Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

....a jinak taky přeju všem veselý Velikonoce ;o))

No, ona to byla spíš náhoda, že jsme se tak trochu o tom bavili,teda spíš jsme si jen z toho udělali srandu a to bylo tak všechno. On se o tom manžel taky jinak nebaví, absolutně takový věci neumí pochopit, protože je jeden z těch šťastných lidí, co nikdy nezažili ani "normální depku" ;o).
Jinak já s tím tak trochu počítám, že pokud to půjde se mnou s kopce, tak vyhledám odbornou pomoc. Snad to nebude nutný, on může být možná efekt vlivem změn po porodu i opačný a bude mi třeba ještě líp, že jo ;o). Teď mě spíš trápí, jaký mám v tomhle těhotenství děsný nervy. Ono totiž nestačí, že řeším problémy s touhle potvorou, ale navíc mě hodně stresuje dcera. Uvědomuju si, že je v tom hodně chyba i na mojí straně, protože mě hned všechno strašně snadno vytočí. Nějak jsem během těhotenství víc nervozní, ale nejde to moc ovládat, je to takový ten neklid z vnitřku...Pořád se tady s ní hádám, někdy se až klepu.....a manžel to jako vždy nechápe, protože si myslí, že to přeháním a za většinu takových scén můžu já sama.Jakobych to snad dělala schválně ?!? Je mi prostě děsně líto, jak se musí cítit malá v bříšku, ale jsem bohužel "jen člověk" a nemám dost sil na všechno. Ta vtíravá potvora mě poslední měsíce tolik vyčerpala, že na ty běžnější problémky už bohužel moc nestačím :o(. Ale důležitější je zbavit se co nejvíc právě té úzkostně poruchy, protože oproti tomu jsou ty ostatní věci vážně mnohem podřadnější....

Lenčo, to je paráda, že tvůj manžel s tebou o tom mluví. Můj je hodnej a všechno je v pohodě, jenže těžko snáší když je někdo "nemocnej" a on to má nějak řešit, třeba povzbuzováním a tak. Teda běžné virózy do toho nepočítám, to bere jako normál. Mám na mysli právě ty duševní potíže, to je pro něj těžký. Tak jsem se rozhodla, že ho z toho vynechám, nemá cenu ho do ničeho nutit, bylo by to pro oba horší.O těch potížích ale ví a když mi bylo nejhůř tak mě podržel. Ty bylinky jsou teda fakt dobrý, ale u atidepresiv je výhoda toho rychlého účinku. Tak kdybys měla po porodu pocit, že se horšíš, tak to promysli :)))Teda ty to určitě zvládneš, já to nemyslím špatně, to ani náhodou :)))Jenom si tak říkám, že kdybych se tomu tak nebránila já a šla si pro ně hned, mohla jsem třeba ještě kojit :(( Psychiatrička říkala, že nejstarší dítě které "bralo" s maminkou léky má dvanáctileté a je úplně v pohodě, no a dětskej doktor mi taky říkal, že s těma lékama můžu klidně kojit,jenže už to pak nešlo.Tak kdyby bylo nejhůř, tak to je moje zkušenost. Jo s tou jehlou to máš ještě dobrý, můj největší problém jsou nože. No,které z nás by oko přežilo, no? Teď se tomu směju ale když vařím a všichni se kolem mě motají, tak mi kolikrát do smíchu moc není.To jsou zase moje nejhorší chvíle, je to už o moc lepší než na začatku, jenže ten červík co by,kdyby pořád hlodá, mrška. Je to fakt dobrý, že sem píše tolik lidí, ono se o tom normálně ani moc mluvit nedá. Nedovedu si ani představit, že bych třeba ženským v obchodě(kde se na vesnici všechno prodrbává) nadhodila jaké "úžasné " myšlenky občas prosviští mou hlavou, to by asi neustály. Tak se pro dnešek loučím a všem přeju velmi veselé velikonoce!!!

Irenko, dík za povzbuzení..., s tím odpočíváním se budu snažit ;o). Naštěstí mám manžela, kterej mi doma hodně pomáhá (vaří, uklízí, nakupuje atd.) a to sám od sebe, byl na to prostě zvyklej.... Je prostě úžasnej! Ale ne že bych si doma válela šunky, to rozhodně ne :o). Však brzo mě teprve začne pořádný kolotoč kolem mimča...
Ty květový kapky jsou nejlepší právě pro děti, protože čím dřív se začne, tím líp. U ní to proto trvalo "jen několik měsíců", než se dejme tomu uklidnila a protože měla takový výrazný reakce, tak byly i rychleji vidět výsledky...U dospělýho člověka je to podle mě terapie na několik let :o(.Než se to všechno z toho podvědomí dostane ven..., vždyť si toho každý (obzvlášť z nás úzkostlivejch človíčků) za celej ten život plný "extra silných emocí" určitě nastřádal pěknou kopu ;o).
Jinak dcera je vážně taková moje "vypiplaná" holčička, chudák to měla taky moc těžký (už v bříšku, protože brala málo výživy a určitě cítila taky ten stres ze mě, co jsem tehdy prožívala...) a je to taky strašnej "cíťa"...

Tak se tu připojuje čím dál víc lidí a úplně koukám, že to není zas tak ojedinělý, jak jsem si dřív myslela...Je to fakt super, když se tu můžeme otevřeně o tom "vykecat", pomáhá to nejen člověku samotnýmu, ale i těm ostatním, co rádi čtou o tom, že to někdo cítí naprosto stejně ;o). Já to bohužel nemám ani kde jinde rozebírat...
No včera večer jsem zašívala nějaké ty dírečky na oblečení a u toho mám problém s vtíravými myšlenkami snad vždycky :o(. Jak držím v ruce jehlu, tak mě furt napadá, co kdybych si ji píchla do oka, no prostě taky "hnus"! U celýho toho zašívání se vždycky cítím děsně nepříjemně. Když se včera manžel ode mě zvedl, tak jsem se ho s úsměvem ptala, jestli se mě bojí nebo co ;o). Asi ho to ani nenapadlo, on to vážně nechápe, jaký to je boj..., ale trošku jsem se snažila s ním o tom mluvit a docela jsme se u toho nasmáli. No řeknu vám, taky dobrá terapie.... Člověk ty vtíravce tak nějak zakecá a zažene pohodou ;o).

Ahoj všichni! Zdeni, to je dobré, že s tebou ta psycholožka rozebírá sny, já půjdu k psycholožce v dubnu, tak s ní všechno v klidu rozeberu. Mám taky výbornou doktorku psychiatričku, jenže ona zas nemá tolik času a tak mě poslala k té psycholožce abych se mohla "vykecat". Taky jsem zkoušela homeopatii a ani mě to nezabírá, máme tady dobrou homeopatku, sama ale říkala, že na ty naše problémy bude asi těžké něco najít. Dokonce i u naší psychiatričky měli homeopatickou poradnu, nakonec to ale nefungovalo. Jinak ale homeopatii beru, náš dětský doktor na ni taky přechází, tak většinou kupujem kuličky, malá je spokojená, je to pro ni koko. No a já zůstanu klidně u antidepresiv, hlavně, že normálně funguju. Jardo dík za radu, od Oscha má moje mamka knížky , taky se je chystám přečíst. Doporučil jí ho právě náš dětský doktor. Zkoušela jsem už všechny možné alternativní i nealternativní metody, přečetla spoustu knížek a nakonec jsem stejně skončila totálně na dně u psychiatra a po nasazení antidepresiv byla za chvíli v pohodě. Na každého asi působí něco jiného, já jsem holt slabá povaha, tak mám tu tabletovou "berlu" :))) Lenčo, jak tak čtu tvůj příspěvek tak už si toho teda zažila. Seš dobrá, že to tak všechno zvládáš!! To s tvou dcerkou muselo být pro tebe opravdu hrozné, to je asi nejhorší když je nemocné takové mimnko, kterému fakt těžko vysvětlíš, že je to trápení pro jeho dobro. Hlavně doufám, že už je malá v pohodě. Že se bojíš co po porodu a hormonálního chaosu:))to úplně chápu. Máš ale určitě pravdu, že nemá cenu se klepat dopředu, nemusí to z tebou taky udělat nic, no a hlavně už víš proti komu a jak bojovat, no né :))Za sebe ti hlavně musím poradit abys co nejvíc odpočívala. Je to fakt moc důležité, protože ta naše potvora má ráda unavené lidi, co se méně snadno brání. Naše malá se narodila v prosinci, tak jsem pak v šestinedělí do noci pekla a tak všelijak aby měli moji miláčkové vánoce na jaké jsou zvyklí(nikdo to po mě samozrejmě nechtěl, to já aktivní kachna)a pak jsem se jednoho dne sesypala, to bylo asi v únoru, jak se to všechno nasčítalo. O tom jsem už psala, tak to nebudu rozepisovat. Takže i kdyby sis myslela, že musíš nutně vařit a uklízet a nebo vykonávat jiné domácí záliby :))), tak fakt nemusíš!!! Tak už raděj odpočívej i teď, ať si uděláš zásobu:)) jak píšeš o těch bylinkách, cos měla pro malou, tak to je dobrý. Moje psychiatrička se taky raděj přiklání k bylinkám, než k homeopatii.Ještě jsem ti chtěla napsat, že já jsem z Boskovic, tak to jsme skoro sousedi. Bydleli jsme celý život v Blansku, jak se narodili děti tak jsme se přestěhovali a po BK se mi vůbec nestýská.Mě to potom došlo, že asi tan kontakt bude přez internet, na toho pražáka, jenže jsem to už odeslala, tak už jsem to nechala tak. Jak jsem se zmiňovala o mojí sestřenici, tak ona je taky brňačka. Bohužel nejsme moc v kontaktu, je to přízeň z otcovi strany. Naši se rozvedli, prarodiče už nežijí, tak to tak nějak dopadlo. Tak ti hlavně přeju ať si v pohodě a všechno v klídku zvládneš!!!Pro dnešek se loučím a všem přeju moc, moc pohody.

já mám uplně to samý,sice ne nadětech ale je to vždy na těch které má člověk rád a o které se bojí.je to to nestrašnější co může být,stokrát radši bych šel na operaci s kýlou u které bych věděl,že odejde......člověk ty lidi chce vidět,chce je mít a zároveň nemá pocit štěstí ze strachu že se jim něco stane a navíc on(já)bude tím viníkem....držím palce moc a moc!!

Irenko, paní Martu Foučkovou neznám. Já jsem z Brna (ten kontakt na pražskýho psychologa jsem našla v té diskuzi, protože tam taky píšou lidi s tím naším problémem, tak mě jen napadlo, že by to mohlo tady někomu pomoct ;o)). Jak se ptáš na naše dětičky, tak já mám dceru, který je 6,5 roku a v pol.května se mi má narodit druhá ;o). Já mám právě tak trochu strach, aby mi to zase rozházené hormony atd. nezhoršily. Už jenom kvůli štítný žláze, kde bude strašně důležitý, jestli mi dávka hormonů, na který si to mám podle instrukcí doktorky hned po porodu snížit, bude zrovna vyhovovat. Když jich bude málo nebo moc, tak to bude zase problém nejen fyzický, ale bohužel i psychický... Z toho mám dost strach, protože člověk má v tom období dost starostí, musí mít dost sil i na tuhle naši potvoru a tak by mě další "sebeovládání" asi dost potopilo. No nechci se tady klepat už popředu, hlavní je, jak se cítím teď a co přijde, budu řešit až pak ;o).Týýý jo,sama se až někdy překvapuju, jak se mi obrací s tou samoterapií i celkový způsob myšlení. Já - "starý pesimista" - mám takový optimistický pocity ;o). No jen tak dál, Lenčo :o).
A když už jsme u těch homeopatů apod., tak jsem zkoušela - hlavně na dceři - Bachovu květovou terapii. Ona se jedno období strašně počůrávala, byla hrozně vteklá a já jsem si s ní nevěděla pořádně rady. Chodila jsem s ní i k dětskýmu psychologovi, to bylo fajn v tom, že jsem se ujistila, že není problém v těle "fyzický" a dávala mi spoustu rad, jak se v těch určitých situacích chovat. Pak jsem s ní ale zašla k jedné paní, která se zabývala mícháním přírodních květových kapek "na míru". Během rozhovoru (od těhotenství až po současnost) mi namíchala kapky pro dceru a pak jsem se nestačila divit. Paní mě totiž upozornila, že "to problémové bude postupně z ní odcházet" a ze začátku se mám teda připravit na to, že to bude ještě horší. Měla pravdu, protože brzo se začala kromě ještě o hodně většího počůrávání taky pokakávat..., začala být úplně histerická, a to hlavně na mě. Mě nemohla vůbec vystát, dokonce mě i začala "bít", na návštěvě nechtěla vedle mě spát a takhle se prosím dokázala zachovat i v noci, teda v polospánku, kdy to obvykle člověk nedělá při plným vědomí. Byla na mě zkrátka naprosto alergická! Byla jsem z toho zoufalá, ale pak se to začalo postupně zmírňovat a za několik měsíců byla natolik v pohodě, že jsme s kapkami přestaly. Když jsme její chování rozebírali, tak jsme se dostali i k tomu, proč byla zrovna na mě tak šílená. No, příčina byla celkem jasná - dcera měla totiž po porodu docela dost zdravotních problémů a já jsem byla ta, která byla u všech nepříjemných procedur u doktorů a hlavně jsem s ní do 1 roku musela kvůli horšímu pohybovýmu vývoji cičit. Jeden z cviků byl řekla bych naprosto brutální, protože jsem jí musela držet každý den několik minut v bolestivé poloze a ona strašně křičela a plakala. Já jsem samozřejmě taky plakala, protože mi bylo i jasný, že si takový miminko nemůže být vědomo toho, proč že mu ta maminka tak ubližuje :o(. Taky byla hroznej nejedlík a ani pít pořádně nechtěla, takže jsem ji musela tak všelijak nutit,abych do ní něco vůbec za ten den dostala..., někdy mi až utekly nervy a začala jsem na ni děsně křičet apod. Dokonce jí v létě hrozilo, že bude muset kvůli dehydrataci do nemocnice.Miminko to prostě nepochopí a když odmítá pít, tak to musí jít bohužel zase tak nějak násilím. Abysme předešli nemocnici, tak jsem jí musela vstřikovat vodu po troškách násilím injekční stříkačkou od doktorky (samozřejmě bez jehly ;o)... a zase byla ta maminka "špatná"...Takhle bych mohla uvést spoustu dalších nepříjemností, které jsme prožívali..., navíc musela spoustu nepříjemností cítit i ze mě, protože jsem právě kvůli té štítné žláze měla až moc hormonů a stala se ze mě labilní histerka, která celý dny bulela, řvala a to třeba nemusela ani mít důvod...(ikdyž skutečných problémů jsem tehdy měla až až, takže vlastně důvod byl dlouhodobý). Zkrátka byla na mě od malička podvědomě naštvaná a pak mi to dávala "sežrat i s navijákem" ;o). I okolí (hlavně ve školce) si všimlo, že se hodně pozitivně změnila, takže věřím, že to bylo díky těm přírodním kapkám...Já jsem je brala chvíli taky. Cítila jsem na sobě taky jakési změny, ale to zhoršení ze začátku byl pro mě problém (byla jsem v nové práci a tak jsem si nemohla takový "stavy" prostě dovolit), navíc to není úplně levná záležitost, takže jsem brzy raději přestala. Teď ale uvažuju, že kdybych se v těch všech problémech (hlavně po porodu) začala zase plácat, tak to možná zkusím nejdřív tam ;o).

Irenka, som z východného Slovenska. A keď hovoríte o snoch, keď som chodila ku psychologičke, ve?a sme ich rozoberali, najmä tie, čo sa mi často opakovali. Ja nemám také prorocké sny, skôr symbolické, že musím h?adať, čo mi tým chceli povedať. Psychologička totiž tvrdila, že len málo snov je takých o ničom. Asi rok sa mi opakoval sen, že nemôžem pohnúť nohami, keď som chcela nastúpiť do autobusu, prípadne som vo sne chcela niečo povedať, no vyšli zo mňa len hrozné zvuky. Tak sme to rozanalyzovali, že je to tým, že som bola málo asertívna, nevedela som prejaviť svoj názor a urobiť to, čo som chcela ja. Ono to vôbec nie je ťažké analyzovať tie sny, len sa treba s nimi pohrať, skvele ma to naučila a keď si s nejakým neviem rady, tak si ho zapíšem a skúšam to spolu s ňou. Zatia? sa nám nepodarilo pohnúť asi s troma, takže celkom dobrý úspech.
A Jarda, ja mám fakt skvelú psychiatričku, lieky na mňa rozhodne netlačí, len ich vážne potrebujem, žia? :-(( Skúšala som homeopatiu, no bolo to o ničom, bylinky ma akurát tak uspávali (hlavne medovka), bola som aj u nejakej čínskej ženskej, čo bol pod?a mňa čistý trapas, nejako ma zmanipulovala a nechala som tam 1500 sk, ani neviem prečo, keď som odtia? vyšla, tak som sa chytala za hlavu, fakt som asi bola ve?mi ovplyvnite?ná, ale už na tom intenzívne pracujem a darí sa mi :-)

Nechte státem vydržované psychiatry a jděte na alternativy. Doporučoval bych metodu "Rodinné konstelace". Jako všude, i tady jsou diletanti i machři. K těm druhým rozhodně a ověřeně patří BHAGAT, Osho centrum, Lažany. Myslím, že tohle zadání by vyhledávač zvládnul a našly byste to....To další je už na vašich rozhodnutích.

Ahoj holky! Lenčo dík za kontakty, jsem ale z jižní moravy, tak když by bylo nejhůř máme tady Brno. Když se mi v těhotenství zbouřily hormony a propuklo to u mě ze dne na den(myslím OCD) a já si připadala jak vražedný maniak a psychopat, fakt jsem byla až hysterická, ze spětného pohledu. Pořád jsem jen brečela a nebyla schopná být s dětma sama, díky Bohu za mou maminku, tak jsem tam dvakrát jela, je tam úžasné krizové centrum. Teda ti doktoři byli úžasní, ta budova nic moc :)) Vždycky mě to ale uklidnilo jen na chvíli. Do konce těhotenství a třech měsíců naší malé juniorky jsem to zvládla bez léků, pak mi ale doporučili ukončit kojení a nasadit léčbu. Hrozně jsem to obrečela ale už se to nedalo zvládnout. Zase je fakt, že děti potřebují hlavně mamku co je v pohodě a to mlíko se muselo oželet :(( Když mě holt ten mozeček blbeček neumí vytvořit dostatek serotoninu sám, musí se mu pomoct. Lenčo mě teda s těmi sny nepřipadáš jako blázen, moc mě tyhle věci zajímají a působí to na mě vyloženě pozitivně :)). Živé sny mívám taky, kolikrát si připadám jako bych nahlížela do minulých životů, to by se hodilo, třeba by to pomohlo objasnit naše problémy. Mimochodem, když jsi od Prahy, nevíš něco o paní Martě Foučkové? Ona se zabývá reinkarnací a dělá, nebo dělala-hlubiné terapie. Tím bych chtěla projít, to by určitě ledacos vysvětlilo. Některé sny se mi taky opakují a co v nich cítím, je většinou pocit "domova a bezpečí", tak teď si zase připadám jako blázen trochu já :)) Taky u mě dost často funguje telepatie, jen se členy rodiny. Myslím na něco co bych chtěla říct a nebo udělat a oni za okamžik příjdou a chtějí řešit to samé.No ale jako vědma si nepřipadám ani omylem, to bych urazila všechny nadané tímto darem. Ještě jsem se chtěla zeptat, jak máte "staré" děti, já 15.,13.leté a 15 měsíční. Je to velká radost, teď se to trochu pokazilo "díky" OCD ale naštěstí jen pro mě. Zase ale jak píše Lenka jsem díky tomu nějak "otrnula" a nejsem tak vyplašená, jako když byli ti starší miminka. Zdenko, ty žiješ na slovensku nebo v čechách(rači neřeším malé a velké písmena, tak pardon :)))) Já jsem pracovala než jsem šla na MD ve fabrice a mám pár slovenských kamarádů, ten nejlepší si se svu holkou koupil domek ve vedlejší vesnici, tak jsme rádi, že tady zůstanou. Ty úzkosti jak píšeš, mě taky chytají, díky nim si "vzpomenu" a zas přemýšlím co by kdyby, ach jo. Tak teda boji zdar a zase zítra, nebo někdy.

Ahojte, ja si tu čítam každý deň vaše príspevky, tak sa len ozývam, že som tu taký skrytý pozorovate? :-)) v podstate ani nemám čo dodať k tomu, lebo opisujete všetky moje pocity, hlavne ma utešuje, že nie som v tom sama. Ale to som už písala v príspevkoch na predchádzajúcich stránkach. Lenka, je super, že to zvládaš a závidím ti, ja som musela ísť na tie lieky, ktoré som v podstate radila aj tebe, no si zrejme ove?a silnejšia, ako som bola vtedy ja. Zvládaš to úžasne.Momentálne som mimo tých myšlienok, no dnes ma opäť chytila nejaká úzkosť, trvala celé dopoludnie, no už sa to chvalabohu netýkalo malej. Som ve?mi rada, že ste tu.

Jinak na diskuzi "nutkavá neuróza, obsese, OCD" nabízí nějaký psycholog z Prahy svoji pomoc, tak kdybyste měl někdo zájem...

Ta hnusná zpráva byla na na mojí domovské stránce - na Seznamu - jak bývají Novinky.cz. Takže jsem věděla, že se to bohužel opravdu stalo...bylo tam popsaný, jak se lidi kolem hroutili a samozřejmě i matka atd. - prostě takhle nějak si představuju peklo :o(, tehdy jsem se právě nechtěla za žádnou cenu dívat na televizní noviny, protože jsem čekala, že to tam určitě bude. Manžela jsem se ani neptala, jestli to tam bylo, protože jsem měla strach to vůbec vyslovit :o(. Takový věci se už zapomenout nikdy nedají, takže tím nejdůležitějším je, aby se s tím člověk hlavně vyrovnal. Pořád dokola jsem si opakovala, že jsou to cizí lidi a nesmím se "cizím neštěstím" tolik trápit, protože tím ubližuju nejen sobě, ale hlavně taky děťátku, který čekám....Ale je to vážně těžký. Naštěstí to vypadá, že jsem se s tím už opravdu dost vyrovnala ;o).
.......Je fakt, že občas ty sny mají i své výhody. Třeba když vím, že mi někdo z přátel nebo známých ublíží, tak si dávám větší pozor, abych neřekla něco, co by se obrátilo proti mě. Nebo se mi kolikrát stalo, že vím o "nějakém" trápení mojí mamči a tak ji hned volám..., ona mě taky ;o). Ale jako třeba nějaká "věštkyně" si rozhodně nepřipadám - - naopak, když to někomu vykládám, tak si připadám jako "blázen" :o))). Já třeba nechápu, že manžel si skoro žádný sny nepamatuje, často tvrdí, že se mu nezdálo nic. Já si troufám říct, že mám sen určitě každou noc. Často to jsou sny na pokračování, opakující se nebo si dokonce připadám jako hrdina v nějakém akčním filmu - občas fakt zábava ;o). Horší je to s těmi "můrami". Dodnes si některé pamatuju i z dětství.... Tak mám to snění asi nějak víc rozvinutý nebo co ;o).Ale to nejspíš po mamce a mám pocit, že její mamka taky...
Moje dcera je strašně citlivoučká a "bojácná", takže si dokážu představit, že bude v životě taky dost psychicky trpět. Budu se muset hodně snažit, aby v tom nebyla sama a mohla jsem jí jednou pomáhat...Kdyby aspoň ten svět kolem nás nebyl tak krutej :o(. Teď si hodně uvědomuju, jakej to byl sladkej pocit, když jsem o takových příšernostech jako dítě nevěděla! Nevědomost je vážně sladká ;o).
Z okolí to nikdo určitě ani netuší, ikdyž jsem často měla pocit, když jsem s někým mluvila, jestli to fakt nejde poznat - jako kdybych to snad měla mít napsaný na čele. Prostě jsem si připadla fakt hnusně, jako zrůda, šílenec.... Teď už vím, že to musím oddělovat - sebe a tu potvoru ;o). Manžel taky nic nevěděl. KDyž jsem mu to tehdy s pláčem řekla, strašně to zlehčoval a pak už to pustil z hlavy. Jak jsem se těch několik měsíců cítila a bylo to samozřejmě čím dál horší, to netušil. Když si všiml, že si s někým píšu nějaký dlouhatánský maily, začal rýpat (spíš tak ze srandy), že si dopisuju s nějakým chlapem ;o). Tak jsem mu (sice hodně zjednodušeně) vysvětlila, že si píšu s holkama, který trpí stejnou úzkostnou poruchou jako já - že už jsem konečně přišla na to, co mi je a připomenula jsem mu ten rozhovor z hospůdky... Poslouchal mě s otevřenou pusou (to se běžně nestává, protože on spíš u každého rozhovoru zírá na televizi ;o) a ani na to nedokázal nic říct. Od té doby párkrát prohlásil, že si je jistej, že to zvládnu jako vždycky všechno, protože mě zná - prý jsem silná osobnost. Ale člověk si to sám o sobě většinou nemyslí, protože ví, jak ten boj není jen samá výhra, že ;o). Taky jsem mu stihla ve slabších chvilkách i vyčíst, že o tom nevěděl, protože mě nikdy nechápal a že to nemám s kým jiným probírat, takže se v tom plácám sama a do toho mě ještě nervuje dcera, která mě dokáže váženě hodně zlobit :o(. On je ale taky rozdíl v tom, že jemu to občas řeknu - vidí to jako problém jen v tu chvíli, co se o tom "bavíme" - ale já s tím žiju každý den..., to se nedá sdělit :o(.
Jsem fakt strašně ráda, že to tady můžeme rozebírat, je to lepší než někde "mluvit", asi by mi často nebylo ani rozumnět, protože bych nejspíš bulela jako želva...;o). Konečně už jsem si při tý svojí samoterapii vypěstovala nějaký ty "flegmatický móresy" a cítím se mnohem šťastnější. To bude mít výhodu i v tom, že snad nebudu zas tak přehnaně starostlivá mamča, jak jsem bývala..., hlavně když byla dcera ještě miminko, tak jsem to všechno přeháněla i s čistotou a veškerou péčí a to taky není dobrý ! Prostě rozenej úzkostlivec ;o).Tak boji zdar!

Ahoj všem. Teda Lenčo, to s těmi sny bych brala jako dar a taky si nemyslím, že by to mělo přivolávat nějaké události o kterých se ti zdá, prostě máš jen možnost "nakouknout" do budoucnosti a to není špatné. Ty sny o létání mívám taky, zatím jsem nepostřehla, že by něco symbolizovaly, každopádně jsem v nich absolutně šťastná a i po probuzení mám skvělý pocit. Lenčo, ještě k té zprávě z internetu, já bych všemu co se tam píše zas až tak nevěřila, byla to zpráva z médií, nebo to byl něčí přispěvek? Je to fakt dost hrozný, teda spíš otřesný. Zase ale jak člověk hledá někoho s podobnými zkušenostmi, tak narazí i na články, které podle mě píšou magoři co se vyžívají v tom, že někoho vyděsí. Jo jo, lidi jsou různí. Ještě musím napsat naší slovenské bezejmené :)))kolegyni, že panickou poruchou už trpím od roku 2008, doktoři mě taky rok všemožně vyšetřovali a nic. Až pak díky Bohu neurologa napadlo, že by to mohlo být psychického původu.Psychiatrička mi nasadila antidepresiva a za čtrnáct dní jsem byla OK a to jsem na tom byla dost blbě, třeba umýt nadobí mi trvalo půl dne, byly to hrozné stavy a nikomu bych to nepřála. Po vysazení léků jsem měla hned recidivu a tak jsem skončila na udržovací dávce 1/2 tablety což je nic. No a loni v těhotenství jsem se rozhodla pro bezpečí miminka vysadit úplně. Bohužel to byla chyba jako prase(pardon). Potom následovalo sledování nevhodného filmu, blbá myšlenka a dál to všichni známe,že. Zvrtlo se mi to s panické poruchy na tyto obsedantní mrchy, panická porucha je pro mě osobně v porovnání s tímto parádní nemoc :))Doktorka mi radila ať léky nevysazuju, že tyto nemoci se většinou stanou chronickými, jenže jsem ji neposlechla. Ale to už je zas kdyby.... U nás v rodině máme k té PP asi i genetické dispozice, moje sestřenice je s tím v invalidním důchodě, ona zas trpí Agarofobií, nezvládá obchoďáky a jiné uzavřené prostory. Aspoň neutratí, že :)) Dělám si srandu. Tak pro dnešek se loučím a držte se !!!

Ja musím povedat teda skor sa pochválit ako sa mam posledné dni fajn.po roku a pol mam prvy krat pocit istoty že som z toho vonku že to mám za sebou že už sa mi to nikdy nevráti!je to tak na 99,9%!ja som asi pred osmimi rokmi trpela panickou poruchou ale trpela som nou iba dovtedy kym som sa nedozvedela o co vlastne ide z jedneho casopisu.prešla som všetkými možnými vyšetreniami a nič!je len zaujímavé ze žiadny doktor ma neposlal na psychologicke vyšetrenie!ja som netušila že je to takého povodu to predsa musi vediet lekár!ale už to neriešim nemám dovod!od kedy viem o co ide som nemala ani jeden záchvat a tomu je už pekných pár rokov!dufam len že sa takto zbavím aj tejto poruchy a nejak to zmizne samo!nikdy som ziadne lieky nebrala okrem nejakych homeopatík ktore mi dávala moja psychologička u ktorej som bola asi tak 10krát dokopy a stále som mala pocit že ma nie celkom chápe!nebola som u nej už pár mesiacov a velmi si prajem aby to už ani nebolo potrebné!začínam verit že sa z toho dokažem aj sama dostat!teda nie celkom sama!spolu s vami všetkými čo tu píšete!vdaka vám!

Ještě jednu poznámečku: během týhle svojí "léčby" jsem se několikrát přistihla, že se mi dostane ten (občas až flegmatický) postoj k myšlenkám i do normálního procesu, a to hlavně u činností, který dělám "automaticky".... Třeba jsem včera zjistila, že jsem polívku celou dobu vařila s potopenou vařečkou v hrnci (koukala jsem jako puk co to tam plave)...nebo jsem málem vyhodila prádlo do koše na odpadky místo do koše na prádlo...nebo jsem dneska málem přidala příspěvek na diskuzi tak, že byl celý text napsaný v kolonce pro jméno...atd.atd. No prostě jsem poslední dobou v některých věcech nemožná :o)))). Třeba je to jen náhoda,dřív se mi takový věci stávaly taky (hlavně v zamyšlení), ale řekla bych, že ne tak často ;o). Mám prostě pocit, že teď tak nějak na všechno víc "prdím". Dělá mi to moc dobře, takže tyhle dejme tomu vedlejší účinky mě nějak netrápí. Naopak se tomu vždycky zasměju a zvedne mi to náladičku ;o). Pamatuju si, že jsem vlastně vždycky tak trochu záviděla lidem, který všechno tolik neřeší a neprožívají - prostě tzv. flegmoušům, protože jsem byla přesvědčená, že jsou určitě šŤastnější a teď si i myslím, že oni takovouhle úzkostlivou poruchou ani trpět nikdy nemůžou..., že ;o).

Já mám ty živý sny už od malička. Dokonce se mi jejich "symbol" častokrát plní (např. když se mi zdá o farářovi, tak mě vždycky čeká nějaký trápení; když lítám, tak mě čeká něco šťastnýho; velká voda je na změnu - špinavá špatnou a čistá příjemnou..atd.)mohla bych vyprávět, ale to už je zase jiný téma....;o). Já už to mám ale v sobě zafixovaný, takže někdy se už popředu zbytečně stresuju, co zase bude :o(. Nevěřím ale teorii, že si to tím člověk přivolá, protože podle mých zkušeností to jsou většinou věci, které se v mozku nemůžou už popředu formou snu promítat... Dokáže to taky být pěkně nepříjemný, ale tolikrát už mě fascinovalo, že se to tak plní, že se tohodle pocitu jen tak asi nezbavím...Každopádně s tímhle se dá žít normálně, moje mamča s tím žije taky od malička a nejspíš to bere naprosto přirozeně ;o).
Ale zrovna ten brutální sen byl určitě v návaznosti na to, co se teď ve mě děje. Jak jsem tady nedávno psala, četla jsem na internetu zprávu o tom, jak kdesi v cizině chlap uřízl hlavu 15.ti měsíčnímu dítěti v obchoďáku. Já jsem si to blbec zase živě představila a málem jsem se tady zhroutila. Divím se, že jsem tím šíleným stresem předčasně ještě neporodila. Zkrátka peklo na zemi! Pak jsem díky tomu musela bojovat sama se svýma myšlenkama, abych si to znovu dokola nepředstavovala..., protože se mi to vracelo hrozně často. Celou noc jsem kvůli tomu tehdy nespala a díky svojí samoterapii se mi podařilo se pomalu vyrovnat i s touhle "citovou vzpomínkou". Když si na to vzpomenu dnes, tak jen zavrtím hlavou, maximálně si povzdechnu, co se to na tom světě za příšerný věci děje, proběhne mi slabě mráz po zádech a začnu zase myslet na něco jinýho, aniž by mi to začalo znovu rvát srdce...Prostě obrovský rozdíl. Hlavně nesmím připustit, abych si to začala zase představovat, to by byla největší chyba. Naštěstí se mi tou samoterapií už podařilo jakoby vypěstovat schod mezi tím, že něco vidím, slyším apod. a mezi tím, abych si to začala představovat. Dřív to bylo tak nějak v jedné rovince, kdy se docela rychle a jednoduše dostavila živá představa... a dnes je to pro mě už jednodušší v tom, že pokud bych si to chtěla představit, tak musím nejdřív "vylézt na ten schod". Doufám, že víte, jak to myslím ;o). Podle mě to patří k tomu uzdravování a ráda bych tam měla těch schodů radši ještě víc, abych si byla jistější, že na něj jen tak někdy nechtěně nevylezu ;o). Ale teď k tomu, co jsem chtěla říct k tomu snu. Zkrátka se mi stalo (tak nějak matně si na to pamatuju), že jsem se v noci vzbudila a než jsem zase usla, tak jsem si stačila vzpomenout na tu hnusnou zprávu. Sice jsem si to nestihla představit, ani jsem nestihla pocítit úzkost apod., ale můj mozek si to přebral po svém a zdál se mi kvůli tomu brutální živý sen - např. jsem viděla moji dceru, jak má obrovsku jizvu na krku (ach ten ztrápený výraz v její tváři) a vysvětlovala jsem svojí mamince, že jí někdo uřízl hlavu, ale naštěstí jí doktoři přišili zpátky atd. Je to sice logicky blbost, ale ten sen byl strašně dlouhý a prožívala jsem ho jako skutečný. Není pak divu, že to má člověk pak zase často před očima, když si to takhle prožije. Tady už jsem využila tu druhou možnost zacházení s myšlenkama, a sice to "zlehčování", kdy jsem se do nekonečna ujišťovala, že to byl jen sen a snažila se myslet na něco jinýho.....
Tímhle vším jsem taky chtěla říct, že opravdu nemá smysl se těm "zhoršujícím faktorům" snažit stále vyhýbat, protože se s tím chtě nechtě stejně budeme setkávat a je nutný pro šťastný život se s tím naučit vyrovnávat ;o). A taky je důležitý podle mě umět ovládat oba způsoby jak zacházet s myšlenkami, tj. 1) se snažit si to nepředstavit, nenechat se tím pohltit, co nejdřív začít myslet na něco jinýho třeba s pomocí veselé písničky, prostě to nezačít "řešit"...a tím zabránit silnýmu citovýmu prožitku...a 2) když už se něco vrací právě proto, že nás to už trápí, tak se s tím vyrovávat (zlehčovat to - třeba se tak nějak flegmaticky zasmát, že už tě zase obtěžuje ta smradlavá a pitomá potvora = úzkostlivá porucha ve formě vtíravé myšlenky, ať už je v jakékoliv podobě...) a taky jí zbytečně neřešit, nechat ji prostě doslova unavit...Postupně jsem zjistila, jak dokážou být opravdu tyhle myšlenky už tak unavený, že dolezou jen občas a překonají se daleko snáz :o).

Ahoj, to s těmi sny znám taky, děje se mi to až poslední dobou, je to asi tím, že malá se několikrát za noc budí tak toho moc nenaspím, snů si ale pamatuju víc jak se často budím. Naštěstí mají většinou pozitivní obsah a našeho problému se vůbec netýkají, to už bych se asi scvokla :)) Jen jednou se mi zdálo o dětech, že se jim něco stalo, to bylo strašný, probudila jsem se ubrečená a vyděšená, byla to hrůza. To jsem ale ještě neměla tyhle problémy, tak jsem to brzo vstřebala. Od té doby naštěstí nic, až loni v létě se mi zdálo, že se moje kamarádka z práce vybourala s manželem a synem v autě,tak jsem byla tak zmatená, že jsem nevěděla jestli se to skutečně nestalo a byl to dost otřesný zážitek. Ještě horší ovšem bylo, když jsem ji potom potkala a ona mi řekla, že měli skutečně nehodu, na dálnici jim praskly obě zadní kola a jako zázrakem se zrovna v tom okamžiku kolem nich vyprázdnila silnice, jeli dost rychle, tak by to asi špatně dopadlo. Tak jsme s toho mého snu byly obě v šoku, nevím jestli se mi zdál přesně v den kdy se vybourali, ale tak nějak asi jo. No fuj, fuj zážitek, naštěstí to ale dobře dopadlo, teď čekají miminko a hlavně mají nové auto. Lenko, jak píšeš mimochodem....adt., tak to je právě můj největší problém, pořád si to v té hlavě nějak nemůžu srovnat, někdy už jsem z toho hrozně nešťastná. Dneska jsem ale měla moc hezký den, díky takovým dnům, se zas dám vždycky trochu dohromady. S tou Ivankou mě to taky mrzí, ráda bych věděla jestli je jí líp. Tak všem ahoj a samé krásné dny :))))

Ahoj Lenča,hovoríš mi z duše poznám ten pocit ked sa prebudíš z takej nočnej mory mám potom celý den postarane o pokazenu náladu aj ked sa mi to už dost dlho nestalo,ale tiez to moc prežívám,ako vlastne všetko!ja prežívam rovnako intenzívne veškeré zlo ako aj dobro!čo je pre niekoho špatné to je pre mna aspon trojnásobne špatné!a ked sa niekto raduje ja sa radujem trojnásobne viac!ja proste všetko prežívam asi až príliš emotívne.no ale čo už ked mi pán boh tých emocií tolko doprial:-)aj ked vnom neverím.inak ja som tiež v pohode zatial,snad nám to už aj vydrží až do.....

Na včerejšek se mi zdál hodně brutální sen. Moje sny bývají hodně živé, někdy dokonce ráno přemýšlím, jestli se to opravdu nestalo...Každopádně mě ten sen pěkně potrápil. Snažím se to brát s nadhledem - manžel samozřejmě jen zase prohlásil "ááále prosím tě, vždyť to byl jen sen"..., ale pro mě to byl zas tak silný prožitek, že mě pěkně ještě pár krát potrápil, když jsem si na něj vzpomněla :o(. Jinak zatím stále dobrý, ta potvora už u mě poznala, kdo je tady pánem ;o). Mimochodem, chtěla jsem taky podotknout, že hodně pomáhá, když si člověk uvědomuje, že není špatný on, ale jen ta porucha, se kterou bojuje...
Jinak o Ivance nic nevím, ale jsem jí vděčná, že tuhle diskuzi založila. Vlastně vám všem, co tady přispíváte, protože jinak bych dneska byla určitě na pokraji zhroucení.