Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

No myslím, že už to nebudu prozkoumávat, su z toho pak taky trochu rozhozená.Každopádně je to hrozný a ta matka určitě nebyla moc v pohodě.Pokud byla psychicky nemocná, tak si to nejspíš nebyla schopna uvědomit. To už je pak taky smůla, že třeba žije s dětmi sama a nikdo si toho nevšimne. Tak už o tom dost a dem sa pozerat dopredu :))) Co vidíte?? :)))Jinak jak píše Lenka taky se snažím pomalu vracet k normálnímu sledování televize a tak, když mi ty potíže začaly tak jsem si při sebemenším náznaku násilí zacpávala uši a zavírala oči, fakt, jak pako. Teď už jsem na tom o moc, moc líp, jenže ještě se mi stává, že na mě několikrát za den sedne taková úzkost a hned si na všechno vzpomenu, pak to zas vstřebávám a tak pořád dokola. Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli někdo nevíte kam se poděla Ivanka, která tuhle diskusi založila. Všechny zdravím a přeju hezký den nebo noc.

no ved prave!!!!da sa to vobec?nevšimnút si to!ale asi bude lepsie ked sa nad tym nebudem zamyslat vobec mi to nerobí dobre,a ako povedal jeden moj priatel netreba sa pozerat dozadu ale dopredu!co sa stalo sa neodstane je zbytocné nad tym premyšlat!

http://www.bleskovky.sk/cl/10/219518/Zena-ktora-sekerou-zavrazdila-4-rocneho-syna-Adamka-do-vazenia-asi-nepojde?hl=zabila+sekerou

tak to je ten link, ale o tých bludoch tam nie je nič, asi mi to potom hovorila moja psychiatrička, lebo som sa jej na to pýtala. Vraj mala bludy a už pred tým volala políciu, že je niekto v dome atď. A možno bola fakt psychicky chorá, len o tom nikomu nepovedala... Možno ani manželovi... ale tiež si mal niečo všimnúť... ja sama neviem...

Ahojte, mňa ten Jakubko na Slovensku takisto vydesil- vlastne jeho matka :-(((( Bol to pre mňa krok späť, keďže všetci tvrdili, že to bola skvelá matka a podobne, no zdá sa mi, že som asi tak pred týždňom práve na bleskovkách čítala, že matka trpela bludmi, pokúsim sa to nájsť a hodiť tu odkaz na tú stránku. Ale je to celé nejaké nepresvedčivé...

Nikolo, já si právě myslím, že by ses měla přestat vyhýbat, samozřejmě postupně (tak jak to budeš zvládat), ale vyhýbáním nic nevyřešíš, stejně se s tím budeš i nechtěně setkávat..., je to součást každodenního života. Vyhýbáním se právě nenaučíš se s těmito věcmi smířit a nepřipouštět si je. Je to taky součást té samoterapie, která opravdu dokáže strašně moc pomoct. Já se už záměrně nevyhýbám takovým zprávám (ne že bych je schválně vyhledávala), abych to mohla brát jako lidi, který těmito našimi stavy netrpí. Vzorem mi je i můj manžel, ikdyž s ním o tom nemluvím. Ten byl vždycky smířený s tím, že se to prostě a jednoduše stává a neřeší to..., pomáhá mi, jak se k tomu staví. Je to hodný člověk, citlivý, milující...,ale "cizími problémy se tak nějak nezabývá" nebo jak to říct... Je to pro život důležitý, jinak se z toho všeho člověk může akorát tak zhroutit. Momentálně jsem těhotná a tak mi tady ty hrozný zprávy o dětech vadí ještě o to víc, ale když to budu zvládat už teď, tak to pak může být jen lepší a lepší ;o). Když se dívám na nějakou takovou brutální zprávu o dětičkách, tak si hlavně už nedovolím to živě představit! To byla vždycky ta největší chyba, protože jsem následně prožila tu neskutečně děsivou úzkost a díky tomu se mi ty silně prožité myšlenky vracely mnohem častěji než je zdrávo...a spolu s tím se začaly dostavovat i obsedantní myšlenky, které se zaměřily na moji dcerku :o(. Samozřejmě, že se mi kdykoliv může stát, že se mi nepovede už na začátku zarazit to, abych si ty příšernosti stihla představit, ale pak vím, jak s tím mám nakládat. Abych neprožívala úzkosti, musím si takový myšlenky potom "zlehčovat" a "smiřovat se s nimi"..., já si v duchu pořád opakuju - "klid Lenčo, to je jen myšlenka, tak ji pusť z hlavy, vždyť víš, o co jde...a hele,většina lidí i manžel se tím taky netrápí..., tak se tím už neužírej...". Zkrátka se sama uklidňuju a snažím se co pak myslet na něco jinýho, třeba veselýho nebo si schválně začnu zpívat. Prostě boj, ale ten je čím dál lehčí a lehčí, to mi věřte ;o). Hlavně je důležitý ty myšlenky neprožívat znovu a znovu, jinak se kolotoč točí a je těžký z něj vyskočit... Tak ho nenechávejte točit a začněte pořádně brzdit ;o)))).

Jé holky, to jse mě potěšily, že v tom nejsem sama. Já mám taky strašný stavy, když slyším nebo vidím týrání nebo vraždu dětí od vlastní matky. Ty kluky z Kuřimi jsem dodnes nevydýchala. To video co šlo v televizi..hnus. Mám syna v jejich věku a je taky blonďáček. Šíleně jsem to prožívala. Já se těmto věcem vyhýbám, mám strašný strach se tomu vystavit.

Ak by ta skutočne zaujímali podrobnosti možeš si ich precitat na www.bleskovky.sk v rubrike osudy detí je to prispevok ešte z decembra pod titulkom"žena zabila syna sekerou".No neviem ci je to dobry napad!ale o tom uz rozhodni sama.ja si zatial budem trenovat svoju myslienkovu imunitu:-)

Zdar:-)!Nie Irena,myslim ze nehovorime o rovnakom pripade,stalo sa to na slovensku uz si nepamatam kde presne viem len ze ho zabila sekerou a tiez ma este dve starsie deti a ked sa na nu pytali susedov,vyjadrili sa vraj poslednu dobu sa stazovala ze ma tazku migrenu a ze stratila zamestnanie a ze ju to dost vzalo.ale inak ju vsetci poznali ako milujucu matku.ale boh vie...netvrdim ze kvoli tomu nespavam a ze na to myslim nejak moc casto ale predsa....je to naozaj hrozne,a desive!

Ještě k tomu Jakoubkovi ,ta ženská co myslím já už byla starší a měla i starší děti které ji kvůli týrání odebrali. Taky byl v telce rozhovor s její matkou a té dokonce řekla, že ho raděj zabije než by ho dala manželovi.V tomto případě chtěla asi potrestat manžela a na tom malém jí asi moc nezáleželo. Je to hrozné, že se takové věci dějí.

Tak mě to o tom Jakoubkovi zas docela zaskočilo, nevím, že by něco takového proběhlo médii. Nebo máš na mysli toho chlapečka co ho vozili v tom autě, ta matka a její přítel, jak ho soud přiřkl otci a oni ho nechtěli předat. To pokud vím zpackala policie, že to podcenila.Taky si myslím, že žádná zdravá a milující matka jen tak nezabije vlastní dítě,na tento případ jsem se ptala doktorky a ona říkala, že takové matky nemají rozvinutý mateřský pud, že se tím nemám zabývat, že je to zas něco úplně jiného. No a pokud se jedná skutečně o tento případ, tak tam sice říkaly, že se po dobu soužití s manželem o chlapečka vzorně starala, to ovšem ještě neznamená, že ho jak píšeš milovala. Prosím o upřesnění, mě tyhle věci taky vždycky rozhodí, tak se pídím po podrobnostech a většinou se ukáže, že lidé kteří tohle udělají zas až tak úplně vpohodě nejsou. Jo a nezoufejte, podle psychiatrů je u lidí trpicích našim problémem daleko menší pravděpodobnost, že by sobě nebo druhým ublížili než u běžného jedince. Tak imunitě zdar :))))

No, to dokáže určitě rozhodit, právě proto, že člověk začne zase víc pochybovat...Ale to jsou vyjímečné případy, tak je nejlepší i s těmito myšlenkami bojovat stejně, však jsou to taky vtíravý potvory, no ne? ;o).

ahoj lenca a ostatny,uz som tu pred par dnami pisala ako sa mi dari rovnako ako tebe nezapodievat sa tymi"vtierkami"a ze sa mam stale lepsie a lepsie!suhlasim ze to chce sebaterapiu ale ja som presvedcena ze do istej mieri mi vtom pomohli tieto prispevky ja som sa totiz po roku a pol dozvedela o co vlastne ide.pokial clovek nevie co mu vlastne je potom je ten strach a hroza este neznesitelnejsi.ubijajuce nie su len samotne vtierave myslienky ale aj vecne kladuce si otazky preco?ved ja na to nechcem mysliet!tak preco?som normalna?nezblaznim sa z toho?teraz ma trapi uz len jedna vec!prednedavnom boli plne media spravou ked matka zabila svojho syna volal sa jakubko a mal 4roky!vsade sa uvadzalo ze zena netrpela ziadnou psychickou poruchou a svoje dieta milovala nikto z rodiny a znamych by si netrufol povedat ze nieco take vykona!priznam sa znepokojuje ma natom to,co ak sa to stane mne?aj ked som momentalne uplne v pohode v podvedomi mam stale obavy.dufam ze zbytocne....

Tak je to se mnou zatím stále dobrý. Občas (a troufám si říct, že čím dál tím míň) na mě skočí nějakej ten "vtíravec", ale hned je zase pryč, protože jsem se ho postupně přestala děsit! Řekla bych jako bacil, který na vás hupsne, ale brzo zjistí, že máte dost silnou imunitu ;o). Čím víc si budete věřit, že to potvorstvo porazíte, tím dřív uvidíte výsledky...A to jsem ještě před týdnem propadala zoufalství (jak jde ostatně i poznat z mýho příběhu pár textů zpátky ;o)), že už nikdy v životě nemůžu být šťastná a můj život bude o samém ovládání a přemáhání...,abych sobě nebo hlavně mým miláčkům opravdu neublížila...a o samé úzkosti a hrůze...., že se ze mě prostě stává blázen, který musí dopadnout špatně, protože se to stále zhoršovalo :o(.Prostě konec! Uvědomuju si, jaký mám štěstí, že jsem přišla, jak na to. Logicky je to dlouhodobý a to mě ještě víc posiluje :o). Tak šupky dupky a hledejte to, co vám pomůže přestat se těch myšlenek děsit ;o). A nevyhýbat se situacím, který to vyvolávají..., přece se tím nenecháte omezovat ;o))).
Nikolo, tenhle strach znám taky moc dobře. Když úzkostlivý člověk, jako my všichni určitě jsme, slyší pořád ty hrůzy, co se dějou, tak se není čemu divit. Ale funguje to stejně jako s vražednými vtíravými myšlenkami, nad kterými se mi daří vyhrávat až nad mé očekávání. Taky je důležitý se toho hlavně přestat děsit. Tyhle myšlenky totiž dokážou jen otravovat život a přitom si člověk dobře uvědomuje, že to, jestli se něco nám nebo dětem stane či nestane, neovlivní. Nemá smysl se tím trápit, musí prostě doufat, že se nic nestane.Tím, že se tím bude trápit, ničemu nepomůže, ale naopak - jen ubližuje sobě a často tím i obtěžuje i okolí, třeba už jen špatnou náladou... Zní to zase tak ohromně jednoduše, ale je to taky boj. Normální starost je přirozená, ale pokud to člověka užírá, tak se s tím musí něco dělat, aby mohl být šťastný. Když se člověk za čas ohlídne zpátky, kolik se toho "zbytečně" natrápil, tak je to jen a jen ztráta času, pohody a zdraví ;o). Ta samoterapie mi pomáhá, že se přestávám děsit i těchto myšlenek. Nechci se tím trápit a poznávám, jak se mi obrací způsob myšlení - dřív převažovaly myšlenky typu "to by bylo hrozný, kdyby se to fakt stalo..a co budu pro Boha dělat, kdyby se to stalo ?!?" a teď je to spíš o tom "však se nemusí vůbec nic stát a já se tady tím zas zbytečně zabývám"...
Tak přeju všem, ať se vám brzy podaří vytvořit si imunitu a porazit ty odporný bacily ;o))).

Elwyn, dík za podporu a dobré a uklidňující názory na náš problém :)), ty tvoje myšlenky podle mě nebyly o nic snažší na zvládnutí, taky jsis prožila hrozné stavy.Dost jsem o tom poslední dobou četla a překonat to bez pomoci se zase každému nepodaří, jsi šikulka šikovná. Nikolo, já jsem taky vždycky měla a mám o děcka strach.Nebudu tady rozepisovat do podrobna co mě všechno děsilo, jen jako příklad, když šla dcera k babičce na druhý konec vesnice,musela mě prozvonit,že dobře došla a to jí bylo třináct, teď když tam jde třeba přespat a to vím, že ji mamka čeká a volala by co se děje kdyby nedorazila, prozvání mě taky i když jí to připadá směšné,což bude asi tím, že jí bude šestnáct :)), já bych ale nebyla v klidu kdybych nevěděla, že tam dorazila. Řekla bych, že ta "přehnaná" úskostlivost je možná jeden z důvodů proč se nám to stalo, že nás takové věci napadají. Moje doktorka mi to vždycky říká, že si nemyslí, že bych trpěla přímo obsedantně k. poruchou,jsem prý ale přehnaně úzkostlivá. No je to psychiatr, tak má určitě pravdu.Jo a Elwyn, to o té písničce mi říkala taky, možná by jses měla dát na psychologii :))) Tak všem přeji hodně štěstí a papa.

Čau všichni.Tak to tady pročítám a asi jsem trpěl něčím podobným.Beru na to prášky(fevarin) a po půl roce můžu říct,že jsem hodně vpohodě.Nezvládl bych to asi bez těch prášků.Taky jsem navštěvoval chvilku psychologa.Jsem rád,že to mám zasebou a doufám,že už se zněčím podobným nikdy trápit nebudu.Hodně štěstí a síly.čau

jak jsem už psala mám ty nutkavé myšlenky taky a současně mám stavy, kdy mám panický strach, že se dětem stane něco na ulici, ve škole... Starší 10 letý syn jezdí sám do školy a ze školy autbusem a dalo mi hodně práce, než jsem se přestala děsit, protože to jinak vyřešit nešlo. Začala jsem mu věřit. Taky jsem si přečetla jeden rozhovor s Markétou Fialovou. Ta na otázku, zda má strach o své dcery, odpověděla, že má, ale věří, že se na tento svět nenarodily proto, aby se zabily. Strašně mi tahle věta pomáhá, když mě přepadá panická hrůza, že se něco stane. A pak jako by mi v hlavě přecvaklo a vtíraj se ty myšlenky, že já sama jsem schopná jim ublížit. To si pak snažím posilovat sebevědomí. Že já se mám pod kontrolou, že mé myšlenky nejsem já... Je to ale záhul.

Irčo, držím ti moc palce, aby si to překonala. Lenčo, humor je taky parádní věc, vzala jsi to z dobrého konce. Já jsem se tenkrát svěřila s těma mýma myšlenkama nejlepší kamarádce, byla jediná, kdo to věděl. Později jsme spolu byly na výletě, šly jsme okolo pole, kde jel takový hnusný starý traktůrek, ona mě pevně chytla a řekla, že pro jistotu, kdybych se náhodou pod ten traktor chtěla vrhnout. Smály jsme se jak blázni, úplný záchvat smíchu. Často jsem si pak tu situaci vybavovala na přechodu přes silnici a cukaly mi koutky:-) I tohle mi hodně pomohlo.
Vím, že ty moje myšlenky nejsou tak hrozný, jako když někoho napadá zabít vlastní děti. Jenomže vemte si, kolik lidí opakovaně napadne někoho zabít nebo někomu ublížit když toho dotyčného přitom třeba strašně nenávidí a stejně to neudělá! A vy svoje děti milujete, a máte strach, že to uděláte? Neuděláte. Už jenom to, že tu píšete a máte z takového myšlení strach dokazuje, že jste příčetní lidé a takoví nevraždí. Myslím, že každého někdy napadlo jen tak, že by mohl někoho zabít, jaké by to bylo. Rozdíl je ten, že ta myšlenka už se nevracela. Bylo to jednou a dost. Vám se vrací, v tom je ten problém, ale obsah není důležitý. Někomu v hlavě pořád zní jedna a samá písnička a nemůže se toho zbavit, někdo stokrát kontroluje jestli zamkl dveře. Vás opakovaně napadá ublížit svým dětem. Přesta?te se soustředit na ten obsah, vůbec nic neznamená, místo dětí si dosaďte třeba tu písničku, a snažte se bojovat proti tomu mechanismu, ne sami proti sobě.

Jsem se zapoměla podepsat, pardon :)))

Ahoj, jste odedneška mé vzory :)) Je to pravda, taky jsem četla o tomto způsobu terapie, že je dobré ty situace přímo vyhledávat a dělat to tak dlouho, než člověk pochopí, že se nic nestane. Každá máme asi rozdílné tempo jak to vstřebat, no doufám, že se z toho brzy taky vyhrabu, je to každý den o něco lepší, tak se budu víc snažit. Rozhodně takhle nehodlám prožít zbytek života, jsem v podstatě optimista a na tom nehodlám nic měnit ani kvůli téhle potvořici.A hlavně mám skvělou rodinu a tohle mi tu pohodu kazí, to nedovolím, ne ne ne :)))Takže do boje, ženy..!!! :))))))

No, Elwyn, to je přesně to, co si myslím, že pomáhá nejvíc :o). Je důležitý udělat co nejvíc pro to, aby se těch myšlenek člověk přestal hlavně děsit....vždyť jsou to opravdu "JEN hnusný myšlenky"...a podle toho, co čtu, tak to tak berou i samotní doktoři. Mě se právě tou samoterapií zatím daří to stejný a čím víc jsem si jistější, že jsem to jen a jen já, kdo se rozhoduje, co udělá...a vím, že mě nějaká blbá myšlenka tohle nemůže vnutit..., tak cítím, jak vyhrávám! Já vážnost a děsivost těch myšlenek zeslabuju právě třeba smíchem (zkusím si z ní udělat srandičku a ani se nenaděju - už se ta potvora vypařuje a úzkost se nemá důvod dostavit, protože jsem se té myšlenky vlastně nebála)...Hned ze začátku, co jsem to zkoušela, tak jsem si dělala ty srandičky tak trochu s donucením, přeci jen to nejde hned samo od sebe...,ale i tak to už dokázalo zabrat a postupně je to lepší a lepší, protože se vrací míň často, věřím víc a víc a přeci už vím jak na to ;o). A to se už schválně nevyhýbám televizním novinám apod., stavím se k tomu čelem a tím se cítím být ještě jistější, kdo tady šéfuje...;o) Tak ať se vám taky podaří co nejdřív najít tuhle cestu, na které se postupně přestanete svých myšlenek děsit ;o). Já jsem na ní krátce, ale zabloudit rozhodně nehodlám :o).