JAK NA DEPRESE A PANICKÉ PORUCHY

Ahoj vsichni. Je mi 21 let. Mam depresi a ted uz je mi spatne i fyzicky, je to des. Chci to konecne resit. Poradte mi prosim, jak na to. Musim jit nejdriv k obvodni lekarce? Co ji mam rict? Budu si pripadat jako hypochondr. Prosim dodejte mi odvahu. Diky Verca

Kdo sežene prášky na spaní?

Ahoj vsem, v r. 1995 jsem mel uraz hlavy, bezprostredne potom jsem mel strach ze to nepreziji. Od urazu mam neustale permanentni uzkost bez priciny. Mam uzkost jen z toho ze bych mel s nekym mluvit, vyjit z pokoje nebo se i jen pohnout. Uzkost nelze nicim odbourat, nijak se ji zbavit, nejsem schopen myslet na neco jineho. Bral jsem 18 druhu leků (anxiolitika, antidepresiva), vyzkousel jsem snad vse, hypnozu, ind. i skup. psychoterapie, 7x jsem byl hospitalizovan na psychiatrii... Uz nevim jak dal, jsem z toho sileny, uzkost me opousti snad jen ve spanku. Prosim ozvete se mi, pokud jste neco podobneho zazili nebo nekoho znate. Ozvete se prosim na mobil 608 305 325, i SMS, urcite se ozvu. Moc dekuji

Ahojky všem spolutrpícím.Jak zjišťuji, tak naší protivnou nemocí nás trpí opravdu hodně.Já sama jí trpím 6 let, a ne se jí nadobro zbavit.Vždy na nějakou dobu zmizí, ale zase dá znovu o sobě vědět.Nejhorší je to po zkouškovém období, kdy nastane zklidnění.Těším se, že už budu mít klid, ale ta protiva mi ho nedopřeje.Beru lék Citalec a 1/2 Neurolu.Je pravda, že kdo si touto nemocí neprojde sám, nikdy nás nepochopí. Koukají na mě jako na nějakého hypochondra, který se na sebe snaží upozornit.Také zkišťuji, ža tělesné příznaky této nemoci se neustále mění.Začalo to tím, že jsem nemohla dýchat, lapala jsem po dechu, bušelo mi srdce, brněli mě ruce a měla jsem strašný strach ze smrti.Po delší době se to začalo projevovat bolestí na prsou, měla jsem pocit, jako když mi na hrudníku leží nějakej balvan.Poslední dobou, mi jakoby nadskakuje(chvěje se nebo vybruje) srdce, nevím jak to popsat, ale je to nepříjemné a ihned to ve mě vyvolá paniku.Zajímalo by mě jestl máte obdobné potíže jako já. Přemýšlím o tom, že si nechám preventivně vyšetřit srdce, ale myslím, že je to spojeno s panikou. Je to opravdu strašná nemoc, protože ji nedokážeme ovládnout, nikdy nevíme kdy přijde a dělá si s námi co chce, i když se bráníme co to nejvíc jde. Je to ošklivá potvora a v mém případě mám dojem, že se jí už nikdy nezbavím.

Zuzo, pro mne byly první kroky, že jsem se začala na něco těšit, bylo to sice křečovité, nucené, ale efektní. Snažila jsem se, když mi bylo špatně napsat nebo si vybavit něco veselého, vzpomínky, písničky (přítel mě vždycky poprosil, abych mu zazpívala-nezpívám nijak extra hezky, ale bylo to přeladění mysli a dechová cvičení současně). Vyhledávala jsem humor a činnosti, byl to těžký boj, ale kdo ho nevzdá, vítězí... Na každého působí určitě neco jiného, snaž se odpoutat od myšlenek na sebe, sebepozorování a sebelítosti, dávej si malinké a postupně náročnější cíle a uvidíš, že se Tvé zoufalé pocity pomalounku a polehounku začnou umenšovat, až se vytratí. Nečekej, že to půjde rychle a hned ani že bude pořád jenom líp, občas přijdou propady, kterým nedovol, aby Tě zbavily naděje...

Ahoj, náhodou jsem narazila na "Doktorku cz"a trochu se mi ulevilo, že nejsem sama. Záchvaty paniky se u mě začaly objevovat asi před rokem. Vůbec jsem netušila, co se se mnou děje, ze začátku to byly jen stavy spojené ze strachem ze smrti, nemohla jsem dýchat atd...,chodila jsem na různá vyšetření a nic se neprokázalo. Nikomu jsem nic neřekla a myslela, že to přejde, teď už jsem se před 14dny zhroutila,byla jsem poprvé u psychoterapeuta a ten mi vysvětlil o co jde. Jsem úplně na dně,nevím si rady se životem a nejvíce se svým tělem,mám už 3 týdny pocit, že mě něco zevnitř rozežírá(mravenčení, pálení až bolest)mám to po celém těle, nedá se to snést, nic nepomáhá!nemám už do ničeho chuť, jsem doma už 3měsíce po operaci slepého střeva a bojím se i nastoupit do práce, že to nezvládnu. Teď už sice vim oč jde, ale nevím jak začít bojovat, už nemám strach ze smrti, ale ze života. Prosím, jak udělat první krok, abych se nezbláznila dočista. Předem moc děkuju za odpověd!Zuza

Jarčo, Tvé tělo není proti Tobě, Tvé tělo to jsi přece Ty!!! Nešlas do toho po krůčkách a promyšleně, vrhla ses zpět po hlavě, tak se nediv. Budeš si muset udělat plán a trénovat nanečisto. Ideální je, pokud má člověk možnost, aby mu někdo "kryl záda" a v první fázi mu doslova pomohl tím, že ho do práce i z ní odvede za ručičku. Zaveze a odveze autem, pojede s ním vlakem, cokoliv. Pokud máš možnost být dál na neschopence, tak nepospíchej. Trénuj v okolí bydliště, zkus jen tak nezávazně přejet jednu zastávku vlakem a za každý úspěch se pěkně odměň, protože jsou to malinká hrdinství, kterými se vracíš ke zdraví. Nebuď vyděšená z toho, že lidi tahle mrška trápí i několik let. Nebude to Tvůj případ, pokud jí nedáš šanci, velmi brzy jsi podchytila, co Ti je a léčíš se.Jenže nikdo za Tebe nic nevyřeší, musíš Ty sama a je to většinou pěkná makačka, která ovšem stojí za to.Sama mám strach z každé dovolené, ale pak do toho jdu. Budeš mít vedle sebe své blízké, to Tě podrží. Musíš si položit otázku, co Tě ohrožuje. Nejspíš zjistíš, že Ty sama a s tím si budeš muset poradit jen a jen Ty sama. Taky by ses měla přenést přes své pytlíkové období. Zajímalo by mě jaké léky a v jakém množství užíváš a jestli máš psychoterapeuta. Domnívám se, že přinejmenším v počátečním období bys psychoterapii měla mít. Léky ani chuť nestačí. Bylas sice natěšená, ale na pozadí radosti ses v očekávání, jak vše zvládneš obrovsky bála, proto ty ataky. Nejsi ještě zralá jít do toho a sama. Tak docílíš jenom toho, že Tvé tělo dostane atakami zbytečně zabrat a Tvá psychika a sebevědomí velmi utrpí. Nepospíchej, malé krůčky a nevadí, když se na pár dní zastavíš. A nauč se rozdýchávat ataky bez pytlíku. Relaxuj, autogenní trénink, v neděli se třeba zkuste celá rodinka projet vlakem. Opakované špatné zkušenosti se zadírají do podvědomí, potřebuješ své malé vítězství, abys získala chuť a kuráž bojovat dál. Moc Ti přeju, abys to zvládala...

Milá Pajko,jsem smutna a zklamana,proto pisi az dnes.Psala jsem ti, že plánuji jet na zkoušku do práce.Byla jsem tak natěšená.Neustále jsem kontrolovala, zda mám pytlík,léky.No prostě,aby mne nic nepřekvapilo.Jenže mě to celé nějak asi rozrušilo až moc a já v noci dostala záchvat,k ránu další.A to co následovalo,když jsem měla nastoupit a jet vlakem do práce-bylo jako horor.Mé tělo si dělalo co chtělo.Prostě jsem se rozklepala, že mám jet sama vlakem.Hlavou mi probíhalo samé:a co když....No nakonec to skončilo tak,že jsem dostala další záchvat.A manžel mě odvezl domů.Totálně jsem selhala.Od té chvíle se cítím mizerně.A to jsem byla tak odhodlaná bojovat.Nechápu,jak si tělo může takto dělat co chce.Když já to tak nechci.Čtu příspěvky ostatních a zaráží mě doba,jak kdo dlouho tuto nemoc má.Máme na začátek července již zaplacenou dovolenou snů-do Bulharska,letecky.Naše první pořádná dovolená po 13.letech manželství.Ještě nikdy v životě jsem neletěla.Přemýšlím stále častěji,zda bychom jí neměli zrušit.Pokazit dovolenou celé rodině.To,ale přece nejde. Co když nebudu prostě schopná do toho letadla nastoupit jako do toho vlaku.A vlaků jsem se nikdy nebála.Jezdila jsem vlakem každý den do a z práce.Jsem totálně na dně.Cítila jsem se tak dobře.A najednou toto.Vůbec nevím co dělat.Od těch záchvatů mi je zase mizerně.Celé moje tělo udělalo krok zpět.Kdyby jeden.Vím,že si mi psala,že cesta k uzdravení nebude jednoduchá.Myslela jsem,že vím,že jsem připravená.Ale až tak velká překvapení,co mě sráží k zemi,jsem nečekala.Moje vlastní tělo je proti mě.

Ahojky! Rozhodla som sa i ja prispiet svojim príbehom. U mna sa panická porucha prejavila asi pred 3 rokmi. Bolo to fakt hrozne, nevedela a hlavne som nechcela na sebe zapracovať a chcela som aby ma toho zbavil niekto iný, len nie ja sama. Dostala som sa až na denný stacionár, kde som spoznala úplne skvelú a tvrdú terapeutku, ktorá mi hrozne moc dala. Dostala som sa z toho a myslela, že už ma nič neprekvapí a ak sa to i objaví budem to vedieť zvládnuť. Omyl, presťahovala som sa a asi po roku sa to objavilo znovu. Je pravda, že som si jakž takž vedela poradiť, ale myslela som že to bude lahšie a hlavne rýchlejšie za mnou. Teraz je tomu rok a i ked panické záchvaty už nemávam, nie som šťastná a stále som v nejakom blúdnom kruhu. Neustále si kontrolujem svoje telo - najviac krk, dýchanie a ked chodím, bojím sa závratí. To ma hrozne vyčerpáva a príde mi, že každý deň je pre mna utrpením. Ked sa nezameriavam na telesné pocity, sú to rozne iné strachy - kontrolujem si ako hovorím, činnosti, ktoré robím a čím viac nechcem, nejde to. Snažím sa zamestnávať, niečo robiť, pracujem s myšlienkami ale stále to pretrváva a ja fakt neviem ako z toho von. Občas na mna prichádzajú i depresie. Začala som opet navštevovať terapeutku, ale myslím, že by som potrebovala intenzívnejšie návštevy. Neviem čo robiť - poradte mi prosím niekto, kto ste si prešli podobným. Ja chcem žiť a byť v pohode, velmi!!!!Zuzana

Dnes už asi na každým kroku :(Každý psychiatr i psycholog by měl vědět, o co jde a jak s panikou zatočit :)Odborník u nás uznávaný je MUDr.Ján Praško, Praha. Vydal taky pár dobrých knih pro nás porouchané...

Kde člověk narazí na odborníka, který mu od takovýchto poruch a panik pomůže ?

Jarčo, neboj se práce. Kolotoč povinností obvykle nedá atace šanci. Paradoxně přichází většinou až je klid a není důvod, aby bylo špatně.S pytlíkem to nějak vymyslíš. Nevím, jak Tvé ataky přicházejí. Jestli pozvolna s tím, že vzrůstající napětí vycítíš anebo prudce bez varování. Pro první případ se můžeš stáhnout někam do ústraní... Jinak by ses měla naučit správně dýchat. rstručné rady k panické poruše najdeš na www.lundbeck.cz v literatuře od MUDr. Praška, tam by se mohl poučit i Tvůj manžel. Je důležité, když Tví blízcí jsou informovaní, mohou Ti cestu ke zdraví usnadnit. Držím Ti pěsti, ať to dobře zvládneš, povzbudí to Tvé sebevědomí :)

Milá Pajko,velice dekuji za povzbuzení.Vím přesně,co myslíš tím, že cesta za uzdravením nepůjde vždy směrem vzhůru.Vždy,když si začnu myslet, že už mi je fajn tak bum a je tu záchvat.Na psychiatrii se me lékařka ptala,zda si vyčítám,že tuto nemoc mám.Odpověděla jsem, že ne.Ale od té chvíle,co mi byla tato otázka položena jsem se přistihla, že často myslím na to, zda je možné,aby si něco takového mohl člověk vyčítat.Objevilo se to jako jakákoliv jiná nemoc a musí se to vyléčit-bojovat s ní.Nevím.Aspoň myslím.Zítra jdu poprvé-co se u me tato nemoc objevila na zkoušku do práce.Cítím se lépe.Domácnost si už zase vedu sama.Uz nemusi vše dělat manžel-být máma i táta.Tak snad to zvládnu.Bojím se toho.Ale jsem hrozně zvědavá,jak to dopadne.Přece nemohu být pořád zavřená doma.Potřebuji mezi lidi.Nevím,co budu dělat,když dostanu záchvat někde mezi spoustou lidí - jestli se nebudu stydět vytáhnout pap.sáček a dýchat do něho....Všichni na mě budou koukat,jak na nějakou raritu.Ne,nesmím na to myslet.Já to určitě zvládnu.Musím.Ještě jednou děkuji za povzbuzení. Jsem s těma problémama,tak sama.Můj manžel je hodný.Se vším mi pomůže.Vyslechne me.Ale připadá mi,že vůbec nechápe,co mu vlastně říkám.To pochopí jen ten,kdo prožívá to samé.Děkuji a zase napiš.Prosím

Jarčo, protože ses začala rychle léčit, je obrovská naděje, že se z toho rychle dostaneš až do plného zdraví. Když máš problém mluvit s lidmi o své psychice, tak o ní prostě nemluv. Divila by ses kolik lidí má psychické problémy a z různých důvodů o nich nemluví. Při vzniku panické poruchy nelze určit jednoznačně, co ji spustilo. Zpravidla se "sejde" současně víc rizikových faktorů. Hlavně buď trpělivá a vytrvalá, nenechej se odradit tím, že cesta ke zdraví nepůjde vždy strmě a přímo vzhůru, ale občas se zhoupne do mínusu. Přeju Ti, co nejmíň atak a tak... :)

Ahojky,panickou poruchou trpím druhý měsíc.Když se u mě objevila poprvé,tak jsem vubec nechapala co se to se mnou děje.Myslela jsem, že umírám.Ležela jsem 3 týdny v nemocnici než jsem se dozvěděla, že to hrozné co mě potkalo se nazývá panická porucha.Nikdy jsem o tomto onemocnění neslyšela.Jen vím, že jsem měla smíšené pocity,když mi bylo doporučeno navštívit psychiatra.Dostala jsem léky a byla poučena o dýchání do papírového pytlíku.Pochopila jsem,že se s tím musím bojovat sama.Přečetla jsem si všechny přístupné brožurky, rady a rozhodla se, že budu bojovat.Sepsala jsem si vše,co mě trápí a dala se do boje- s obezitou i s mou vlastností pomáhat všem až do roztrhání těla - mého těla.Dnes jsem objevila tuto stránku na internetu a jsem velice dojata tím,že existují lidé,kteří dovedou o této nemoci psát, poradit druhým, jak s ní bojovat.Já si totiž pořád dost dobře neumím vysvětlit,proč se u mě tato nemoc najednou objevila.Byla jsem už ve větších stresech a vždy jsem to zvládla.Nevím,ale asi se stydím někomu říct,že chodím na psychiatrii.Je to po tom,co jsem viděla reakce zdrav.sester v nemocnici na interně, když jsem dostala již několikátý záchvat a jedna zdr.sestra druhé říká to je dobré,to je ta na psychiatrii.To jí zase přejde.A nechali mě ležet na pokoji jako....Bylo to pro mě velice stresující.Bála jsem se pak každého dalšího záchvatu.Naštěstí jsem se alespoň dozvěděla, že se na to neumírá.Nyní se již cítím lépe.Záchvaty mám jen 2-3 do týdne a už díky lékům nemají takovou intenzitu.Naučila jsem se,co při záchvatech dělat,aby mě tato nemoc omezovala co nejméně.Chtěla bych moc poděkovat takovým lidem jako je Kometa.Děkuji Vám za to, že si svůj boj s touto nemocí nenecháváte pro sebe.

Mnohokrát Děkuji

Martine, Podívej se do oddílu PTSD, to je také úzkostná porucha. Třeba něco najdeš.

Moc děkuji takovým lidem jako jsou Lucka a Kometa zato,že se dokáží se svými problémy rozdělit a spoustě lidem poradit.Já osobně trpím už 3.roky depresemi a panickou poruchou.Navštěvoval jsem i psychologa,bez kterého bych už tu asi nebyl.Pomohlo mi to tak na 50%.Pracuji na sobě,ale není dne,kdy bych neměl ten strašný pocit,že se něco přihodí apod.Byl bych moc rád jestli by mi někdo poradil,jak se toho zbavit.Přeji všem lidem,kteří se této nemoci zbavili ať jsou moc šťasní.M.

Ahoj Lucko,musim ti moc podekovat za tvuj prispevek.Strasne me nadchl a dal novou nadeji, ze tato nehezka nemoc se da nejak udolat.Panickou poruchou trpim pul roku a mam pocit, ze to opravdu nekdy nezvladnu.Ale jak vidim jde to.Vice takovych optimistu jako jsi ty.Potykam se s tim sec mohu.Rikam si ze jsem v pohode a ze to zvladam a najednou bum a je to tu.A zase znova.No musim se nejak obrnet a jit do toho jako ty. Preji ti mnoho stesti.Blanka

Prosím, máte někdo zkušenost s lékem REMOOD ?Díky za případnou odpověď.Bára.