšit.
Prožitek! Mějte se!
Jdeme vybojovat další den, že?

Ještě k té schyzofrenii....Čistá duše-ano, jeden z nejlepších filmů,co jsem viděla. Nejen kvůli tématu, ale i zpracováním. Dokonalá souhra všech složek.Poprvé jsem ho viděla sama, zvuk ve sluchátkách, ničím nerušena...ponořila jsem do toho naplno, sugestivní hudba, perfektní herecké výkony...zážitek.
Hlavní představitel si s tím poradil skvěle, ale obávám se, že je to příliš ojedinělý případ...
:-(

Kamaráde,
to máš úplnou...Ještě k té schyzofrenii. Do ted´ si nejsem jistý jestli to byla schizofrenie, nebo realita, protože to bylo opravdu skutečné. Pochybuji ale, že by se, během několika měsíců soustředil na mě hněv celýho světa, navíc když jsem nikomu nic neuděl (u Breivika by jsem to chápal). Dokonce jsem slyšel v rádiu jak o mě zpívají urážlivé písničky. Jestli jste někdo někdy viděli film Čistá duše, tak asi přibližně víte jak to může vypadat.

Řeknu vám něco o mém...Kamaráde,
to máš úplnou pravdu, že mnohý jiný na Tvém místě by to dávno zabalil. Je to pro mě obdivuhodné, co vydržíš a přesto máš chu´t jít dál. Myslím, že je to nějakým vnitřím množstvím životní síly, kterou máme každý jinou. Takže někdo se zabije, když ho opustí přítel, jiný bojuje se schizofrenií 50 let s velkou vervou a chutí do života.
Moji rodiče oba zemřeli předčasně, ani jeden umřít nechtěl a do poslední chvíle bojoval a věřil. Přesto ten čas měl nastaven jinak, než chtěl. U nás- těch co přemýšlíme o předčasném dobrovolném odchodu- je to naopak. Život je příliš dlouhý a příliš těžký na to, aby se dal unést.
Přeji hodně sil i nadále a fakt tě musím obdivovat, jak bojuješ. Já se vzdávám mnohem rychleji.

Řeknu vám něco o mém životě. Ve škole jsem měl panický strach z učitelů v tom smyslu, že když, my některý z nich dal otázku tak jsem se strachy roztřepal. Můj otec mě vyučoval tím způsobem, že když my dal příklad a já jsem špatně odpověděl tak my takovou vrazil, že jsem přeletěl přes celou místnost. Potom se my tento strach podvědomě uhnízdil, když se mě snažili učitelé něco naučit. Ve svých dvaceti letech jsem se se svým otcem popral a odjel do zahraničí. Tam jsem dostal schyzofrenii v tom smyslu,že jsem slyšel všechny lidí, kteří kolem mě jenom prošly, jak si o mě povídají, nadávají my a oslovují mě mým jménem. To pak člověk jenom sedí na lavičce v agonii a opravdu duševně trpí. Když jsem se pak vrátil, tak jsem se přestěhoval do hlavního města. Během 4 let jesem vystřídal přes 20 zaměstnání a asi 15x jsem se přestěhoval. V současné době taky cítím, jako by jsem se nemohl hnout z místa. Když udělám krok vpřed, tak to skončí dvěma kroky vzad. I přes to všechno se divím jak ´´dobře,, toto všechno celkem zvládám. Jiný na mém místě by to už dávno zabalil.