JAK NA DEPRESE A PANICKÉ PORUCHY

Hormonální antikoncepce má vliv na psychiku. Mělo by to být i na příbalovém letáku. Každopádně Tvou přecitlivělost může prohlubovat.Zkus se podívat na tenhle odkaz, tam bys měla najít informace téměř o každém léku na trhu http://www.hzp.cz/leky/

Jo ještě jedna věc Pajko? Myslíš si, že takovéto nálady může zavinit i antikoncepce? Nějaké takové názory jsem slyšela, myslím si teda, že to není úplně můj případ (antikoncepci beru 5 let), ale pokud má vliv i na psychiku, raději ji vysadím.

Díky moc. Dám pak vědět, jak jsem dopadla a jak se mi daří. Jsi fakt moc hodná. Určitě víš o tomhle hodně a toho si cením.

Nel, chápu Tě.Je potřeba uchopit své myšlenky a podívat se na řešení. Tvá maminka taky všeho nenechala, její život neskončil. Cokoliv takové může život změnit a dokonce sestává, že změny jsou k lepšímu. Školu bys přece mohla přerušit, nemocí nic nekončí. Je potřeba, aby sis uvědomila, že pokud nastane zlá situace, existuje řešení a Ty ho najdeš nebo už teď znáš. Ujasníš si věci a to Tě uklidní. Většina toho, čeho se bojíš nenastane. Pokud ano, jsi tady Ty, Tví blízcí, lékaři, ti všichni budou připraveni pomoci a najít řešení. Takže Tvůj strach je nesmyslný.S takovým přístupem by se Ti mohlo stát, že život strávíš panikou z toho "coby kdyby", že se životem probojíš, život Ti proteče mezi prsty a většina "kdyby" vůbec nenastane...Nechej se dojímat, když máš takové období. Slzami vyplavíš napětí, Tvůj přetížený organismu potřebuje uvolnění. Není za co se stydět, tak se dojetí nebraň, poddej se mu, odezní...Zajdi k tomu psychiatrovi, bude mu jasná i příčina, psychiatr a psycholg nejsou konkurenti, naopak jsou to obory, které se výborně doplňují, pokud jsi v rukou opravdových odborníků.Využit pomoci obou je ideální řešení, jen by o sobě vzájemně měli vědět. Spousta psychiatrů pracuje v týmu s psychologem.Bolavá duše nemá co dělat s hypochondrií a psychiatr je poslední člověk, který by Tě pokládal za hypochondra!!! Bude zase dobře...

Ondro, Ty máš ráno ataky. Ten třes je jejich projev. Určitá stálá hladina úzkosti patří k neléčené panické poruše. Dokonce i k životu.Každý normální člověk má občas úzkosti, ale jakmile překročí určitou míru svou silou i četností, pak je třeba odborníka, aby Tě přinejmenším nasměroval, jak z toho ven.Musíš si kategoricky říci, že se svým stavům nebudeš poddávat. Znám slunečná rána, kdy příroda jásá a má duše je potažená černým flórem. Jenže kromě Tebe jej z ní nikdo nestrhne. Rozhlídni se kolem sebe, pokus se zachytit pozitivní momenty a začni je kultivovat. Určitě máš nějaký oblíbený film, herce, typ humoru, začni si jej dávkovat, přestože nebudeš mít chuť. Ono Tě to trošinku vtáhne. Nečekej, že se budeš válet smíchy, stačí náznak úsměvu. Zkus cokoliv tvořit, máš nebo měls nějaké hobby, odtud je přes prvopočáteční nechuť začít. Půjde do pomalu, ale pokrok se dostaví. Chápavá partnerka je obrovská deviza. Snaž se s ní čo nejčastěji milovat, endorfiny jsou pro panickou poruchu smrtonosné, doporučí Ti to každý dobrý terapeut a oblíbený sport k tomu. Nejlépe takový, u kterého se zpotíš. Jenom nesedět doma a nečekat, že odezní.Při nočním bdění se nesoustřeď na sklo mezi Tebou a ženou, čti cokoliv milého nebo piš o svých pocitech, abys mohl později srovnávat, kam pokročils. Já jsem při nočních atakách psával partnerovi smsky. On zdravě spal vedle mne a já jsem musela uklidnit rozklepané prsty a uklidnit mysl, abych utvořila věty, ráno našel na mobilu, že jsem měla krušnou noc. Kdybych žila sama, psala bych to sama sobě. Má to jistou vypovídající hodnotu a akt psaní zklidňuje. Neodbytnou myšlenku zkus očekávat, předběhni ji a pohrávej si s ní. Zapoj fantazii a zkus, co všechno kreativní mozek dokáže, rázem přestane být noční můrou. Nesmysly vnímej jakoby nezúčastněně s podivem, co všechno Tvá hlava nevymyslí. Myšlenky Tě rozhodí, protože jim to dovolíš. Musíš jim to zakázat, začni s nimi pracovat, přetvoř je ve smysluplnost a pozitivum.Tvé rozhodnutí s terapií velice schvaluji. Nepíšeš, jestli už dříve nějakou terapii měls a jestli se nějak léčíš nebo zoufale a dlouhodobě bez pomoci trpíš... Dostaneš se z toho, jenom trpělivost!!!

to Pajka:Díky moc za radu, dokážeš to moc pěkně napsat, což je poslední dobou na tomto serveru vzácnost. Ptala jsi se, z čeho mám strach. To se dost těžko vysvětluje, ale když se nad tím zamyslím, tak se prostě bojím, že se dostanu do situace, ve které byla mamka a budu muset všeho zanechat. Chápeš, dostanu se vždycky do depky tím, že si uvědomím, že bych musela zanechat školy, musela bych se léčit atd. Jsou to jen okamžiky, nejsem takhle naladěná stále, ale dost to vyčerpává. A hlavně jsem teda citově dost mimo. Všechno mě dojímá a jsem taková přepjatá. Co se týká nespavosti, tak někdy spím dobře (třeba dneska v noci, i když jsem asi hodinu usínala) a jindy se převaluju a nemůžu usnout, obvykle zaberu až kolem 3, 4 hodiny. Na druhý den jsem mimo (jak jsem popisovala). Mámě jsem o tom řekla, domluvily jsme se, že se poradím i s jejím psychiatrem. Co si o tom myslíš? Mám využít pomoci psychologa i psychiatra zároveň? Nechci vypadat jako hypochondr, ale zároveň to chci řešit. Díky moc.

Ahoj, Pajka zde píše moc pěkně. Já sám mám problém s trvalou úzkostí a panickou poruchou. Potíž je v tom, že pokud se úzkost dostaví a to je v poslední době skoro stále, nejde mi dělat nic, propadám beznaději a zoufalství, nic mě nebaví a nezajímá. A to hlavně v noci a ráno, nemám program, který by mi v tu chvíli pomohl, manželka vedle mě spí a připadá mi, že je za sklem. Má pro mě pochopení,postarala by se o mě, ale mě to není nic platný, třeba se zrelaxuji, už skoro spím a pak stačí jedna bezvýznamná myšlenka, neodbytná jako komár, a jedu v tom znovu. Paniky už docela zvládám, nenechám to rozjet do neúnosné míry, ale úzkost přetrvává stále. Přes den to jelepší, protože mám co dělat, ale v noci konec. V hlavě se mi honí nesmysly a normální předspánková pohoda je pryč. Každá sebestupidnější myšlenka má negativní význam a rozhodí mě.Ráno se probudím na záchod a než z něj dojdu zpátky si lehnout už se klepu a dál neusnu.Vím toho o úzkosti a depresi hodně, ale teď si tak nevím rady, že se asi přihlásím do psychiatrického centra Praha na intenzivní šestitýdenní terapii.

Nel, reakce Tvého organismu je častá, typická. Pokud je člověk v "akci", nemůže si vlastně ani dovolit odpadnout, je to zpožďovací efekt. Existuje dost způsobů, jak se vrátit do normy. Uklidnit by taky měla skutečnost, že znáš pozadí, příčinu svých potíží. Zajímalo by mne, čeho se bojíš, pokus se popsat svůj strach. Psycholog Ti jistě pomůže. Je potřeba nekoncentrovat se na své problémy, minimálně jim věnovat pozornost. Nevím, jak máš narušen spánek. Spousta lidí z toho panikaří anebo propadá depresi či sebelítosti a to jsou vše negativní, tudíž nežádoucí emoce. Je třeba, abys začala hladit svou duši a uvolňovat tělo. Zvládnout relaxační metody, krůček po krůčku se bránit smutku, když přijde nespavost, nepřevalovat se v posteli, ale v klidu číst, podívat se na film anebo jakoukoliv činnost, která Tě baví, jenom nedat šanci úzkosti z nespavosti. Lze na to pohlížet i pozitivně ve smyslu, že máš čas udělat v klidu cokoliv, na co přes den nebyl čas a klid. Tělo se pak většinou spontánně uvolní a upadne do zdravého spánku. Měla by sis natrénovat relaxační techniky, upravit životní styl, dopřát si radostný pohyb, lásku, příjemně unavit organismus. Dávat si maximum příjemných impulsů. Zkus se podívat na www.lundbeck.cz či na www.grada.cz na literaturu od MUDr.Praška. Tam najdeš spoustu dobrých rad i vysvětlení.Tvá povaha není špatná, svým blízkým můžeš pomáhat, ale nesmíš se tím nechat zničit. Poznat své možnosti a limit, kam až můžeš jít, aby efekt Tvé pomoci byl pozitivní pro obě strany. Pomohl jim a Tobě přinesl radost z pomoci. Občas se stane, že okolí nese a prožívá cizí problémy hůř, než postižený jedinec. A taky se u odborníka informovat, jak nejlépe mohu pomoci. Kdybys tuhle zkušenost neměla, nemohla by ses jí v budoucnu vyvarovat. Člověk může pro druhé udělat obrovsky moc, ale musí přitom postupovat moudře, energii směrovat správným směrem a v rozumných dávkách. Současně je třeba, aby byl odměněn, aby i on dostal od okolí signály, které ho pohladí a vrátí vynaloženou energii a to může mít různou podobu. V žádném případě nepomůžeš těm, kteří Tě milují tím,že se kvůli nim zničíš. Ani Ty bys od nich takovou pomoc nechtěla a v konečném efektu bys měla výčitky.Přeju Ti, aby se Tvůj stav co nejdříve zlepšil.

Ahojky. Chci se zeptat. Měla jsem teďka dost těžké období, zhruba 2 roky a posledního půl roku jsem měla nemocnou mamku (psychické problémy). Teď se všechno urovnalo, ale na mě padl nějaký splín. Jakoby, jak jsem se dostala do pohody, si to tělo uvědomilo, čím teď vším prošlo a začalo stávkovat. Jsem teďka hodně citlivá, špatně spím, docela se bojím a vůbec je mi hůř. Chtěla bych se zeptat hlavně Pajky, její názory se mi zdají hodně rozumné, co s tím. Mám totiž dost "špatnou" povahu - když má někdo z mých blízkých problémy, snažím se ty problémy vzít na sebe a řešit to za něj. Je to psychicky vyčerpávající. Objednala jsem se k psychologovi, snad mi poradí. A taky žádám o radu vás. Díky moc.

Ahoj . Dakujem za povzbudzujuce slova,,som jedna z Vas. Ahoj Diana zo Slovenska

Ahoj Pájko, myslím, že to není vůbec hloupý jak si to napsala. Myslím, že miminko by mi možná taky pomohlo a i doktoři mi to říkají, ale já se bojí, že se o něj nedokážu postarat, když mě přepadne záchvat. Ty jsi to neměla taky takový, Píšeš, že máš tři děti a všechno to tak dobře zvládáš a ještě k tomu jsi šťastná. Závidím ti. Doufám, že se mi to povede dostat do takové fáze jako jsi to dostala ty. Děkuji za rady moc mi to pomáhá. Měj se fajn Kikinka

Ahoj Mili, dlouho jsem se nedostala na internet, znáš to svátky a vánoce. Měla jsem hodně práce. Moc mi to pomáhá když mi nikdo napíše a pochopí mě. Samozřejmě bych miminko chtěla a lékaři mi to doporučují. Říkají jakmile ta žena porodí, tak se jí změní celé tělo a hormony a PP odejde samo. Snažím se aby mě ta PP nepohltila úplně celou. Ano bojím se, že mě přepadne záchvat v autě, ale už jsem zvládla být sama domas do půlnoci. Myslím si, že u mě je to pokrok a to veliký. Beru Cipralex. Poradily mi autogenní tréninky, kdy se člověk má uvolnit celý a ten pocit strachu by měl pomalu ustupovat. Snad to zvládnu. Děkuji a ahoj Mili

Ahoj kikinko,opět já.Trochu jsem si četla o ruzných metodách a nemocech.Zajela jsem na čakry,píše se zde o kořenech:Mnohé naše problémy,srachy a negativní zkušenosti si neseme z dětství.Prožili jsme situaci,která nám nebyla příjemná,traumatický zážitek či těžkou ztrátu.Protože jsme nevěděli,jak se se situací vyrovnat,snažili jsme se větším,či menším uspěchem ,,přikrýt ji betonovou deskou"a jít dál.Postupem času jsme si možná naskládali několik takových desek na ruzné události.I když jsme na některé již zapoměli,desky zustávají a většinou tak neplní svou funkci-informace a uložené bloky prosakují do našeho života a zpusobují nám problémy.Tyto problémy se mohou týkat zdraví i psychické kondice.Podvědomí nás tímto zpusobem upozornuje na zapouzdřené bolesti a problémy a dává nám příležitost najít nová řešení.Jestli tě to zaujalo zajdi na www.cakry.cz Zatím pa pa Mili

Ahoj Kikinko.Napsala jsem Ti ten muj příběh,protože si myslím,že ta veškerá příčina musí z něčeho pramenit.Byly to neléčené deprese a ty mužou třeba takto vyustit.Ted jsem četla,že to muže trvat i roky,než se to nějakým zpusobem projeví.Píšeš,že se nestýkáš s rodinou,to je jen příklad.Ty si řekneš,já to zkousnu.Ty si myslíš,že si s tím vyrovnaná.Jakoby si to nařídíš,ale jen fizicky.Ale co dušička?Máš nemocnou dušičku,aniž by sis to uvědomila.To tvoje nemocná dišička touží po klidku,vyrovnanosti atd.No já budu stručná,máš hodného přítele a to je moc dobře.Ale proč máš strach,že od tebe odejde?Kvuli tvé nemoci?A co ty auta?Bojíš se řídit?Aby tě nepřepadl záchvat?Mluvila si s lékaři o tom,že bys chtěla dítě?Doporučili,nebo ti to zatrhli na dobu až budeš ok?Mě miminko postavilo správným směrem,změnila jsem se celá a hlavně muj život.Nechceš to přece jenom zkusit?Kdzž už je to s tebou lepší.O autonogením treninku nic nevím.Ale tady na doktorce třeba o tom něco bude.Jak často navštěvuješ lékaře?A pomáhá ti to tak jak si to přeješ?Věříš jim?Bereš nějaký léky?Napiš zajímá mi to.Pa

Kikinko,možná Ti bude připadat hloupý, co teď napíšu. Lásku má člověk v sobě a nikdo mu ji nemůže vzít, pokud on sám o tom nerozhodne. Láska nezná nároky, jinak je to pouze sebeláska. Takželásku k příteli i rodině, je to Tvá intimní věc. Když se k tomu zjištění člověk dopracuje, uvolní se a jeho okolí taky. Má to na všechny pozitivní dopad a prohloubí to vzájemný cit, křeč zmizí...Mě PP ustoupila těhotenstvími. Přeladilo mne to. Mám 3 děti a v těhotenství jsem se cítila vždycky úplně zdravá. Dnes už vím, že hormony v těhotenství nastolí v organismu chemicky protipanický stav. A pak cítíš lásku k dítěti, odpovědnost, najednou máš silnou motivaci žít.Od strachu ze samoty se dostaneš pomalounku, po malých krůčcích,nebuď netrpělivá a vytrvej, trénuj a úspěch se dostaví a nezapomínej se pochválit a odměnit za každý malinký pokrok. Mám PP 37 let a vím, že to, co jsem prožila, stálo za to a přes všechny problémy se cítím šťastná. Mám ji "přechozenou" a přijala jsem ji. To neznamená, že si ji pěstuji, ale necítím k ní nenávist. Ta úzkost jsem já a bojuju. Někdy je hůř, ale většinou je všechno super... Život je krásný a PP je možno zlikvidovat anebo přinejmenším velmi potlačit.

Ahoj Mili, Tvůj příběh je nebo spíše byl taky složitý. Chodím k psychiatrovi a chodila jsem i k psychologovi. Myslím, že je to na osmdesát procent je mi dobře, ale furt to není ono. Můj přítel je můj miláček a hrozně mi pomáhá. Mám se s ním opravdu dobře jsem s ním šťastná. Ale furt mám strach z opuštění. Bojím se že mě opustí a že mě opustí celá moje rodina. S rodinou se moc nestýkám a vím, že už to jiné nebude, nemá zájem. A proto se s tím musím smířit. Vím to ale nějak mi to nejde. Snažím se překonávat sama sebe. Jak mám překonat ten veliký strach být sama doma, jezdit v Autě atd.? Musí to přece nějak jít. Poradili mi autogenní tréninky. Myslíš že to pomáhá? Snažím se je dělat a docela nikdy to zabírá. Víš je mi 25 let a myslím, že mám život před sebou a nechci si ho kazit něčím tak odporným jako je panická porucha. Nikomu bych to nepřále. Je to stav na pokraji zhroucení a sebevraždy. Děkuji ti, že mě chápeš a snažíš se mi pomoct. Vždycky se těším až zase půjdu na doktorku. Tak ahoj a děkuji

Na me jde panika z tech vasich predlouhych prispevku.

Ahoj Kikinko,Myslím,že vím jak ti je.Taky jsem nemohla být vubec sama.Máš to už dost dlouho,6 let je moc.U mě to trvalo rok a byla to pro mě věčnost.Dodneška si myslím,že jsem tenkrát nebyla vubec v pohodě,ono to musí s něčím souviset.Neuměla jsem být nikdy na nikoho zlá,každému jsem vyhověla,snažila jsem se být za každou cenu hodná a když mě něco trápilo,nebo naštvalo,vždy jsem v sobě své emoce potlačila.Třeba někdo,když ho něco naštve kopne si do něčeho,zařve si,prostě se vyvzteká,dostane to ze sebe nějakým zpusobem ven.Já to neuměla a ono se to za čas nashromáždí a pak se to musí nějak projevit.Nikdy jsem třeba neuměla říci ne.Víš jakoby takové poststresové trauma nebo co.Myslím že se to na mě takhle projevilo.Organismus si totiž musí i někdy odpočinout a spláchnout ze sebe stres.Já tenkrát pracovala jako servírka a když jsem měla mít volno,tak mě požádali,protože byly vánoce a já byla tenkrát sama,že když nemám rodinu jestli bych to nevzala na taxi centrále,já šla,víš ale v duchu mi to bylo líto,že jsem tam sama a oni u svých rodin.A taky jsem před tím než to u mě vypuklo,chodila s klukem,kterého jsem měla moc ráda a on se se mnou rozešel tak divně,že jsem to dodneška nepochopila.Byli jsme spolu asi rok a on se mi zničeho nic přestal ozývat,nechtěl mě vidět,nechtěl mi říci ani do telefonu proč.Do poslední chvile jsem věřila že je to ok.A pak jsem z toho byla zoufalá,řekla jsem si no co.Musím to zvládnout,proto jsem začala pracovat o sto šest v domění že zapomenu,taky jsem se tenkrát nestýkala s rodiči,chtěla jsem jim dokázat že svuj život zvládnu bez jajich pomoci,ale dost mě to trápilo.O mámě se mi zdálo obden.Budila jsem se uplakaná.Tenkrát se to na mě navalilo jedno k druhému a já jsem to jakoby chtěla všechno zahodit za hlavu,pak to začalo.Měla jsem depky a neuměla je vyřešit,proto si myslím že se to na mě potom muselo takhle odrazit.Ale ikdyž člověk nad tím přemýšlí neví jak a kdy a proč k tomu dochází.Myslím,že to v tobě najde ten správný odborník,psycholog,psychiatr.Společně by jste měli najít tu příčinu,si myslim.No potom jsem potkala mého přítele ten mi taky pomohl,dnes už s ním nejsem,ale tenkrát mě vlastně zachránil.Pozval mé rodiče jel za nima a dal nás spátky dohromady,to byla veliká uleva a po delší době se nám povedlo mimi,mé uzkosti najednou zmizeli,měla jsem jakoby velikou chut žít a né jenom pro sebe,ale že jsem věděla,že mám v sobě človíčka,to mi dalo velikou sílu.Asi každá žena se hned změní, a to hlavně psychicky,začnou se tvořit hormony štěstí a to mi taky pomohlo.Fakt to zmizelo uplně.Muj život se změnil dostala jsem ten správný směr a bylo to.Věděla jsem že to dokážu,protože jsem měla v sobě toho človíčka.Dneska se dokážu doufám poprat se vším,protože žiju hlavně pro mé holky a mám fajn rodinu.Vše se ve mě otočilo naruby a jsem štastná.Tak to je muj krátký příběh.Jsi na tom huř to je jasný.Zkus se vrátit zpátky před šesti lety nemuže to být následek taky nějakých nesrovnalostí tvého života zkus to zhodnotit,nejsem psycholog,ale ten by tě rozebral tak dokonale,že by sis vzpoměla třeba i na nějaká trauma z dětství.Třeba žádná nemáš,ale když mě tenkrát rozebrala,přišli jsme na příčinu toho proč se koušu.Koušu si pusu abys rozuměla,asi od osmi let.I jiné věci.Byla si u odborníka?Co ti poradili?Prášky nebo jinou terapii.Myslím,že mi tenkrát něco říkala o joze s relaksační hudbou,prý najdeš duševní rovnováhu v sobě,kdyžse tím zabýváš.Napiš mi jestli si něco zkusila,zajímá mě to.Určitě bys potřebovala na strach a uzkosti zapomenout,skoda,že ti nemužu pomoci,protože vím jaké to je.Napiš mi něco o sobě víc.Jestli chceš.Zatím pa a drž se!!!!!!!!!!!!Budu na tebe myslet.Jo a napiš kolik ti je.Mě je dnes už 31 let...Ahoj Mili

Ahoj Mili, jsem ráda, že mě někdo pořádně chápe. Měla jsem ty samé stavz jako ty. Už je to lepší, ale nekdy se mi to vrací a já nevím jak z toho ven. Je to pořád dokola. Už to mám šest let. A nějaký čas je to dobrý, ale opět se to vrátí. Strašně mě to trápí a hrozně unavuje. Já vím, že s tím musím bojovat sama, ale už nevím opravdu jak. Snažím se ze všech sil. Nejvíce mi pomáhá nějaká činnost. Chtěla bych miminko, ale bojím se že to nezvládnu, že mě chytne zase nějaký ten záchvat a nevím co budu dělat. Strašně se bojím. Ty jsi psala, že jsi otěhotněla a zvládla jsi to? Závidím člověku co se dokáže toho zbavit. Chtěla bych žít v pohodě. Bez žádného strachu, z toho, že umřu nebo že se mi něco stane a někdo mi nepomůže. Proto se bojím zůstávat i sama doma, protože si myslím, že se mi něco stane a nikdo mi nepomůže a umřu. Je to fakt k zbláznění. Kdo to nezažije, nepochopí.

Ahoj Kikins,měla jsem tuto poruchu asi před devíti lety,bylo to hrozný a nikomu to nepřeji.Najednou z ničeho nic jsem myslela že umřu zrychlil se mi tap,popadala jsem dech a celým tělem jsem se třásla,myslela jsem že mám infark nebo co,jela jsem na pohotovost a tam se mi doktor smál,že tak mladá holka nemuže mít infarkt,dostala jsem injekci na uklidnění a navštívila jsem psycholožku=homeopatičku,vyplnila jsem spousty dotazníku,kde se mi ptali na ruzné věci z mého mládí atd. a byla jsem odkázána na další návštěvu.Mezitím se to zhoršovalo,třeba jsem si četla a začali se mi rozdvojovat písmenka,polilo mě horko a jakobych měla každou chvili omdlít.Byla jsem zrovna v práci,popadl mě hrozný strach a uzkost.Měla jsem pocit že nemohu hýbat rukou.Pořád jsem měla potřebu s někým být,jakobych nebyla ve svém těle,uplná loutka,nejhorší byly ty záchvaty,dost mě vyčerpávaly.Myslela jsem že brzo umřu.Na další návštěvě jsem dostala prášky asi na nervy nebo co XANAX se jmenovaly,prý až to na mě příjde at si jeden vezmu.Když to přišlo tak jsem ho polkla,bylo mi ještě huř a to byl konec,nikdy jsem tam už nešla.Moje známá mi doporučila lidovou léčitelku.Ta mě prohlédla rukama a svou energií,řekla mi že vnitřní orgány mám v pořádku,aspon to mě trochu uklidnilo.Dala mi svuj telefon a když budu mít ouvej at zavolám.Moc jsem tomu neveřila.Volala jsem hned asi druhý den při záchvatu,pustila mi do sluchátka relaksační muziku,a pak mi řekla,že do mě vložila energii,že se mi nikdo nesmí dotknout do 24 hod.Trochu jsem se sklidnila,je divné,že mě tenkrát muj pes obcházel obloukem.Myslela jsem že mi to zabírá.Ale bylo to stále.Neměla jsem ale chut tam stále docházet a platit hříšný peníze.Tenkrát jsem nevedla pohodový život,nestýkala jsem se s rodiči,byla jsem sama a hodně jsem pracovala.Trvalo to asi rok a postupem času si na to zvykneš.Vždycky jsem si v hlavě říkala už aby to skončilo,neustále jsem se pozorovala a myslela že umřu.Potom jsem měla slepák a zánět vejcovodu dohromady,ležela jsem na jipce.Muj přítel měl o mě strach a vydal se za mími rodiči.Opět jsme se setkali opět dali dohromady.Záhy jsem otěhotněla po dlouhé době,přišel nový jakoby znovu načatý život.Muj život se změnil dostal správný směr a já byla štastná.Pak když se na jenom valil muj strach jsem si podvědomě řekla A DOST,to musí skončit.Naštvala jsem se na sebe a nedovolila aby mě to ovládlo.Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se soustředit na něco hezkého,postupně to zmizelo,samo.Nevím jak,ale dnes si mislím že jsem tu sílu našla v sobě.Jakobych se vyrovnala se vším.Začala jsem si dost věřit.Nevím jak žiješ ty.Jestli jsi štasná atd.Asi mě uzdravila má víra,mé vnitřní já.Přála bych ti abys to taky v sobě našla.Je to ono.Určitě.Musíš si věřit že to dokážeš.Když budeš chtít napiš víc.Budu ti držet palce,věřím,že to dokážeš,když jsem to dokázala i já.Ahoj a kdyžtak napiš