Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Ahoj holky, mám podobnou věc. Před pár lety mi začalo jednoho dne peklo - stála jsem na chodníku, čekala na zelenou, kolem projížděla auta a mě najednou napadlo, že bych se měla pod jedno to jedoucí auto vrhnout. Stačí přece jen krok..úplně mě polilo horko, násilím jsem držela nohy v klidu. Byla to hrůza. Absolutně jsem nechápala, kde se to ve mě vzalo. Umřít jsem rozhodně nechtěla! Netrpěla jsem žádnou depresí, naopak, byla jsem spokojená a moc ráda na světě! Od té doby to bylo pokaždé, ty myšlenky. Začala jsem se vyhýbat silnicím nebo vzpovzdálí čekala až nepojede žádné auto a pak rychle přešla. Dokonce jsem si připravila dopisy na rozloučenou rodině a přátelům, protože jsem se obávala, že jednoho dne tu myšlenku poslechnu a bude po mě. O této poruše jsem se později něco dočetla a začala s tím bojovat. Sama a bez léků - a podařilo se! Prostě jsem si řekla, že vím jistě, že umřít nechci. A protože to nechci, tak to neudělám. Trénovala jsem se ve věcech jako - mám chuť na zmrzlinu - ale já si jí nekoupím. Napadlo mě, že chci něco říct - schválně jsem to neřekla a podobně. Tak jsem získala jistotu, že myšlenka a čin jsou dvě odlišné věci a když mě něco napadne nebo něco chci, ještě to neznamená, že to musím udělat - události prostě nedělají moje myšlenky, ale já sama. Byla jsem si tak jistá sama sebou a když mě dál napadalo, že skočím pod auto, zůstala jsem v klidu, protože jsem najednou věděla, že jsem to já, kdo by to musel udělat, ne moje myšlenka, a já to neudělám. Tímto způsobem myšlenky odezněly. Ještě zřídka se občas vrátí, ale mávnu nad tím rukou. Je to opravdu už velice zřídka, takže nemám žádnou potřebu to řešit a hlavně už nemám strach.

Ahoj všichni, je to asi opravdu běh na dlouhé trati, já si taky vždycky myslím, že už jsem v poho.. a pak najednou buch a je to tu zas.Moje doktorka říkala, že máme mít klidový režim a únava tomu moc nepomáhá, jenže s třema dětičkama toho klidu moc neužiju :), taky každá zátěž organismu, jako třeba viróza nebo menstruace je pro mě krok "zpět", je ale pravda, že když už vím o co jde dá se to docela přežít. Pro mě je hrozně těžké si odpustit, že se to vůbec děje, prožívám to podobně jako Ivanka která tuhle diskusi otevřela, je to někdy hrozné. Tak nám všem přeju ať to zvládnem a brzy se té potvory škaredé zbavíme.

No s tými väzmi ma to tiež napadalo, všetko sa mi to zdalo strašne jednoduché a hrozivé :-(( Je fajn, že sa ti darí to odbúravať, že si niečo na to našla. Ja momentálne také hrôzy nemám, lenže mám obavy, či sa nevrátia niekedy v takej intenzite, aj keď psych. tvrdí, že už budem vedieť, čo s tým a o čo vlastne ide.

Tak od včerejška se zatím změnilo jen to, že jsem večer při umývání dcery zažila 2x kraťounkou úzkost, když se mi málem nepodařilo zahnat obsesní myšlenku. Je to bohužel hodně nechutný, ale prolítla mi zrovna hlavou taková rychlá myšlenka, a to: jak by bylo jednoduchý jí zlomit vaz :-(. Ale bylo to naštěstí jen takový bleskový a tak i ta následná úzkost byla jen jakési orošení potem a pak nic....Zahnala jsem to podobně jako vždy - no prostě jsem si zaklepala na čelo a řekla si: "no tak seš normální, co tě to zas napadá za blbosti...?!?" No ale i tak je to úspěch, však nemůžu čekat, že ze mě najednou bude jak mávnutím proutku ten největší pohodář na světě, že ;-):-)):-D...
Tak vřele doporučuju zkoušet si nalézt svůj "zaháněč", který nepřipustí, aby vás OCD ovládalo ;o).Zkuste se tomu někdy zasmát, smích mi pomáhá asi tak nejvíc, protože když se smějete, tak tím obvykle myšlenku zarazíte a úzkost taky povolí ;o).Přeju hodně úspěchů!!!!

No, já úplně "zírám", jak mi je zatím dobře...Připadá mi to teď všechno jako zlý sen nebo horor, který jsem viděla docela dávno. Samozřejmě to není tak dlouhá doba, abych mohla říct, že mám vyhráno a kdo něco takovýho zažil, tak to nikdy z paměti určitě nedokáže vymazat, takže se bude občas aspoň trochu obávat, aby se to nevrátilo. Musím ale říct, že nejlíp mi na to zabírá opravdu to zhlehčování, humor a nenechat si to připustit až k tělu. Jsem si už jistá, že je to pro mě to zásadní, co dokáže tuhle obludu porazit :o). Když mi přijde na mysl něco hnusnýho, co by mi mohlo vyvolat úzkost...myslela jsem, jak se budu muset přemáhat a ono to zatím tak těžký není, protože mě vlastně samo hned s úsměvem napadne: "už zase, ty potvoro ?!?" a samo to s velkým klidem i odezní..., dokonce mi to ani nestihne zkazit náladu ;o). Vypadá to, že to opravdu zvládnu i bez doktora, ale nikdy by to nešlo bez toho, co jsem si tady přečetla...a taky mi pomáhá si psát mailem s Katkou a Andreou. To je fakt lepší než rozhovor s doktorkou, která těžko říct, do jaké míry je schopná to pochopit...Vím, že to všechno může znít strašně jednoduše, ale pokud se člověku podaří pootočit způsob myšlení tím správným směrem, tak to dokáže naprostý divy. Já jsem teď nabitá strašně velkou pozitivní silou a odhodláním..., věřím si v tom a to se mi stalo snad poprvé v životě, protože abych pravdu řekla, tak jsem spíš takový pesimista, který všechno vidí už předem černě. Za poslední 2 dny mám často dobrou náladu, s chutí se směju i maličkostem, a to jsem dřív nějak neuměla...a o tu častější dobrou náladu mi je ještě líp ;o). Cítím, jak mě to už nedokáže užírat, že si to jen nenamlouvám, ale že skutečně to vnímám tak, že já jsem ten, kdo rozhoduje a nenechám se tím ovládat. Vidím to všechno s jakýmsi nadhledem a strašně ráda poslouchám, když třeba manžel u televize prohlásí: No jo no, to se stává a dělo se to vždycky, jen se o tom tolik nemluvilo...apod.a je mi jasný, že už to dál neřeší a myslí hned zase na něco jinýho... Dokonce jsem se přistihla, že už mám taky takový názory - který myslím vážně a nejsou už jen o "namlouvání si rozumem" ;o). Od včerejška jsem se přestala vyhýbat televizním novinám a všemu hnusnýmu, s čím jsem se mohla setkat. Zjistila jsem, že jsem vlastně v klidu, že už si to tolik nepřipouštím. Důležitý ale bylo i to, že jsem si "nedovolila" si cokoliv tak do detailů a živě představit, abych se vyhla hlavně úzkosti. Pak bych to totiž určitě při každý vzpomínce prožívala zase intenzivně. Když si tu představu "neprožiju", tak už jsou to pak při vzpomínce na to jen a jen slova, jen a jen normální myšlenka....

Ahoj Lenko, když si čtu tvůj příspěvek, jako bych četla svůj příběh. Jsi statečná, že to zvládáš sama, já už beru antidepresiva dost dlouho a pořád se z toho nemůžu nějak vymotat. Píšu si s Andrejkou která ti taky psala příspěvek a teď mi doktorka nabídla, že nás dá dohromady s nějakou maminkou co tím trpí taky. To, že si o tom můžeme pokecat moc pomáhá, ale bohužel se mi pořád nějak nedaří se úplně z toho dostat. Začalo mi to v těhotenství, teď už má nejmladší dcerka 15. měsíců a pořád se v tom plácám. Doktorka mě pořád uklidňuje, že se to zlepší, tak bych ji potřebovala doma místo rádia :). Chce to asi čas, tak nám všem držím pěsti a všechny moc zdravím.

...jsem si představila, jak sedím vedle manžela s velkou kudlou(jak píšeš Katko, krájím jabko a občas se na něj zákeřně podívám a on nechápavě na mě.... No najednou mi to přišlo strašně směšný, ta představa a tím se mi zase o kapku ulevilo nebo co, protože mi to už nepřijde tak strašně těžký :o). Srandu si z toho samozřejmě nedělám, dokáže to člověka potopit až na dno, ale to zlehčování mi strašně pomáhá :o). Jinak jsem vám holky napsala mailíka...

Ahoj Lenčo,procházím úplně tím stejným jako ty a úplně si dovedu představit,jak se ti ulevilo,když jsi našla na internetu tuhle diskusi.Já tím trpím už osm let a až ted někdy před třemi měsíci jsem tuhle nemoc našla na internetu.Jestli chceš,pošlu ti svůj příběh na email.Píšu si už taky s jednou maminkou a jí jsem svůj příběh napsala a mám ho v odeslaných zprávách.Tyhle myšlenky jsou hrozný,to vím sama a ještě horší je to,když čekáš miminko.Já ho taky totiž čekám.Termín mám v červenci a taky se strašně bojím.No nic,jestli chceš napsat,tak můj email je andreaandre"seznam.cz.Pošlu Ti svůj příběh a ono se pak člověku aspon trochu uleví,když ví,že v tom není sám a ví,že ty hrůzy jsou léčitelný nebo se dají aspon zmírnit!!!

Ono to sem sice nepatří, ale když už jsem to nakousla...., od doktorky jsem se vrátila spokojená, mimčo je vpořádku, nestrádá. Ptala jsem se, jestli to může být stresem a prý ano. Bylo ale natočený nožkama a ručičkama k zádům, tak to prý bývají pohyby taky o hodně míň cítit...První dcera ale byla špatně vyživovaná, tak jsem to nechtěla podcenit ;o).

Klídek, určitě to dobře dopadne. Je normální, že je těhotná ženská vystresovaná. To jsou jen kecy z časopisů a pořadů jako Sama doma, že těhule je jen šťastná a plná radosti. To člověka úplně zblbne. Mimochodem - pořiď si knihu Obsedantně kompulzivní porucha a jak se jí bránit od Jána Praška. Seženeš ji na každém internetovém obchodě. Dost mi pomohla. Taky jsem si nastolila terapii. Jako třebaže jsem si vzala jablko, velký nůž a šla ho krájet k televizi na gauč vedle manžela a tak.....Zprvu velká úzkost, ovšem ta se časem otupí až úplně zmizí. Držím palce a podej o sobě zprávu (a nebo napiš na kacenk42"seznam.cz):)

Díky. Snad to aspoň trochu pomůže i někomu dalšímu. Vím, jak to dokázalo povzbudit mě ;o). Mimčo mě poslední 3 dny nějak málo kope, tak jedu zrovna k doktorce. Doufám, že plaším zbytečně, zjistím, že je všechno vpořádku a pojedu spokojeně zase domů. Trochu si říkám, jestli to není tím stresem...

Tak to je super, jsi na dobré cestě. Jen nečekej, že se ze dne na den všechno spraví. Jde to postupně, pomaličku, ale změny k lepšímu (když už víš, jak na to) jsou trvalé a v budoucnu už budeš vědět, jak se svými myšlenkami zacházet. Po porodu se ti ale uleví, uvidíš.

Katko, tak jsem četla ten článek a máš pravdu. Vpodstatě to tak i "dejme tomu" dělám - myšlenky, které jsou ještě v zárodku, co nejrychleji opustím (právě třeba tím, že si začnu zpívat nebo si dost lhostejně řeknu, že na to myslet nebudu a hotovo, že mě to nezajímá a začnu si myslet v klidu na něco jinýho)...a ty, které už mě děsí, se snažím vždycky zlehčovat, aby mě tak netrápily...Představuju si vždycky manžela a jeho typickou větu na to, když se užírám něčím, co se někomu stalo a pořád si to představuju: "Takový věci se prostě stávaj, nesmíš si to tak brát". Bere to tak děsně jednoduše, všechno má hned vyřešený a říká to tak přesvědčivě ;o)). On je někdy schopnej z toho udělat i vtip. Je úžasnej kliďas. Chci se mu v tomhle co nejvíc přiblížit, abych nebyla tak úzkostlivá a aby mě to už tak neděsilo, když na to pomyslím...., nechci se už bát na něco pomyslet. Vždyť přeci vím, že já nic takovýho udělat nechci, že je to jen pitomá myšlenka - doufám, že tím potvora co nejvíc zeslábne...Zatím to takhle funguje - taková moje soukromá terapie :o), ale za 2 dny to člověk až tak nepozná, tak uvidíme ;o). Zlomem ale pro mě bylo to, že jsem to "identifikovala" a už se neděsím tolik sama sebe. Víc si věřím, že to zvládnu a že to má spousta lidí mě dost uklidnilo. Hlavně, že se ze mě nestává šílenec, jak jsem si původně myslela ;o).

Lenčo, podívej se na http://premekvihan.net/ocd/index.php?a=1&id_clanku=1&cast=1&m=2 konkrétně na článek vražedné myšlenky. Já osobně vidím dva typy zacházení s myšlenkami. Ty, které jsou ještě v zárodku a nestihnou se vrýt, opustit co nejrychleji, nechat proplout, neřešit je, nepolemizovat.....no a ty, co už se ti zažily příliš - úmyslně si je vybavovat tak dlouho, až už tě nebudou děsit. Protože jak se píše v onom článku - nemůže tě to nudit a děsit zárověň. OCD je samozřejmě horší, když má člověk chemismus v těle v nerovnováze, ale já stále věřím, že je to myšlenkový zlozvyk, špatně naučené vnímání sebe a okolí. Tréninkem se dá zvládnout. Ovšem je to běh na dlouhou trať. Jo a dávala jsem tvůj článek číst manželovi, aby věděl, jak mi v 7. měsíci těhotenství bylo. Řekl - to je brutal. A taky řekl, že to má celý řivot, ale neřeší to jako my. Příčina je, jak napsala B, v úzkostlivosti.

ahojte,chcem len povedat ze som mala podobne problemy,naozaj to neprajem nikomu a stale som presvedcena ze kto tym nepresiel nikdy nepochopi aky je strasny zivot s takymito myslienkami!myslim tym konkretne aj mojho manzela ktory to vnima ako keby sa nic nedialo!netvrdim ze je to zle,isto by bolo horsie keby ma povazoval za blazna alebo by mal strach zo mna a z toho ze ublizim nasmu malemu pokladu!chodila som par mesiacov k psychologicke v ktorej som videla moju spásu,aj ked mi od zaciatku nebola sympaticka davala mi nejake homeopotika take miniaturne gulicky v ktore som slepo verila ze su zazracne amusia mi pomoct!dodnes neviem co ma z toho presne dostalo ale po clankoch ktore som si tu prečítala a po zistení že vtom nie som sama mi pomohlo asi najviac.iste obavy tam stale su nechcem mat kvoli tomu ani dalsie dieta ale som rada ze sa mam ovela lepsie!tak vam dakujem

Nejsem odborník,ale myslím si ,že takové myšlenky má každý,jenom se jimi nezaobírá.
Kdysi jsem podstoupila psychoterapii,kde jsem se s tím zřejmě svěřila,nebo někdo jiný,už si to tak nepamatuji,ale vybavuji si,že tenkrát psychiatr řekl,že tato myšlenka se má nechat projít hlavou,násilně ji nepotlačovat.Je to pouze myšlenka,která může být reakcí na přílišnou úzkostlivost a strach o své bližní,konfrontace s pocitem,jak hrozné by bylo,kdybychom jim ublížili.
Ti, co opravdu vraždí a ubližují,tak se těchto myšlenek asi neděsí.Píši jen o svých pocitech a radím,že čím víc se budete svých myšlenek děsit,tím více se budou vracet.

Holky, díky moc za rady. Zjistila jsem, jak se mi ulevilo, když jsem to všechno mohla "říct" a když jsem si přečetla celou tu diskuzi ;o). Včera před usnutím jsem přemýšlela, že tak týden nebo dva ještě s doktorem počkám, protože bych ráda zkusila něco, co mě napadlo. Možná je to blbost, ale mohlo by to zabrat. Před několika lety jsem byla docela silný kuřák. Když jsem se snažila několikrát přestat, tak jsem se stejně pořád užírala a při první příležitosti začala znovu, protože mě kouření vlastně bavilo, byl to pro mě relax...Pak jsem si to ale jednou zkoušela donekonečna co nejvíc zprotivit (co nejvíc jsem myslela na všechno negativní, prostě na všechno nepříjemný ve spojení s cigaretou - třeba když si člověk zapálí v horkým dni nebo po ránu, tak se mu třeba zamotá hlava apod.). Musím říct, že se mi to úspěšně podařilo, protože od tý doby na to moje psychika sama reaguje - když si představím, že bych si měla zapálit, tak se mi dokonce i navalí na zvracení. Fakt to moc funguje, nekouřím už několik let a vím, že už v životě kouřit nebudu, že mě to už absolutně neláká, nemám na to chuť a tím pádem mě to ani netrápí ;o).
Ve spojení s tím, jsem si tak včera uvědomila, že bych mohla zkusit zabojovat s OCD podobně. Jestli je to i nějakým špatným chemickým složením látek v mozku apod., tak se pak lékům nejspíš nevyhnu, ale nejdřív to chci zkusit jinak (už kvůli kojení...). Zkrátka, když se dostaví obsesní myšlenka, pokusím se to v tu chvíli hned co nejrychleji "zlehčit" - a to pokud možno dřív, než si to pořádně stačím vůbec představit..., třebas i mávnu rukou, protočím panenky jak puberťák a natvrdo si aspoň v duchu řeknu "já na to prostě myslet nebudu, nezajímá mě to a hotovo!" a klidně se tomu i zasměju, že je to zas jen ta Potvora...., ale já jsem "silnější",... dokud to moje psychika nepřijme zase za vlastní, jak jsem si tehdy dokázala vsugerovat, jak hnusná je cigareta. Už jsem to tak trochu zkoušela, začala jsem si zpívat a dělat něco, co mě tu myšlenku prostě zarazilo a docílila jsem tím hlavně toho, že se pak nestihlo dostavit "nutkání to třeba provést" a vůbec se nedostavila žádná následná úzkost, takže mi bylo fajn. Nevím, jak to přesněji popsat, ale nejspíš chápete jak to myslím ;o))). Za zkoušku nic nedám, silnou vůli mám dost, budu proti té potvoře bojovat, klidně se i doma ztrapňovat "puberťáckým a výbušným šaškováním", taky co nejvíc lhostejností a příjemnýma činnostma, myšlenkama a věcma....." :o),nenechám si zničit psychiku ještě víc tím, že se budu pořád trápit..., budu si co nejvíc dělat radost, aby mimču v bříšku bylo co nejčastěji fajn, aby to bylo rozhodně častěji než úzkost, kdyby se mi to nedařilo pořádně ;o). Dám vám pak vědět, jestli to aspoň trochu zabírá...;o).

Lenčo, jako bych to psala já. Po porodu to přejde! To vím! Jen to vydržet. Mi dost pomohlo magnezium. Jsou tablety pro těhotné a hodně uklidňují. Doporučila bych se zkontaktovat s lékaři, kteří jsou na OCD specialisti. Poradí ti někoho z Brna. Doc. Vladimír Pidrman(tuším z Hradce nebo Olomouce) by mohl někoho znát, mi osobně dobře po telefonu poradil MUDr. Miroslav Novotný - primář z Centra duševního zdraví v Jeseníku. Za zavolání nic nedáš.

Ahoj, Lenka, celkom určite choď k lekárovi - psychiatrovi a nájdi si aj nejakého lepšieho psychológa - ja som vystriedala troch, kým mi tá moja sadla. Sú lieky, ktoré už v siedmom mesiaci nemajú účinok na plod, je celkom iste lepšie ich brať ako sa týrať a kým porodíš, malo by sa to z väčšej časti upraviť aby si si mohla užiť bábätko, aj keď nejaké pochybnosti a malé úzkosti tam asi ešte chví?u ostanú. A nemá zmysel pod?a mňa silou-mocou kojiť, bábätká vyrastú aj na umelom mliečku (ja som zástancom kojenia ale v mojom prípade to tiež asi nebude možné keď otehotniem :-((( ) Zbytočne sa trápiš a lieky ti určite pomôžu. Inak ten pocit poznám,keď som tiež chcela, že ak mi bude najhoršie, že dám malú k mame, nech sa o ňu starajú, len aby som jej neublížila... A bála som sa ísť k psychiatričke, že ma okamžite zavrie do blázinca a muž sa so mnou rozvedie a všetci na mňa budú ukazovať prstom a podobne. Hrôza. Nebudem to všetko opakovať, lebo som prešla všetkým tým, čo aj ty - akurát ešte nemám druhé bábo. Ale celkom určite začni brať lieky, úzkosti silou vôle nepominú, ja som to skúšala 8 mesiacov a nič, tak preto som išla aj ja ku psych. Po liekoch ti bude prvé dva týždne pravdepodobne horšie, ale sa nez?akni, ono to prejde, ale to ti lekár určite povie. Držím palce a ozvi sa ešte. Pa.

Ahojte všichni, jsem moc ráda, že jsem našla tuhle diskuzi, zhltala jsem ji celou úplně od začátku a díky vám jsem se ujistila, co se to se mnou tak 1,5 roku děje...
Mám opravdu hrozný myšlenky a děsný strach,co když se někdy nestihnu ovládnout a ublížím dceři, občas i sobě