Zneužívání a jeho následky

Taky jsem na drogach, lepsi nez byt strizliva a myslet jen porad dokola na ten zkurvenej zivot. Vzpominky me pronasleduji na kazdem kroku, mam stale slzy v ocich. Je mi 37 let, a nikdo to o mne nevi...

Ahoj Anno,

dobry napad. Pomuzu ti s tim, chces nebo se pridam? Mas emeil?

taky zneuzivani? ja taky. nesnasim ho, nesnasim toho hajzla, nesnasim ho za to, jak mi znicil zivot, co mi delal a udelal!!!
mam to v sobe do konce zivota, porad mi to hraje v hlave, vsichni chlapi mi pripadaji odporni, nesnesu od nich neznost. tomuhle se rika zasrany zivot

Asi tu ted muj problem nepatri,nebot jsem tedy nebyla sexualne zneuzivana,ale muj otec byl alkoholik a matka psych.labilni a hystericka.Me detstvi bylo peklojednalo se ,ale o psychicke tyrani.Otec chodil kazdy den opily domu,matka se s nim kazdy den rvala,rvaly na sebe a my deti jsme jenom plakaly.Nemely jsme penize a tak jsme dome nemely elektrinu,topeni a vsude v dome zadne dvere.Casto jsme mely i hlad.byla jsem strasne zakriknute dite a hrozne jsem se bala.nekolikrat jsem matku prosila ,aby s nami detmi odesla,ale ona to nikdy neudelala nebot je katolicky vychovana.Nikdy jsem doma nemohla rikat problemy,matka stejne nikdy neposlouchala...V puberte mi bylo receno od matky,ze menstruaci musim mit az ve 14 letech,pokud by to bylo drive,tak ,ze z toho budu mit rakovinu.Ja jsem se jen modlila,abych menses nedostala pred 14 rokem,ale bohuzel jsem to dostala ve 12 letech.Strasne mne to vydesilo,bala jsem se to doma rict a tak jsem se pokusila o sebevrazdu,ze stachu nebot mama mi neustale opakovala,ze zadne starosti nechce slyset,nebot jich ma az nad hlavu.Sebevrazda se mi nevydarila,nasly mnenastesti vcas.Dozvedeli se to ve skole a tridni ucitelka si pozvala matku do skoly a radila ji ,vyhledat psychologickou pomoc,hlavne kvuli mne.Matka to razantne odmitala a tvrdila,ze v zadnem pripade psychologa nepotrebuji,nebot jeji devcica(ja) je poradne vychovana.No bylo toho jeste mnohem vice,v me rodine jsem vydrzela do 20 let.Ted je mi 27 let,jsem vdana,manzel take pije a vsechny ty zazitky a ten stres se mi stale vraci.mam z toho deprese a psychosomaticke problemy.Je ze mne psychicky vrak.Matku vidim tak 2 krat do roka,ale nemame dobry vztah.Nejvic ji stve,ze nemohu najit praci,nebot se ona za to stydi pred lidima a tak mi to neustale predhazuje.Sve viny si neni vedoma,nechape,ze jsem z toho sileneho detstvi na dne atak si netroufam momentalne ani do te prace.Verim,ze se z toho jednou vyhrbu,nevite nekdo o rade?

Díky milé pohlazení za Vaše slova.Když jsem četla tyto řádky znova mi naskočil v hlavě děj špatného filmu. Byla jsem v dětství jak bych to nazvala částečně zneužívaná o několik let starším a rozumějším kamarádem..Má matka svým otčínem. Se svým autoritativím a despotickým otcem jsem přerušila veškeré styky. Vím,že to tak musí být. Mám dobré manželství, skvělého chlapa, ale NIKDY nedovolím, aby tohle někdy zažily mé dcery. Vykopávám kostlivce, i když je to velmi bolestné. Přeji všem hodně sil...

Zabrousila jsem sem náhodou a koukám, že už je tu nějaký čas ticho.Při procházení příspěvků mi vytanuly vzpomínky na moje vlastní dětství a na nebezpečí,kterým jsem se vyhnula jen o fous.Pamatuji si, že člověk, který zkoušel na mne jakýsi druh sexuálního násilí, měl sám problém v tom ,že byl týrané dítě.Já byla holka, on kluk.Na tyhle stránky koukám píší jen samé bývalé holčičky.Přitom nepochybuji o tom, že i týraných kluků bude dost.Proč se nezůčastní?Možná protože byli vychováni v bludu,že kluci nebrečí.Možná tady je ten začarovaný kruh.Vyslovit něco, co bychom raději zapoměli vyžaduje notnou dávku odvahy a touhy to řešit.Ženy jsou možná emočně silnější.Muži možná stejné oplácejí stejným.Přála bych si, aby se zůčastnili i muži.Protože tohle je opravdu kruh.Najít v sobě odvahu otevřít svou 13. komnatu každý nedokáže, ale je to velmi,velmi důležité.Protože když to udělám, podělím se.A když se podělím, svět reaguje a moje bolest už není anonymní.Někomu není jedno to, co se mi stalo.Někdo se začte a zamyslí a něco napíše.A i když to můj problém nevyřeší ze dne na den,je to krok.A po něm přijdou další.Protože myšlenka vytváří čin,čin vytváří účinek,účinek vytváří charakter a charakter vytváří osud.A osud může být do určité míry předurčený může klást překážky,ale já ho mohu změnit.Nemohu to udělat tak, že zapomenu na to, co bylo.Mohu ho změnit tím, že o tom budu mluvit.Protože to už je čin.Nikdy mne nikdo skutečně sexuálně nezneužil,máma byla skvělá,ale táta nechtěl slyšet můj názor,okřikoval mne.Možná proto kolem mne proběhlo to ,čemu jsem unikla.Ale se sebevědomím vůči mužům se peru dodnes.V téhle oblasti mi chybí vyváženost ale jsem ráda,že si to alespoň uvědomuju.Protože pak už se s tím dá něco dělat.Svému otci to nemám za zlé,protože vím,že jednal tak, jak ho vychovali.A nikdo se nerodí dokonalým vychovatelem.Chtěla jsem tím říci,že i mnohem nicotnější nátlaky v dětství dokáží člověka zablokovat.Nepřišla jsem sem rozdávat rady,ale ráda bych vás všechny pohladila.Každý člověk je jedinečná bytost.Stejný člověk už se nikdy nenarodí a život je obrovský dar.Mám kamarádku,která mi jednou řekla,že jsem pod ochranou.Nejsem věřící, ale téhle větě jsem spontánně uvěřila,protože byla upřímná.Od té doby jsem si spoustu věcí začala uvědomovat.Nakonec jsm si uvědomila sama sebe.Životní partnery jsem měla dva a za moc to nestálo.Možná proto,že v té době jsem ještě nevěděla, že jsem pod ochranou.Teď už to vím a muži toho předešlého typu o mne jaksi ztratili zájem.Už je nepotkávám.A tak bych ráda,pokud tahle věta zapůsobila na mne,ji předala dál: děvčátka,začněte zase psát.Vyřčená bolest je poloviční bolest.A nezapomeňte - jste pod ochranou.Přeji vám mnoho lásky,protože láska je jediná a nejvyšší realita.Jiná neexistuje.Alespoň já ve svém světě jakoukoli jinou odmítám.Neznamená to,že svoje problémy zasouvám dospod.Znamená to,že se je snažím zpracovat,protože já, já jsem pro sebe ta nejdůležitější.jenom tak se pro mne mohou stát nejdůležitějšími i jiní.Vím že to zní hrozně okřídleně,ale tak to je.Pokud v sobě neobjevím sílu pro sebe,nemohu ji dát druhým.Jsme to převážně my ženy,kdo vychovává děti.A jsme zpátky u toho kruhu.Znám ženy, které byly příliš slabé na to, aby nenechaly ubližovat svým dětem od mužské části rodiny.Nedokázaly o tom mluvit.Nedokázaly to řešit.Můj syn má takovou kamarádku.Tam prý otec stále řve.Je její matka špatná?To nevím.Kdo ví v čem byla vychovaná ona,v čem on a co z toho si uvědomují.Vím,že matka kamarádky mého syna je slabá.Jedná ze strachu.Když na tu dívku promluvím,rozpovídá se a není k zastavení.Drmolí a vede monolog,zadýchává se,je ve stresu.Tak moc by toho asi chtěla říct.Snaží se a tak jí držím palce.Ve skutečnosti je velmi plachá a nejistá.Já v jejím věku trpěla mlčenlivostí.Bála jsem se mluvit,bála jsem se odmítnutí.Otec byl autorita a nemám mu to za zlé,protože tak byl vychován.Jsem ráda že mne nikdo nezneužíval a netýral.Tohle celkem stačilo.Je to něco,co se dá odpustit.Myslím,že to nejhorší,čeho se může člověk na člověku dopustit je ten čin, který se odpustit nedá.Člověk,který nemůže odpustit i když se snaží, je nejvíc poškozený a svázaný.Odpustit znamená osvobodit se a pokud to nejde,chce to odborníka.Osobně věřím na rodinnou karmu.A nejen na ni.Možná,když se ohlédneme do rodinné historie,najdeme odpověď.Možná se ukáže,že podivné vztahy tam byly nevyřešené už v minulosti,možná jsme to my,kdo má za úkol vykopat rodinného kostlivce.Protože nic není náhoda.Možná jsme se v minulých životech na někom provinili a tohle co se nám děje je upozornění.Ale o tom je spousta chytrých knížek.Možná máme objevit svůj životní úkol a sami sebe.Abychom to zarazili.Možná si jen máme vzpomenout,že jsme pod ochranou.Jakkoli se to jeví složitě,já myslím,že život je krásný už proto,že má pro nás svá tajemství a snaží se nám vždycky vyjít vstříc.Kdyby tomu tak nebylo,nepsaly byste sem vy,ani já.Už samotný fakt možnosti takovéhle komunikace,která dříve nebyla možná nám všem dává velké možnosti.Jen se nebát je využít.Možná se z toho jednou bude skádat to ,čemu se říká kolektivní vědomí.To je vlastně to,díky čemu jste byly zneužité.Přeji vám hodně síly děvčátka,ndes již ženy a jak jsem řekla - spoustu lásky.Vaše pohlazení.

Ahoj Bianco. To, ze jsi provokovala a tudiz je to Tva vina je naprosta blbost!!! Nevim, kolik Ti bylo, ale v kazdem pripade NIKDO a ZA ZADNYCH okolnosti nema pravo zneuzivat jinou bytost. A u deti to plati dvojnasob. Otazku odpusteni a ulevy jsem take resila. Po pravde receno, ani u mne nefunguje. S otcem se nestykam, ma matka, ktera to zjistila letos (po 15. letech) ke mne hleda cestu a i kdyz k otci necitim nic, ani nenavist, me trauma to nijak nezmensilo. Osobne si myslim, ze to nemuze zahojit nic. Vzdy se objevi nejaky spoustec a vzpominky, o kterych si myslime, ze jsou zasute se zase ukazou. Bud rada, ze jsi byla schopna mit s nekym deti. Ja, ac jsem ted ve stastnem vztahu neustale ziji ve stresu, kdy zase zacnu vysilovat.....Tak zatim se mej krasne (omlouvam se, ze tykam, ale snad to nevadi) a drzim palce. E.

Někdo říká odpusť mu (jim) a uleví se ti. Není to pravda! Probírám to ze všech možných úhlů, vždyť tu zkušenost má spousta žen (každá čtvrtá?). Jak se ale ubránit těm pocitům hnusu a odporu.. Je mi už dost roků, mám dospělé děti, s mužem jsem samozřejmě nebyla schopna žít déle jak 2 - 3 roky (jsem 2x rozvedená). Nedovedu se zařadit do společnosti atd. atd.. V mysli zůstaly nesmazatelné stopy 'něčeho' opravdu na blití. Byla jsem zneužívaná pravidelně, bez násilí (fungovala strach, neznalost, autorita a obava se ozvat nebo se bránit, byla jsem vychovávána autoritativní matkou, kde se nediskutovalo, matka milovala pořádek a ticho). Je to divné teď když to vidím takhle napsané, znova se to vrací. Zkuste někdo reagovat. Možná poradíte, jak se zbavit pocitů hnusu a viny. Také mi říkala jedna osoba, které jsem se svěřila, že jsem pravděpodobně provokovala, když jsem odpověděla, že je to absurdní a mohla jsem to zdůvodnit, odpověděla, že jsem provokovala podvědomě, aniž jsem měla tušení, že provokuji - podotýkám, že ten muž žil s matkou asi 2 roky, když to začalo, tykat jsem mu začala až když jsem se vdala, většinu času jsem trávila v pokoji s bráchou a kontaktu jsme se vyhýbali, jak jen to šlo. Byli jsme velmi zakřiknutí a ostýchaví.

Ahoj Ivo,s vyráběním jizev jsem začala vloni v srpnu, když jsem prodělala pokus o znásilnění, který odkryl hluboko zasuté vzpomínky..... Máš pravdu, stala se z toho droga. Jako si někdo dá ve stresu panáka, já sáhnu po noži. Je to děs, ale na druhou stranu, fyzická bolest překoná tu psychickou. Jsem teď v opačné situaci než Ty, od prosince mám nového - či spíše staronového - přítele. Miluju ho, ale snad právě proto nechci aby něco věděl. Jizvy na rukách chápe jako mou výstřednost. Bojím se, že kdyby znal pravdu, díval by se na mě jako na špínu. Asi je to blbost, ale já to tak cítím.S rozchodem se netrap. Je to na nic. Já se v srpnu rozešla s přítelem po osmi letech (poté, co mi odmítl pomoci po mém přepadení) a jak říkáš, byla jsem jak robot. Stále jsem všem říkala, že je mi vše jedno a v noci jsem chodila po Praze a postávala v metru. Ale teď vím, že mi to za to nestálo. Tak se drž a brzy se ozvi.

Ahoj Eleonor,jsem ráda, že si se ozvala!!! Ani nevíš jak!je mi moc líto, že Ti není nejlíp a ještě víc mě mrzí Tvé řezání...jak dlouho už to děláš??Já už v tom jedu pěkně dlouho a je to jako droga. je to šílený! Chvíli byl klid, ale nedávno se to stalo zase.Pořezala jsem si ruce docela hodně...Nevím, co mě to zase napadlo. teda nevím....to je asi blbé slovo...no prostě je teď veliká krize. Rozešla sem se s přítelem po 4 letech. Byl to můj první kluk. Jako fakt první. No a tak jsem si sháněla nové bydlení...Ale je mi na nic. Žiju, ale funguju jako robot. Často jen sedím a koukám a nebo dělám věci s takovým divným výrazem...prostě necítím...vůbec nic..lítost, vztek, hněv, nenávist apod.Vše je prázdné....občas se mi hrnou do očí slzy, které ale ihned přejdou ve vztek na sebe samu....a .... pak zase apatie.Do toho nejezení...nespavost a spousta dalších věcí...No je mi na nic.Své pocity jsem zadupala hiodně hluboko, takže nejsenm schopna o ničem mluvit...ani nechci....a je to tak asi lepší..Lidi mi dokonce říkají, že vypadám spokojeně, tak proč jim tu iluzy brát??Jak zvládáš ty Elenoor?? ( sakra já jsem úplně pitomá, pořád se mi plete tvé jméno, promiň!!! ).A co ty Nico!! Jak se vede?? Jestli čteš, tak něco písni, prosím!!!Holky pište, jak se vám vede...Myslím na vás!!!

Ahoj Ivo, jsem rada, ze ses ozvala. Kontroluju vzkazy skoro obden :-) A jak se dari? Se slunickem se mi trochu spravila nalada. Sice obcas prichazi desy, ale ne tak casto. Jen nevim, jak odpovidat na zvedave dotazy mych znamych, kteri si vsimaji jizev, co jsem si udelala nozem na ruce..... S tim jsem jeste bohuzel nedokazala skoncit. Stejne jako se mi nepodarilo dokopat se k psychologovi..... Tak zatim se mejte a napiste.

Elenoor, Nica,holky jak se vám vede?? dejte prosím o sobě vědět.moc prosím.

Ahoj holky, dlouho se neozyvate, jak je? Doufam, ze zatim vsechny zijete, nebo aspon prezivate. U me nastal trochu chaos. Zkontaktoval me muj otec, napsal srdceryvny dopis ve kterem se omlouva, ale ja vim, ze je to jen reakce na kroky, ktere podnika ma matka. Naposledy si s nim domluvila schuzku u nas v byte a ja utikala jako maly parchant, jen abych se s nim nemusela videt. Jo, je to krasa, mit "milujici" rodice.Tak vas moc zdravim a zkuste se ozvat, az budete mit naladu. Jen abych vedela, ze jste.

Ahoj Ivo,vede se mi docela dobře.Pracovně. Proč to bylo u psycholožky divný?Já s nimi nemám žádný zkušenosti,vždycky jsem se tam bála jít a vím že jsou dny že bych tam měla jít.Stále si sebe nevážím a prý všem kolem sebe pomáhám na úkor sebe,to mi teda tvrdí můj přítel.Asi má pravdu,ale já nemám odvahu někam jít.Mám totiž tem pocit že pak tam budu muset chodit pořád a to fakt nechci. Ty ale svou psycholožku znáš a jak ti dopadla páteční návštěva u ní?Nechceš poslat na mail telefon?Kdyby ti bylo hodně zle tak abys jen věděla že stačí vzít tel.a volat? Opatruj se a přeji ti jen to nejhezčí :)Nica

Ahoj Ivo,rozhodne se na terapii nevykasli. Kez bych mela tolik odvahy co Ty a dokazala s nekym fundovanym mluvit. Co takhle zkusit denik jako terapii. Mne se docela osvedcila. Jen pozor na nepovolane zvedavce. Ja uz si sve zapisky radeji nosim neustale pri sobe.Moc na Tebe myslim a drzim palce. Be strong!!! E.

Ahoj Nico,moc moc se omlouvám, že jsem nenapsala dřív. Ale je mi fakt hrozně a na nic nemám chuť a náladu.Minule to bylo u psycholožky takový podivný :(V pátek k ní jdu zase, tak nevím.Já ani nevím, jestli tam půjdu...připadá mi, že už nic nemá smysl a já patřím už navždy někam do blázince.Jak se vede tobě?

Ahoj Ivo,co je s tebou?Dlouho ses neozvala,jak jsi dopoadla v pátek u doktorky?Dej o sobě vědět.Co je nového?Nica

Ahoj, prosím máte někdo zkušenosti s Psychiatrickým centrem Praha nebo s doktorem Praškem?

Ahoj Ivo,jsem ráda že jsi se rozhodla jít za psycholožkou,vůbec se nestyď jí cokoliv říct,i jí dej vše přečíst,ona bude jedině ráda,protože jen tak ti dokáže pomoct.Od toho je doktorka a měla by vše všdět,má tvojí důvěru a věří ti že jí důvěřuješ a v tom je jádro všeho.Víš snažím se lidem nějak pomoci,dělám reflexní masáže při pedikúře a jaké mají všichni problémy a starosti mi dere svým způsobem dopředu.Říkám si že život je tak hrozně problémový,ale všichni si své problémy dělají sami,nemám tam nikoho kdo si prožil to co ty.Právě proto všem odblokovávám jejich psychické problémy a musím zaklepat daří se mi to,jen sobě a tobě nemůžu pomoct tak aby to vše zmizelo pryč.Je mi hrozně když vím že můj přítel tím taky trpí když pozná na mně,že se sypu zpět do dětství.Je pravda že semnou mluví tak dlouho až to vše ze sebe dostanu a je mi líp.Proto ti radím řekni své doktorce všechno,ať ti může pomoct.Nestyď se ani za své slzy,ty jsou na místě.Držím pěstě a dej mi vědět prosím.Krásné sny a opatruj se Nica

Eleonor,jen piš, co potřebuješ. Ráda si to vždy přečtu.Moc Ti držím palce!!!