POTRAT

Mít nechtěné dítě je psychická zátěž pro matku, ale především pro to dítě. Vývojová psychologie dnes bezpečně ví, že pro pozitivní vztah k životu je nejdůležitější intimní kontakt z blízkým člověkem, nejčastěji matkou vyjádřený co jeintenzivnějšími a nejčastějšími dotyky, hlazením, péčí, vlídnou mluvou... i pokud matka později trauma z nechtěného dítěte překoná, začátek nebyl dobrý s různou mírou negativních důsledků na psychice dítěte.
Adopce - no pěkně děkuji za takovou radu. Když se tolik staráme, aby matka neměla psychické trauma z potratu, jakpak jí můžeme pomoci přežít jistě vzniklé trauma z odložení již narozeného dítěte? Přísně vzato, je z morálního hlediska odložení dítěte větší prohřešek, než potrat.

No ten příběh neznám, ale zavání mi to nedobrou povahou matky nebo dalších lidí, kteří tu spisovatelku poznamenali tím, že věděla a cítila, že nebyla chtěná. Myslím, že by se našlo stejně něco, čím by jí znepříjemnili život, i kdyby byla chtěná.
Pokud dítě opravdu není chtěné, tak je to nezodpovědnost, a není fér odčiňovat vlastní blbost nebo selhání tím, že někoho zabiju. Dneska je tolik lidí, kteří nemohou mít děti a chtěli by, ale z nějaké falešné lásky rodičů jsou malé děti, které domov nejvíc potřebují,právně zaháčkované, takže se do rodiny nedostanou. špatně je toho tady víc, nejen nedostatečná osvěta a pomoc.

Máš pravdu, K, že v dnešní době je více možností jak nechtěnému těhotenství zabránit. Ale docela dobře si dovedu představit situaci, že i když je žena inteligentní a zodpovědná, může otěhotnět nechtěně. Život je nakonec vždycky pestřejší, než naše představy, zejména o osudech jiných lidí :-))Nedávno zemřela spisovatelka Alexandra Berková, která si celý život nesla stigma nechtěného dítěte. Málokdy se stane, že někdo tak upřímně na veřejnosti promluví o této situaci. Takových nešťasných bytostí je mezi námi jistě více. To je pro mne dominantní důvod, nechat především matku, aby se sama a dobrovolně rozhodla. Pokud je vmanipulována do rozhodnutí dítě si nechat právě poukazem na "právo nenarozeného dítěte" odnese tuto neodpovědnost manipulátorů právě a především to dítě.

Ano, tak nějak jsem to myslela D. Měla jsem na mysli poskytnutí informací, podpory, kontaktů...ne přesvědčování. Jde mi o zájmy matky i dítěte. Nejde mi z mysli to, že těhotné ženy dítě jen tak nechtějí. Kdyby ho nechtěly, gravidní by nebyly, nebo jsou tak málo inteligentní a zodpovědné, že tu pomoc vážně potřebují a nejen kvůli nenarozenému dítěti, ale kvůli nim samým.
Souhlasím s tebou, ústavy nejsou vždycky dobrou volbou. Většina velmi těžkých poškození se dá zjistit dopředu a pak beru potrat ze zdravotních důvodů.

Pro K - pokud pomocí myslíš zprostředkování informací proč ne, pokud tou pomocí myslíš i různou míru manipulace z hlediska "hájení zájmů dítětě" jsem velmi skeptická. "Právo" někoho, kdo existuje jen potenciálně je opravdu sporná věc. Já bych dala vždy přednost zájmům ženy. A pokud je potřeba hájení práv dítětě pro určité osoby tak nutkavá, mají možnost ji uplatnit u opuštěných dětí v dětských domovech. Přesvědčování gravidních žen, které děti mít nechtějí, nebo si je nemohou dovolit - mi připadá velmi farizejské, protože skutečnou pomoc - řešení situací, do kterých se ta žena narozením dítěte nutně dostane zajistit i při nejlepší vůli nemohou.
A pokud vyšetření prokáže, že je riziko narození poškozeného dítěte, navrhla bych každé z těch žen, aby se šly podívat do sociálních ústavů, kde většina takových dětí potom žije. I kydž se rodiče postarat chtějí, nakonec tam většina fyzicky i psyvhicky postižených skončí. Myslím, že místo o právech nenarozených na život by se mělo mluvit o odpovědnosti živých.

Naprosto souhlasím stím že kdyby byla větší možnost pomoci matkám v nouzi ,spousta žen by se rozhodovala jinak a co se týká postižení dětí ano je to opravdu složité rozhodnutí a pro mě spouštěcí bod bylo to že jsem si uvědomila co by se dělo až bych tu nebyla ,že by péči převzal stát ,bylo to nejsložitější rozhodnutí v mém životě ,jednalo se o postižení kdy by dítě bylo ležící a neschopno komunikace s okolím ,přesto jsem zvažovala ,bylo by báječné kdyby byla pomoc pro matky v nouzi ,mám rodinu která mě velice pomáhá ,plnou lásky a porozumění a proto si jen složitě představím ,ženu která se má rozhodnout a nemá oporu

Naprosto souhlasím stím že kdyby byla větší možnost pomoci matkám v nouzi ,spousta žen by se rozhodovala jinak a co se týká postižení dětí ano je to opravdu složité rozhodnutí a pro mě spouštěcí bod bylo to že jsem si uvědomila co by se dělo až bych tu nebyla ,že by péči převzal stát ,bylo to nejsložitější rozhodnutí v mém životě ,jednalo se o postižení kdy by dítě bylo ležící a neschopno komunikace s okolím ,přesto jsem zvažovala ,bylo by báječné kdyby byla pomoc pro matky v nouzi ,mám rodinu která mě velice pomáhá ,plnou lásky a porozumění a proto si jen složitě představím ,ženu která se má rozhodnout a nemá oporu

D: Nemají spíš hájit zájmy dítěte? Nemělo by se pomoci budoucí matce, aby se dítě mohlo narodit a aby ho mohla vychovávat? Máš pravdu, nakonec se musí rozhodnout žena sama, ale nebylo by dobré, kdyby věděla, že v tom není sama, že je někdo, kdo jí pomůže řešit problémy?
Jo, postižené dítě je velký kříž a není lehké rozhodovat, jestli si dítě žena nechá nebo ne. Testy jsou určitě dobré, ale zase je postižení a postižení. S některým se dá docela dobře žít, jiné zas dobrý život znemožní. Je to složitá otázka a nevěřím, že se ženy, kterých se to týká takového dítěte zbavují snadno. Přece jen je jejich.
Zlata: Zrovna zdravotní důvody jsou jedny z těch vážných a velmi těžko řešitelných. Není proč tě odsuzovat.

Na anonymy nereaguju.

jistě že překonám ,mám dvě zdravé děti jen sem tímto chtěla říct že někdy jsou situace kdy člověk nemá jinou volbu ,třeba když ví že by tu zbyli děti bez matky a pokud je to komplikováno i tím že by miminko bylo vážně poškozené ,je to bouhžel asi nejvohodnější řešení,proto by každej měl vážit ,než někoho odsoudí děkuji

Lenka
Už tě vidím jak máš zdravý děti a necháš si nemocné.Na to musí mít člověk sílu,a to dnešní mladé maminky nemají.Ukaž mi dnes mladou mámu co si to nechá.A já ti ukážu sto těch co si je kdysi nechaly.Dnešní doba ti to ani nedovolí.Věř,že jedině ten kdo čeká dlouho na děti a naskytne se mu tento, problém má tu sílu si to nechat.

Já taky nejsem pro aby se chodilo na potraty jak se komu zachce,ale kdybych veděla že budu mít postižené dítě,tak bych si ho nenechala..To už pak není život,ale přežívání..Od takových případu ty různé testy během těhotenství a pak vlastně možný potrat jsou..

K ty seš pako pako debilní

No jo. Ale nakonec se rozhoduje, a právem, ta dotyčná žena. Všichni, kteří ji nutí rozdodnout se v rámci jejich osobních nebo institucionálních přání, jsou špatnými rádci, neboť berou v potaz především svoje zájmy a ne zájmy dotyčné.

...jo a kdyby se zjistilo, že bude dítě postižené (třeba tím downovým syndromem), tak bych si nejdřív samozřejmě sehnala co nejvíce informací...,taky se kloním spíš k tomu, že bych si takový mimi nechala, ale jak říkám, nemůžu 100% tvrdit, jak bych se rozhodla, protože vždycky záleží na té konkrétní situaci, jak tuhle situaci člověk zrovna psychicky zvládne atd. :o((.

Já teda s Katkou souhlasím....

K, to přeci musí především posoudit ta a ten, kterých se to týká. Nikdo nemůže, ani hypoteticky, rozhodovat za ně.

Jasně, jsou potraty a potraty. Hlavně zdravotní hledisko je velmi těžké, sama nevím, jak bych se zachovala, ale dítě s downovým syndromem bych si nechala, dneska jsou možnosti jak žít pěkný život i s tímto postižením. Mně se nelíbí potraty, z důvodů sociálních, prostě když holka otěhotní z vlstní blbosti, tak proč má za to trpět dítě, které za nic nemůže, nebo když holka nemá kde bydlet a vidí všechno černě, je snadnější jít na pár hodin do nemocnice, než žádat o pomoc sdružení nebo stát. Je to snadnější, ale je to vážně správné?

K-to je taková píčovina co tu píšeš to sem nežral

Jedné známá šla na potrat protože u mimi zjistili downův syndrom. Slyšela jsem, že někdy v 6.měsíci, což se mi sice nezdá, ale jestli ano, tak je mimi už dost vyvinutý, žena se na něj těší už dlouho a o to to je ještě horší.... Je z toho na dně a vůbec se jí nedivím, musí to být otřesný :o(. Já jen doufám, že takové rozhodnutí nebudu muset nikdy řešit, sama nevím, jak bych se v tý situaci rozhodla, to se nedá tvrdit předem....

Poraněná duše je někdy horší než poraněné tělo. Určitě se taky hůř hojí a jsou věci, na které se nezapomíná. Znám ženu, která potratila už několikrát, přirozeně, a oplakává všechny svoje děti (ne plody, ne embrya, ale děti) a myslí na ně. Teď má zdravé dítě, ale nezapomněla na ty, které u ní byly jen chvilku.
Překonat se to dá, ale mnohdy dost těžko.