Rozchod a navrat - co vy na to??

Ahoj. Dlouho jsem přemýšlel, jestli se mám se svým příběhem svěřit, protože vždycky jsem se s tím vyrovnal sám, ale bohužel i moje silná povaha někdy utrží tak velkou ránu, že se nedá jinak. Před týdnem se se mnou rozešla přítelkyně. Byly jsme spolu 2 roky a já v ten okamžik zažil takový pocit co ještě nikdy. Pocit bezmoci, smutku a bolesti, ale ve skutečnosti to nejde popsat. Je pravda, že jsme si před 3 měsíci prošli menší krizí, ale pak se všechno uklidnilo. Pořád mi říkala, že mě miluje a že mě nechce ztratit. Všechno fungovalo bez problémů, občas menší výměna názorů, ale to je asi normální. V posteli nám to taky všechno klapalo. Pak se najednou celý den neozvala a když jsem ji volal tak mi řekla, že chce být sama a že je mezi námi konec. Ptal jsem se ji na důvod, jestli je v tom někdo jiný nebo tak, ale prý ne, že nechce vztah a pokud ji miluju měl bych to chápat. Nějak jsem se s tím snažil vyrovnat, ale nešlo to, tak jsme si sedli a o všem si promluvili. Nakonec jsme dospěli k názoru, že se spolu chceme dále milovat, ale že ona neví co bude do budoucna. Ten návrh jsem přijal jenom proto, abych o ni mohl dále bojovat a abych ji získal zpátky, protože kdyby mi na ni nezáleželo a tolik ji nemiloval, nikdy bych na ten návrh nekývl. Další věc je ta, že když se vidíme tak se drzíme za ruce, normálně se líbáme, pak se spolu pomilujeme, prostě pro okolí to vypadá, jako by se mezi námi nic nestalo, jen my víme jak to ve skutečnosti je. Dost mě to mrzí a opravdu nevím jak se mám zachovat, zda to skončit a zapomenout, nebo nějaký čas provozovat tohle a pak doufat, že se k sobě vrátíme? Ona mi řekla, že není schopna říct co bude do budoucna a teď se o vztahu bavit nechce. Ale prý mě miluje a nechce zapomenout. Jsem z toho blázen. Nemáte někdo podobnou zkušenost?? Děkuji za odpovědi

Ahojky, já jsem sem psala před týdnem.Přítel se se mnou rozešel po 8,5 letech se slovy, že chce být sám, užívat si a nic neřešit...v tu chvíli se mi zhroutil svět...pořád jsem si v hlavě promítala proč a co jsem udělala špatně, ale on mi prostě řekl, že je to v něm, že si to asi potřebuje uvědomit, co ztratil...přijde mi to ubohý, ale chlapi a některý ženský prý takový krize mají. Dneska už je to 15 dní a jsem na tom zase o trošku líp, dokonce už nelituju sebe, ale lituju jeho. Akorát chlastá, válí se doma a teď se i pere...takovej život chtěl, tak ho má. Já mu nevolám, nepíšu a ani ho nechci vidět...jen bych si přála, abysme si spolu jednou třeba zašli na kafe nebo se prostě normálně bavili, ale přijde mi, že on mě chce úplně vymazat ze svého života nebo mu to možná asi ještě ani nedochází, nevím...zažili jste někdy něco podobného?

Ahoj... no tohle jsou takový docela silný podpásovky... je to hnus. Představa, že ty se doma užíráš, pořád sleduješ mobil, nic tě nebaví, nemáš z ničeho radost... a on (ona) si třeba někde v pohodě užívá s kámoši a vůbec takhle nepřemýšlí... jako v hloubi duše ho chci hrozně moc, pořád si říkám, že si to brzo uvědomí a určitě doleze... ale začínám pochybovat... i kdyby dolezl, tak bude to takový jako dřív... a vlastně doleze vůbec? není tohle jenom "zástěrka" k rozchodu, kterej nebude tak bolet? já už fakt nevím... prostě mám momentálně pocit, že se mi zhroutil svět... a i když mám okolo sebe spoustu lidí, kteří se mi snaží pomoc, tak věta typu "čas všechno spraví" (i když vím, že to tak je) mě děsně bolí a mrzí... nechci, aby to spravil čas, ale aby to spravil ON! Jenže je to těžký... chci a nechci zároveň... myslím, že on má stejnej pocit... no jo no, co se dá dělat... asi jenom se s tím smířit... :'(

Ahoj Péťo, zažil sem něco podobného a chtěl bych ti napsat mou zkušenost.Taky sme se rozešli s holkou,která mi říkala jak šíleně moc mě miluje a já to cítil stejně jako ona.Proto pak byl asi náš rozchod o to bolestivější,ona někoho poznala a ,,najednou"prý neví co chce a že prý si to musí ,,srovnat" v hlavě a tak. Nechápu to, pak to mezi nima zkončilo,ale on oní bojuje dál.Ona se mi zase ozvala , ale prostě už to na ní zanechalo hodně stop.I kdybych jí odpustil všechno co se stalo,chovala se jinak. Dřív mi říkala při milování jak mě miluje a jak je to krásný.Teď se už milostným slůvkům vyhýbala a pak z ní vypadlo (což mě fakt ranilo nejvíc) , že spolu můžeme spát, ale abych se znovu nezamiloval a ona si mezi tím srovná v hlavě co vlastně chce.No chápeš to?Takovýho člověka nemá smysl dál milovat a unavovat se dáváním citů někomu,kdo o ně nestojí.Nebo tedy stojí, ale prostě je nebere vážně.Ukončil sem to a už jí nechci nikdy víc vidět, i když stále cítím,že jí miluju vím, že jí vlastně miluju jen takovu,jakou jsem jí dřív zažil a že bych si asi v duši přál,aby se to vrátilo.Takovou jaká je dnes, už jí mít nechci a rozhodně by do toho vztahu už nedala nikdy to co na začátku. Tak že nevím, tohle lepení mi moc nevoní a je důležitý si uvědomit, zda ti nechybí jen jako ze zvyku, nebo že ti chybí ve vzpomínkách na to jaký to bylo.Bohužel někdy prostě milujeme někoho tak moc, ale on nás jen málo a může bez nás žít. Nemůžu jí to vyčítat, ona to tak necítí jako já, ale mě je v srdíčku hodně hrozně. Věřil sem jí....

No tak to prostě vzdávám... celý víkend nic... sice psal, ale hrozně neutrálně a když jsem mu v pátek navrhla, že dojedu, tak o to ani nestál... nechce se asi vidět a asi si ani volat... už na to nemám sílu, pořád čekat jestli se teda rozmyslí, že jo, že jsem pro něj dobrá, nebo že nejsem... snažím si tedy vsugerovat, že je konec a neozývám se mu... Janí, děkuju za radu, ale nevím jestli vlastně chci, aby se vrátil, když už se týden rozhoduje, jestli se mnou bude nebo ne... vždyť to přece musí poznat hned! snad se z toho brzo vyhrabu, protože tohle je děsný... :(

Děkuju... já asi tento víkend prostě ještě počkám, dám tu ten čas, kterej tak chce a pokud se prostě neozve sám, tak to budu řešit, tak jak jsi řekla... sice se z toho zblázním, ale aspoň bude vědět, že na něj netlačím... dnes jsme spolu mluvili po telefonu a řekl mi, že je mu strašný smutno a že mu na mě záleží... jenom v hloubi duše doufám, že řeší jenom to bydlení... Janí, ale děkuju moc za radu...ještě chvíli vyčkám a pak se za ním rozjedu... a pak dám vědět... buď tu budu brečet nebo se usmívat...

Peti, já osobně bych to řešila tak, že bych za ním jela a narovinu si o všem promluvila z očí do očí. Je to takové čekání na nic, já ale řeším věci rovnou a přímo. Promluvila bych s ním co se děje, proč má ten zmatek v hlavě, zda se v jeho okolí neobjevil někdo jiný a popřípadě bych řešila otázku budoucna... pokud se necítí na to teď s tebou bydlet, že by se to ještě odsunulo... Možná jeto blbá rada, nevím, ale já bych raději na místě věděla, zda spolu budeme nebo se rozejdeme než jen čekat... Meily podle mě nejsou dostatečná komunikace, z osobní zkušenosti opravdu řeším věci rovnou a z očí do očí.. hodně štěstí.

Zlatíčko, pokud ho miluješ, dej mu šanci..jinak si to pak budeš celý život vyčítat.

No... jako neptala... prostě mi řekl, že má v hlavě zmatek a potřebuje si urovnat jak to chce dál. V tu chvíli mě ani nenapadlo se ho ptát...Ale komunikujeme spolu... sice dost mizerně, ale občas si pošleme majlík.. včera mi psal, že problém je prostě v něm, že nechce nic uspěchat, ale prej by lhal, kdyby řekl, že mu není smutno a že na mě nemyslí... nevím jestli je to pro mě plus nebo ne... Každopádně jsem z toho už docela na dně... tohle čekání je naprosto šílený!

trochu se bojím, že už nepoznám takového člověka, se kterým bych měla tolik společného. Ale asi to je přirozená reakce, když člověk neco ztrácí..

Těžko radit v téhle situaci,ale podle mě není dobré se vracet k něčemu co už jednou přestalo fungovat..

mám taky příspěvek na toto téma. Před 4 měsíci jsme se s manželem rozešli. Žili jsme spolu pět let a už hodně dlouho jsme si nerozuměli, mě na něm vadilo milion věcí a jemu na mě taky. Možná si manžel myslel, že neodejdu a v momentě, kdy se tak skutečně mělo stát se naprosto povahově změnil a stal se z něj šílenec, který kopal kolem sebe jak mohl - tahanice o majetek, o všechno a co mohl to se snažil komplikovat. Bylo to příšerné období, kdyby mi nepomohla rodina asi bych to nezvládla.Po asi dvouměsíčním teroru, kdy mi doma zavíral ze vzteku i teplou vodu jsem se konečně odstěhovala, poznala nového, moc fajn chlapa, který je jeho naprostým opakem - solidní, dospělé názory, spolehlivý. Myslela jsem, že je to za mnou, že začnu holt znova a bude dobře, ale nějak mi v tom životě něco chybí. S manželem jsme prožili fakt hezkých pět let a když se kouknu doma na fotky tak bych brečela. Pořád jsem se přesvědčovala, že to je jen dojezd toho všeho, že to pomine, že to chce čas. Manžel se mi před týdnem ozval, že beze mě nemůže žít, že to není život a že si to před tím asi vůbec neuvědomoval. Chce vše napravit a začít znovu tam, kde to mezi náma přestalo být hezké. Já ale nevím, rozum říká NE, zůstaň s hodným chlapem, bude ti s ním dobře a srdce a vzpomínky mluví opačně. Co byste udělali vy? A navíc je pro mě desivá představa ublížit tak hodnému člověku, jakého jsem teď potkala...

Peťo a ptala ses ho, proč a co si chce v hlavě urpořádat? Čeho se bojí nebo zda se určitě jedná o to, že by se musel stěhovat...? Třeba si chce dodělat školu a začít s Tebou bydlet třeba o půlroku, rok později, probrali jste to pořádně? Základ je podle mě v komunikaci ... raději bych se to snažila řešit tímto způsobem a zjistit přesně v čem je problém, než sedět nečinně v koutě...

Pauza=začátek konce. Vím z vlastní zkušenosti

No ono upřímně jsem mu to navrhla... on mi na to odpověděl, že by bylo jednoduší bydlet u mě, protože tu mám byt a práci a on vlastně dodělá školu a nemá závazky... taky jsem mu teď navrhla, ale nevím jesti na to vezme ještě ohled... já prostě fakt nevím co se stalo, protože jsem nic nepozorovala.. ale jsem teď docela zoufalá... prostě se bojí,m že o něj přijdu.. nejsem z těch, co by posílaly 100sms za den a teď když chce pauzu, tak jsem mu včera jenom napsala email, kde to bylo spíš o tom, že jsem se vypovídala a o nic neprosila... na druhou stranu, ale nechci jen tak sedět a dívat se jak se mi rozpadá vztah...

No, tak to máme podobně, my jsme 100 km od sebe 5. rok a teď už končím školu, takže pokud se zadaří, chceme být konečně spolu v jednom městě a bydlet spolu, klidně i v podnájmu.

Ale u nás je rozdíl v tom, že nám je jedno, zda půjdu 100 km od domova já nebo on, třeba změníme město nakonec oba. A proč se má stěhovat 100 km on, nemůžeš Ty? Třeba se ani nerozhoduje, zda chce být s tebou, pouze přemýšlí, zda se má těch 100 km stěhovat on nebo ty... tohle se dějě běžně v mém okolí, řeší se, kdo se komu přizpůsobí a obětuje známé prostředí.

NO tak to mě taky.. u nás je ale problém, že můj přítel bydlí 100km ode mě... takže se nevídáme moc ani normálně... a teď jsme se začli bavit o společným bydlení a budoucnosti a já mám pocit, že se toho prostě zalekl... nevím... nechci si dávat naděje, ale prostě on není z těch, co by řekl chci pauzu na přemýšlení a valil za klukama do hospody... Pořád si říkám, že si třeba fakt potřebuje v hlavě uspořádat jestli je na společný bydlení zralej, když bydlí pořád s rodinou a teď by měl odejít 100km jinak, kde nemá kamarády a nic... možná je to jenom něco, čím se uklidňuju a on už mě prostě nemá rád...

Tohle nikdy nepochopím, připadne mi, že buď existuje rozchod nebo vztah, ale pauza... nechápu co to je a jaký to má mít jako smysl.
Kdysi jsme se s přítelem o pauze bavili, respektive nebyl to můj nápad a ihned jsem chtěla vědet co teda bude, zda rozchod nebo zda spolu zůstaneme. Pokud by chtěl mluvit o pauze, volila bych rozchod, to jsem mu řekla narovinu. Nakonec se pauza ani nekonala a jsme spolu dalších 5 let. Podle mě je důležitá komunikace a věci si vyříkat, ne dělat nějakou pauzu, kdy se nevidíte, ale spolu třeba jen spíte, prostě nechápu k čemu to je. Připadne mi to jako nesmysl.

Ahoj... no já mám stejnej problém. I když určitý naděje asi jsou... přítel mi řekl, že prostě potřebuje ve vztahu pauzu a že si musí všechno urovnat v hlavě... tohle řekl a pak si ještě nezapoměl užít poslední noc se mnou! Ptala jsem se jestli to mám brát jako rozloučení a bylo mi řečeno, že doufá, že to naposledy nebylo... jenom mu mám dát čas... jsem zoufalá, kdyby člověk věděl na čem je...ale tohle je příšerný! navíc jsme spolu včera mluvili po telefonu a on mi řekl, že se mu stýská, ale že potřebuje klid v hlavě... a jestli se bude rozmýšlet měsíc, tak to bude takovej nápor na nervy, že to asi neunesu... je mi jasný, že bych se měla zabavit... ale ono to prostě NEJDE!

Ahoj, patřím do vaseho klubu, pritel se semnou vcera rozesel na 9ti měsíční výročí. Říká, že si dáváme pauzu, ale to už tu jednou bylo a nezmenil se! Nevim co dělat, miluju ho, ale on me ne!