Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Mě taky neděsí ani tak ty myšlenky, jako to, že bych se zbláznila a mohla je uskutečnit. To je strach ze ztráty kontroly nad sebou samou. A říkám vám narovinu, než ublížit někomu jinému, to radši ublížím sobě. No nic, léčím se a začala jsem navštěvovat i psychologa, jak mi radila Petra, takže uvidím, co mi to dá.

Elka, to sú presne moje pocity. Všetko,čo si písala. Teda už ich nemám v takej intenzite, liečim to už piaty rok, pomohli mi lieky aj psychoterapia. Teraz je to ok, akurát ma to minule napadlo znova, keď som ostávala s dcérkou sama na tri dni, ale bol to len prvý večer strachu, potom už bolo ok, ono ja mám tie myšlienky, no ked si ju pritúlim, tak je všetko ok. Len ju nemôžem nosiť stále pritúlenú :-)). Najviac sa ale bojím znova otehotnieť, aj ke%d bábo by som chcela, len čo ak sa to vráti a budem vkuse doma na materskej? Teraz mám aj iné myšlienky, lebo chodím do práce, potom ale budem nad tým rozmýš?ať a báť sa, kedy nabehnú tie blbé myšlienky.

Ahoj Elko, znovu píšu, že text co si napsala je jak kopie co bych psala já. Podle mě druhá skupina lidí, těch co si psala, že se bojí jestli své myšlenky uskuteční, jen trpí další OCD myšlenkou a to je Co když to opravdu udělám? A pak následují obavy, např. jsem zlá, jak bych mohla, atd. Vím že je to opravdu nesnesitelné, ale řešení je jednoduché, najít si dobrého psychloga, pozor ne psychiatra! Nebo aspoň mě to hodně pomohlo. Určitě myšlenku Zabiju svého přítele jsi měla už nejmín milionkrát, ale nic jsi neudělala, tak proč po milionkrátéprvní by si měla něco udělat? Myšlenky tohoto typu jsou vtíravé, hnusné, odporné, ale neškodné.
A je to pořád stejné, nahrané jak na magnetofonové pásce. A každá se časem oposlouchá. Určitě by ti pomohla psychoterapie, není to nic hrozného a určitě by ti ulevila. Hlavně pamatuj, že nejsi zlá a že nejsi jediná kdo touto poruchou trpí! Hodně štěstí

Přiznám se, že mám dojem, že jsou tady dvě skupiny lidí s OCD. Lidé, třeba jako právě Daniela, které sice myšlenky agresivního rázu napadají, ale nebojí se, že by je zrealizovaly. A pak jsou lidé, kteří si nejsou jistí, jestli někdy někomu ublíží (někoho zabijí), nebo ne. Myslím, že je mezi tímto dost podstatný rozdíl, jednise de facto bojí jen myšlenek a svých představ, které asi nejsou zrovna vábné, druzí se bojí sami sebe, tj. jestli někomu neublíží. Řadím se mezi ty druhé a přiznám se, že občas tápu, zda i toto je forma OCD, jestli opravdu náhodou nejsem zlá, když se bojím, zda někomu neublížím nebo jej nezabiju. Já se například nebojím a nemám úzkosti z myšlenek, že někoho zabíjím, jsou to přece jen myšlenky i když nevábné, ale proč se jich bát, jsou to opravdu jen! myšlenky. Bojím se realizace, bojím se toho, že se někdy neudržím nebo se dočista zblázním a půjdu a zabiji nebo ublížím. Jen tak... Vždyt přece to nejsem já, koho by to bolelo, kdo by umřel, kdo by trpěl, je to ten druhý. Říká se, že existuje empatie, ano, existuje, i já ji mám a myslím, že ne úplně málo, ale i přesto by to nebyla moje bolest, můj smrtelný strach... Vím, zní to hrozně, ale já nad tímto pořád takto přemýšlím, přesto vím, že kdybych někoho zabila, byla bych hrůzou bez sebe, nenávidím krev, nemohu vidět porod, krvavé filmy,horory a nesnesla bych pomyšlení na to, že jsem zabila, svědomí by to nezvládlo a také bych asi zešílela, protože bych svou vlastní vinou zabila někoho, koho jsem měla třeba ráda, na kom mi záleželo a kdo mi bude moc moc chybět... Asi si říkáte, že jsou to dostatečné důvody pro to, abych myšlenky na zabití a ublížení neměla, ale já je mám pořád a pořád se jich bojím, tedy bojím se sebe. A mám je jen asi proto, že nedokáži dostatečně prožít bolest druhého, psychicky ano, ale ne fyzicky jestli rozumíte. Není to moje bolest a nikdy nebude a co když je možné, že by mi bolest druhého dělala potěšení? Nemyslím sexuální (jako vraždícím maniakům bez kousky citu), ale prostě nějaké potěšení, stejně jako když se třeba někomu posmíváte a říkáte si "patří ti to"...také mu přejete bolest nebo nějakou formu utrpení, i když malou a oprávněnou. Asi to nedokáži popsat lépe, ale zajímalo by mne, jestli někdo neprožíváte něco stejného nebo podobného, nebo jestli se většina z vás pravdu děsí jen těch myšlenek, protože jsou nepříjemné... Byla bych moc vděčná za každou odpověď a asi by mi to i pomohlo, protože se opravdu bojím, že netrpím OCD, ale jsem zkrátka jen zlá... Zrovna ted prožívám doslova muka, včera v noci jsem myslela, že už je semnou amen, že ted už nebudu schopná žít normálním životem, bylo to tak silné...a tolik jsem se bála, že ublížím příteli.

ahojte všetci.Tak ja beriem lieky,uz je to lepsie,ale tie myslienky ma obcas napadaju.napriklad idem von fajcit,a prejde okolo nejaky clovek a mna v mysli napadne slovicko zabit.vcre som bola vonku s kamaratmi,a ked som vonku fajcila,napadla ma myslienka vsetkych ich pozabijat.tak ma to rozrusilo,ze som musela ist domov.A doma ma potom napadali myslienky ze si ublizim,podrezat si nozom zily.nastastie priatel so mnou zostal dom,tak som sa citila bezpecne a potom som zaspala.Tieto myslienky ma napadaju hocikedy,neviem preco a som toho zufala.beriem neuroleptika,a antidepresiva,ale nejak mi to velmi nepomaha,keby pomahalo,nemala by som tie myslienky mat vobec.Najhorsie na tom je ,ze moj psychiater si stale mysli,ze mam obsedantno kompulzinu poruchu,ale moja psychologicka ,ktora mi robila testy si mysli,ze mam schizotypovu poruchu.Ale s nou sa na zaklade ziskanych informacii nestotoznujem,skor sa priklanam k OCD.Navrhli mi hospializaciu s kompletnym diagnostikovanim a nasadenim te spravnej liecby,ale to momentalne u mna neprichadza do uvahy,pretoze som prave nastupila do noveho zamestnania

Tak s tím souhlasím. Já beru léky už 2,5 roku a cítím se dobře. Nedávno jsem je zkoušela vysadit a cítila jsem se mizerně. Takže jsem se k nim zase vrátila a taky si říkám, radši budu na prášcích, ale syn si bude aspoň pamatovat veselou a vyrovnanou maminku a ne nějakou utrápenou trosku.

Akurat som sa vratila z termalneho kupaliska.Bola som tam s priatelom a s kamaratkou.A ku koncu,ked som si susila vlasy a videla som ju v zrkadle,v mysli sa mi vynorila myslienka zabi ju. abola taka silna,a stale sa opakovala.Nevedela som ju potlacit,bala som sa ze jej ublizim.Nechapem,kde sa to vo mne berie,mam ju rada,v zivote by som jej neublizila.A to iste sa opakovalo doma voci priatelovi.A potom sa tie myslienky otocili proti mne a opakovalo sa mi v hlave zober si noz a podrez si zily.Dala som si Xanax ,dufam ze zaberie.Ale som z toho totalne hotova.

Pořád lepší brát prášky celý život, než trápit se, či dokonce své šílené nutkavé myšlenky uskutečnit.

Pokud jde o léčitelnost, tak nevím, ale vím, že často "sama" vymizí.
OCD jsem trpěla v dětství. A myslím, že v té mírnější formě mnohý z nás. Vzpomínáte, jak jste "nesměli" stoupnout na prasklinu na kachličce, jak jste např. na obrubník museli vcházet třeba jen pravou nohou...apod.?
Rituály a talismany, to je taky vlastně OCD v neškodné formě.

Já jsem mívala v dětství i horší OCD, ale fakt to samo odeznělo.
U těžších případů v dospělosti bych si "samospravením" tak jistá nebyla.

To je fakt, někdo to zvládá i bez léků a někdo se léčí celý život.

Asi jak u koho přece...to nelze paušalizovat.

Já nevím, to bych se musela zeptat svého psychiatra. Holky, vy náhodou některá nevíte?

Ahoj Elko, tvůj příběh byl úplně stejný jako můj, do doby než jsem otěhotněla. Pak se myšlenky přestaly týkat mého manžela, ale začly se týkat mého miminka a v tu dobu se to nedalo vydržet. Tak jsem zašla k psychologovi, pač jsem chtěla být pořádnou mámou a né troskou co pořád přemýšlí jestli je zrůda nebo ne. U psycholožky se mi neskutečně ulevilo, podstoupila jsem psychoterapii, trvala 4 měsíce 1 x týdně. Myslím že jsem se je naučila ovládat a už se těch blbých myšlenek nebojím, což je nejdůležitější. Radim Ti zkusto, uleví se tí. Dnes je mýmu synovi rok a jsem ráda, že jsem se rozhodla, odhodila stud a k psycholožce zašla. Držím palce

Ahoj Elko,musíš trpět jako pes a proto by jsi s tím mněla něco dělat,nebo se z toho opravdu zblázníš.Musíš si začít konečně života užívat a ne jen ho protrpět a mučit se.Určitě zlá nejsi a i kdyby jsi byla,tak si zajdi k lékaři,než aby jsi začala něčeho litovat.Musíš poznat,jak je žvot krásný a kdyby jsi nepoznala tu hnusnou stranu,tak by sis nevážila toho pěkného.Nemusíš se za nic stydět,všichni ti,kteří jsou na této diskuzi,tě jistě chápou.Raději bych si být tebou vybrala,buď mít život na práškách,ale v pohodě,než mít život bez smyslu.Držím palečky a jdi do toho léčení co nejdřív ať máš vánoce v poklidu a ať patří mezi ty nejhezčí v tvém životě.Napiš,jak jjsi to vyřešila,netrpělivě budu čekat tvou odpověď.Pa

Já trpím agresivní formou OCD již devět let od svých 14 let. A stále mám strach, že to není OCD, ale že skutečně jsem opravdu tak zlá a mám chuť ubližovat ostatním. Pořád si představuji situaci, jak stojím s nožem nad svým spícím přítelem a mám šanci jej bodnout...a pořád nevím, zda bych toho byla schopna. Někdy se bojím, že ano, že vlastně chci, aby někdo trpěl... Pak mi zase přijde, že ne, že chci aby žil a byl šťastný... Strašně se potřebuji přesvědčit, že nejsem schopná ublížit, jinak si myslím, že myšlenky u mne budou až nadosmrti. Máte to nějak podobně, nebo Vás ty myšlenky jen napadají a nebojíte se, že je uskutečníte? Já se bojím hrozně...

Ahoj děvčata.Mám stejné problémy a vlastně začaly po porodu.Tenkrát jsem se léčila s poporodní depresí a asi za dva roky byl celkem klid.Jenomže se to zase vrátilo a ne jednou...prostě v určitém období života,začne stres,přeteče pohár a je to tu.Hodně jsem hledala na netu a myslím si,že i já mám ocd,ale teď hledám odvahu jít zase k lékaři a znovu se k tomu vracet.Nikdy jsem nebrala léky,vždycky jsem byla proti tomu,ale asi to už nepůjde bez pomoci.Už se v tom plácám 12let.Někdy je líp a někdy se nenávidím a cítím se jako zrůda.Všechny Vás chápu a držím palečky,držte se.

Danielo, klid, mluvíš mi přesně z duše, prožívala jsem to na chlup stejně. Bylo to peklo!!!!Ale odeznělo to. Bývá to velmi častý druh neurózy. Trpí tím především citliví jedinci. Setká se s tím vesměs každý. Léky tě zklidní, ale nepomůže nic, než nechat ty myšlenky působit, až se ti samy omrzí. Jak řekl jedne psychiatr: Nemůže vás to nudit a děsit zároveň.Koukni sem a buď v pohodě, neboj. http://premekvihan.net/ocd/index.php?a=0

Vo kom je řeč?

Ms. Cf. ty jsi i tady a zase lžeš???

Ahoj Danielo,
vím, co to je mít tyhle myšlenky, asi před půl rokem jsem je měla hodně intenzivní, měla jsem pocit, že nejsem normalní, když se mi myšlenky někoho zabít pořád objevovaly. Psychiatr mi taky povídal, že se to nikdy nestane, ale i tak ve mě vyvolávaly ty myšlenky hrozný strach. Nyní beru AD a neuroleptika, je to lepší, a to výrazně. Už ty myšlenky nemám na ulici, když někoho potkám, vůči manželovi jenom někdy, ale není to v takové míře jako dřív. To co mě teď nejvíc trápí, že tyhle myšlenky ubližit mám vůči svému synovi, a to je pro mě asi nejhorší, jsou dny, kdy je mi dobře a užívám si ho a dny, kdy jsem vystresovaná a to mi ty myšlenky vyvolávají hrozné pocity. Ale věřím, že když už se to takhle lepší, že to bude pořád jen lepší a lepší. Hondě mi pomáhá meditace nebo relaxace a taky mi někdy pomůže si z toho "dělat srandu" a nebo si to v duchu představit, většinou když si to představuju, tak k tomu mám odpor a ty myšlenky zmizí. držím nám všem palečky, ať je zase líp.

ahojte všetci.Ja mam tento problem tiez.zacalo sa to asi pred jeden a pol rokom,ked sa mi v hlav zacalo objavovat slovicko zabit a vzdy ked som sa na niekoho pozrela tak sa mi vynorilo v mysli a ja som sa bala,ze tomu cloveku ublizim.Zasla som k psychiatrovi,ten ma poslal na psychoogcike vyšetrenie.On si mysli ze mam obsedantno kompulzivnu poruchu,psychologicka si zase mysli,ze mam schizotypovu poruchu.Tak uz sa v tom nevyznam.Dlhsiu dobu som mala pokoj,obcas sa objavila nejaka vtierava nutkava myslienka,ktoru som potlacila.Teraz som vsak bola dva mesiace na PN,dala som vypoved z prace-som lekarka a pracujem na RTG,a rozhodla som sa ist na interne.Mala som problemy s vypovedou a PN,tahali ma stale do prace,chceli aby som zrusila PN.A ja som sa rozhodla,ze si idem celu internu zopakovat,kedze som v minulosti na intrenom uz robila,tak som sa zacala ucit.islo mi to pomlay,zle sa mi sustredilo,citila som vyraznu uzkost a chytali ma dapresivne nalady z toho ze mi to nejde.A presne pre tyzdnom sa mi znova objavili tie myšlienky-zabit,objavovali sa pri pohlade na mojich najblizsich,aj cudzich ludi,a mna to stasne vydesilo.Cez vikend som nemala co robit,nebola robota,do ktorej by som sa chytila,nic sa mi nechcelo,a v mysli som sa neustale zapodievala tymi myslienkami,analyzovala som preco vznikaju,zufalo som sa im branila no nic mi nepomahalo.potom som sla s nasimi na veceru a aspon nachvilu to prestalo.druhy den sa to oapkovalo,bola sm akoby paralyzovana,dve hodiny som lezala v posteali a snazila sa potlacit ich,a bola som nesmierne zufala.Lekar mi dal antidepresiva a neuroleptika,no ja som mala poit,ze mi vobec nezaberaju.Dnes mam vsak nastastie celkom dobry den,bola som v robote vybavit si vystupny list,a potom som s priatelom travila cas na centralnom prijme,kde pracuje ako internista.a to mi totalne pomohlo.vyšetrila som si pacienta,bola som zamestnana a mysleinky boli prec.Bola som v pondelok na kontrole u psychiatra,ten mi doporucil hospitalizaciu,ale tu som zatial odmietla.Pokusim sa to zvladnut s liekmi takto.od pondelka nastupujem do novej roboty,velmi sa tam bojim,kedzena internom som robila pre dvomi rokmi,ale hadam to zladnem a hlavne budem zamestnana.Ciatala som,ze obsedantno kompulzivna porucha sa zhorsuje stresom a u mna to asi plati dbojnasobne.Najshorsie na tom vsetkom je,ze som si povedala v duchu,ze keby som mala niekomu nieco spravit,ublizit,tak radsej ublizim sebe,tak sa tie nutkave myslienky obracaju aj proti mne samej.Napadne ma napriklad zober si noz a podrez si zily.Je to nepredstavitelne trapenie,clovek,ktory to nezazil to nepochopi.Psychiater ma ubezpecuje,ze nikomu nic nespravim,ale ja sa aj tak bojim.Tiez som zacala rozmyslat ,ze mam nejaku psychozu,ale mlj psychiater si mysli,ze je to obsedantno kompulzivna porucha.Asi by som mala absolvovat este nejake psychotesty,alebo nieco podobne,ale hospitalizvana zatial byt nechcem.Vie otom moja mama a sestra a moj priatel,ktori sa mi snazia pomahat.Niekedy mi na chvilu pomoze ze sa vyplacem.A rozmyslam ,ze skusim meditaciu.Ale najviac sa bojim toho,ze budem sama,nebudem mat co robit a pridu mysleinky a ja ich neovladnem a nieco si spravim.snad sa to casom zlepsi.Uz som toraz dokazala,a dufam ,ze to dokazem znovu.modlim sa ,aby tie myslienky zmizli.Drzim vam vsetkym ostatnym palce,nech sa vam to podari.A som rada,ze vdaka priatelovi som objavila toto forum,kde som nasla ludi s podobnym problemom.