Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Lenčo strašně moc ti děkuji! Moc jsi mi pomohla. Mě je teprve 18 let a dítě nemám ale tento pocit znám...:-(ne však vůči dítěti ale vůči sobě. Mám vtíravé myšlenky ublížit sobě a v budoucnu by se to mohlo obrátit i vůči mým dětem:(tak snad se to zlepší!!Děkuji

Andrea, trochu si ma upokojila, lebo ja tiež dúfam, že budem potom mať už "LEN" ten strach zo strachu. Druhé dieťatko plánujeme, už aj skúšame, no stále som trošku váhavá, či robím dobre, či sa to všetko nevráti. Moja psychiatrička tvrdí, že aj keby sa to vrátilo, tak už viem, čo s tým a čo to je, že už to nebude také silné ako prvýkrát, že hneď nasadíme lieky a bude dobre a tehotenstvo mi nezakazuje. To by predpokladám urobila, ak by som bola nejaká psychopatka a podobne. Tak ti prajem ve?a pekných chví? s tvojimi detičkami.

Holky já mám ted druhé dítě tři měsíce.Ty myšlenky mám stále,ale už to není tak intenzivní.Tolik se jich už neděsím a to od ty doby,kdy jsem zjistila,co je to vlastně zač,ta nemoc.co jsem si našla tuhle diskuzi a zjistila jsem,že v tom nejsem sama a že vlastně nejsem vrah.Ale řeknu vám že asi sedm let jsem žila v šíleným stresu.V šílený hrůze mít druhé dítě.Ale manžel dítě strašně chtěl a já když jsem před rokem otěhotněla,tak jsem se psychicky složila.Říkala jsem si,já přece nemůžu ted nosit devět měsíců v sobě dítě,abych ho pak zabila?Vyhodila z okna?Nebo udusila?To přeci nejde.Jsem blázen,jsem úchyl,Stala se ze mě zrůda,když mám takový myšlenky.Šla jsem na psychiatrii a začla si o tom hledat na internetu.Doktorka mi dala léky a já našla tuhle diskusi.Takže vlastně mě druhé dítě z toho spíš dostalo,protože díky jemu jsem se na začátku složila,díky jemu jsem šla na psychiatrii a díky jemu jsem našla o tyhle poruše informace.Ty myšlenky mám stále,ale spíš je to strach z toho,aby se mi to zase nevrátilo v plné síle.Prostě spíš strach ze strachu.Ale holky je to stejně hrozný co?Vemte si,kolik nás takových je.Kde se to v nás vzalo?A že se to zaměřilo zrovna na ty nejmenší,na ty co máme vlastně nejraději.Proč to je?Nemůžu to pořád pochopit.

Ano Andreo, mám přesně tyhle problémy, jinak bych se do této diskuze ani nezapojovala. Je zvláštní, že u vás všech psychiatr diagnostikoval OCD, ale u mě úzkostně-depresivní poruchu. Tak nevím. Ale léčba je asi stejná. Víš, já pořád doufám že bude líp. Se Solianem jsem se cítila v pohodě, ale měla jsem po něm vysokou hladinu prolaktinu, takže mi doktorka místo něho napsala Rorendo. Už ho beru měsíc a zatím nepozoruju nějaký obrat k lepšímu. Jo a druhé dítě nechci v žádném případě. Nechci znovu zažít to peklo, které jsem prožívala při prvním dítěti.

ahojte :-) Berry, ako dlho berieš lieky? Či len teraz začínaš? Ono trvá aj mesiac, kým zaberú tak, ako majú, ja som momentálne na Seroxate a som v pohode, nehovorím, že úzkosti nedôjdu, ale chodím aj ku psychologičke a tá mi dosť pomáha.
Andrea, ty ešte máš tie myšlienky? Tiež by ma zaujímala odpoveď na tú otázku, čo sa pýtala Katka, že aké je to, keď čakáte druhé dieťa, či sa tie myšlienky nevrátili v plnej sile, toho sa tiež obávam, no druhé by som chcela...

Ahoj Berry,dlouho jsem tu nebyla,ale už jsem tu několikrát taky psala.Jaký ty máš problémy?Přesně ty,jak se nazývá tahle diskuze?Já jo.Jednou jsem nahoře,jednou zas dole.Tak nějak jsem se s tím naučila žít a snažím se ty myšlenky nepřipouštět.Dost mě pomohl Seropram.Ten mě dostal z nejhoršího.Ale věř že vím o čem je tu řeč.Kdo tímhle trpí ví jaká je to hrůza.

Já už se pomalu vzdávám naděje, že se někdy uzdravím a budu moci fungovat normálně i bez léků. Doktorka mi nasadila místo Solianu Rorendo a vůbec se necítím dobře. Myšlenky se mi vracejí, tím pádem i neurózy, takže jsem zase i na Lexaurinu, navíc jsem teď měla nějaké problémy i v práci, takže mi to moc na klidu nepřidalo. To je na tom to nejtěžší, bojovat sama se sebou. Snažím se, ale kolikrát už nemám sílu. Stokrát radši bych měla třeba rakovinu, než problémy psychického rázu.

Ahojte všichni a hlavně ty Lenčo. Já jsem takový nepravidelný dopisovatel, omlouvám se, že vás nepodporuju více. Je to tím, že nestíhám, mám 14 měsíční holčičku, do toho pracuju. Těchto myšlenek jsem se zbavila po porodu. OCD u mě nabrala hooodně silných obrátek před porodem a pak to zase zmizlo. Jakoby se to peklo nikdy nedělo. A věřte mi, byla jsem TOTÁLNĚ na dně. Před chvílí jsem na internetu četla, jak nějaká ženská strčila dítě do mikrovlnky. Byla to taky jedna z mých děsivých obsesí. Dokonce jsem ji chtěla jakoby nenápadně pokazit. Kdo nechápe princip OCD, asi se chytá za hlavu. Úplně jsem si teď na to vzpomněla. Chtěla jsem jen říct, že to byl hrozný pocit a jsem šťastná, že jsem ok. Chtěli bychom ale další mimi, tak se bojím, že se úzkosti vrátí zpět. Máte někdo zkušenost, jak je to u druhého, když už víte, o co jde? Díky všem a držím palce.

A toto je zas čo??? My nemáme psychózu. Je ve?ký rozdiel medzi psychózou a neurózou!!! A v žiadnom prípade nechceme ublížiť svojim deťom, to by sme to neriešili, ale im hneď ublížili, psychotickí pacienti toto v sebe neriešia, ale konajú pod?a svojich predstáv.

Jitka, napíšem ti zajtra, nejako nestíham a okrem toho mám aj chorú malú...

Po přečtení těchto příspěvků musím reagovat. Psychóza ublížit vlastním dětem, je velmi složitá a těžko zvladatelná. je geneticky podmíněná. pokud máte dítě a prodělaly jste to, tak další raději neplánujte.

Ahoj Olivie, Ivana už tu nepíše hódně dlouho ;o)..., ale kdo ví, třeba si sem chodí občas něco přečíst... Jen jsem ti chtěla říct, že tvoje teta měla nejspíš něco jiného, protože pokud jde o obsedantně kompulzivní poruchu, kterou tady na této diskuzi všichni trpí, tak ta se vyznačuje tím, že si dotyčný 100% uvědomuje, že jsou to jeho vlastní myšlenky..., tudíž ne žádné "hlasy" apod. Ale je fajn, že se z toho dostala, protože zápasit s myšlenkami ublížit vlastním dětem, které milujeme..., jsou pravá muka, hrůza, děs, prostě peklo na zemi:o(.

Pre Ivanu.Ako ti radia ostatní,zmeň psychiatra.To, čo prežívaš je psychická choroba.Viem o čom hovorím,moja teta sa presne na to isté liečila na psychiatrii.Bolo to pre ňu hrozné,ona počula hlasy,hlasy ktoré ju nahovárali aby detom niečo zlé spravila.Táto nočná mora ju mučila asi pol roka,ale s pomocou psychiatra a liekov sa s toho dostala.Od vtedy uplynulo 25 rokov a teta je v úplnom poriadku.Držím palce aby si konečne našla pokoj a bola zdravá,aby sa tvoje peklo konečne ukončilo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ahoj, chtěla bych tě poprosit, jestli by ses mi mohla ozvat na e-mail Mlejnkova7"seznam.cz. předem ti děkuju. Jíťa

ahojte, tak som tu znova, ste tu toho popísali :-) My už skúšame druhé bábo, snáď sa podarí. Jitka, napíšem ti mail, som zvedavá na tú liečite?ku.
Berry, mne tiež v okolí nerozumejú, dokonca ani nechápu, ako môžem mať úzkosti, nieto ešte tie blbé myšlienky, tak ich tým ani nezaťažujem už. Vraj to mám prekonať, ísť na prechádzku a podobne. Keby to len tak šlo... Teda v podstate o tom ani nevie ve?a ?udí, ale aj tak.

Napadla mě taková věc, myslíte, že láska je taky jakási forma obsese? :-)

Holky, byla jsem u léčitelky a řekla mi moc zajímavé věci o této nemoci. Nechci to ale psát veřejně do diskuse, tak jestli je mezi vámi někdo, kdo věří na věci mezi nebem a zemí a zajímal by ho zase trochu jiný pohled a řešení (bez léků), tak mi písněte na mail: ronse"centrum.cz

Leni, popsala jsi to pěkně. I mě moc trápí, že mě takové myšlenky můžou vůbec napadat. A také si o tom nemám s kým promluvit. Manžel mě nechápe, matka mi akorát vynadá do bláznů a to je veškerá podpora. Tak se s tím peru sama a jsem ráda, že se z toho tady můžu aspoň vypsat.

Lenčo, napsala jsi to přesně..Tohle nedokáže pochopit nikdo, kdo to nezažil a dokonce i mě, když jsem v pohodě, to připadá dost divné, že by myšlenky někdy nedokážu zvládnout :)) Pro mě je nejhorší, že si o tom nemůžu s nikým promluvit, když je mi špatně, manžel tomu vůbec nerozumí, sice mě podpoří, že bude zase dobře, ale připadá mi, že ho tím spíš děsím, tak o tom nemluvím a snažím se na sobě nedat nic znát. Ale někdy to nejde, když je toho na mě už moc, jsem nervózní, protivná, nemám na nic náladu a on je naštvaný, proč jsem taková :(
Máš pravdu i s tím, že tímto trpí citliví lidé, já jsem citlivá opravdu hodně, navíc jsem na sebe hodně přísná, vždy na mě byly kladeny vysoké požadavky (samé jedničky po celou dobu studia), takže pro mě bylo dost těžké nebrat to jako moje osobní selhání. Dlouho jsem si nechtěla přiznat, že to je nemoc, ale když jsem to zvládla, hrozně se mi ulevilo, protože jsem pochopila, že nejsem zlá, slabá apod.

Marie, umím si představit, jak to vypadá pro člověka, který o této poruše moc neví ;o). My jsme ale vesměs citliví lidé, bohužel zřejmě až moc a často se tak stává, že se přehnaný úzkostlivý strach o naše blízké (nejčastěji děti) zbrhne v tuto poruchu, kdy se bojíme, abychom jim nakonec neublížili sami. Problém není v tom, že bychom jim ublížili (tím jsou si psychiatři jistější dokonce víc, než u lidí, kteří touto úzkostlivou poruchou netrpí), ale problém je v tom, že nás ty myšlenky děsí,vtírají se víc a víc a silněji a působí neskutečnou úzkost a ohromnou duševní bolest!!! Je to opravdu utrpení, ale naštěstí se to dá léčit a nemusí to být zrovna práškama. Tak asi tak...

To musí být hodně zlé, co někteří prožíváte. To máte myšlenky ublížit vlastním dětem? Nerozumím tomu. děkuji.